Ondřej Rychlý: Hraní bolí, ale krásně

Bylo pro vás samozřejmé, že jste jako syn dvou herců (Petra Rychlého a Pavly Vojáčkové) pokračoval v jejich profesních šlépějích?

Přišlo mi to naprosto přirozené. Vyrůstal jsem v divadelním prostředí, dětství jsem trávil na Fidlovačce, kde byli oba v angažmá, a miloval jsem to. Viděl jsem, jak se lidé v hledišti smějí a tleskají. Z toho jsem nabyl dojmu, že práce mých rodičů má určitě smysl.

Podpořili vás rodiče ve vaší volbě?

Pečlivě vyzvídali, jak moc to chci dělat, a vyložili mi, co všechno to obnáší. Kolik štěstí musí člověk mít a jak těžko se tím dá například uživit rodina.

Samozřejmě jsem to nevnímal, jen jsem se viděl na jevišti. Jakmile poznali, že jsem vnitřně přesvědčený, podporovali mě. Dokonce mě oba chtěli připravovat na konzervatoř. To jsem ale odmítl, před rodiči bych se styděl. Doteď mě oba podporují maximálně.

Kdo vás tedy připravoval?

Hanka Doulová, manželka Miroslava Krobota. Scházeli jsme se v Divadle ABC, moc mi pomohla, na konzervatoř jsem se dostal. I když mi teda na začátku říkala, že je se mnou práce jako na kostele. Byla ale úžasná a já se pak nemohl dočkat další lekce.

A už jako student konzervatoře jste se po otcově boku objevil v Ordinaci v růžové zahradě.

Táta to asi neví, ale zažíval jsem tehdy obrovský stres. Byl jsem bez zkušeností, hrál jsem jeho syna, hrozný nervy. Víc než všechny ty kamery jsem vnímal jeho oči. Věděl jsem, že v tu chvíli bych měl tátovi ukázat, že na to mám. On byl ale velkorysý, pomáhal mi se uvolnit a nešetřil zkušenými radami.

Chtěl byste si s ním znovu zahrát?

Musím říct, že mě víc uspokojilo, když jsem ho režíroval. To se totiž nestane často, aby syn mohl mít poslední slovo.

Při jaké to bylo příležitosti?

V divadle Kalich se rozhodli inscenovat francouzskou komedii S pravdou ven a táta mi nabídl režii. Přiznám se, že se mi do toho zpočátku nechtělo, bál jsem se, co by to mohlo udělat s naším vztahem, kterého si moc považuju.

Pak jsem se ale odhodlal a dobře jsem udělal. On i jeho herecký partner Luboš Veselý vytvořili nádhernou tvůrčí atmosféru, panovala vzájemná úcta a pokora, byli jsme tři rovnocenní partneři.

Podědil jste něco z otcových bavičských dovedností?

Myslím si, že tolik ne. Jsem od přírody stydlivý. Nedokážu si zapamatovat jediný vtip, natož ho odvyprávět. Nicméně se spolu umíme zasmát, i když můj humor je asi trochu cyničtější, ironičtější. Možná že vlastně vtipnej vůbec nejsem.

Komentují rodiče vaše herecké výkony?

Maminka chodí pravidelně na všechna představení a musím říct, že je na mě velmi pyšná. Jasně že je zaujatá, ale je to stejně moc krásný pocit, vidět v hledišti šťastnou a dojatou mámu.

S tátou jsem často konzultoval své role. Teď už to tak není. Když dřív viděl mé představení, volal mi, co ho k tomu napadlo. Pak mě viděl ve hře irského dramatika Martina McDonagha Pan Polštář a řekl, že by si se mnou rád zahrál. Tehdy jsem v jeho očích, myslím, herecky dospěl.

Může se stát, že jednou budete váhat mezi herectvím a režií?

Doufám, že se mi poštěstí, abych to mohl kombinovat. Je to zdravé. V herectví je člověk zahleděný do sebe, řeší, co na něho řeknou ti kolem. Tahle závislost je zničující.

V režii je příjemné, že vytvoříte něco vlastního, okamžitě vidíte výsledek své práce. A tvůrčí energie převážně směřuje ven. Takový ventil jsem potřeboval.

Co by mi o vás jako režisérovi řekli kolegové, kteří s vámi pracovali?

Myslím, že mě nevnímali jako režiséra, spíš asi měli pocit, že si pár kamarádů dělá divadlo, které je baví a těší. Tím, že jsem herec, představím si na jejich místě sebe a snažím se odtušit, co zrovna potřebují slyšet. Musím zaťukat, že mám zatím hezké ohlasy, včetně těch od táty.

Jak vás napadlo pustit se do režie?

Režijní ambice jsem cítil dlouho, chtěl jsem si zkusit naplnit nějakou svou vizi a nebýt pouze kolečko v tom stroji ve vizi někoho jiného. Tak jsem se zeptal vedení svého domovského Divadla v Dlouhé, co mám udělat pro to, abych si to mohl zkusit. Velkoryse mi nabídli, abych si něco vybral pro Krátkou Dlouhou (komorní scéna Divadla v Dlouhé).

Našel jsem si hru Mrk, nádherný temný text americké dramatičky Jen Silvermanové, vzal si tři kamarády a ženu a pustili jsme se do toho.

Jaké je režírovat svoji ženu, herečku a zpěvačku Terezu Rychlou Krippnerovou?

Mnohem náročnější než režírovat tátu. Když přijdete z práce, potřebujete ventil, a ejhle, máte tam herečku, kterou jste režíroval, a ona režiséra. To moc psychické hygieně nesvědčí. Tím, jak se známe, jak se máme rádi, bereme si mnohé věci osobně, a tak to bylo komunikačně dost náročné…

Zvládli jsme to nakonec a byli jsme s výsledkem spokojení. A rozhodně to náš vztah ještě posílilo.

Společně tvoříte hudbu…

Navázali jsme spolupráci s Honzou Muchowem (skladatel a hudební producent), mým velkým hudebním vzorem, a chystáme album. Jednou za dva tři měsíce vydáváme online autorskou písničku, nakonec vznikne celé koncepční album s názvem Měsíční úžeh.

Kdo skládá hudbu, kdo text?

Texty píšeme většinou oba, hudbu skládám já. Terezka zase víc zpívá. První píseň jsme napsali, když jsme spolu ani nechodili, jmenuje se A tak to necháme. Nedávno jsem složil celou píseň sám a dal jsem ji Tereze před svatbou jako dárek.

Jak jste na tom pěvecky?

Terezka tvrdí, že velmi dobře. V Kouzelné flétně, kterou hrajeme v Dlouhé, zpívám Mozartovy árie. Zpívám rád, ale svoje věci se stydím předvádět.

Nedávno jsem dostal krásnou nabídku do muzikálu Anděl Páně, ke kterému složil písně Ondra Brzobohatý a režírovat ho bude Martin Čičvák. Zkoušet budeme přes léto a tam svůj pěvecký sval tedy budu muset pořádně procvičit.

Jste otcem roční Františky a čtyřletého Tobiáše. Na dnešní dobu jste rodinu založili dost brzo.

Když jsme dospěli k tomu, že chceme být spolu, nehodlali jsme s rodičovstvím otálet. Přišla nám krásná představa, že děti budeme mít v zamilovanosti, když jsme mladí a máme energii. Jen jsem si představoval, že té energie budu mít víc.

Jste benevolentní otec?

Snažím se mít kamarádský přístup. Nestrašit, nevydírat. Asi je rozmazluju, ale říkám si, že hlavní je, aby nežily ve strachu a cítily se doma v bezpečí.

Jakou jste měl výchovu vy?

Řekl bych, že přísnou a spravedlivou. S rodiči se nám s bráchou (reportér CNN Prima News Matěj Rychlý) dostala spousta péče, lásky i zábavy. Oba se nám maximálně věnovali, ale zároveň nám vymezili hranice.

Když jsem teď sám rodič, uvědomuju si, kolik jsem z toho, jak se nám věnovali, zapomněl a jak je nespravedlivé, že v paměti pak zůstávají nějaké ty dramatické momenty.

Třeba rozchod rodičů?

Bylo mi dvanáct a bylo to pro mě samozřejmě hořké období. Ale teď je pro mě důležité vidět, že jsou oba rodiče s novými partnery šťastní. Cítil jsem, že spolu šťastní nebyli, kdyby bylo na mně, mohli jít od sebe ještě dřív. Než to lepit násilím, je pro rodinu lepší, ať jsou šťastní i každý zvlášť.

Jaký je Petr Rychlý dědeček?

Aktivní. Hodně pracuje, času má málo, když se ale sejdeme, tak naplno přepne do módu dědečka. Děti na něm mohou oči nechat. Hraje jim pohádky, zpívá, žongluje…

Nutno ale dodat, že děti mají také úžasnou babičku. Máma se našim dětem pravidelně věnuje a bez ní a také bez maminky Terezky bychom v podstatě museli na jeviště lézt s oběma dětmi.

Ještě se vám stává, že o vás mluví jako o „tom synovi Rychlého“?

Už dlouho ne. Máme oba úplně jiné umělecké směřování. Nedokázal bych například moderovat, on v tom je obdivuhodný, já tíhnu k temnější divadelní poetice, menším scénám. Naše cesty se oddělily v tolika směrech, že nás lidé vnímají každého zvlášť. Spíš se mi stává, že si to často ani neuvědomují.

Kromě Divadla v Dlouhé, kde jste v angažmá, hrajete i v Činoherním klubu, přibude Hudební divadlo Karlín…

Tahle pestrost mi vyhovuje, potkávám se s novými kolegy, hraju v různých prostorech, i když to je docela náročné na organizaci.

V Činoherním klubu hrajete hlavní roli v oceňovaném britském dramatu Equus. Nerozklepala se vám kolena, když jste ji přečetl?

Klepou se mi ještě dneska. Bylo mi jasné, že to je tak neskutečná herecká příležitost, že jsem nemohl říct ne. Režisér Martin Čičvák mě znal z Divadla na Vinohradech z představení Andorra, kde jsem hrál postiženého kluka. Potkali jsme se i v Divadle J. K. Tyla v Plzni, mém prvním angažmá. Věděl o mých vnitřních démonech, nepochyboval, že postava Alana se mnou bude rezonovat, že budu mít takříkajíc z čeho čerpat.

Kde je pojítko mezi výrostkem, který oslepil šest koní, o které se ve stáji staral, a vašimi démony?

Spíš než o činy jde o celkové nastavení. Alan má v té hře problém se sebevědomím, což já taky. Včetně psychických propadů.

Na konci představení jste asi dost vyšťavený.

Neměl bych to přiznávat, ale je to tak. Herec by měl při děkovačce vypadat, že by to s přehledem odehrál znovu. Upřímně vám řeknu, že už tři dny před Equusem se mnou není řeč. Pak se nějakou dobu zase skládám dohromady.

Dovedete si představit kolegu, který by po odehrání takové role myslel při děkovačce třeba na to, v kolik musí ráno na natáčení?

Mám kolegy, kteří to umí. Odehrají svou roli na 150 procent, dají tomu vnitřní prožitek, a přitom si dokážou zachovat nadhled, nebýt pod tlakem. Poznal jsem, že to tak má například Ondřej Brousek, David Novotný… Závidím jim, snad se tam jednou dopracuju. Já energii na jevišti často přestřeluju. A neumím z role včas vystoupit. Jsou pro mě velkou inspirací.

Znal jste tu hru, než jste začali zkoušet?

Mám rád Harryho Pottera a skrz to jsem se dozvěděl, že jeho představitel Daniel Radcliffe roli Alana hrál. Viděl jsem část záznamu. Když jsem pak četl text, říkal jsem si, že to snad nejde ani nazkoušet.

Co nahá scéna, o které se v Británii tak psalo?

Martin Čičvák to nechal na mně. Jednou jsem v průběhu zkoušení za ním přišel a řekl mu, že pokud to chce, udělám to, ale že se mi to v našem pojetí zdá zbytečné. Souhlasil se mnou. Zůstávám tam polonahý, to jsem ale upřímně skoro v každém představení.

Nejsou pak vztahové problémy dobře situovaných mladých právníků v dramatu Konsent trochu slabý čajíček?

Spíš naopak. Témata téhle hry - nevěra, odpouštění, pomsta - ve mně rezonují daleko víc. Navíc to hraju se skvělými kolegy, se kterými jsem se tak neznal. Konkrétně můžu mluvit třeba o Martě Dancingerové, neskutečné herecké partnerce, která hraje moji manželku. Máme tam spousty vypjatých scén, které už při zkoušení bolely. A co teprve při hraní. S kolegy jsme se museli často ujišťovat, že se máme rádi.

Hraní bolí?

Mě bolí, ale krásně. Jsem ve fázi života, kdy to zatím jinak neumím. Moje tělo ještě nerozpozná, že je to jen role. Temné role, které hraju, se na psychice podepisují. Pokud však postava ožije a diváků se cosi dotkne, něco si odnesou, dává mi to celé smysl. Obohacuje to i mě. Je to společensky přijatelná forma agrese. Jinde bych si takhle poplakat a zařvat nemohl. Je to očistné.

Hra Konsent ukazuje, jak snadno mohou být brilantní právnické fígle zhoubné, když se přenesou do vztahů.

Pohled do právnické kuchyně byl pro mě zajímavý. Nevím, čím to je, ale kam se kolem sebe podívám, tak tam se nějaké rozpady a rozchody řeší. Je mi to líto. Vážím si toho, že se s Terezkou snažíme udržet rodinu v harmonii. Díky téhle hře jsem začal být ještě mnohem ostražitější.

Čím si tu nestabilnost současných vztahů vysvětlujete?

Moderní technologie přispěly k tomu, že v dnešní době v podstatě nejde podvádět, aniž by se to neprovalilo. Dřív lidi zkrátka věřili tomu, že si můžou věřit. Teď už vědí, jak to je.

Já si moc přeju ustát všechny lekce, co mi život přinese, abych svou rodinu dokázal udržet pospolu a uchránil ji od jakékoliv bolesti.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo v Dlouhé, Činoherní klub, Hudební divadlo Karlín