Ondřej Ruml: Žiju teď jen hudbou

„Dám si něco k snídani, ještě jsem dneska nejedl. Tak třeba míchaná vajíčka,“ objednává si v jedné pražské restauraci, když doběhne na naši schůzku. Jenže má smůlu, snídaňové menu se už nepodává. Ondřej koukne na hodinky, a pak si teprve uvědomí, že už je půl druhé. „Aha. Takže oběd. Smažený květák s bramborem a tatarkou,“ usměje se na servírku a pod očima se mu zvýrazní kruhy po probdělé noci. „Šel jsem spát asi v pět ráno. Mám prostě hodně práce,“ pokrčí rameny.

Ondřej není v šoubyznysu žádný nováček. Už před účastí v novácké soutěži vystupoval se svou kapelou a hrál v muzikálech Tajemství a Johanka z Arku. Rozbuškou v rozjezdu jeho kariéry pro něj však byl až X Factor.

„Na téhle soutěži se samozřejmě do budoucna stavět nedá, ale je fakt, že to byl pro mě odrazový můstek,“ zamýšlí se vytáhlý sympaťák. Už během X Factoru si u mnohých získal sympatie tím, že „vyčníval z řady“. Ukázal totiž, že na rozdíl od některých ostatních soutěžících jen nechrlí školácky naučené a chronicky známé písně, ale že jeho přirozený muzikantský talent sahá mnohem dál. Stejně jako pop a rock bezvadně ovládá i swing a jazz.

A právě swing a jazz jsou mu nejbližší. „Tyhle styly miluju. Ten houpavý rytmus a improvizace prostě nikde jinde nejsou. Ve třicátých, čtyřicátých letech byl jazz a swing populární hudba. Lidi na to chodili, tančili a byli nadšení. Dnes se to bere jako nějaké retro,“ říká rodák z Jablonce nad Nisou a zapáleně dál vypráví o svých hudebních začátcích.

:.S muzikou začínal už v dětství. Nejprve se učil na kytaru, postupně si přibral banjo a zpěv. foto: Právo/Petr Hloušek

K muzice ho tak trochu postrčili rodiče. Kdysi na rodinné dovolené poslouchali v kempu u ohně malou holčičku, jak hraje na kytaru. Tehdy se na Ondru otočila jeho maminka a povídá: „Koukni se, taková malá a jak už krásně hraje.“

Zařekl se, že tohle se přece musí naučit také. Začal navštěvovat soukromou hudební školičku. Ke kytaře se brzy přidalo banjo, později zpěv a Ondra zanedlouho věděl, že téhle parketě by se jednou chtěl profesionálně věnovat.

Než „docestoval“ na hudební pódia, poznal také, jak chutná opravdová dřina. Odešel totiž z šestiletého jazykového gymnázia. „Kdyby to bylo podle pravidel, tak mě vyhodili. Já skončil nakonec sám. Proč? Špatný prospěch,“ vysvětluje. Většinu předmětů jako třeba matematiku, dějepis nebo zeměpis se učili ve francouzštině. „Já byl lajdák,“ dodává.

Co teď? Byl si jistý jedině tím, že chce studovat na konzervatoři. Jenže přijímací zkoušky byly až za půl roku. Tak se rozhodl vydělávat. Nejprve to zkoušel za barem v jedné kavárně. „Ale tam to o penězích moc nebylo,“ vzpomíná.

Jako další možnost se nabízelo Německo. „Pracoval tam můj tatínek v jedné továrně jako autolakýrník. Je velký dříč. A chtěl, abych si vyzkoušel, jaké to je opravdu pracovat rukama. Tak mi u nich zařídil brigádu.“

Ondra do Německa jezdil vždycky na tři týdny, pak na víkend domů a zase na tři týdny… „Byla to pro mě obrovská zkušenost. Opravdu jsem makal od rána do večera. Dělal jsem, co bylo potřeba, šmirgloval železné rámy, skládal dřevěné fošny, připravoval náklaďáky na lakování…,“ vypočítává.

:.S bluegrassovou kapelou Modrotisk hrál šest týdnů v americkém Bransonu ve státě Missouri. foto: Archiv Ondřeje Rumla

Skamarádil se tu také s jedním Řekem, který si z něj pořád dělal legraci. „Hej, český muzikante, pojď sem!“ volával prý na něj. „Říkal jsem mu totiž, že se jednou budu živit hudbou. On se mi jen smál,“ vzpomíná Ondra.

Při přijímacích zkouškách na pražskou Konzervatoř Jaroslava Ježka uspěl. A byl tak o krůček blíž svému snu. Další výzva přišla ve druháku. Tehdy ho oslovili kamarádi trumpetisti, kteří chodili zkoušet do Reduty s Václavem Kozlem, dnes legendárním pražským kapelníkem. Nabídli mu, aby s nimi zpíval.

„Říkali mi, že shánějí do big bandu zpěváka. Přišel jsem se k nim podívat na zkoušku a seznámil se s panem Kozlem. Dal mi CD se známými sinatrovkami - jako je New York, New York, Just a Gigolo…

Řekl mi, že se z toho mám něco naučit a pak přijít. Do té doby jsem Sinatru vnímal jako nějakou ikonu, ale nikdy jsem ho příliš nezbožňoval. Až když jsem seděl doma a učil se jeho písničky, uvědomil jsem si najednou, že to je síla. Přes swing jsem se pak dostal k jazzu,“ vzpomíná Ondra.

Tento proud hudby, jehož kořeny sahají do New Orleansu konce devatenáctého století, Ondra miluje. Hlavně proto, že používá improvizaci. „Je nádherný, když něco vzniká teď, tady a už nikdy to nezahrajete stejně,“ zasní se. Stejné nadšení s ním sdílí i herec a muzikant Vojta Dyk, se kterým se Ondra potkal v kapele Dream Company. Rád by s Vojtou vytvořil nějaký projekt. Jak říká, jen oni dva zpěváci u dvou mikrofonů…

„Párkrát jsme si to už s Vojtou zkusili a zjistili, že jsme opravdu schopni stoupnout si na pódium a existovat. On něco začne, já se přidám a je to fantastický. Hlavně to je vždycky sranda,“ směje se mladý muzikant.

Tvrdí, že Vojta Dyk je možná jediný, kdo by s ním dokázal fungovat. "Jak to myslím? On je jeden z mála lidí, kteří se nebojí improvizovat na pódiu. V tomhle státě to moc lidí neumí. Jasně. Skvělí jsou třeba Dan Bárta, Matěj Rupper, ale to jsou kluci, ke kterým jsem se nikdy nedostal. Mám k nim totiž tak velký respekt, že se mi asi ani nepodaří s nimi něco udělat,“ zamýšlí se.

„A s Vojtou jsme zjistili, že když do toho půjdem spolu, když potáhnem za jeden provaz, tak to bude mít sílu závodního bagru.“

:.Ve španělské verzi muzikálu Johanka z Arku si zahrál archanděla Michaela. foto: Archiv Ondřeje Rumla

Budou ale mít lidé o jejich hudbu zájem? Tak s tím si Ondra hlavu neláme. Ze zkušenosti už ví, že kdekoli začne zpívat swingové písničky, všichni se hned rozzáří, pohupují se a tleskají na druhou dobu. A to je podle něj něco neskutečného. Hlavně proto, že na jeho vystoupení, jak tvrdí, chodí malé děti, školáci, studenti, střední generace i starší.

„A pak mi někdo bude vykládat, že swing a jazz lidi nebudou poslouchat! Myslím, že když jim je někdo nabídne, tak si je vezmou. Je to stejné, jako bych jim pořád naléval minerálku. Smíří se s tím a budou ji pít. Ale jakmile k ní nabídnu i džus, polovina z nich sáhne i po něm. A o tom to je,“ tvrdí.

V budoucnu by také rád koncertoval po světě. Nechce přitom nutně zpívat ve velkých halách pro desetitisíce diváků. „Baví mě vystupovat v klubech, kde na lidi vidím, můžu jim podat ruku a sledovat, jak se tváří, a oni zase vidí, jak se tvářím já.“

S koncertováním v zahraničí už zkušenost má. V roce 2006 se mu poštěstilo vyrazit do Ameriky s bluegrassovou kapelou Modrotisk, se kterou hraje na banjo a zpívá už od svých osmnácti let. Šest týdnů hráli v americkém Bransonu ve státě Missouri. V zábavním parku ve stylu Divokého západu - Silver Dollar City - dělali doprovodnou kapelu australskému zpěvákovi.

„V areálu je několik koncertních domů, síní nebo sálů, kde pořád běží nějaký program. Třeba tam byli čínští artisté, spotřební komerční záležitosti, ale všechno ve stylu country,“ popisuje.

„A my třikrát denně doprovázeli tohohle australského zpěváka, vždycky to byla půlhodinová šou. Od deseti, v jednu a ve čtyři. Ale večer jsme měli svoji vlastní šou. Ve velkém amfiteátru, kam chodilo až tři tisíce lidí. My tam mívali pětadvacetiminutový blok, mohli jsme si hrát, co jsme chtěli.“

Místní prý byli z jejich vystoupení nadšení. Podle Ondry je brali tak trochu jako exoty. „Představte si, že přijedou Japonci do Čech a budou hrát lidovky,“ směje se. „Ale je pravda, že nám tam muzikanti říkali, že čumí, jak hrajeme dobře.“

S muzikálem Johanka z Arku, ve kterém Ondřej zpíval archanděla Michaela, zase procestoval Španělsko. „Jezdili jsme dva měsíce autobusem po větších městech. Navštívili jsme jak stará divadla, tak kulturáky, velký audienční sály,“ říká. Zpívání v muzikálu mu hodně dalo. Kromě jiného se naučil stát na jevišti i za někoho jiného než jen za sebe.

:.V soutěži X Factor se dostal až do samotného finále, kde ho nakonec porazil Jiří Zonyga. foto: ČTK

V minulosti si ještě střihl menší roli v muzikálu Tajemství. „Tehdy jsem ale na sobě musel dost zamakat. Hodně mě naučila režisérka Miriam Landa. V první řadě mlčet, když nemám co říct. S tím má po příchodu do divadla problém hodně nových lidí. Mají pocit, že můžou všechno ovlivnit, ke všemu mít připomínky. Ale od toho tam je režisérka. Druhou věc, kterou jsem se od Miriam naučil, bylo hrát za celek, nedělat sólistu.“

Ondru v zahraničí zdaleka nebaví jen muzicírování. Oblíbil si i cestování. Vypráví, že nejlepší zážitky z cest má z výletu na kolech do afrických států Keňa a Tanzánie. Tuhle dobrodružnou výpravu pouze se stanem, spacákem a pár osobními věcmi podnikl před pěti lety s maminkou, jejím přítelem, fotografem a horolezcem Petrem Hejtmánkem, a se svým bratrem.

„Mámin přítel je vystudovaný inženýr, ale jeho celoživotní láskou jsou zvířata. Do Afriky začal jezdit před patnácti lety s cestovkou, ale to ho nenadchlo, nebavilo ho, že pořád musí s někým držet krok. On je takový nespoutaný, rád si všechno dělá po svém. Rozhodl se, že do Afriky pojede sám a začal to tam prozkoumávat na vlastní pěst. Jezdil na kole, žil mezi místními. A díky němu jsme se nemuseli bát, že nebudeme vědět co, kde, jak nebo že nás někdo zabije, přepadne.“

Svoji čtyřtýdenní pouť zahájili letem do Nairobi. Tam smontovali kola a taxíkem se nechali odvézt za město. A pak už jen šlapali a šlapali. Na kole ujeli asi čtyři sta kilometrů, zbytek stopem nebo na střeše autobusu.

„V Africe je to dobré, protože tu nený jezdí moc aut. A když už nějaké jede a vy ukážete, tak zastaví. Bělochovi na kole se smějou, jsou z toho úplně hotoví. Říkají: Co tady děláte? To není možný, proč nejedete džípem? A pak se začne dohadovat cena, za jakou vás odvezou…

:.Své přítelkyni Radce chodil pod okna internátu zpívat zamilované písně. foto: Archiv Ondřeje Rumla

S bráchou jsme cestovali i na střeše autobusu. Byl to typický obrázek: úplně narvaný autobus, který už nemá skla v oknech, z nich čouhají čerruce, na střeše haldy kukuřice a na nich my,“ usmívá se při vzpomínce na prožité dobrodružství a s povzdechem prohodí, že teď si o takovém volnu může nechat jen zdát.

Nemá totiž čas. Koncertuje, skládá a finišuje s přípravami své první sólové desky.

„Z desky jsem nervózní, protože mám na ni málo času,“ posmutní. Hned se ale rozpovídá, jaké jeho cédéčko bude. „Chtěl jsem, aby se na albu podílelo co nejvíc lidí. Dostal jsem hodně nabídek od svých známých, což byl pro mě trochu oříšek. Bylo těžké některé z nich odmítnout, protože jsem si pro desku vymyslel přesně vymezený koncept.“

Ondřej především chce, aby jeho prvotina byla akustická a písně v češtině. „Rád zpívám v angličtině, v tom případě jste totiž jakoby schovaná. I kdybyste zpívala I love you baby, I kiss you in the night, pořád je to jednodušší, než česky Miláčku, miluju tě, budu tě líbat v noci. Zpívat tyhle věci česky, aby tomu lidi věřili a hlavně já sám, je opravdu těžký. Možná také proto chci svoji desku v češtině.“

A co na jeho vytíženost říká devatenáctiletá přítelkyně Radka, studentka muzikálového zpěvu na Ježkově konzervatoři? „Je z branže a má také nějaké ambice, takže to chápe,“ tvrdí Ondřej.

Jeho partnerka právě natáčí nový televizní seriál, ve kterém dostala jednu z hlavních rolí. „Hraje tam Čechofrancouzku, ale víc nevím,“ dodává. Podle něj je i talentovaná zpěvačka. Ondřej dokonce zvažuje, že by si s ní v budoucnu zazpíval nějaký duet.

S Radkou se poznali na škole. Ale než se dali dohromady, chodil jí na internát zpívat pod okno. „Co? You are so beautiful,“ předvádí kus zamilovaného songu. „Dlouho odolávala. Musel jsem ji přemlouvat,“ směje se.

Vzápětí zvážní. Přiznává, že v poslední době svoji přítelkyni trochu zanedbává. „Jsem pořád pryč. Dřív jsem jí volal i třikrát denně, teď si kolikrát ani nevzpomenu, protože pořád musím něco řešit. Ale slibuju, že se polepším.“