Ošetřovatelka zraněných ptáků Lucie Řičařová: Lidé potřebují vidět nějaký příběh

Jsme v záchranné stanici pro zraněná a opuštěná zvířata v Jaroměři, kde se každý rok postarají o více než sedm set zvířecích pacientů a která patří mezi nejdéle fungující v Česku. Je neděle a právě víkendy jsou tu doménou dobrovolníků, aby pracovníci neziskové organizace měli aspoň nějaké volno.

Však mě také Lucie hned zapojí, povídat si můžeme potom, odbývá mé otázky. Pochroumaná labuť se nemůže hýbat, jen leží a není s to vzpřímit svůj labutí krk, aby se mohla nakrmit.

Zvedám jí opatrně několika prsty hlavu a zobák natáčím do misky se šlichtou. Chuť k jídlu labuti nechybí, to je dobré znamení. Zelenou směs nabírá do zobáku a pomalu polyká, s vypětím sil se občas snaží pomoci si sama a alespoň trochu krk natáhnout. Po chvíli jí ale síly docházejí.

Tak jdeme zase o „dům“ dál, už za dvě hodiny se však bude všechno opakovat a půjde to tak až do večera.

U mláďat je to podobné, ta se musí krmit třeba každou hodinu, a tak tu Lucie o letních víkendech tráví i deset nebo dvanáct hodin denně. Někdy bývá nutné noční krmení, proto si ty nejmenší pacienty ošetřovatelé občas berou i domů.

Zatímco Káťa injekční stříkačkou napájí mlékem malé veverky a ježky, my míříme za výrem. Lucie několika zručnými chvaty utlumí jeho počáteční vzdor a za chvíli je už mohutný dravec v náruči a chová se jako mimino.

Ošetřovatelka mu pinzetou vkládá do zobáku kusy masa a jater, výr si pochutnává, ale jeho výrazné žluté oči jsou stále ostražité.

„Pravděpodobně ho srazilo auto a měl otevřenou zlomeninu křídla. Musel na operaci, která ho zachránila od amputace, ale znovu lítat už nikdy nebude,“ popisuje Lucie jeho příběh. Výr se tak přidá do vcelku početné skupiny trvale handicapovaných zvířat, která se už do volné přírody nevrátí a dožijí ve stanici.

Vzácného luňáka červeného zřejmě čeká podobný osud. Přišel totiž o oko a nemá zrovna valnou stabilitu. I jemu Lucie musí dát krmení přímo do zobáku, tentokrát jsou to malé rybky, které ráno sama nalovila. Káně ze sousední klece je soběstačnější. Má sice poraněné křídlo, ale i naději, že po čase opět volně vzlétne k obloze.

„Káně většinou neklove, ale musíte si dát pozor na pařáty. Těmi by vás mohla zranit. Takže ji chytněte tady za tu horní část nohou, ne níž, abyste jí je nezlomil, kdyby sebou nějak moc házela,“ podává mi Lucie dravce, aby mu mohla vyčistit dočasný domov.

Na odchyt si vzala rukavice, na držení už potřeba nebudou. A opravdu, káně je klidná, jen občas zatne svaly a chce svými křídly protestovat, ale není jí to moc platné.

Jiřička, vlaštovka i holub hřivnáč dnes mají svůj velký den. Uzdravili se a mohou vyrazit do světa. Drobní ptáčci se nenechají nijak pobízet a hned překonají střechu stanice a mizí kdesi v korunách stromů. Holub vypadá zprvu trochu vyjeveně, druhá pobídka už jej ale přiměje roztáhnout křídla a frnknout. Jejich počínání sleduje samice krkavce, která běhá volně po trávníku a patří spolu s fretkou, mývalem Jonášem a bachyní Růženkou ke zdomácnělým pacientům.

„Mezi ptáky jsem jako ryba ve vodě, ale k mývalovi nevlezu, toho se bojím, od toho jsou tu jiní hrdinové,“ směje se bankovní úřednice z Hradce Králové. Ornitologie byla Luciiným koníčkem odmala.

„Studovala jsem zootechniku, ale tu jsem nedodělala, protože jsem jednoho dne vymyslela, že půjdu pracovat k sokolníkům, a na to nepotřebuji být inženýrkou. Doma jsem oznámila, že končím se školou, budu bydlet v Lednici v maringotce a budu cvičit orly za pět tisíc měsíčně. Rodiče ze mě málem kleplo,“ vzpomíná pobaveně a dodává, že tahle romantická představa jí ale zase tak dlouho nevydržela.

Našla si práci v bance, stala se dokonce ředitelkou pobočky, ale ke svému koníčku chtěla mít i nadále blízko, a tak si vyhledala záchrannou stanici, v níž ve volném čase jako dobrovolnice pracuje. „Krmíme, čistíme výběhy, klece a voliéry, kontrolujeme kondici a zdravotní stav pacientů.“ Ve sdružení JARO Jaroměř toho ale pro přírodu činí ještě mnohem víc.

„Činnost záchranné stanice představuje jen asi deset procent toho, co děláme,“ vysvětluje David Číp, jenž jaroměřskou stanici řídí. Angažuje se ale i v řadě dalších projektů. Mezi úspěchy řadí návrat divokých koní na tuzemské pastviny, výsadbu mnoha stovek stromů, záchranu obojživelníků z rizikových úseků silnic nebo obnovené mokřady a remízky.

Organizace se aktivně stará o více než dvě stě přírodních lokalit. A zabývají se tu i osvětovou činností. Jak a kdy se postarat o nalezeného živočicha a kdy na něj naopak nesahat? Jak vyrobit hmyzí hotel nebo ježčí pelíšek? Jak upravit zahradu, aby byla přívětivým prostředím i pro hmyz a další drobné živočichy?

„Lidé často nevidí, neslyší, zvlášť když mají pocit, že je jim ten problém vzdálený. Potřebují vidět nějaký příběh,“ říká Lucie. I proto ty své sdílí třeba na facebookové stránce Birding CZ. Třeba o tom, jak si rozuměli puštík s holubem, které si vzala domů na ošetřování. Uživatele pobavilo video s jedním z trvalých nájemníků stanice, strakou, která věrně napodobuje dětský smích.

Blíží se večer a také konec nedělní směny. O několik desítek zvířat, která ve stanici přebývají, je postaráno a do rána přečkají. V pondělí Lucie opět usedne ke svému stolu v bance a zdejší chovance si převezmou zaměstnanci stanice.

Prací v neziskové organizaci, která se zabývá praktickou ochranou přírody, člověk rozhodně nezbohatne. Získá ale dobrý pocit, že pomohl těm, kteří by jinak nepřežili.