Ondřej Veselý: Jsem Moravák šťastný v Českých Budějovicích

Vlastně úplnou náhodou, původně ho měl hrát Filip Blažek. Ale tvůrci seriálu mě viděli v Budějovicích ve hře Tlustý prase, kde jsem hrál drzého frajírka, a pozvali mě na konkurz.

Mám štěstí, že se v Českých Budějovicích tak nějak všichni známe. A kdo mě nezná, je přesvědčen, že to určitě nejsem já. Občas se sice setkám se zkoumavými pohledy a šeptáním - Hele, ten kluk je hrozně podobnej tý svini z Vyprávěj. Jenže co by Jarda Franc dělal zrovna v Budějicích!

Popravdě řečeno, vlastně vůbec nic. Většinou totiž dostávám role milovníků, a tak mě záporáky hrát baví. Vadilo mi snad jen to, že byl zpočátku jen prvoplánově zákeřný škodič. Teď už umí být i hodný a jeho další osud bude pořádně barvitý.

V divadle bez problémů, před kamerou to bývá horší. Svou vůbec první filmovou milostnou scénu jsem absolvoval s Andreou Kerestešovou právě v seriálu Vyprávěj. Oba jsme se děsně styděli, a tak jsme přemluvili režiséra, že pojedeme rovnou naostro, bez zkoušení. Slyšel to nerad, ale kývl a vydal instrukce. Vášnivě se líbejte, ona ti serve svetr, ty jej odhodíš za sebe… Akce! Poslušně jsem mrštil svetrem přes hlavu, ohnivé polibky, smyslné vzdechy - a všichni kolem se strašně smějou. Tím svetrem jsem totálně zakryl kameru, takže bylo slyšet jen funění á, á, á, tsst - ovšem bez obrazu. Postupně jsem si ale na tyhle scény zvykl, Jarda má totiž skoro v každém díle jinou ženskou.

To víte, že ano, protože pan Čepek v něm byl naprosto nepřekonatelný. Kromě toho je Pavel Malina syfilitik v posledním stadiu choroby, tedy už s viditelnými fyzickými změnami třeba v chůzi. U nás se ta nemoc dnes moc nevyskytuje, leda tak v první fázi, kdy je dobře léčitelná.

S přáteli záchranáři a několika lékaři chodíme každý čtvrtek do Malého pivovaru na budvárek. Zavolal jsem tedy dr. Burdu, abych získal přesné informace. Chvátal zrovna na sál, tak rychle, Ondro, co potřebuješ? Jen jestli by ses mi nekouk na nemoc syfilis. To ticho se dalo krájet, pak nervózně polkl - Neboj se, Ondřeji, všecko seženu, vyřešíme, hlavně nikomu nic neříkej. Zítra to proberem v hospodě. A zavěsil, než jsem stačil cokoli vysvětlit. Druhý den už celá záchranka věděla, že má Veselý syfla, a do naší hospůdky jsem vstoupil bránou z kondomů. Raději jsem se obrátil na dr. Sadovského, který to vzal vážně. Jenže i on si k instruktáži vybral kavárnu, kde mě k hlasitému gaudiu všech hostů učil syfiliticky správně strnule vykopávat kolena.

Já mám ty kluky fakt rád a utíkám za nimi od divadla. Žijí totiž v úplně jiném světě. Dělají těžkou práci, jsou blízko smrti, a přesto mají neuvěřitelný humor. S nimi zjistíte, že mnohé vaše problémy jsou opravdu legrační. Člověku to strašně pomůže, když se dostane do tvůrčí krize a divadlo přestává mít rád. Já prostě jejich humor potřebuju k životu, abych mohl fungovat.

Hrál jsem na piano, ale moc mě to nebavilo a chodil jsem za školu. Dodnes však s tátou zpíváme u táboráku dvojhlasně lidovky. Nikdy jsem si ovšem nevěřil natolik, abych se muzikou živil.

Takové nabídce nešlo jednoduše odolat, Vít Sázavský navíc hudebně skvěle hodil ten muzikál do různých žánrů - reggae, folk, rock. Já jsem tam dokonce i tančil.

Přesně 192 centimetry. A taky si pořád myslím, že na tancování dřevěný jsem. Jenže když jsem představil choreografovi vizi, že budu na jevišti jen stát, zpívat a kolem mne začnou vířit ti šikovní tanečníci - zbojníci, Martin Pacek řekl NE! Ty budeš tancovat s nimi. A nejen to, na konci uděláš přemet. Začal mě drilovat a já ten přemet opravdu udělal - ovšem až při generálce. Jenže na premiéře jsem při něm hodil, jak se říká, strašnou držku na záda. Asi to ale diváky bavilo. Muzikál běžel pět let a pořád beznadějně vyprodaný. Také jsem pak zpíval s Radkou Fišarovou v muzikálu Divotvorný hrnec na zámku v Českém Krumlově.

Občas to je fyzicky hodně náročné. Třeba v parodii Tři mušketýři, kde je d’Artagnan ještě puberťák, jsem neustále šermoval, padal z koně a furt lítal kolem točny. Byl to dost velký záhul. Za dva roky se plánuje jejich nové uvedení, a tak už teď režiséra přemlouvám, aby mi dal starší roli.

Určitě táta, který zpívá v opeře Jihočeského divadla a snaží se mi nenásilně pomáhat v profesi i v životě. Mám moc rád i jeho otce, u něhož jsem v dětství trávil nádherné prázdniny. Byl to totiž ten správný rozmazlovací děda. Miloval auta a já, malý nevycválaný spratek, mu to jeho jednou objel klíčem. Nedal mi na zadek, jen zoufale volal babičku, ať se mnou něco udělá. A proč to neuděláš ty, zlobila se. Přece si ho nerozházím, opáčil děda. Nás vnoučata prostě miloval. V sedmi letech mi zase slíbil autíčko z pouťového autodromu. Zašli jsme tam a on o něj zcela vážně požádal kolotočáře. Pak jen trnul, aby náhodou nekývl - naštěstí to neudělal. Nejradši ovšem vzpomínám na naše pohádkování. Vymysleli jsme si postavy a on pak celé hodiny vyprávěl a vyprávěl. Dnes je mu 86 let a pořád mě nádherně překvapuje.

Samozřejmě sport, hlavně tenis, squash a surfování. Taky moc rád houbařím - zbožňuju houbové řízky. Mým snem je zůstat čtrnáct dní na chatě, aspoň tři dny lenošit a přitom si číst knížku nejmíň pět hodin v kuse.

Já jsem sváteční kuchař, jak už tak chlapi bejvaj. Vaření miluju, ale musím na něj mít čas i prostor. A ten zmiňovaný guláš dělám na Silvestra pro přátele, kdy na něj vždycky čeká asi padesát lidí. Vaří se v prádelním hrnci z deseti kilo masa a spoustou cibule, nechám ho pěkně přismahnout, no, piplám se s ním šest hodin a fakt si to užívám.

Rozhodně tady v Budějovicích. Jenže nedávno nastal problém, když jsem se musel rozhodovat mezi nimi a Prahou. Mám moc rád menší města, třeba i proto, že tam můžu potkávat lidi, které za týden potkám znovu. Navíc se herec na oblasti hodně naučí, třebaže ho to někdy může taky zbrzdit. Proto by měl občas pracovat i jinde. A rozhodně nejde jen o herecké sebevědomí. Já jsem měl štěstí, protože mi v Jihočeském divadle vycházejí vstříc, zatím nemám důvod odejít. Ani tu Prahu si ovšem nechci nechat pracovně ujít. Setkáte se zde s velkými osobnostmi stejně jako s velkou konkurencí. A to je pro herce úžasná škola. Takže jsem Moravák šťastný v Českých Budějovicích - tam jsem teď doma.