Hlavní obsah

Ostře sledovaný Václav Neckář

Právo, Dana Kaplanová

Oscarový film režiséra Jiřího Menzela - Ostře sledované vlaky - se na festivalu v Karlových Varech promítl v digitalizované verzi. Premiéru si nenechal ujít ani Václav Neckář (70), představitel nádražáka Miloše Hrmy.

Foto: Michaela Feuereislová

Václav Neckář

Článek

Zpěvák, který vyrůstal v Ústí nad Labem, chtěl být vždycky hercem. Jenže ho pro nedostatek talentu třikrát na DAMU nepřijali. Na čtvrtý pokus ho připravoval profesor Miloš Nedbal a vypadalo to nadějně.

„Vybral mi tři monology. Naučil jsem se je a opět jsem si pročetl Stanislavského. Později, při natáčení Vlaků, jsem hrál podle jeho zásad,“ žertuje Václav. I teď má stejně nevinný úsměv jako jeho Miloš Hrma ve filmu.

Ke zkouškám se však nedostavil kvůli žloutence a nastoupil jako elév v mosteckém divadle u ředitele Luboše Poživila, pak působil v hudebním divadle Alfa v Plzni a v roce 1965 byl v angažmá v pražském Rokoku. Tehdejšímu řediteli Darku Vostřelovi se hodil do představení Čekání na slávu. Po premiéře Václavovi věnoval útlou novelku Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky.

Foto: archív

Hrabal ho schválil

„Přes noc jsem ji přečetl, aniž bych tušil, že mě za dva měsíce pozvou na kamerové zkoušky Vlaků, které Jirka Menzel začal v roce 1966 natáčet. Dostal na mě tip a měli jsme nejprve schůzku v pražském Filmovém klubu. Předtím jsem tam nikdy nebyl, tak jsem se trochu bál. Jirka později ve své knize Rozmarná léta napsal, že by mi nejradši dal pětikorunu, protože jsem vzbuzoval svým úsměvem soucit. Hlavně jsem však splňoval jeho představy o roli postpubertálního mučedníka lásky. Původně uvažoval o Vladimíru Pucholtovi a snad i o sobě, ale nakonec se rozhodl pro mě. Ještě jsme jeli k panu Hrabalovi domů do Libně pro souhlas. Když mě uviděl, vykřikl - Je to von! - a bylo to.“

V té době Václav kromě zpívání v Rokoku už půl roku točil v televizi různé písničkové pořady, takže nějaké zkušenosti s kamerou měl.

„Ale tohle bylo něco jiného. Jirka mi stále opakoval - žádné cukrbliky, tohle není pop-music, musíš být věrohodný. Tak jsem se snažil a šlo to docela hladce. Předělávala se jediná scéna. Ta, jak jsem přišel dolů do sklepa za manželkou pana přednosty, hrála ji Libuše Havelková, ládovala husu šiškami a já ji požádal o zaučení do sexu.“

Foto: Michaela Feuereislová

S Jiřím Menzelem i po letech dokážou blbnout jako malí kluci.

Ten obraz se musel přetočit, protože se Jiřímu Menzelovi nelíbily Vaškovy oči. Bylo vidět, že už o sexu něco ví, jenže ve filmu musel být nepolíbený panic. Také o konci příběhu se debatovalo. V novele se pere s fašistou a ve filmu se režisér rozhodoval, zda přece jen nenechá Miloše Hrmu žít. Nakonec zůstal u toho, že je sestřelen z návěstí, spadne do vagónu a celý vlak následně exploduje. Pro jistotu však vznikla ještě druhá verze, že se Václav po výbuchu zachytí ve větvích stromu a přežije.

Pro cenu nejel

Do Los Angeles na předávání slavných Oscarů Václav Neckář nejel. „Jirka si s sebou radši vzal hezkou holku než ošklivého kluka. Navíc Jitka Bendová, jeho přítelkyně, uměla dobře anglicky, takže mu i tlumočila. Do Ameriky jsem se dostal až po revoluci v roce 2000 s kapelou, když nás na turné pozvaly krajanské spolky.”

„O rok později jsme ještě byli na přání velvyslance Petra Gandaloviče v New Yorku na festivalu Menzelových filmů. Vyjeli jsme tehdy i na slavná dvojčata - Světové obchodní centrum, fotili jsme se úplně na střeše. Říkal jsem si, že to je nebezpečné místo, necítil jsem se tam dobře. Pod námi létala letadla a vrtulníky, bylo to těsně před náletem teroristů.“

Za filmový honorář Vlaků si Jiří Menzel koupil zeleného trabanta, Václavovi platili 160 korun za den a točil 47 dní. Vybral si tehdy červeného Fiata 600. To už zpíval ve skupině Golden Kids s Martou Kubišovou (ta měla bílého fiata) a Helenou Vondráčkovou (modrý fiat). Když parkovali, vytvářeli trikoloru.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Nedal si říct

V roce 2002 Václava dostihla mrtvice. Neposlechl varování bratra a přátel, aby změnil životní styl a především zhubnul. „Vždycky jsem si dělal, co jsem chtěl. I tehdy jsem měl pocit, že všechno zvládám. Ale nebyla to pravda. Díky bráchovi a celé skupině Bacily zase můžu zpívat, i když se texty musím znovu učit. Před mrtvicí kluci na koncertech čekali, až se vykecám. Mezi písničkami jsem si totiž rád povídal s publikem. To je snad na té situaci jediné dobré, že se teď víc hraje a já míň kecám,“ culí se Václav.

Související články

Výběr článků

Načítám