Ondřej Sokol: V roli soutěžícího bych možná pohořel

Většinou moderuju sám, vyšlo to ze stand-upu, který jsem kdysi dělal. Když jsem shodou náhod začal moderovat s Alešem Hámou, zjistil jsem, že nám to skvěle funguje. Jsem vedle něj naprosto klidný.

Jsou to vytvořené role, přiznávám ale, že vycházejí z reálného základu, z toho, jak to mezi námi funguje. Hrajeme si s tím, nadsazujeme. Takže nejsem pořád ten arogantní debil a Aleš není ten otloukánek.

Několik dní trávíme s nějakou osobností, která musí mimo jiné plnit nějaké úkoly. Fungují tam i skryté kamery. První díl jsme točili s Vojtou Dykem, bylo to fakt zábavné. Trochu jsme ho, přiznávám, trápili. Prý si to ale užíval.

Tahle je první. Pár soutěží jsem se zúčastnil. Třeba kdysi Kufru, který moderoval Pavel Zedníček, soutěžil jsem v týmu Činoherního klubu.

Je to daleko větší zodpovědnost. V soutěži jsou na mně soutěžící závislí. Přišli tam vyhrát peníze, obhájit své znalosti, rozhled. Nejsem tam sám za sebe, na mém výkonu závisí, jak dopadnou ti, kteří se do soutěže přihlásili.

Pohybují se v prostředí, které je pro ně cizí. Mým úkolem je zbavit je stresu, ale zároveň jim dvě minuty v kuse pokládám rychle otázky. Když se zakoktám, spletu nebo budu číst pomalu, připravím je o peníze.

V soutěži mám daleko víc povinného obsahu, prostor pro nějakou moderátorskou tvorbu je hodně omezený. Na začátku jsem s tím dost bojoval. Vtipkuju spíš při natáčení, většina toho ale jde pryč, hlavní je soutěžení. Na lovu má rytmus nové doby, to se se starými soutěžemi nedá srovnat.

Vůbec ne. Z jednoduchého důvodu: miluju britské soutěže. Na televizní stanici ITV vysílají každé odpoledne několik soutěží za sebou. Vydržím se na ně koukat jednu po druhé.

Mám hrozně rád Londýn. Dopoledne jsem se vždycky procházel po městě, večer šel do divadla a čas mezitím jsem trávil v hotelu a koukal se na ITV na soutěže. Mou nejoblíbenější byla právě The Chase, Lov (vysílá se od roku 2009). Když mi ji tady nabídli, neváhal jsem.

Přirovnávám si to ke krasobruslení, kde je povinná a volná jízda. I v těch povinných se dá tvořit. O to víc je to pak cennější.

Samozřejmě. A jsem celkem úspěšný, ale na rozdíl od čtveřice soutěžících nejsem ve stresu, že teď je moje chvíle a nesmím to pokazit.

Je něco jiného odpovídat na soutěžní otázky, když ležíte doma na gauči, než když stojíte ve studiu před rozsvícenými kamerami. Možná bych v roli soutěžícího pohořel.

Nejvíc mě na té soutěži baví, že to je pořad, který vyzdvihuje znalosti, vědění. Baví mě, že s každou otázkou někam na malou chvíli vycestuji. A jsem spokojený, když znám odpověď.

Zatím mě to baví, ale umím si představit, že po nějakém čase člověk vyhoří.

Vždycky vyhledávám věci, které jsem do té doby nedělal. I když se pak proklínám, že se hrnu do něčeho, co mě stojí hrozně energie a stresuje. Je to však jediná chvíle, kdy člověk žije. Opakování je pomalá smrt.

Zatím mi to vyhovuje a vím o mnoha věcech, které tam ještě musím zlepšit. Uvidíme ale, jak budu mluvit, až budeme dělat rozhovor za pět let.

Když vidím, že je někdo kamerami paralyzovaný, dělám úvodní rozhovor trochu delší a snažím se ho zklidnit. Dokud se na tváři soutěžícího neobjeví úsměv, vím, že se ještě bojí a nemůžeme začít. Na téhle soutěži je výborné, že moderátor je na straně soutěžících. Docela to s nimi prožívám.

Nedávno jsem téměř odpadl já, když tým ve finále vyhrál dvacet bodů proti „doktoru Vševědovi“. Ten cítil, že mu utíká čas, a tak odpovídal už v půlce mých otázek. Já musel skoro bez nadechnutí začít číst nové otázky, takže se mi po půldruhé minutě začala točit hlava a dělaly se mi mžitky před očima.

Bál jsem se, že tam zkolabuju. Když se točí pět dnů za sebou tři díly denně, je to celkem záběr.

V divadle (pražský Činoherní klub) jsme už museli naskočit na trochu jiný rytmus zkoušení. Čtrnáct dní zkouším, týden, kdy točím Na lovu, se herci učí text. Jako herec mám v divadle pauzu, věnuju se jen režii, která je ovšem časově náročnější než hraní.

Dotočil jsem film Buď chlap, kde hraju vedoucího výcvikového kempu v Tatrách. Inzeruje, že je zkušený vojenský veterán, který tam z každého udělá skutečného chlapa, ale samozřejmě to je podvodník.

Bylo to moje fyzicky nejnáročnější natáčení. Točili jsme ve Vysokých Tatrách v pátém ochranném pásmu, kam nesmí vjet žádné auto, takže jsme byli nejen herci, ale i šerpové. Veškerou techniku a vybavení jsme museli vynosit.

Nikdy dopředu neodhadnete, jak bude film nebo pořad rezonovat. Během natáčení nikdo z nás netušil, jaký z toho bude fenomén. Měl jsem velkou radost. Kamkoli jsem přišel, mluvilo se o tom. Prodavačky, taxikáři, lidé mě zastavovali na ulici. Tohle se nestává často.

Hrát někoho s komplikovaným osudem je za odměnu. Nejhůř se hrajou princové.

Ti mi utekli, ale na sklonku kariéry svítí světlo na konci tunelu. Režisérka Beata Parkanová nám s Martinem Fingerem (kamarád od klukovských let a umělecký šéf Činoherního klubu), poté, co jsme u ní hráli v dramatu Slovo, napsala pohádku o dvou starých princích. Konečně si je snad zahrajeme.

Je příjemné být vlídně přijat, udělá to radost. Na druhou stranu jsou pro mě daleko důležitější vnitřní kritéria, vlastní hodnocení, jestli se to povedlo, nebo ne. Jsem samozřejmě rád, když se to sejde – obecné přijetí i moje vlastní. Ale když tomu tak není, depresím nepropadám. Nikdy to pro mě nebylo fatální.

Úspěch u diváků závisí na tolika faktorech… Od počasí až po to, co zrovna hýbe společností. Tatáž věc, která se stala fenoménem, by možná za dva roky prošla bez povšimnutí. Člověk se má těšit, když něco lidé příznivě přijmou, ale nesmí na to být upnutý.

Je mi padesát, do zarputilého běhu za něčím, co převrátí svět umění vzhůru nohama, už vyrážet nehodlám. Na to, co dělám, se už dívám shovívavě. Důležitější pro mě začínají být malé věci.

Zanedlouho začnu u nás v Činoherním klubu zkoušet komedii slovenské autorky Zuzy Ferenczové Babyboom, která nemá nějaký třeskutý přesah. V dnešní době mají lidé tolik starostí, svět je na hraně obrovského průšvihu, a tak považuju za cenné, že se budou chvíli smát a bude jim příjemně, když si na to představení vzpomenou. Tohle pro mě začíná být hodně důležité.

Anglosaská literatura i dramatika mě odjakživa fascinovaly. Když jsem poprvé přijel do Londýna, měl jsem pocit, že tam patřím. A s každou návštěvou se to umocňovalo.

Na DAMU jsem byl Irskem úplně uhranutý. Učarovala mi hra Johna Millingtona Synge Hrdina západu, kterého jsem potom režíroval v Činoherním klubu.

Jako student jsem se do Irska vypravil. Za poslední peníze jsem si koupil jízdenku, na kterou jsem měl mít asi tři týdny všechny vlaky po Evropě zdarma. Jenže se ukázalo, že se do toho nepočítaly rychlíkové příplatky, takže mi rychle začaly docházet peníze.

Když jsem dorazil k trajektu do Irska, už jsem byl švorc a musel jsem zůstat ve Skotsku. Dostal jsem se tam teprve přede dvěma lety, když Irsko toužila poznat moje dcera Esterka. Bylo to perfektní. Navštívili jsme místa, kde se odehrávají ty slavné irské hry nebo Odysseus Jamese Joyce…

Miluju Dostojevského i Čechova. Geniální autoři. Když zkouším Čechova, pokaždé dojdu k tomu, že ta hra je tak hluboká, že člověk nemá šanci ji cele obsáhnout. A Dostojevský je pro mě největší romanopisec, jaký kdy žil.

Uchazeči byli na osmnáctého pozvaní na setkání, kde nám měli říct, co si máme připravit na přijímačky. Ty jsem tedy dělal až po revoluci. Sedmnáctého jsem dokonce chvíli šel s průvodem studentů, ale šli moc pomalu, přestalo mě to bavit, protože jsem ten večer chtěl hlavně jít do divadla.

Druhý den nás na DAMU seznamoval s tím, jak to bude u přijímaček, Honza Přeučil. Do toho k němu každou chvíli někdo přišel a něco mu šeptal. Pak to přerušil, že si dáme pauzu. „Něco se děje,“ říkal. Kvůli divadlům jsem chtěl být ještě dva dny v Praze, ale už se to spustilo.

Vrátil jsem se do Šumperka s tím, že už je hotovo. Ještě v noci jsme na gymplu založili stávkový výbor, sepsali prohlášení. Jeli jsme k mojí matce do práce a tam to na cyklostylu rozmnožili.

Ráno jsme přišli do školy, v kufříku jsme měli štos prohlášení. Jenže v Šumperku nikdo nic nevěděl. Přišlo mi, že jsem se ocitl na jiné planetě. Stáli jsme s tím kufříkem a řekli si, že tedy počkáme do zítřka.

Jeden náš spolužák už nechtěl čekat a ta prohlášení roznesl. Hned jsme byli v ředitelně a vyhození ze školy.

Určitě. Zjišťuju, jak je místo, kde jsem se narodil, pro mě důležité. Táhne mě to tam čím dál víc.

Máme dům v Jeseníkách, kde jsme stále častěji. Jsem téměř přesvědčen, že se tam jednou vrátím a že závěr kariéry prožiju v šumperském divadle. Chtěl bych něco tomu městu vrátit. Třeba tam zrovna bude někdo jako tehdy já, a může mu to pomoct, inspirovat.

Pokaždé v rozhovorech říkám, že bych chtěl malinko zvolnit, a s každým dalším konstatuju, že jsem na tom ještě hůř. Teď se upínám k tomu, že mám jednou za tři týdny volný den. Jsem fakt na hraně.

Pořád se nám to nedaří. Občas už mezi námi s Niky (o 21 let mladší přítelkyně Nikol Šantavá, s níž je zasnoubený od roku 2019) probleskne, jestli bychom neměli slevit z Las Vegas, ale ještě nechceme vyměknout. Pořád na něm trváme.

Tamní mírně kolotočářské svatby nás nadchly. Je to vlastně takový oddávací drive-in, něco hrozně kýčovitého se sádrovými andělíčky a kytičkami. Patří k tomu půjčovna šatů a půjčovna kabrioletů, takže tam dojedeme bez ničeho, všechno si půjčíme. Ani se nemusí vystoupit, jen přes okénko podáte oddávajícímu dokumenty.

Jsme rádi, že to mezi námi funguje i bez Las Vegas, dokonce líp a líp. Takže není nutné to za každou cenu oficiálně stvrzovat. Žádná rutina nehrozí, za to jsem moc vděčný.

Já mám dvě dospělé děti (z manželství s herečkou Kateřinou Lojdovou), Niky jednoho školáka. Přestěhovali jsme se všichni do jednoho domu na okraj Prahy, a vedeme tak trochu vesnický život. Je to hezké.