Ondřej Sokol: Často chodím schovaný

Ne, teď mám jiné období. Nějak jsem přestal spát. Ať jdu spát, v kolik chci, usnu ve čtyři. Takže na kolo se dostanu, ale už ne v šest ráno. To spíš později.

Samota je návyková. Má mnoho výhod.

Nevím teď jaké.

Mám dvě trasy. Jedna se jmenuje Jerhotova, podle Karla Čurdy, který zradil parašutisty, co zabili Heydricha. (Čurda spolupracoval s gestapem pod krycím jménem Jerhot – pozn. red.) Jezdím kolem místa, kde mu nacisti pak dali byt. Ta trasa vede až na Vyšehrad. A pak mám druhou – Franz Kafka –, a ta vede kolem jeho hrobu na Olšanech do Malešic. Obojí je asi tak patnáct kilometrů. Někdy si to dám i víckrát za den.

Pak mám ještě vypracovaný ohromný biceps od obracení stránek. Na tom taky makám fest.

Co vám na to mám říct? Celé to vzniklo z toho, že Karel Roden, který hraje Peróna, točí film s Američany. Takže se hledalo, kdo to za něj vezme po dobu, co on nebude moct. Tvrdili mi, že Karel tady nebude tak dvě tři představení. Tak jsem si řekl, že dvě tři představení místo něj zvládnu. A ono je toho trochu víc.

No, tak to mám já. A vidíte, jdu do toho.

Děkuju. Odvážný, nebo blbý. Záleží na úhlu pohledu, z jakého se na to podíváte.

Děkuju. To jste hodná.

Bral jsem je. Navíc zpěv se studuje už na DAMU. Herci by měli být na tyhle situace připravení. A teď chodím na korepetice, co mi síly stačí.

Michal Hrubý (producent divadla Studio DVA – pozn. red.) si vždycky něco přeje a nabízí mi to. Já si to sám nevymýšlím. Nemám potřebu dělat muzikály. Kromě muzikálu o Antonínu Panenkovi, který jsme napsali se Suchošem ve Špindlerově Mlýně.

Ne, protože má zatím jen sedm stran. Zatím jsme v dětství Antonína Panenky. Jediná zajímavá věc, co jsme vymysleli, je, že i v dětství má knír. Ale to je zatím všechno.

Tématem moci a vlivu jsem se hodně zabýval, když jsme Evitu zkoušeli. Je to jedno z témat, které jsme dost rozebírali. Jaké to je, žít pod vlivem a s vlivem. Já bych si ale chtěl při roli Peróna užít to, že se nepo…, a to je asi tak všechno.

Člověk se musí stavět pořád nohama na zem. Ale u našeho povolání je to složité. Těsně před představením nebo natáčením musím mít sebevědomí vytočené na maximum, abych se nepodělal z toho, že v hledišti sedí osm set lidí a čeká na mě. Každý herec musí být sebejistý a přesvědčený, že je nejlepší na světě. A pokud možno by si tohle přesvědčení měl, když odejde po představení do šatny, vrátit zase do normálu.

No já s tím žiju a je to kříž.

To bylo fakt hodně a musím říct, že je to příjemné. Zvlášť když my jsme jenom čtyři idioti na židlích.

Jezdíme s ní teď na živá vystoupení. Na Primu ale přišel pan Zahradník, což je ten, kvůli kterému jsme s Partičkou odešli z Novy. Nechtěl ten pořad pustit s tím, že nemá šanci a nemůže se chytit. I když se ukázalo, že je to jinak, musel si za tím stát. Ale ten pán už tam teď není, takže se o Partičce jedná a možná že budeme zase točit.

Naštěstí je těch her, které hrajeme, strašná spousta. A každá má trochu jiná pravidla. Některá se vyčerpají a po čase se k nim zase dá vrátit. Jsou různá období, kdy co funguje. U každé hry jsou jiná pravidla a namáhají jinou část mozku. V tom je to velmi přátelské. Sami si určujeme, jak dlouho co budeme hrát a kdy to dáme na chvíli pryč. Dá se to občerstvovat. Myslím, že dobře cítíme, kdy to jde do nějaké rutiny. Ta je nejhorší.

Hádáme se. Třeba i před lidmi, na jevišti. Hlavně Suchoš to dost často nevydrží a začne nadávat přímo na scéně. Lidi se tomu hrozně smějou a mají pocit, že to je součást představení.

Určitě. To byl ohromný trénink. Myslím, že trochu i díky tomu dnes zvládáme věci, které jsme si na začátku improvizací vůbec neuměli představit.

Myslím, že vypínání myšlenek mi jde dost dobře. Stává se ale, že když jsme na zájezdu, tak ještě na pokoji dohrávám. Napadají mě pak další a další nápady, dojíždí to.

Snažím se to používat, ale stejně mě často nejlepší odpověď napadne až na schodišti. Variant reakcí je hodně a je fakt, že nejlepší člověka napadá, když už je pozdě.

Ano. Je to celovečerní stand-up, ten já mám moc rád. Zbožňuju lidi, jako je Louis C. K. nebo Gabriel Iglesias. Klasický žánr se u nás nedělá, blíží se tomu pořad Na stojáka, ale ani to není pravý stand-up.

Často se to vydává za výstupy, kde komici jsou sice před publikem sami, ale hrají různé role, což je berlička. V pravém stand-upu jde o to, že v něm jsem sám za sebe a celou dobu i sám za sebe hraju a mluvím. Nejsem v žádné roli. Já taková představení zbožňuju. Řeklo by se, že je nuda dívat se celý večer na jednoho člověka, ale ti dobří mají tak obrovskou představivost, že z nich mám často větší zážitek než z představení, ve kterém hrálo čtyřicet lidí.

Možná. Vždycky jsem si to přál dělat a dlouho s tím koketoval, ale nikdy bych se neodvážil, nebýt Michala Hrubého, který na mě tlačil, že by chtěl v divadle Studio DVA nějakou premiéru. Řekl jsem mu o stand-upu a on se toho chytil. Kdyby to bylo na mně, už bych dal zpátečku.

Když jsem byl v angažmá v Mladé Boleslavi, dělali jsme tam představení Hanswurst v dochtorském divadle na trzích nepostradatelný aneb Pražští ševci. V něm jsem měl asi pět improvizovaných výstupů a začínal jsem tím, že jsem přicházel z lóže, kde jsem byl schovaný.

Tam mi vždycky tlouklo srdce takovým způsobem, že jsem měl pocit, že se před každým představením složím. To je tak strašně nejisté! A člověk je na to sám! Kdyby mi změřili tlak, vsadím se, že jsem byl mimo všechny lékařské normy. A to je asi to, co cítíte jako rozpor. Moc se těším, protože když se to povede, je to děsně fajn, ale odvážit se vlézt sám na jeviště je ukrutné.

Není to úplně vyprávění historek. Používá se všechno, co člověk zažil. Ale je to aktivní román, řekl bych. Úvahy, které se vrší. A vznikají i umělé situace, které se rozehrávají, ale protože jsem sám za sebe, je to založené na osobních věcech. A proto je téma celebrit a dění kolem nich tak nosné, vybral jsem ho, abych měl možnost se k němu vyjádřit.

Tu opravdu nesnáším. Nejsem typ, který by si užíval, že ho lidi okukují. Často chodím schovaný. Ale na druhou stranu je fajn, když nemusím u doktora říkat, že jsem herec. To je nepříjemné. Když je člověk herec a nikdo ho nezná, je to trochu ponižující. To se pak ptají: Jo? A v čem jste hrál? To se instalatérovi nestane, že by mu říkali: Jo? A kde jste co spravoval, že vás neznám? 

V tomhle ohledu je popularita příjemná. Ale na druhou stranu, když jsem sám, tak chci být sám. Nechci se bavit s lidmi, jsem poměrně plachý člověk.

Taky. Ale to nechme stranou.

Teď už bohužel ve všem. Je jí patnáct a já přestávám stíhat. Ve veškerém dění v kultuře a šoubyznysu jsem pozadu. Tak vlaju za ní a sonduju, co je nového.

Ano, naprosto. Ale já jsem nikdy netrpěl tím, že nechápu ženský svět. Mně je to tak příjemné. To je prostě princip. A nemám pocit, že by ženy přemýšlely jinak než muži.

Ano. Vztah otce a syna je vždycky problematičtější, ale je mu teprve jedenáct. Až přijde do puberty, třeba se to začne nějak vyvíjet, zatím to ale vypadá dobře.

Jsem za něj moc vděčný. Nenatočil bych ho jinak. První film zůstane vždycky první, má výsostné místo. Už připravuju další, ale tenhle bude stát vždycky na piedestalu.

Na tom se nezměnilo vůbec nic. Svoji práci můžu dělat dobře tady, a ne v Šumperku. Zbožňuju ho se všemi výhradami, které jsem k němu měl. Přijetí od města bylo vřelé, ale premiéra filmu byla drsná.

Mně to došlo až při premiéře, když se promítalo. Kolikrát se v tom filmu řeknou věci jako tahle zasraná díra. Oficiální premiéra pro představitele města byla krutá. Bylo tam postupně jen větší a větší ticho. Do té doby jsem netušil, že ticho může růst. Než to skončilo, byl jsem úplně durch. Byl to průser. Odešel jsem úplně zpráskaný do promítací kabiny, kde jsem seděl zhroucený. Kdyby nebylo druhé premiéry, kam už přišli normální diváci, a já uslyšel, že se smějí, smetlo by mě to. Ta druhá premiéra, ta mě zachránila.