Ondřej Sokol: Je hřích dělat jenom osvědčené věci

Je to strašlivý číslo.

Trochu. Nedávno zemřela Libuška Šafránková, která byla velmi spjatá s naším Činoherním klubem, a měl jsem ji moc rád. Bylo jí osmašedesát. To by mě čekalo jen osmnáct let. Hrozně málo!

Takže jsem si řekl, že už nebudu dělat věci, který mě nebaví nebo mě nenaplňují, jelikož se je nemusím učit. Nebudu už v životě nic opakovat!

Tohle jsem si naštěstí uvědomil dřív než v padesáti. Divoké roky jsou zábavné, prošel jsem si jimi, ale jsou za mnou.

Ale ano. Třeba na Nově teď moderuju Na lovu (vysílá se v podvečer každý všední den). Je to vědomostní soutěž, která zaznamenala úspěch po celém světě. Miluju Londýn: chvíli tam pobýt, chodit do divadel…

Odpoledne si rád poležím na hotelu a koukám se na stanici ITV na soutěže. Mou nejoblíbenější byla právě The Chase, Lov. Když mi ji tady nabídli, neváhal jsem. Zatím je to nejtěžší, co jsem v televizi dělal, protože jsou na vás závislí čtyři soutěžící, kteří jednak chtějí vyhrát slušné peníze, jednak se pohybují v prostředí, které je pro ně cizí.

Lidé, kteří to nezkusili, si neuvědomují, že když se postaví před pět namířených kamer, zastaví se jim mozek. Mým úkolem je zbavit je stresu, ale zároveň jim dvě minuty pokládám rychle v kuse otázky. Když se zakoktám nebo budu číst pomalu, připravím je o peníze. Nesmím se splést.

Tréma znamená, že vám na tom záleží. Stalo se mi jednou, že jsem před premiérou neměl trému, a cloumala se mnou tréma z toho, že nemám trému.

Určitě. Přečetl jsem posledního Kunderu, Slavnost bezvýznamnosti. Je to krásná kniha, které vůbec nerozumím a z níž taky plyne, že si lidé v různém období života nemohou navzájem rozumět, protože se dívají na svět z úplně jiné perspektivy. Kundera ji psal jako osmdesátník a já jí nerozuměl. Pak jsem si otevřel jeho Knihu smíchu a zapomnění, kterou psal v devětačtyřiceti, a od první strany jsem byl uchvácený.

To jen potvrzuje, že se dívám na svět perspektivou padesátiletého člověka, který se poprvé ohlíží a hodnotí, čím si prošel. Mám hezké vzpomínky na to, kdy mi bylo dvacet, třicet, ale spojení s tím je přerušené…

S odhodláním. Rád bych ještě něco dokázal. K milionu různých věcí, do kterých jsem se v životě pustil, chci přidat ještě pár těch, které jsem nedělal.

Začal jsem psát knihu. Vlastně píšu tři. Jedna vychází z mých vzpomínek na Šumperk, druhá bude román o zvířátkách, třetí má spíš alternativní formu. Nevím, kterou dopíšu první.

Taky mě oslovilo šumperské divadlo, abych tam v jeho sedmdesáté sezoně režíroval. Jak jsem měl vždycky touhu ze Šumperka zmizet, mám teď silnou touhu se vrátit a něco tomu městu a divadlu odplatit.

Se snoubenkou (29letá Nikola Šantavá) to plánujeme už třetí rok. Upnuli jsme se na to, že se vezmeme v Las Vegas. Já tam byl s Lukášem Pavláskem (během natáčení dokumentu Cesta kolem světa) a jednou s dětmi a zaujal mě oddávací drive-in, něco hrozně kýčovitého se sádrovými andělíčky a kytičkami.

Před tím je půjčovna šatů a půjčovna kabrioletů, takže tam dojedeme bez ničeho, všechno si půjčíme. Ani se nevystupuje, jen přes okénko podáte oddávajícímu dokumenty.

Nadchli jsme se tím natolik, že jsme pořád čekali, až se bude zase moct lítat do Ameriky. Teď už to jde, ale zase kvůli práci budeme muset počkat do divadelních prázdnin. Na druhé straně je dobré, že nás to prověřilo, že do toho máme pořád chuť.

Jsou shovívavé. Mají se s Niky rádi, kdyby tomu tak nebylo, asi bychom tohle všechno neplánovali. Vztah s dětmi je pro mě to nejdůležitější v životě. A ještě vztah s Martinem (herec a umělecký šéf Činoherního klubu Martin Finger). Já vlastně žádné jiné vztahy moc nemám.

Dlouho jsme s Niky žili blízko sebe, ale nebydleli jsme spolu. Někdy před rokem jsme se sestěhovali. Bydlíme teď i s dětmi spolu. Dům je naštěstí velký a má oddělené vchody. Nedokážu si představit, že bych nemohl utéct před dětmi a naopak. Někdy jsem tak otravný, že bych je o tu možnost nechtěl připravit.

To je už dávno. Učí v mateřské škole a k tomu hlídá děti. Taky děti režisérky Alice Nellis. Seznámili jsme se, když jsem hrál v Alicině filmu Andělé všedního dne (2014).

Jsou na Evaldově ulici, kde bydlela moje babička a Fingerovi. Naše první fotky máme z pískoviště. Oni se pak odstěhovali a znovu jsme se potkali ve dveřích jedné učebny na gymnáziu, já byl v prváku, Martin v druháku. Od té doby jsme se nikdy nerozloučili. Začali jsme spolu dělat studentské divadlo.

Martin nechtěl být herec, toužil být detektivem. Jenže ho nevzali na práva a musel na vojnu. Já byl v té době na DAMU a psal mu, že prožívám nejšťastnější dny svého života. On napsal, že prožívá ty nejhorší. Sehnal jsem formulář k přijímačkám na DAMU a odjel do Mikulovic, kde sloužil, ať to vyplní. On to udělal a zase jsme se stali spolužáky.

Už to máme napsané a sháníme peníze. I když to nebyl náš záměr, bude se to zase točit kolem Šumperka. Parta, která se vytvořila kolem Krásna, si sedla, takže tam bude zase hrát Martin, Jarda Plesl, Karel Roden. Já tam tentokrát budu mít jen velmi malou roli, chci si udržet kontrolu nad režií.

Šumperk byl německý, současní obyvatelé s tím městem nežijí v úplné harmonii. Jako by se to město trochu mstilo za ty, kterým patřilo a které vyvezli. Města v tomhle kraji mají duši, která však nepatří lidem, kteří tam žijí. To vyvolává napětí.

Od dětství jsem odtamtud chtěl odejít. Ne že bych tam prožil nešťastné dětství, naopak. Jenže pokud jsem měl nějaké ambice, věděl jsem, že tam je neuskutečním.

Máma mě odmalička vodila do divadla. Chodili jsme Ztracenou ulicí, kde byl herecký dům. Na pavlači tam sedávali herci, hráli na kytary, chodili do práce až na desátou…

V totáči mi to přišlo jako ostrov svobody. Nechtěl jsem nic jiného než tam bydlet a hrát v Šumperku v divadle. Větší ambice jsem neměl, dokud jsme nezačali jezdit do Prahy, a já zjistil, že ty ostrovy svobody jsou i jinde. Zamiloval jsem se do Činoheráku, Zábradlí a představa, že bych tam někdy mohl hrát, byla z říše snů.

Teď ho na můj popud dělá Martin Finger, což je v podstatě moje dvojče. Plynule jsme si to předali, dál tam režíruju i hraju. S tím šéfováním je spojená spousta úředničiny, která žere hrozně času. A ten já při všech svých aktivitách nemám.

Shodli jsme se na tom, že to předám Martinovi. On se tomu může věnovat víc než já. Pokračujeme společně v tom, co jsme začali.

Činoherák jel déle, než bylo dobré, na jistotu. Na jistotu mají jet divadla, která nejsou dotovaná. Ve chvíli, kdy vám město dává peníze, je povinnost posouvat soubor k něčemu novému, objevnému. Ne neustále opakovat, co už je vyzkoušené a ověřené. Nebát se riskovat, udělat dosud nevyzkoušený krok.

Ač se to nezdá, Činoherák se těm změnám vzpírá. Ten odpor je větší, než jsem čekal. Změny jsou ale nutné, protože divadlo stárne.

Dvacet let. Jsem tam šťastný. Ve chvíli, kdy jsem v pozici uměleckého šéfa narazil na vzdor ke změnám, došel jsem k názoru, že kdyby divadlo zůstalo stát na místě, opustil bych ho. Naštěstí se to podařilo s Martinem rozhýbat a já začal vymýšlet druhou experimentálnější scénu Činoherního klubu. Bude to moje dítě, které bych si moc přál.

Nejsem profesionální překladatel, nepřekládal bych pro nikoho než pro sebe. Na takové úrovni angličtinu nemám. Na druhou stranu jsem režisér a chápu principy divadelní hry, které profesionální překladatel nepostihne. Obrazně řečeno rozumím motoru, méně už kapotě.

První byla jedna stará hra G. B. Shawa pro zájezdové představení s Ivou Janžurovou. Našli jsme tehdy starý prvorepublikový překlad, který nebyl použitelný. Můj první překlad jsem tedy dělal společně s Ivou Janžurovou. Od té doby už překládám bez Ivy.

Brzy mě zaujaly drsné hry Martina McDonagha. V době, kdy jsem ho začal překládat, tady o něj neměl nikdo zájem. Teď je z něho módní autor a překladatelé číhají, až zase napíše něco nového.

Je to blbost. Mají být herci a někdo, kdo se dívá zvenčí. Udělal jsem to jen párkrát v životě. A vždycky u toho musí být Martin Finger. Hraju tak v Osiřelém západě, Zradě, Americkém bizonovi. Veškeré zkoušky jsem si točil a pak sám sebe připomínkoval. Je to takové odbočení a není to správné.

Patří, ale nechci ji tady zmiňovat. Hraju tam černocha, jako černoch tam vypadám a nerad bych, aby nám to agentura v Londýně pro nekorektnost zakázala. Je hrozné, kam se to šine.

Mám ještě v dobré paměti, jak za komunismu proklamací, které vypadaly, že měly mít za cíl zlepšit svět, zneužili lidé, kteří jen toužili po moci. Skončí to špatně, jako cokoli, co omezuje svobodu. Je to počátek novodobé diktatury. Lidstvo je bohužel nepoučitelné.

Naprosto. Vím, jak je režie těžká. Herci jsou hrozní sobci, těžko chápou, že se role dá zahrát bezpočtem způsobů a že režisér je tam od toho, aby vybral, který způsob se použije, protože je zodpovědný za celý ten hodinový stroj. Jsem jako herec poslušný. Jsem v podstatě introvert.

Myslím si, že ne. Tím povoláním se léčím. Dělá mi dobře ten ventil popustit a trochu toho extroverta pustit ven. Aspoň na jevišti. Je to pro mě terapie.

Není. Režie se dá uchopit mnoha způsoby. Třeba Evald Schorm byl velmi introvertní člověk a dokázal herce ovládat tak, aby měli pocit, že to všechno vymýšlí sami. To je ideální.

To byste se musela zeptat jich. I když nevím, zda bych zrovna chtěl, aby to v tomhle rozhovoru vyšlo. Za sebe můžu říct, že neumím být na herce zlý. Neskáču metr do vzduchu a nekřičím, kam se to všechno podělo. Beru jako svůj problém, když to hercům nejde. Což je jim, jak jsem vypozoroval, docela příjemné.

Těžko, protože mám na všechno málo času. Taky je nejvzdálenější mojí podstatě. Je to ale taky disciplína. Ačkoli si vždycky nadávám, když jdu do něčeho, co neumím, jsem pak za tu zkušenost vděčný. Život je tak krátký, že je hřích dělat jenom osvědčené věci.

Vždycky pochybuju o tom, zda jsem na správném místě, a proklínám se, že jsem na to kývl. Při prvních dílech Tváře se mi pusa lepila strachy, skoro jsem neartikuloval. Nakonec jsem rád, že jsem do toho šel. Rozhodně to nebyla nuda. Nepovažuju moderování za nějakou podřadnou disciplínu. Stačí se podívat do světa, kdo moderuje Oscary nebo Zlaté glóby – bývají to špičkoví herci.

V tomhle klamu tělem. Miluju improvizaci, ale pokaždé jsem na případný blackout připravený. Moderátor může být zkušený, jak chce, ale hlava někdy přestane ve stresu sloužit. Vždycky mám záložní plán.

Řeknu, že jsem zapomněl, kdo má přijít a co bude zpívat. Při předávání Zlatých slavíků v přímém přenosu, kdy je všechno vyměřené na vteřiny, se mi stalo, že jsem vyšel na jeviště bez kartiček se jmény. Takže jsem měl proslov na téma, co to musí být za idiota, co si zapomene kartičky se jmény. Naštěstí mi to do sluchátek napověděl režisér.

Upozornila mě Viky, že tomu odpovídá hodně z mého chování. Jsem třeba chorobně umanutý na zavedený pořádek. Když mi někdo přerovná věci na stole, úplně mě to rozhodí. Když přestanou prodávat vodu po holení, na kterou jsem zvyklý, vykolejí mě to.

Rád se pouštím do nových věcí, ale trvá mi strašně dlouho, než si zvyknu na nové prostředí, navážu kontakt s novými lidmi. Dopředu proto upozorňuju, že na začátku třeba párkrát nepřijedu, protože se mi nebude chtít, ale jakmile si zvyknu, bude všechno v cajku.

Možná mi pomáhá ten mentální hendikep. Jsem umanutý na pořádek a správné poskládání všech věcí, ale zároveň jsem nepředstavitelně chaotický. Umím chaos toho, co všechno dělám, dobře poskládat.