Článek
Smysl pro hudbu má v krvi. Tatínek, skladatel, sbormistr a zpěvák Karel Loula, ji odmala vodil do Stavovského divadla, kde hrával. „Ani doma jsme neměli jinou než klasickou hudbu,“ vzpomíná Veronika.
Od čtyř let chodila do baletu Státní opery, bohužel neúspěšně. „Vyhodili mě, ale získala jsem roli dítěte v opeře Madam Butterfly a prožila několik let uvnitř operní inscenace, což mě v mnohém ovlivnilo.“
Odtud byl jen krůček k rozhodnutí studovat operní režii. I o existenci tohoto oboru se dozvěděla od tatínka. „Líbilo se mi, že se tu spojují všechny oblasti umění, ke kterým mě to táhlo. V šestnácti letech jsem se začala připravovat na zkoušky, abych měla jistotu, že se na školu po maturitě dostanu.“
Operní pěvkyně Marie Fajtová: Na jevišti spálím víc kalorií než ve fitku
A také se dostala, přestože na obor operní režie na pražské HAMU berou pouze jednoho uchazeče za dva roky. Ve dvaceti letech se tak stala nejmladší studentkou po dlouhé době. Dokončila bakalářský program, ale celou dobu narážela na zkostnatělost systému.
„Klasická hudba má tendence být zpátečnická a obdobný je i přístup ke studentům v jejích oborech. Což může být pro mladého motivovaného studenta těžké.“
Ani na magisterském studiu se mnoho nezměnilo. „Asi tři měsíce před obhajobou diplomové práce jsem se rozhodla přidat si studium na katedře Alternativního divadla na DAMU. Přišla jsem si tam jako zraněné štěňátko z útulku, které se právě ocitlo u nové milující rodiny a začíná rozkvétat,“ vzpomíná s úsměvem.
Paralelně s tím rozvíjela od třetího ročníku hudebně zaměřeného gymnázia i umělecký soubor Run OpeRun, který založila se svými spolužáky. Šlo o jakousi kulturní laboratoř, v níž vznikala řada věcí – od filmů přes výtvarné projekty až po ty hudební.
Projekt se rozšiřoval, profesionalizoval a specializoval na operu: „Věděli jsme, že právě v opeře se může projevit nejvíc profesí. Také nám bylo líto, že ji naši vrstevníci vnímají jako zkostnatělou, a tak jsme jim začali ukazovat, že s ní můžeme jet třeba i na techno festival a bude to fungovat.“ A byl to správný krok. Publikum se začalo rozrůstat.
Že se Run OpeRun nebojí experimentovat, dokládá třeba představení Logika chaosu – je totiž založené na operní improvizaci. Jak taková věc může fungovat?
„Jde o velice těžkou disciplínu, vůči níž jsme měli zpočátku i my předsudky. Když jsme je ale hodili za hlavu, krásně to klapalo. Pomohla také spolupráce s kapelou Please The Trees, která v představení simuluje operní orchestr a dodává zdání nestandardní opery.“
Režisérka Vilma Bořkovec: Snažíme se zachovávat ducha operního undergroundu
Novinkou je Zabijačka, komická opera o třech dějstvích, jež vznikla k příležitosti slavnostního ukončení českého předsednictví v Radě EU.
„Na ni jsem neskutečně pyšná, protože nádherně propojila jednoduchý chytlavý český příběh s operou, která je tak lidem opět přístupnější.“ Spolupracovalo na ní pražské divadlo VOSTO5, Moravské divadlo Olomouc dodalo orchestr, sólistu i dirigenta a Vzlet (Vršovická kulturní křižovatka) poskytl prostor. V ceně vstupenky je i pohoštění podávané během opery, jde tedy vlastně i o interaktivní představení.
Letošní léto chystá spolek ve stylu taneční hudby rave a techno scény v kombinaci s operní improvizací. „Zjistili jsme, že ač hrajeme operu, naše publikum jinak klasickou hudbu neposlouchá, a tak jsme se rozhodli mu vyjít vstříc.“
Lidé se báli a měli pocit, že jsem byla nasazena, abych operu v Olomouci zničila
Kdo by si ale myslel, že takové bourání předsudků je už samo o sobě dost velká výzva, toho Veronika rychle vyvede z omylu. Od loňského roku působí s úzkým týmem Run OpeRun v metropoli Hané, kde vyhrála konkurz na šéfku opery a operety Moravského divadla Olomouc.
„Po osobní stránce to byl skvělý krok, protože jsem opustila stres Prahy. Těžší je tady bojovat s něčím pracovně, primárně protože tu nemám svoji ‚bublinu‘, ale má vnitřní spokojenost mi dává sílu vyhrávat i bitvy na pracovním poli.“
Že její přijetí nebylo úplně hladké, způsobila pověst Veroniky Loulové coby avantgardní experimentující režisérky. „Lidé se báli a měli pocit, že jsme sem s týmem Run OpeRun byli nasazeni, abychom operu v Olomouci zničili,“ vzpomíná.
Soubor ale docela rychle změnil názor. Změny, jež Veronika zavedla velmi brzy, se začaly odrážet v pozitivních kritikách i plném hledišti při reprízách. „Pár lidí sice odešlo, ale naprostá většina zůstala a na poslední premiéře Bartókova Modrovousova hradu dokonce celý sál stál. Nevím, zda se podařilo přesvědčit i zaryté abonenty, ale lidé byli spokojení, a i od kritiků se sešlo mnohem více pozitivních recenzí, než na kolik jsme tady zvyklí.“
Veronika chce, aby představení byla moderní a zaujala svým pojetím, se svým týmem je tvoří na základě důkladných rešerší i pozorování zahraničních scén. „Stavím je tak na pevných základech a rozhodně není primárním záměrem šokovat,“ vysvětluje.
Dirigent Jakub Hrůša: Opera je vrcholem lidské kultury
I když se píší i nové operní kusy, mnohem více se hraje osvědčená klasika. A Veronika se do ní nebojí zasáhnout. „Díla by se podle mě měla zkoumat jako materiál a nemělo by se k nim přistupovat jako k muzejním exponátům zavřeným za vitrínou. Opera nejsou korunovační klenoty,“ říká Veronika. Stojí o to ale diváci?
„Nejvíc slyšet jsou ti, kteří ne, ale myslím, že klasický postup odrazuje obrovskou skupinu lidí, která by na operu přišla, kdyby nebyla tak ustrnulá. Podle mě by všichni autoři, snad kromě Wagnera, byli spokojení, kdyby viděli, že se jejich díla stále přezkoumávají a hrají. Každé nové zpracování je vlastně vyústěním dlouhodobého vývoje díla i společnosti,“ vysvětluje s tím, že by i ona jako autorka současných oper považovala za obrovský úspěch, kdyby se její díla hrála za sto let, a to v jakékoli podobě.
Podle Veroničiných zkušeností opera rozhodně není jen žánrem úzké skupiny: „Když jsme s Run OpeRun dělali La traviatu s drag tematikou nebo Rusalku v Praze na Stalinu, kam nemuseli lidé přijít našňoření, mívali jsme v publiku kolem dvou tisíc mladých lidí. Ti by na klasickou operu nepřišli.“ A právě toto publikum chce nalákat i do Olomouce a pomalu se jí to daří. Třeba zmiňovaná Rusalka je stále vyprodaná.
A jak s jejími velkými plány zamíchá brzké narození potomka? „Část mateřské dovolené se mi kryje s divadelními prázdninami a naštěstí mám partnera, který může a chce jít na rodičovskou dovolenou. Já tak mohu dál napínat své síly k olomoucké opeře a malé se mnou bude poznávat nejen svět, ale i divadlo.“
Choreografka Jana Burkiewiczová: Dobré tanečníky je těžké v Česku uživit
Tereza Nvotová: Bosorka není nikdy daleko
Může se vám hodit na Firmy.cz: Moravské divadlo Olomouc