Ondřej Sokol: Všechno, co se u nás děje, se děje ve svobodné zemi

Schůzku si dáváme v jeho domovském pražském Činoherním klubu. Vítá mě oblečen do zeleného trička s portrétem argentinského revolucionáře Che Guevary. Koupil si ho z recese na Kubě.

Co dělám? Obvykle hysterčím. Vnitřně pláču. Páchám vnitřní sebevraždu. To je tak všechno, co můžu jako herec dělat. Ono se to naštěstí tak často nestává.

Běžné věci, ale do mého zavazadla přibyly přímo na letišti ještě další nezbytnosti. Konkrétně části zvukařského vybavení.

Vůbec ne. Při odbavení se ukázalo, že zvukař, který měl jet s námi, neměl platný pas. Tak jsme odletěli z Prahy bez něj. O jeho zvukařské vybavení jsme se na letišti podělili my dva s Lukášem. Dali jsme si to do příručních zavazadel, která se nosí na palubu. Díky tomu jsme si zajistili hloubkové kontroly tam, kde se obvykle na letištích dělávají.

Přesně tak. A my si pokaždé pomysleli: jsme úplní blbci. Vždyť my toho chlápka ani neznáme, věříme mu, že tam nemá něco, co se převážet nesmí…

A to jsme ještě tu naši cestu začínali v muslimském světě, v Abú Zabí, kde za podobné prohřešky hrozí vysoké tresty. Včetně doživotí. Nicméně zvládli jsme to.

Měl jsem s ním pár drobných zkušeností a myslel jsem si, že je postižený, což se mi na té dlouhé cestě potvrdilo. Přesto jsem si ho hrozně oblíbil. Měl jsem totiž pocit, že jsem na ten předlouhý výlet vyvezl své dítě. Lukáš je vážně, jak se říká, specifický.

To nevím. Přece jen, u dětí vás podobné postřehy nezajímají. U nich řešíte, aby vám neskočily pod auto, aby se neztratily třeba v Údolí smrti…

Hledali jsme ho všichni. Skutečně jsme se chvíli báli, že názvu toho údolí dostojíme. Ztratil se nám pro něj obvyklým způsobem, neboť on uvažuje velmi specificky.

V půlce dohodnuté trasy dostane myšlenku, která ho odvede zcela jinam než ostatní. Nebo se bez varování zastaví a cosi řeší. A je jedno, jestli je v poušti, v New Yorku či na hraničním přechodu.

Lukáš má fobii hovořit anglicky, takže nechával mluvit mě. Překonal to jedinkrát, když ho Dan nutil, aby v Austrálii vlezl do zablácené tůně, což se mu nechtělo. Proto se zeptal místního Australana, jestli tam vůbec může vlézt. Tahle odvaha mu zachránila život.

Nelez tam, jsou tam krokodýli! A ještě si vzpomínám na tři slova, co se dokonale naučil. Chicken or Pasta (kuře, nebo těstoviny – pozn. red.). Na to se ptají obvykle v letadle, když se podává jídlo. V konverzaci na tohle téma našel zalíbení, takže objednával krabičky i nám.

Já jsem to střídal. A upřímně, v letadle jsem byl v tom období tolikrát, že jsem pak měl nejen fobii ze servírovaného jídla, ale taky ze samotných letadel. Vzpomínám si, že při cestě do Japonska, která trvala jedenáct hodin, jsem po palubě chodil jako zvíře v kleci.

Byl to až neuvěřitelný výlet. Před ním jsem moc necestoval. Když přišla Danova nabídka, řekl jsem si, já, pecivál, že do toho jdu, i když jsem věděl, že to bude hodně, hodně náročné.

Musel jsem se z ciziny různě vracet do divadla, na natáčení… Ale stálo to za to! V každé zemi jsme zažili něco skvělého, ale i věci, z nichž nám bylo úzko.

Na první dobrou si vzpomenu na události na americko-mexické hranici. Tam Dan vymyslel, že přes ni budeme jakoby něco pašovat…

Tohle jsme říkali Danovi taky. Tedy jinými slovy. Na dohled stáli ti obrovští policisté s těmi obrovskými psy, s těmi obrovskými puškami, a on nám v rámci svého uměleckého zápalu vysvětloval: Vždyť to bude jako, vždyť na sobě budete mít jenom prázdné balíčky. My odpovídali: Vždyť se nás nikdo na nic nebude ptát, nic nebudeme pronášet, je to o hubu!

Tahle diskuse probíhala asi tři sta metrů od hranice. Když jsem se po chvíli podíval nad kluky, visela nad nimi taková ta cedule: Veškerý váš pohyb a konverzace jsou nahrávány. Takže když jsme dorazili na hranici, už po nás šli. (smích) Ještě že jsme nic nepronášeli.

Naše nová hra v Činoherním klubu, kterou jsem režíroval a která měla nedávno premiéru. Je skvělá a vypadá to, že bude mít dlouhý, úspěšný život. Ten příběh je velmi křehký, až niterný.

Náhodou. V poslední době jsem četl poměrně dost her, ale nemohl jsem najít téměř žádnou, která by měla po slibném začátku i konec, jenž by mě nezklamal.

Jako by se původně výborný nápad v druhé půlce scénáře kamsi vytratil. U K. Š. E. F. T.u to bylo jiné. Hru navíc výtečně přeložila brněnská herečka Zuzana Štěrbová, původně pro scénické čtení.

Vím, že se to před lety mediálně řešilo, což mě ale nijak netrápilo. V té době jsem měl dobu svého sexuálního rozkvětu už za sebou. (smích)

Nemusíte. Ale zpět k tématu. Téma sexuální asistence jsem začal pořádně zkoumat až před zkoušením téhle hry. Navíc on to není její jediný motiv.

Na příběh postiženého člověka a prostitutky je navlečený poměrně komplexní děj. Velmi krásné postavy jsou rodiče toho kluka. O tohle nám přesně v divadle jde, o hlubší sondu do lidské duše.

Umím si sám zhodnotit, jestli se mi to povedlo, nebo ne. Aplikuju na sebe vlastní měřítka.

Jsem na sebe poměrně náročný, objektivní a asi přísnější, než bych musel být. V naší branži, ani vlastně nevím proč, je fakt, že práci kolegů vnímáte jako konkurenci. Tak ji i hodnotíte, což může bolet.

Proto jsem se dlouho učil, abych k tomu přistupoval jinak, místo negativ lidem říkal pozitiva. Cíleně je chválím, což se mi i vrací. Proto – vracím-li se k vašim pochybám o schopnosti objektivně zhodnotit vlastní práci – umím vidět odvedené dílo ze všech stran.

A buďme k sobě upřímní. Nikdo vám stejně pravdu, tu nepříjemnou, neřekne naplno do očí.

Nepotřebuju se na sebe koukat. Ale když jde pořad v televizi a já jdu zrovna kolem ní, zastavím se a sleduju, co se děje na obrazovce. Nicméně to, co vidíte vy, diváci, je jen zlomek mé práce. Tohle moderování je vážně náročná disciplína.

Jasně, jenže já si ty scénáře píšu. A představte si, že za ty roky jsem uvedl stovky a stovky písniček, k nimž musím něco říct.

Abych si ale nehrál na hrdinu. Pomáhá mi v tom Honza Liška, scenárista, který dělává rešerše. Právě on mi napíše nějakou verzi scénáře, jíž se já obvykle nedokážu držet. Musím totiž věřit tomu, co zazní. Neumím říkat cizí vtipy.

Ne, neumím zpívat. Zpívám, jak se říká, herecky. Ano, pár písní jsem tak před kamerami odzpíval i v Tváři, ale spíš z legrace. Obecně je na téhle soutěži nejlepší, když se v ní objeví někdo, kdo umí zpívat tak, že si z něj sednete na zadek. Tohle by se vám ze mě skutečně nestalo. Proto nevidím jediný důvod, proč bych se Tváře účastnil jako soutěžící.

(Smích) Tančím stejně jako zpívám.

Ano, tenhle festival je o tanci, ale taky o sportu a počítačových hrách. (smích) Klikat myší umím perfektně. Takže tanečník v počítačových hrách jsem přímo dokonalý.

Devadesátky? To jsou pro mě léta revoluce spojená s absolutním pocitem svobody. Naše generace dostala ojedinělou možnost: se vstupem do dospělosti žít jinak než rodiče. I proto nepatřím, co se týče politiky, ke škarohlídům.

Všechno, co se u nás děje, se děje ve svobodné zemi. Vždycky když někdo nadává, tak si vzpomenu na ty roky v socialismu, v nichž jsem žil. Zrovna dneska jsme měli v divadle první čtenou zkoušku Audience Václava Havla, a řeknu vám, ten návrat do totality nebyl vůbec příjemný.

Mně hlavně chyběl, velmi. Občas jsme si volali. Máma měla kamaráda na olomoucké poště, který nám zdarma umožnil telefonovat do Kanady. To se stalo tak pětkrát šestkrát za celé mé dětství. Věděl jsem, že žije daleko. Učil jsem se anglicky, abych se tam jednou domluvil.

S angličtinou jsem začínal na šumperské základní škole v rámci nepovinného předmětu. Doučoval mě i jeden pán z našeho sídliště. Gympl pak moje znalosti prohloubil.

O tomhle jsem samozřejmě jako dítě nepřemýšlel. Spíš mě bavilo číst knížky v originále. Časem jsem začal překládat divadelní hry. Byly to asi ony, které mě v jazyce dovyučily…

Jsem ale rád, že moje děti tohle neřeší. Patří do generace, která kouká na spoustu věcí v originále, ani jim to nepřijde divné. Tohle je na dnešním světě přímo skvělé!

(Smích) To všechno byla velká náhoda. Martina znám od dětství, Igor se k nám přidal po cestě životem. Martin chtěl být policista, vyšetřovatel, jenže na práva ho nevzali, na VUML nechtěl, tak musel po maturitě na vojnu. Tam potkal Igora, mazáka, staršího vojáka, který ho měl na starost.

Takže zatímco mi Martin psal z vojny: Je to zoufalé, denně ve mně umírá každá buňka mého těla, já psal: Na DAMU je to výtečné, jsem nejšťastnější tvor na světě…

(Smích) Vždyť taky umím! Martin se rozhodl, že už nebude trpět a přihlásí se na DAMU taky. Jako nadhazovače textů si s sebou na přijímačky vzal Igora, jemuž při nich tehdy o nic nešlo, neměl trému. Když to shrnu, vzali je postupně oba. Igora jako prvního.

Já jsem vojně šťastně unikl. Nejdřív jsem dokončil DAMU, pak jsem šel na FAMU (studoval dokumentární tvorbu u Olgy Sommerové – pozn. red.). Ale abych byl úplně přesný, ten povolávací rozkaz mi přece jen z pražských Dejvic dorazil. Asi na deset dnů se mi jím zhroutil svět.

S tím listem, který mi určoval, kam mám přesně nastoupit, jsem pak vyrazil za vojáky a říkal jim: Tohle je omyl, já ještě dělám FAMU, druhou vysokou školu.

Zprvu ne. Odpovídali mi: My uznáváme jen jednu vysokou, ta druhá je navíc. Naštěstí měl se mnou jeden pán soucit. Nástup na vojnu mi o rok odložil. Pak tuhle povinnost zrušili.

Neumím na lidi řvát. Což mě někdy až mrzí. Jenže z té druhé stránky, herecké, vím, že to nemá cenu. Ty věty – Vy jste se úplně zbláznili?! Kam se to všechno podělo? Proč to tam včera bylo a dneska není?! – moc smysl nedávají.

Když to herci nejde, nedělá to obvykle schválně. Řev ničemu nepomůže.

Nespím moc, což mě mrzí. Jsem v tomhle totiž až vynikající. To byste viděla, jak za to umím vzít, když mám volný den. Spím, náramně si to užívám. Miluju pobyt v posteli. Zároveň jsem šťastný v práci, jsem šťastný, že ji mám, kvůli čemuž moc nespím…

Moje pozice bavič, komik je sice široce rozšířená, lidé mě tak asi znají nejčastěji, ale ti, co dorazí do Činoherního klubu, vědí, že tam to mám už dvacet let jinak, že ke mně patří i velmi vážné inscenace. A televize? Jsem vděčný, že mi Honza Hřebejk dal Rédlem šanci být jinde.

Jsem odborník na heydrichiádu, Heydricha. Ta doba mě úplně fascinuje. Rád taky jezdím na kole, takže spojuju oba zájmy. Jezdívám například po okolí Panenských Břežan (zastupující říšský protektor R. H. tam s rodinou bydlel – pozn. red.), jedu po Heydrichově poslední cestě…

Vím, kam se parašutisti utíkali po útoku schovat, znám to řeznictví. Ten příběh je nádherný, plný podivných náhod. Seděli bychom tu další tři hodiny.

Můžeme být rádi, že se mezi námi našli podobní lidé. Musíme být na jejich neuvěřitelnou odvahu hrdí. Dokázali, že i v národě, jenž se někdy tak rád vzdává, žili a žijí praví hrdinové.