Článek
„Před mateřskou dovolenou jsem patnáct let pracovala na středních a vrcholových manažerských pozicích,“ říká mi Martina Kaděrová, když spolu sedíme v její nové mateřské školce a rodinném centru. „Kdyby mi někdo před třemi lety řekl, že budu mít školku, asi bych řekla, že se zbláznil,“ směje se.
Martina se poprvé setkala s koučinkem jako vrcholová manažerka ve velké firmě. V práci byla úspěšná a výkonná, ale cítila, že to není ono. „Se svým koučem jsem se poprvé setkala v rámci reorganizace firmy. Hledala jsem někoho, kdo by mi jako mentor pomohl vytvořit koncepci nově vznikajícího finančního oddělení. Můj kouč se mě ale snažil svými otázkami navést k tomu, abych si našla vlastní cestu a vlastní odpovědi. Musím říct, že jsem z toho ze začátku byla dost rozpačitá. Hledala jsem spíš někoho, kdo mi rychle řekne, co a jak mám dělat,“ vzpomíná pětatřicetiletá žena, která už vyzkoušela i osobní a partnerský koučink.
Žádné rady, jen otázky
„Myslím, že koučování působí jako dobrý protipól tradičnímu vzdělávacímu systému,“ říká Norbert Riethof, ředitel koučovací firmy. „Nefunguje to stylem - tady je učebnice, já vás z toho za půl roku vyzkouším,“ vysvětluje. Základem pro koučování je podle Norberta to, že si klient plně uvědomí své kvality i nedostatky a začne pod koučovým vedením pracovat na zlepšení.
Metodu vymyslel Američan Timothy Gallway před víc než čtyřiceti lety. Gallway převedl principy sportovního koučování do manažerského prostředí a podařilo se mu začít úspěšný byznys. Kouč by měl během individuálních sezení osvětlit klientovi, v jaké situaci se právě nachází a kam chce směřovat. Ovšem způsoby zlepšení výchozí situace by si měl klient definovat sám. Kouč jen pokládá cílené otázky.
Když hovořím s Norbertem a jeho dvěma kolegyněmi v jejich vinohradské kanceláři, napadá mě jediné slovo - profesionálové. Všichni tři jsou příjemní, působí sofistikovaně a vypadá to, že vědí, o čem mluví a jak mají jednat s lidmi. Sebevědomí z nich jen čiší a navíc mám pocit, že mě při rozhovoru, který vedeme, tak nějak analyzují.
„Klienti, kterým pomáháme, jsou manažeři v poměrně vysokých pozicích, kteří jsou na sobě ochotni pracovat,“ vysvětluje druhá členka trojice Anna Crkalová. „Manažeři s námi nejčastěji řeší, jak mají komunikovat s týmem tak, aby je tým slyšel. Jak pracovat s časem, aby ho co nejlépe využili a zbytečně se nevyčerpávali, a také jak najít balanc mezi osobním a pracovním životem,“ vyjmenovává Anna.
Únava je signál pro změnu
„Navíc každý má své osobnostní ladění a způsobů, jak dosáhnout výsledku, je více. Musíte najít ten, který sedí vám,“ míní Norbert.
„Mně osobně koučování, které jsem prodělával jako klient, pomohlo uvědomit si, že mě třeba ubíjí rutinní práce. Začal jsem ji proto delegovat svému týmu,“ dodává. „Pro každého je část pracovních povinností příjemná a část nepříjemná. Člověk si ale často plně neuvědomuje, co má na svém zaměstnání rád a nerad. Pokud vás práce nenaplňuje, často se vám nechce vstávat, cítíte se unavený, bolí vás hlava. Tohle jsou symptomy, které jsem se naučil pozorovat i sám na sobě,“ vysvětluje Norbert.
Koučink pracuje hodně s lidskou psychikou. „Nedá se ale považovat za psychoterapii,“ dodává třetí trojice koučů Tereza Damborská, původním povoláním klinická psycholožka. „Při psychoterapii se tak trochu předpokládá, že řešíte hluboké osobní a osobnostní problémy, které ovlivňují vaši schopnost pracovat a váš soukromý život. Koučování naopak může zkusit každý, kdo prostě touží po rozvoji, ať už v práci, nebo osobnostně.
Někdy začnete s koučováním v práci, ale zjistíte, že kořeny vašich problémů jsou v osobním životě,“ vysvětluje Tereza s tím, že terapie je široký pojem a hranice mezi některými druhy terapie a koučinkem se tak trochu slévají.
Rozumět problému? To kouč nemusí!
Martina Kaděrová je se svým rozhodnutím, že po mateřské dovolené nebude pokračovat v úspěšné kariéře manažerky, ale zařídí si soukromou mateřskou školku a rodičovské centrum, typickým příkladem klienta, kterého pracovní koučink inspiroval k zájmu o zlepšení osobního života.
„Několik let jsem pracovala pro společnost LMC, byla jsem tam členem nejužšího vedení, měla jsem na starost provozní část. Na jednu stranu to byla báječná zkušenost, ale na druhou jsem byla z manažerské pozice poměrně vycucaná. I když jsem své zaměstnání měla opravdu ráda, nakonec mi už přišlo takové virtuální, jako bych dělala práci jen pro práci, která nakonec nevede k žádnému potřebnému výsledku,“ myslí si Martina.
Se svým původně manažerským koučem začala před dvěma a půl lety pracovat i na osobnostním rozvoji. „Vždycky jsem byla ten typ, co si myslel, že na mateřské zůstane tak půl roku, a pak rychle zpátky do práce. Při sezeních s koučem jsme ale brzy otevřeli otázku vnitřního uspokojení z práce. Tam mě poprvé napadlo, že bych chtěla mít mateřskou školku,“ říká Martina, která je maminkou malé Sofie.
„Od dcery se mi nechtělo zpátky do korporátu. Zajímala jsem se o to, jak vypadá předškolní příprava tady u nás a udělala jsem si roční kurz založený na pedagogice Marie Montessori. Pak jsem založila dětské centrum pro předškolní děti, kde se klade důraz na individuální přístup k dětem,“ vysvětluje Martina.
„Sama nejsem učitelský typ, takže zajišťuji provozní chod centra,“ dodává, když mi nakonec v jedné vilce v Hodkovičkách ukazuje svoji velmi rodinně vypadající školku. Martinin kouč Stanislav Stejskal provází svou klientku pracovním, osobním a partnerským životem.
„Z devadesáti procent dělám korporátní koučink, partnerský a životní u nás teprve začíná,“ vysvětluje Stejskal. To, že kouč pomáhá ve více životních oblastech, může působit zvláštně. Není ale důležité, jestli kouč rozumí oboru nebo problému, který jeho klient řeší. Někdy je to naopak nežádoucí, protože by mohl mít tendenci stát se poradcem, který klientovi říká, co má dělat.
Možná vám chybí vize
„Někdy přijde klient a řekne: Chtěl bych vnést více harmonie do mého vztahu s partnerem. První otázka, na kterou se kouč zeptá, je: A jak byste to chtěl udělat?“ vysvětluje Stanislav Stejskal, který se věnuje partnerskému koučinku - jak jinak - ve spolupráci se svou ženou. I pro partnerský koučink je důležité vytvořit si konstrukci do budoucna.
„Lidé žijí v každodenním toku a jen těžko si dokážou představit, jak bude jejich společný život vypadat za pět deset let. Nemají společné vize,“ říká paní Stejskalová. „Jde o to, aby oba partneři našli to, co společně chtějí,“ dodává. Partnerský koučink se rozhodla zkusit se svým manželem i Martina Kaděrová.
„Každý partnerský vztah se dostane do bodu, kdy už jde mnohem víc o rodinné povinnosti a práci. Nemůžu říct, že bychom se po narození dcery s partnerem odcizili, ale potřebovali jsme nějakou změnu. Při koučinkových sezeních jsme si uvědomili, že jsme díky rodičovské roli rezignovali na partnerský život, že už netrávíme čas jenom sami dva,“ říká Martina.
„Sofince je už rok a tři čtvrtě, takže jsme začali využívat pomoci babiček. Můžeme naši dceru nechat u nich a zajít si do kina, na oběd a na kafe, což je samozřejmě moc příjemné a potřebné pro partnerský vztah,“ dodává s úsměvem.
Poradí si i se sexem
Byznys, vztahy nebo sport, kam se mimochodem po čtyřiceti letech začíná koučink zase vracet, ovšem nejsou zdaleka jedinými oblastmi, kde se může uplatnit kouč. Pomoci může i se sexem a prvním českým sexuálním koučem se stala Julie Poupětová. Absolvovala kurzy pro kouče a rozhodla se působit v oblasti rozvíjení sexuálních dovedností a prožitků.
I ona jedná podle kodexu kouče a snaží se, aby klienti sami pochopili, co chtějí. „Někdy je ale třeba ukázat obrázek, sáhnout nebo vysvětlit anatomii ženy. Řekla bych, že jsem kouč tak z pětasedmdesáti procent a z pětadvaceti poradce,“ zamýšlí se Julie.
Kodex kouče a principy koučinku ale dodržuje. „I v mé oblasti je důležité stanovit si cíl. Když za mnou klienti přijdou, často si neuvědomují, kam přesně chtějí směřovat, ale já to z nich dostanu,“ směje se Julie, která původně začínala jako cvičitelka jógy.
„S osobním rozvojem jsem pomáhala lidem dřív, než jsem věděla, co to koučink vůbec je. Po cvičení za mnou chodili klienti a ptali se mě nejen na jógu, ale i na další věci o rozvoji těla,“ dodává.
„Chtěla jsem pochopit, co se stalo se sexem v mém partnerském vztahu, co potřebuju a také znovu najít radost ze sexu. Proto jsem vlastně Julii vyhledala,“ vysvětluje jedna z Juliiných klientek.
„Jako s koučem se mnou lidi nejčastěji řeší to, že nedosahují orgasmu při každém sexu, nebo že partnerský sex netrvá dostatečně dlouho. Někteří si za mnou ale přijdou jen pro potvrzení toho, že jsou normální. Snažím se je naučit, jak svou jinakost využít místo toho, aby se za ni styděli,“ říká Julie.
Jak si vybrat
Julie zatím nemá ve své oblasti koučinku konkurenci, ale koučů, kteří se věnují osobnímu nebo pracovnímu rozvoji, jsou v České republice tisíce. Za jednu hodinu většinou zaplatíte mezi 3000 až 8000 korun. Jak se dá tedy poznat dobrý kouč? „Váš osobní kouč musí být někdo, komu důvěřujete,“ myslí si Martina Kaděrová.
Jenže důvěřuj, ale prověřuj. Kromě osobního pocitu, který z kouče máte, se můžete podívat na jeho vzdělání. „Proškolili jsme přes tisíc koučů, které akreditovala Mezinárodní federace koučů,“ vysvětluje ředitelka koučinkového centra Lenka Schilderová.
„Kouč u nás musí absolvovat kurz, pak hodiny povinné praxe a až potom jde na volný trh,“ vysvětluje Lenka Schilderová. „První titul ACC získá poté, co absolvuje 60 hodin tréninku a odkoučuje 100 hodin. Nejvyšší úroveň MCC pak předpokládá, že máte 2500 hodin, které jste už jako profesionálové odkoučovali, a strávili jste 200 hodin na kurzu,“ dodává.
Většina akreditovaných koučů má profil na webových stránkách registru koučů ČR. Už tam se dá trochu odhadnout, který z nich bude potenciálnímu klientovi vyhovovat. „Je důležité zvolit si někoho, kdo je vám sympatický,“ potvrzuje Lenka.
A vypadá to, že si Češi poměrně nové služby na trhu opravdu užívají, protože o zakázky koučové zatím nouzi nemají. Jenže je to opravdu taková věda, nebo máme jen nedostatečnou znalost něčeho, co by mělo být normální nebo s čím by nám mohli - alespoň v osobním životě - poradit naši kamarádi?
„Možná koučování jako takové jednou zanikne, tedy alespoň to pracovní. Stane se totiž běžnou součástí manažerské práce. Šéfové budou umět nacházet ve svých podřízených potenciál a rozvíjet ho,“ předpovídá Tereza Damborská.