Orlické vraždy po třiceti letech

Kopáč tehdy seděl ve svém domě v Rudné u Prahy na invalidním vozíku s nabitou pistolí v ústech, nechtěl se vzdát a hrozil, že se zastřelí. Pro kriminalisty však jeho svědectví bylo klíčové.

Doucha, který u policie působil 27 let a spoluzakládal a poté i vedl útvar pro boj s organizovaným zločinem nakonec musel něco podniknout…

Byl jsem v té době ředitelem Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje, tedy šéfem vyšetřovačky, která procesně zpracovávala kauzy, aby byly použitelné pro případný soud.

Ten případ vyhrabali ze země kluci z pražské mordparty, hlavně Jan Štoček a František Havlovič. Na celé kauze se ale vlastně podílely hned tři útvary. Zaprvé zmínění pražští kriminalisté, kteří to vykutali a zjistili, že první lovení sudu s některou z obětí by mělo být u orlické přehradní hráze. To místo zase patřilo nám, Středočechům.

Když se propátrala hráz, kde byl terén jednoduchý, protože byl omezen tou hrází, tak další poznatky vedly ke Žďákovskému mostu. Ten ale nepatří ani Praze, ani Středočechům, nýbrž Jihočechům. Práce se tak rozdělila.

Jihočeši nám vyšli vstříc a celý ten prostor pro nás střežili, protože v té době tam byl veliký pohyb lidí. Bylo to v polovině července 1995. Nejvíc to štvalo podnikatele, co provozovali na Žďákovském mostě bungee jumping, protože jsme je odtamtud museli vyhnat.

Od prvních informací až do zadržení pachatelů kolem deseti plus zásahovka. Poté včetně výslechů už jen dva naši vyšetřovatelé.

Informace, že existuje pražská banda, která likviduje podnikatele, strká je do sudů a do louhu a hází je do orlické přehrady, přišla ve velice vágní podobě z kriminálního prostředí ze severních Čech, pokud si dobře vzpomínám.

A protože šlo o pražskou bandu, začali na tom dělat detektivové z pražské mordparty. Tam odvedli největší kus práce zmínění Štoček s Havlovičem. Dokopali to do zjištění, že by pachateli měli být zejména Ludvík Černý a Karel Kopáč.

Ano. On se dokonce snad nabízel jako nájemný vrah. V krimi prostředí se povídaly i různé příběhy, že další mrtvoly leží v jižních i severních Čechách, ale nikdy se to nedostalo do stadia, že by se šlo opřít o nějaké relevantní poznatky.

Na hrázi už se vědělo, kdo by to měl být, kteří pachatelé by tohle měli dělat a házet sudy do Orlíku. Samozřejmě byli také vytipovaní poškození, pohřešovaní. Chtělo to akorát jedinou věc: vytáhnout aspoň jeden sud.

Pátrání potápěčů z Báňské záchranné služby, které jsme měli k dispozici, je poměrně nákladné, což je pochopitelné, náročná práce se super technikou. A platila to pražská policie. Kdyby se ten sud nenašel, tak by vedení řeklo konec, protože nemáme nic hmatatelného. A do prvního sudu bylo všechno do slova a do písmene na vodě. Jen se vědělo, že se sudy házejí někam do Orlíku.

Ne, přesně tak. Nabízela se hráz, kam se dá dobře dojet autem a hodit z ní dolů. Ta byla propátrána poměrně rychle, protože všechno, co by spadlo do vody, by bylo zachyceno o tu hráz.

A další místo, které odpovídalo možnosti zbavit se sudů, byl Žďákovský most. Tam už to ale bylo o něčem jiném. Padesát metrů z mostu na hladinu a dalších přes padesát metrů hloubka.

Bylo to snad v předposlední, či dokonce poslední den toho týdne, kdy potápěči chodili pod vodu, opravdu za pět minut dvanáct. Navíc jak v červenci narůstala teplota, tak začaly sinice a hrozně se zhoršovala viditelnost ve vodě.

Potápěči řekli, že jestli tento týden něco nenajdeme, přijdou na podzim, až bude čistší voda. Naštěstí se našel první sud, což byl malý zázrak.

Když se stavěl Žďákovský most, tak se používala zaběhnutá praxe zedníků, že co se nehodilo, tak se zahodilo. V tomto případě do vody. To znamená, že na dně bylo mnoho zbytků stavebního materiálu, dokonce se říká, že tam skončila i stará nákladní vétřieska.

Takže potápěčům se jednak zhoršovala viditelnost a pak tam nacházeli velké množství harampádí, které se dalo se sudem lehce zaměnit. Tudíž ten nález byl zázrak.

Ano, ale nebyl jsem tam pořád, měl jsem i další práci. Dá se říct, že jsem to koordinoval a řídil vyšetřovačku.

Patřilo Leorentu Lipovecimu (původem z Kosova). Byl mezi vytipovanými oběťmi.

Ale to se nestalo. Možná by musela být jiná koncentrace, možná by to nesmělo být v uzavřeném prostoru, ale rozhodně to neudělalo, co si oni představovali, že by byla identita oběti zničena.

Dva sudy a další oběť zamotanou v pletivu. Celkem šlo o pět vražd, přičemž jedna oběť zemřela v nemocnici (matka jednoho z orlických vrahů Anna Medková) a další byla zastřelena a nalezena ve svém domě (Kopáčův švagr Jaroslav Meier).

Nastal fofr, protože bylo potřeba pachatele zadržet a zahájit konkrétní stíhání. Už jsme měli motiv a získali důkaz. Připravil se tedy zásah, na který jeli pražští detektivové, moji vyšetřovatelé a pražská zásahovka.

Ne. Neozval se nikdo z nich. Byl tam jiný problém. To, co jsme prováděli pod Žďákovským mostem, samozřejmě neuniklo pozornosti veřejnosti. Mám pocit, že hoši z bungee jumpingu byli naštvaní, tak zavolali do televize, že tam policie něco vyvádí.

Přijela Nova, která si dokonce od někoho půjčila pramičku, a zamířili k pontonu, kde jsme byli my. Musel jsem rychle skočit do motorového člunu, vytlačit je pryč a pak jim dát nějakou informaci, protože to už jinak nešlo. Dal jsem jim ale zavádějící informaci, že je tady jakési součinnostní cvičení pražské a středočeské policie. Tomu samozřejmě nevěřili.

My jsme věděli jednu věc, že jakmile se tohle objeví v TV Nova, tak koho to osloví, budou ti hoši. Budou vědět, že policajti jsou tam, kde oni naházeli sudy. Proto se musel celý zásah zrychlit.

Bylo to do druhého dne.

Vždycky se to tak musí udělat. Šli jsme po třech hlavních, tedy po Kopáčovi, Černém a Vladimíru Kunovi.

Tam nastala komplikace. On byl na zásah připraven a vyhrožoval sebevraždou. Já už jel tehdy z úřadu domů, když jsem dostal do telefonu informaci o problému v Rudné u Prahy, že Kopáč sedí s bouchačkou v puse a chce se odstřelit. Dal jsem pokyn, ať nedělají žádné kroky, čekají, a jel jsem na místo.

Spojil jsem se s Mirkem Vávrou, což byl v té době vrchní komisař pražské kriminálky, vlastně její šéf, Štoček s Havlovičem byli jeho kluci. Jeli jsme na místo spolu s Vávrou a bylo to dobře, protože s Kopáčem nebyla řeč. On chtěl mluvit s někým, kdo má právo v té věci rozhodovat, odmítal vyšetřovatele. A hlavně se chtěl vidět se svou tehdejší přítelkyní.

Já jsem to rozhodl. To jinak nešlo. Šel jsem v civilu, neozbrojený, bez vesty a bez vysílačky. Nešel jsem bojovat, ale vyjednávat.

Jedinou. Mluvit se svou přítelkyní. Řekl jsem mu, že ano, že to umožníme, ale že ji dovnitř nemůžu pustit, dokud má zbraň v ruce. Takže jsem ho vyzval, ať mi ji dá a že mu zaručuju, že tu bude mít přítelkyni a může si s ní popovídat. Na to, že by odevzdal zbraň, ale nechtěl přistoupit, a takhle se to točilo furt dokola.

Vysvětloval jsem mu, jak to bude vypadat, když se odstřelí, jak ten mozek bude na tamté stěně a jak to všichni komplicové, kteří byli nekorektní, což on věděl, potom nahážou všechno na něj, a že do toho možná sklouzne i jeho přítelkyně. A tohle všechno pořád dokolečka tři hodiny.

Nám šlo hlavně o to, aby se Kopáč nezabil, potřebovali jsme ho živého a nakonec se potvrdilo, že to bylo dobře.

Osobní věci ne. On byl v URNA, takže jsem mu říkal: „Tys byl policajt, ty víš, co to je, že stejně není úniku. Už se všechno ví, sud je venku, což znamená, že budeš hrát teď o to, aby všechno bylo co nejmírnější. Hlavně hraj o to, aby to všechno neskončilo na tobě a té tvé holce“. Bylo to nekonečné.

Šťastný. Už mi docházel dech i témata, protože bavit se tři hodiny o třech věcech se nedá. Jemu navíc docházela trpělivost. Seděl tam už iks hodin na invalidním vozíku, na kterém skončil po těžké autonehodě z ledna 1994.

Přiznal, že ho bolí záda, hlava, že je počůraný skrz na skrz, a chtěl svou holku, že už se odstřelí. Stala se ale ještě jedna věc, proto vím i ten čas tří hodin, který jsem tam s ním strávil.

Přijel jsem za ním v půl páté a on si v půl osmé pustil přes dveře televizi ve vedlejší místnosti, zprávy na TV Nova a koukal na ni. V tom okamžiku mi Mirek Vávra zaťukal na okno, abych šel za ním, a říkal mi, že je tu Nova s přenosovým vozem a chtějí přímé záběry odtamtud.

Já přitom krátce předtím Kopáčovi řekl, že jeho přítelkyně teď za ním přijít nemůže, protože všichni, co tu byli celé odpoledne, celý ten konvoj, odjeli právě na večeři a není tam nikdo.

A v té chvíli by TV Nova udělala přímý přenos, jak jsou všichni před barákem, policejní vozy, sanitky, plno policajtů… Proto jsem Vávrovi řekl, že televize musí pryč, že ani záběr, jinak bude mít na svědomí Kopáče a možná i mě. Kdyby Kopáč zjistil, že jsem mu kecal, co by se mnou asi provedl… Takže Vávra na ně vlítnul.

Krátce nato zazvonil Kopáčovi telefon, který měl položený na stole, u něhož seděl na vozíku. Zvedl ho a volala mu jedna z jeho sester. Asi se nějak domákla, že se v Rudné kolem jejich domu něco semlelo, a ptala se ho, co se děje.

Odpověděl: „Je to v hajzlu, jsou tady všude policajti, já mám bouchačku v držce a asi to všechno skončím“. A ona mu to úplně perfektně začala vymlouvat, že je všechno řešitelné.

A jak Kopáč už byl unavený a zároveň mluvil se svou sestrou, jeho pozornost se úplně rozplizla. Koukal se do stolu, bouchačka, kterou měl v puse, mu i s rukou vyjela pryč od hlavy.

Za rohem ve vedlejší místnosti stál za dveřmi jeden z kluků ze zásahovky, který tam zůstal tajně po tom, co se zbytek týmu stáhl a opustil dům, když Kopáč vyhrožoval sebevraždou. Ten kluk viděl na mě, ale neviděl na Kopáče. Ten zase viděl na mě, ale ne na toho kluka.

Já tedy nenápadně pod stehnem tomu klukovi ukázal, ať na něj tvrdě jde. On se spolehl na to, že ho nepustím proti bouchačce, vlítl do té místnosti, chytl Kopáčovi ruku s pistolí a stlačil mu ji pod stůl. Vtom vyšel výstřel. Kopáč si tím nějak poranil nohu a možná šourek, ale jak byl dole ochrnutý, ani mu to nedošlo.

K druhému výstřelu nedošlo, protože jak jsem se dozvěděl, zasekla se. Ta bouchačka byla v hrozném stavu, asi nečištěná, takže se zasekl náboj a Kopáč neměl šanci vystřelit podruhé. To už dovnitř naskákali další kluci ze zásahovky a zadrželi ho.

To by nešlo, protože na mě viděl a já bych musel přes celou místnost, protože jsem seděl na židli až u dveří, on mě k sobě vůbec nepustil.

Ale vůbec neočekával, že by mohlo dojít k nějakému útoku ze strany, kde byl schovaný člen zásahovky. Byla to jeho perfektní práce, protože šel fakt do tmy, do tunelu a do rizika.

Udělal to až poté, co se podle mě jako první rozpovídal Kuna. Naopak Černý to popíral a do dneška tvrdí, že je nevinný. Nakonec ale skutečně nejvěcnější byl Kopáč. Do úrazu byl v podstatě hlavou skupiny, šéfoval, byl nejsilnější osobnost.

Nakonec viděl tu bezvýchodnost a asi ho naštvalo, že všichni dávají ruce pryč, že dělali jen, co museli. Tak se přiznal ke všemu. I když Černý všechno popíral, právě on byl vlastně jediným vrahem, on jediný zabíjel. Kopáč spíš některé akce plánoval anebo vylákal oběť na konkrétní místo, třeba při vraždě podnikatele Aleše Katovského.

Přesně tak, zavražděn v dubnu před třiceti lety. Kopáč dělal Katovskému ochranku a vylákal ho ven kvůli penězům. Auto oběti pak skončilo v Německu v autobazaru, ale krevní stopy jsme v něm tehdy při prvním prověřování případu nenašli. To bylo někdy v roce 1992 či 1993. Nedostali jsme se proto nikam dál.

Ano, to jsme už věděli. Hlavně jsme ale dostali finanční požehnání od vedení policie. Kdybychom nenašli ten první sud, tak bychom tam znovu nejeli.

Jednal jsem osobně jen s Kopáčem při zatýkání a pak jsem se byl zpočátku vyšetřování podívat za ním na Pankráci.

Ne. Byl takový zmražený, moc se nevyjadřoval. Ale navázal vynikající kontakt s jedním z pražských detektivů Havlovičem, který za ním jezdil i do kriminálu v Kuřimi u Brna, Kopáč mu psal i dopisy. Taky mně poslal nějaké přání k Vánocům.

Že bych to čekal, to ne, ale nedivím se tomu. Život v kriminále je i pro zdravého člověka zátěž, natož když jste na vozíku.

Jde jen o můj pocit. Kopáč byl hlava, věcný pragmatický člověk. Kuna byl typický pomocný dělník, zručný, uměl zavařit sudy a udělal všechno, co se mu řeklo. Ale nějaké vlastní iniciativy se u něj mohl člověk těžko dočkat.

Něco jiného byl Černý. Ten měl mimořádně klamavý zjev. Do něho by člověk nikdy neřekl, že je to takový chladnokrevný vrahoun. Vypadal jako klouček. Na severu Čech měl přezdívku Mimísek. Komplicové mu taky říkali Pacient.

Víte, když někdo zastřelí člověka za jízdy v autě (Katovského), a je to řidič, tak to nemůže mít v hlavě v pořádku. Vždyť on tím ohrozil i sebe. Při té vraždě v dubnu 1991 na pražském Zličíně měl víc štěstí než rozumu, když se málem to auto srazilo s autobusem.

A co Černý předvedl u vraždy Lipoveciho? Střelil ho zezadu do zátylku na schodech a pak podle výpovědi Kopáče s Kunou skočil roznožku a vykřikl: „To jsem ale čtverák“.

Byl to hravý chlapec, což naznačuje i vražda Anny Medkové, Kunovy matky a majitelky sado-maso salonu. Tu zabil balíčkem s výbušným systémem. Kopáčova švagra Jaroslava Meiera také zastřelil sám. Jakmile mu za něco dali peníze, nevadilo mu nic.

Vždyť i sám Kopáč se pak bál o život, když po nehodě skončil na vozíku a měli s Černým roztržku, protože ho víceméně hodili s Kunou přes palubu. Proto měl bouchačku pořád u sebe.

Je to tak a stále se cítí nevinný.

Myslím si, že až tak moc ne. Bylo to naprosto typické pro dobu 90. let v této republice. Rozvolnění a podnikání vedlo některé lidi, kteří měli vyšší nároky než schopnosti, k tomu, že se dávali i na takovouto dráhu.

Orličtí vrazi byli výjimeční jednak tím, že byli první a že tam je ten vyšší počet pěti vražd. Ale podobných vražd, třeba i na zakázku, bylo v té době víc.

Myslím si, že v současnosti už to v takovémto rozsahu není dost dobře možné. Pohnuly se i policejní možnosti. Orlické vraždy považuji za svůj největší případ.

Viděl jsem ho opakovaně. Byla tam licence, bylo to trošičku jiné.