Ondřej Veselý: Vzal jsem práci v továrně, abych si přivydělal

Dvě hodiny autem. V téhle covidové době jezdím autem vždycky, dřív jsem to střídal s autobusem. Když teď točím Anatomii života, nikdy nevím, v kolik hodin přesně skončíme. I proto je auto praktičtější. Nebo když bývalo večer v divadle představení, tak už mi pak do Budějovic nic nejelo.

Když další den nic nemám a nemusím vstávat, tak mi to nevadí. Dám si třeba u benzinky kafe a jde to. Jsem takhle zvyklej už léta. Cestou si vyčistím hlavu od role. Dojíždím teď v podstatě denně, buď mám v Praze natáčení, nebo zkoušku v divadle.

Kdybych jezdil do Prahy jen kvůli divadlu, tak víc projezdím, než vydělám. Naštěstí mě teď živí natáčení, takže jsem v klidu. Zaplaťpánbůh!

Pokud mám v šest nástup, vyjíždím ve čtyři ráno, takže vstávám třeba v půl čtvrtý.

I já jsem noční pták. Byl jsem zvyklý chodit spát kolem jedné nebo druhé, dřív většinou neusnu, takže s tím teď bojuju.

Já si to hlídám, teď už jsem opatrnej, už nejsem žádnej divoch. Třeba si i cestou zdřímnu, tak na deset minut, nesmí to bejt dýl, protože pak je člověk úplně rozmlácenej. Ale deset minut je dobrých, to mám vyzkoušený.

Mně ty Budějovice za to stojí. Pravda je, že jeden čas jsem stěhování zvažoval, i partnerka byla pro. Ale pak, jak se narodil Ondrášek, jsme zjistili, že tam máme všechno, co potřebujeme k životu.

Ondrášovi jsou teď čtyři a já vidím, jak je fajn, že máme blízko mýho tátu a macešku, která je pro Ondráše babička. Budějovice jsou s odpuštěním taková malá prdel, známe se tam všichni. Vyhovuje mi to. Praha je moc velká a já se všude ztrácím.

Léta jsem v jiných městech jen hostoval nebo hrál na půl úvazku, třeba v Praze na Zábradlí nebo v Brně. Pak se stal ředitelem Divadla pod Palmovkou můj dlouholetý kamarád Michal Lang, na toho já slyším. Zkoušet pod ním je sice náročný, ale výsledek stojí za to. Takže jsem se nakonec rozhodnul angažmá změnit, ale v Budějovicích ještě dohrávám.

Jezdit sem a tam mi připadá celkem normální i díky tomu, že jsem zvyklý cestovat mezi městy odjakživa. Už jako dítě jsem jezdil mezi Ostravou a Budějovicema.

Jen zhruba před rokem, rokem a půl jsem to cestování trochu víc řešil. Neměl jsem jinou práci než divadlo a za dojíždění jsem dal hrozně peněz, to se pak z divadelního platu těžko žije. Přemýšlel jsem, co dál. Pak přišel koronavirus a já paradoxně dostal práci, začal jsem točit film Láska na špičkách a seriál Anatomie života, takže mám teď práce, že nevím, co dřív.

Já vím, uvědomuju si, jaký mám štěstí, v téhle době, kdy někteří nemají co jíst. Než ty role přišly, byl jsem na tom tak, že jsem vzal dokonce práci v továrně, abych si přivydělal a mohl dál dělat divadlo, který miluju. Kamarád má takovou menší firmu, malou továrničku, rozmontovával jsem tam motory.

Nevadilo mi to, nemám s fyzickou prací problém. Vlastně mě to bavilo, vyčistil jsem si tím hlavu. Dělal jsem to asi dva měsíce. Na tu dobu je to fajn. Obdivuju ale lidi, kteří takovou práci dělají pořád. Bolí celý tělo, protože jste pořád v předklonu a opakujete neustále jeden pohyb.

Mohl jsem naštěstí pracovat, kolik hodin jsem chtěl. Nejdřív mě po pěti hodinách všechno bolelo a šel jsem pryč, pak už jsem vydržel třeba osm.

V Ostravě jsem se narodil. Když mi byl rok, přestěhovali jsme se do Budějovic, táta tam dostal angažmá v Jihočeském divadle. (Miloslav Veselý zde působil jako sólista opery, později jako její šéf.) Když mi bylo devět, naši se rozvedli a máma si nás vzala do Ostravy. Tam jsem vystudoval konzervatoř.

Mám ji rád a mám rád i Ostraváky, protože jsou takoví přímější. Ten kraj je razovity (vysloveno krátce, s ostravským přízvukem). Jsou v ní různé vrstvy lidí. Ačkoli je to hornické město, funguje tam neuvěřitelným způsobem kultura – divadla, výstavy, hudba.

Z krásného centra historického města jsme přišli do ostravského paneláku, na sídliště, kde to bylo takový trochu ostřejší. Ghetto, co si budeme nalhávat. Byl to pro mě docela šok. Ze začátku jsem si tam těžko zvykal.

Ale pak přišla konzervatoř, kde už mi bylo dobře, našel jsem si tam kamarády, svůj svět. Přesto mě to táhlo zpátky do Budějovic. I za tátou, protože jsme si vždycky rozuměli.

No, bylo to komplikovaný, protože mezi našima ten vztah samozřejmě po rozvodu nebyl úplně dobrej. Ze začátku za námi táta jezdil aspoň jednou měsíčně do Ostravy. Nebyly dálnice, cesta trvala třeba sedm osm hodin, a platit si z divadelního platu ještě přespávání v hotelu, to si člověk rozmyslí. Takže někdy přijel třeba jen na jeden den, večer jsme ještě zašli do kina a na noc jel zase domů do Budějovic.

Když jsme byli větší, cestovali jsme už my za ním. Mám sestru dvojče a o čtyři roky staršího bráchu, takže jsme jezdili tři. Máma nás šoupla do vlaku a táta čekal na nádraží. Samozřejmě jsme s ním trávili třeba prázdniny, takže náš kontakt v rámci možností fungoval.

Máma se snažila, musel jsem hrát na piano, ale moc mi to nešlo. Pak jsem přičuchnul k činohře a zůstal u ní.

Úplně přirozeně, byl jsem přece divadelní dítě. V Ostravě jsem začal chodit do divadelního kroužku, hrál jsem v divadle dětské role. Volba jít na konzervatoř byla celkem jasná, zvlášť když mi nešla matika. Byl jsem takovej zlobič. Na konzervatoři jsem se v něčem umravnil.

Ve třeťáku jsem začal hrát jako stipendista ve Slezském divadle v Opavě. Zůstal jsem tam ještě dva roky po škole, protože mi slíbili modrou knížku. Nakonec jsem ji ale musel uhrát na ekzémy a kolena. Bylo to trochu pofidérní, vymotal jsem se z toho za pět minut dvanáct. (směje se) A když se mi to povedlo, tak povinnou vojnu zrušili.

Tou dobou už jsem měl domluvené angažmá v Budějovicích. Bylo mi dvacet, když jsem tam šel.

No, začal jsem v té době přemýšlet, proč tuhle profesi vlastně dělám. Uvědomil jsem si, že nejistota je součástí mé práce, že to tak musím přijmout. (odmlčí se)

Ono je to člověku jedno, dokud nemá dítě. Ale jak přišel Ondráš… Chci, aby měl všechno, co by měl mít. To nejisté období trvalo asi rok. Není to tak, že bych z toho měl nějaký traumíčko. Lidi prožívají daleko větší pekla. Nemám si na co stěžovat.

V té době už jsem nebyl v tak velké finanční nejistotě, protože jsem točil film Láska na špičkách. Je to romantická komedie s Vicou Kerekes v hlavní roli. Po dlouhé době hraju kladného hrdinu. Ale i tak jsem byl samozřejmě šťastný, že to s Anatomií klaplo, protože to je práce minimálně na půl nebo tři čtvrtě roku. Spadla tím ze mě tíha. Navíc díky tomu, že jsem teď vidět v seriálu, dostávám další nabídky.

No to doufám! Divadlo miluju, mám v něm krásné role. Svět showbyznysu je zase úplně jiný, nemůžete bez něj moc být, pokud chcete uživit rodinu. Snažím se to teď co nejlíp skloubit, abych se mezi penězi a divadlem nemusel rozhodovat.

Teď? V téhle životní situaci? (odmlčí se) No, bohužel, asi by teď ty peníze vyhrály.

Jo, já to neříkám nijak pesimisticky, naše profese už je taková. Proto nechci, aby ji dělal můj syn. A taky proto, že těžko docházíte uznání. Herec je pořád na začátku.

Povede se vám v divadle role, přijde další a vy zase začínáte od píky. Kdokoli může tu vaši práci zhanit, říct, že by se to mělo hrát jinak, líp. Je to vyčerpávající.

Ale na druhou stranu to má samozřejmě svoje pozitiva. Neděláte stereotypní práci. Vidíte lidi, kteří vám tleskají, když se vám daří. To jsou všechno věci, který jsem si uvědomil až v pozdějším věku.

No, to je otázka, jestli bych tuhle práci dělal. Teď už bych nic jiného ani dělat nemohl, protože nic jiného neumím. Nezbývá mi, než aby mě to bavilo. Ale kdybych se rozhodoval znovu… (odmlčí se)

Já třeba chci, aby můj Ondra měl normální střední školu, aby uměl třeba matematiku, pak ať se rozhodne. Vždyť já neumím pořádně ani dělit, když na to přijde. (směje se) Protože jsem šel na tu uměleckou školu. Učí vás tam bejt dospělej, když vám je čtrnáct.

Ale oni v tom byli šťastný… Připadalo jim to normální. A taky byla jiná doba. Prosadit se dneska v naší branži je těžší, konkurence je obrovská, dobrých herců strašně moc.

Anatomie se dělá trochu jinak než většina nekonečných seriálů. Všechny ty operace se točí dost profesionálně, máme tam i doktory, kteří dohlížejí na to, aby bylo všechno z medicínského pohledu správně. Dovídám se díky tomu hodně zajímavých věcí z úplně jiného oboru a to je úžasný, to mě neuvěřitelně baví!

Hraju kardiochirurga Filipa Hilského, což je takový svůdník žen. Teď, na starý kolena, jsem takovou roli dostal. Pořád jsem si říkal, proč nehraju ty romantický hrdiny, když mi bylo dvacet. Teď, ve čtyřiceti, hraju lamače dívčích srdcí, což mi přijde vlastně legrační, ale zaplaťpánbůh za to.

(skočí do řeči) Jarda Franc byl opravdu svině!

No, oni mě neměli rádi, takže jsem si tu popularitu zase tolik neužíval. Bylo to spíš takové ne moc pěkné pokřikování na ulici. Jednou jsem takhle v době prvního vysílání Vyprávěj seděl v restauraci s tatínkem, z opačné strany místnosti po nás pokukovaly dvě hezký holky. Byl jsem ještě mladej, tak jsem trochu házel patkou, že už jsem teda slavnej.

Holka vstala, já se na tátu významně podíval – vidíš, jde si pro podpis. Došla k nám a říká: „Můžu se vás na něco zeptat? Vy hrajete v tom Vyprávěj?“ A já na to – no jasně. Ona se otočila a přes celou restauraci zavolala na kamarádku: „Je to ten hajzl!“ A šla. Takže takové situace mi postava Jardy France přinášela. (směje se)

Strašně mi chybí divadlo. Zkoušíme zrovna komedii Zkrocení zlé ženy, mám tam krásnou roli. Jenže normální je zkoušet ji dva měsíce, pak už potřebujete lidi, zpětnou vazbu. Bojím se, že než se otevřou divadla, část té energie vyprchá.

Ale nechci si stěžovat. Tolik lidí je bez prostředků, mají rodiny a hypotéky. Herci jsou vidět, a tak je i naše fňukání nejvíc slyšet. Přitom jsou tady lidi, který jsou úplně v pytli a nikdo je nevidí. Doufejme, že přijdou lepší časy.