Osobnosti, kterým nestačí jejich profese

Moc nechybělo a čtyřiadvacetiletý Jiří Mádl byl profesionálním hokejistou. Když si však v sedmnácti letech při jednom zápase rozdrtil loket, byl s hokejem na dlouho konec, a tak mu maminka poradila, aby jel na konkurz do filmu Snowboarďáci. Uspěl a o jeho dalším osudu bylo rozhodnuto.

K hokeji ho vlastně přivedla klukovská sběratelská záliba. „Jako malý kluk jsem sbíral hokejové kartičky s obrázky hráčů NHL. Přišli mi na nich jako novodobí rytíři dresy připomínající brnění, reprezentují zemi, lidé je obdivují. Jak to šlo, začal jsem hrát hokej. Měl jsem pocit, že mi to dodává na dospělosti,“ vzpomíná na žákovská léta v Českých Budějovicích.

„Byl jsem hokeji hrozně oddaný, nic jiného pro mě neexistovalo. Denně jsem třeba dělal dvě stě dřepů, sto kliků, běhal jsem nejmíň kilometr.“ Jenže závodní kariéru zastavil jev pro vrcholový sport typický. „Souviselo to s něčím, o čem se nemluví, ale je to hodně rozšířené: korupce v mládežnickém hokeji. V týmu jsem vedl kanadské bodování, a přesto mi řekli, že nebudu hrát. Hrozně jsem tím trpěl, protože jsem to bral jako nespravedlnost. Po letech jsem se dozvěděl, že po tátovi chtěli nějaké peníze navíc, on je nedal a já jsem v týmu skončil,“ líčí bolestné chvíle, na nichž si však našel něco pozitivního: „Díky takovým zkušenostem se člověk naučí pohybovat v běžném světě. Pochopí, že je občas nefér, že můžete patřit k těm nejlepším, ale nevyjde to, protože se vám do cesty postaví kreténi.“

Na hokej však nezanevřel a po čase se vrátil do juniorského družstva. „To už bylo super, s jedním kamarádem nás dokonce chtěli do Rakouska do nějaké nižší soutěže. Chvíli by se mi to asi líbilo.“

Závodně hrál do sedmnácti, kdy si při jenom zápase rozdrtil loket. Svůj první film natočil se šrouby v ruce. „Bylo mi jasné, že se aspoň rok na led nepostavím. Pak jsem dostal nabídky na další filmy a měl jsem vždycky ve smlouvě, že nesmím dělat sporty, při nichž se můžu zranit,“ líčí konec závodní kariéry.

Hokej a „rodný“ HC Mountfield České Budějovice jsou však pořád jeho velkou láskou. Sám hokej hraje už pátou sezónu s HC Olymp, vedeným Martinem Dejdarem. V týmu jsou hráči velmi rozdílných hráčských kvalit. Na jedné straně téměř profesionálové, na druhé vyslovení showmani.

„Jeden čas jsem měl pocit, že mám hokejově náskok, že je na mně nejvíc znát, že hokej hraju dlouho, ale kluci hrozně poctivě trénují a vlastně mě dohánějí,“ vypráví Jiří Mádl. „Tým je teď fantasticky sehraný, máme výborného trenéra Láďu Čiháka. Kluci trénují třeba dvakrát týdně, v létě se jezdí na týdenní soustředění do Liberce, fakt to má úroveň.“

Tím ovšem výčet jeho sportovních aktivit nekončí. S dalšími známými osobnostmi hraje za Real Top Praha exhibiční fotbalová utkání s charitativním posláním. Fotbal považuje za bolestivější sport než hokej: „Když hraju za Real Top, jsem okopaný, všechno mě bolí, sotva můžu druhý den chodit. Je ale fakt, že když už se při hokeji něco stane, tak to je na nemocnici.“

„Jsem dneska rád, že se hokej stal mým koníčkem, pokaždé se na led těším. Vím, že bych se nedostal tak vysoko jako v herectví, ale musím přiznat, že ve skrytu jsem pořád víc zhrzený hokejista než úspěšný herec,“ bilancuje.

„Každý má nějakou závislost; já nekouřím, alkohol mi nechutná, ale ujíždím na sportu a pohybu vůbec. Jsem zvyklá na sobě makat a dělá mi to dobře. Ne že bych si něco dokazovala, ale ráda překonávám překážky, ráda se někam posouvám vlastním úsilím,“ říká devětatřicetiletá herečka, která sportovní geny zdědila po otci. Luděk Munzar se může pochlubit úspěchy v automobilovém sportu, dlouho se věnoval i létání.

První sportovní zkušenosti získala v modřanském Sokole, kam teď chodí i její dcera Anička.

„Odmala jsem chodila na různé rytmiky, gymnastiky, ve škole se pak na to nabalily míčové hry a hlavně atletika,“ vzpomíná. Ve všech sportovních disciplínách dělala rychle pokroky a trenéři ji lákali na závodní dráhu.

„Většinou zdravě zasáhl tatínek s tím, že nedopustí, abych byla třeba ze sportovní gymnastiky ve třinácti mrzák. Dnes jsem mu za to vděčná,“ uznává dcera. „Podporoval mě, abych cvičila a sportovala, ale nepatřil k rodičům, kteří chtějí mít z dítěte za každou cenu Jágra nebo Lendla. Díky tomu jsem byla všestranná a žádný druh sportu se mi nezprotivil.“

Uvažovala dokonce o studiu na fakultě tělesné výchovy a sportu, ale zkoušky na DAMU byly termínově dříve a dopadly úspěšně. Sportovala však i na divadelní fakultě: Zatímco spolužáci se nemohli dočkat, až si po vyučování zapálí v kavárně cigaretu, Bára spěchala na trénink.

„Během prvního pětiletého angažmá v Plzni jsem byla v tělocvičně nebo v posilovně skoro každý den. Tehdy jsem se zažrala do aerobiku, chtěla jsem si udělat licenci lektorky. Jak nemám možnost dvakrát třikrát týdně si zasportovat nebo jít do tělocvičny, začne mi to chybět. Přešlo mě to jedině v souvislosti s mateřstvím. Když byly Aničce dva roky, začala jsem aspoň jednou týdně večer hrát za Radotín druhou ligu ve volejbalu,“ připomíná nedávnou dobu.

K létání, dalšímu sportu, který si ji získal, ji přivedl otec. „Pokaždé když se u nás sešli tatínkovi kamarádi piloti, poslouchala jsem s otevřenou pusou. Když jsem studovala na DAMU, obnovoval si pilotní průkaz a jezdili jsme na příbramské letiště. Začala jsem si tam taky dělat pilotní průkaz na ultralehká letadla. Měla jsem nalétáno s instruktorem asi deset hodin, ale nedodělala jsem to, protože jsem sestry dost nešťastně spadla z koně a polámala si nohu,“ vzpomíná.

Zatímco tatínek byl automobilovým závodníkem, ona zůstala u dvou kol. „Jízda na motorce spojuje příjemné s praktickým: Když na ní s prvním jarním závanem vyrazím ven, je to slastný pocit. V Praze to je navíc velmi praktický dopravní prostředek: vyhnu se kolonám a ještě si v kufru motorky dovezu nákup. Co se tam nevejde, nacpu do batohu,“ pochvaluje si.

„Začala jsem na nejmenší kubatuře, kterou jsem postupně zvyšovala. Teď mám dvěstěpadesátku Yamahu. Půjčila jsem si na chvíli tisícovku, ale z toho bych měla strach,“ říká a dodává, že nerada jezdí jako spolujezdec: „Měla jsem jednu nedobrou zkušenost, spoléhám radši sama na sebe. Ve všem.“

Na motorce se s ní rád projede i její partner Martin Trnavský, který je sám zaníceným sportovcem. „Když nám skončil seriálový maratón, koupili jsme si Martinem permanentku do fitness centra a opravdu tam několikrát týdně chodíme. Já jsem teď čerstvě podlehla kouzlu zumby,“ dodává.

K hlavnímu Martinovu sportu, jachtingu, už také přičichla. „Závodil na jednoposádkové jachtě, to jsem tedy zkusit nemohla, ale vloni jsme byli na Máchově jezeře a tam jsem se s ním svezla na dvoumístné. Martin dokonce uvažoval, že bychom jezdili v páru, jenže na to je potřeba hodně času, který ani jeden z nás nemá. Já vodu miluju potápění, šnorchlování, to je moje. Martin je na vodě odmalička, je jachtař olympionik, ale do vody nemusí,“ směje se.

Třiašedesátiletý přednosta Kliniky kardiovaskulární chirurgie a přednosta kardiocentra IKEM profesor Jan Pirk má za sebou přes 200 transplantací srdce a téměř každý den stojí hodiny nad operačním stolem. Kromě toho se pyšní mnoha oceněními a pozoruhodnými výkony na sportovním poli.

Vztah ke sportu zdědil po předcích: dědeček z maminčiny strany byl velký sokolský činovník, tatínek hrál závodně kuželky. „Od první třídy jsem chodil cvičit do Sokola. Je škoda, že se teď děti odmala specializují, chybí základní tělesná výchova, při níž za hodinu vystřídají několik druhů cvičení,“ míní profesor Pirk.

Postupně se dostával k různým sportům, jeho hlavní disciplínou se na dlouhou dobu stal pozemní hokej napřed za Slavoj Vyšehrad, pak za Slavii. „Hrál jsem i o evropský pohár, s veterány jsem byl na mistrovství světa v Austrálii, ale že bych se tím mohl živit, mě nikdy nenapadlo.“

O tom, že se chce stát lékařem, měl od raného věku jasno, a tak slibná sportovní kariéra musela ustoupit. „Při pozemním hokeji dost trpí ruce, protože se hraje jenom jednou stranou hokejky, což je dost namáhavé. Kvůli chirurgii jsem pak musel opustit všechny kontaktní sporty. Naštěstí jsem objevil sport, který za mého mládí nebyl - triatlon. Považuji jej za nejkrásnější rekreační sport,“ pochvaluje si. „Příprava je nesmírně pestrá, protože obsahuje ty nejpřirozenější pohybové aktivity: plavání, běh, jízdu na kole.“

Vzhledem k časové náročnosti jeho povolání se nejvíc, prakticky denně, věnuje běhu: „Na ten potřebujete relativně nejméně času, běhat se dá kdekoli, nepotřebujete žádného soupeře a veškerou výbavu tričko, trenýrky, boty mohu mít v ordinaci. Když si chcete jít zahrát golf, potřebujete nejmíň půl dne, když si chcete zaběhat, stačí vám hodina,“ zdůvodňuje.

S přáteli, kteří ho zvou na golf, žertuje, že se k nim přidá, až nebude moci běhat, plavat ani jezdit na kole. „Pořád totiž za sport považuji činnost, při níž se člověk zpotí,“ říká.

Loni si splnil jeden ze svých sportovních snů: 31. října běžel u příležitosti 2500. výročí slavné bitvy historickou trať z Marathónu do Athén. „Je to asi nejtěžší maratónská trať, protože pořadatelé mají výjimku ve výškových metrech. Od 8. do 32. kilometru se pořád stoupá. Bylo to ale nádherné!“ užívá si fantastické atmosféry ještě dnes.

V čem je tajemství toho, že i ve zralém věku zvládá 42kilometrovou trasu? „Na maratónu je nejdůležitější rozvrhnout si síly,“ prozrazuje. „Nepřepálit to na začátku, kdy má člověk dojem, že je to hrozně pomalé. To se mi stalo při prvním maratónu. Mám teď vždycky s sebou běžeckou GPS, kde si nastavím virtuálního soupeře a udám mu tempo pět minut na kilometr, což je moje maratónské tempo a hlídám, abych ho na počátku nepředběhl.“

Z pohledu své profese potvrzuje, že srdce sportem sílí. „Mohu podepsat staré sokolské heslo Ve zdravém těle zdravý duch,“ zdůrazňuje profesor Pirk. „Lidé, kteří sportují, jsou veselejší, akčnější, víc vydrží. Jsou svým způsobem mladší, protože fyzicky i psychicky dokážou víc než jejich nesportující vrstevníci.“

Kdyby se mezi českými herci pořádala soutěž o nejvšestrannějšího sportovce, byl by horkým favoritem. Zatímco většina jeho kolegů si svůj sportovní vrchol odbyla v mládí, šestačtyřicetiletý David Suchařípa nejenže ve svých aktivitách nijak nepolevuje, ale naopak je rozšiřuje.

Sport a pohyb ho bavil odmalička. Hrál závodně fotbal, věnoval se badmintonu, pak přidal cyklistiku, hokej, lyžování, tenis.

Fotbal hrál závodně do čtyřiceti let: „Odradilo mě pak, jak se v nižších soutěžích hraje tvrdě až zákeřně. Já si nemůžu nechat zmrzačit kotník nebo koleno, to bych nemohl hrát ani točit. Pořád mám ale platnou registračku,“ ohlíží se za fotbalovou kariérou.

Ta pokračuje v týmu Real Top Praha, což je občanské sdružení, jehož je spoluzakladatelem a místopředsedou. „Real Top Praha sdružuje asi 120 umělců, sportovců a dalších známých osobností. Hrajeme benefiční fotbalové zápasy, jejichž výtěžek jde na charitativní účely. Dosud jsme rozdali přes čtyři milióny korun,“ říká pyšně.

V současnosti je však u něho na prvním místě rallye: „Mám mezinárodní licenci jak na rallye, tak na okruhy. Letos bych chtěl odjet celou sezónu mistrovství ČR v rallye sprintu,“ líčí své plány. „Než jsem dostal licenci, absolvoval jsem okruhovou školu, odjel několik amatérských rallye včetně Stopy Valašské zimy, což je největší amatérská rallye u nás, srovnatelná s profesionálními závody. Bývá tam 130 aut, v okolí Vizovic a Slušovic se jezdí deset rychlostních zkoušek.“

Změnilo závodění za volantem jeho přístup k šoférování? „Už dobře vím, co auto dělá, když se nad ním ztratí kontrola. Snažím se jezdit plynule, předvídat, nedělat blbosti. Když mě někdo předjede, tak s ním určitě nezačnu závodit,“ odpovídá.

Závodní jezdec dává při častých cestách do Rožnova pod Radhoštěm, kde žije jeho přítelkyně, přednost vlaku. „Vyhýbám se D 1, raději si sednu do pendolina, cestou si čtu nebo se učím text. Za 2 hodiny 20 minut dojedu do Olomouce, kam pro mě dojede přítelkyně nebo kamarád. Do Rožnova to pak je dalších 40 minut. Kdybych jel autem, potrvá to aspoň čtyři hodiny.“ Otázka, zda je za volantem závodního auta vůbec důležitá fyzická kondice, Davida pobaví. „Každoročně musíme projít zátěžovými testy, bez potvrzení o způsobilosti, které vydává sportovní lékař, nikdo závodní licenci nedostane,“ zdůrazňuje a dokládá náročnost automobilového sportu: „Při rallye sprintu startujete v sedm, ve čtyři odpoledne dáváte auto na uzavřené parkoviště.

Celou tu dobu musím být plně koncentrovaný, i na přejezdech mezi rychlostními zkouškami. Těch bývá za den osm devět. V žádné z nich nesmíte udělat chybu. Je to nebezpečný sport, který vyžaduje naprosté soustředění.

Můj kamarád Dan Landa naboural při závodě v 160kilometrové rychlosti do stromu, strom přerazil a auto šlo na střechu. Doktoři mu pak řekli, že přežil jen díky dobré fyzické připravenosti, že svaly páteř udržely. Když je průšvih, přežije spíš fyzicky zdatnější,“ uzavírá David.

Rád jezdí na kole a do Rožnova už jednou z Prahy na dvakrát dojel. Teď se chystá těch 333 kilometrů ujet najednou. A poslední novinka? Nedávno jsem objevil Pět Tibeťanů, báječné cvičení, které vychází z jógy a může to být skvělá půlhodinová rozcvička. Doporučuji každému.“