Ondřej Pavelka: Miluju, když je lidem spolu dobře, baví se

Poprvé jsem na nich hrál před 18 lety, což si pamatuju docela přesně, protože to léto se mi narodil syn Mikoláš. Bylo to ve Zkrocení zlé ženy, ta inscenace byla mimo jiné zajímavá tím, že byla česko-slovenská: hrál jsem Petruccia a parta kolem mě byli Češi, parta kolem Kateřiny, kterou hrála Anka Javorková, Slováci. Bylo to jazykově napínavé, protože my jsme používali Hilského překlad, slovenští kolegové Feldekův. Boj mezi Petrucciem a Kateřinou tak měl další zábavnou dimenzi.

Posléze jsem účinkoval ve slovenské produkci komedie Jak se vám líbí, konečně jsem se tam setkal s Mariánem Labudou, s nímž jsem si vždycky přál hrát. V roce 2007 jsem nazkoušel šaška Trinkula v Bouři, kde Kalibana hrál pan Tříska.

Původně jsem plánoval po hodně rušné sezóně v létě odpočinek. Měl jsem dojem, že si ho zasloužím. Jenže když mi řekli, že režii bude mít Jan Antonín Pitínský, okamžitě jsem změnil plány. Známe se moc let, jsme vrstevníci. Naposledy jsme se setkali v Národním divadle na Našich furiantech, Strakonickém dudákovi a Šrámkových Zvonech. Práce s ním mě nesmírně baví.

Bylo to v roce 1981 představení Romeo a Julie v Divadle na okraji. Docela slavná inscenace, natočená i pro televizi.

Hraní venku miluju. Když jsem ještě učil na DAMU, jezdili jsme se studenty hrát do kláštera Zlatá Koruna v jižních Čechách představení na motivy Dona Quijota, které jsem režíroval. Kladli jsme si otázku, co to je vlastně „donkichotství“ v českém kontextu. To bylo skutečné „národní divadlo“.

Studenti chodili do vodáckého kempu a zvali na naše představení. Při hezkém počasí jsme měli narváno. Obecenstvo tvořili ti, co přinesla voda. Od inženýrů přes prodavačky po řidiče kamiónů. Hodně lidí nám říkalo, že v životě nebyli v divadle a že teď začnou chodit. Ta inscenace byla všem naprosto srozumitelná a pomohl tomu otevřený venkovní prostor. Představení mělo naprosto zvláštní atmosféru. Hráli jsme to tam s velkou odezvou dva roky.

Už ne. Učení mě moc bavilo, ale vzalo mi hrozně času. Dovedl jsem k absolutoriu na DAMU jeden ročník a byly to čtyři intenzívní roky. Jinak to dělat neumím, což mám po své mamince, která vedla v Ostrově nad Ohří a pak v Karlových Varech dramatické kroužky. Tam jsem u ní začínal.

Ne, aspoň ti moji. Dnes to však mají neskonale těžší. Herců vychází ze škol neskutečně mnoho, a kdo se hned neprotlačí dopředu, nemá šanci. Jsou pod mnohem větším tlakem, než jsme byli my.

Hlavně příležitosti v televizi jsou hodně omezené. Když jsem začínal, točil jsem třeba s režisérkou Evou Sadkovou Gončarovovu Obyčejnou historii a měsíc jsme zkoušeli. To bylo jiné hraní, než když vlezete do nějakého seriálu.

Když Ulice začínala, byl to velký adrenalin. Rozjíždějící se vlak, který režisér Dušan Klein precizně nastartoval. Tým scenáristů se učil psát úplně novým stylem, vytvořila se skvostná parta.

Moje postava prošla za ta léta vším myslitelným: umřelo mi dítě, rozvedl jsem se, zamiloval se, daroval jsem své ženě ledvinu, už si to ani všechno nepamatuju. Mám pocit, že Olda Farský všechno prožil a řekl, a už si nedovedu představit, co dál. Zkrátka je čas si od něho odpočinout.

Hrajeme do 26. července, pak si dám aspoň týden u moře. (rozhovor vznikal před prázdninami)

Klidně odjedu sám. Vezmu si s sebou takových pět knížek, lehnu si na pláži na lehátko, namažu se krémem na opalování a budu si číst. Jednou jsem byl takhle sám na Krétě a došlo mi čtení. To jsem myslel, že se tam zblázním.

Částečně lehké čtení, třeba detektivky, a pak knihy, které jsem si přes rok nastřádal, ale neměl na ně čas. Spoustu čtení mi dodává starší syn Kryštof (z manželství s herečkou Evou Salzmannovou – pozn. red.), který je novinář. Má velký přehled, rád si nechám poradit.

Napsal už tři divadelní hry, připravujeme spolu filmový scénář. Nechci říkat o čem, protože jsem pověrčivý.

Studuje střední školu a má namířeno na práva. Hraní ho nezajímá.

Ten prostor je magický. Od 70. let se tam vystřídala spousta skvělých herců i režisérů, z nichž tam mnozí začínali: Eva Salzmannová, Zdenka Hadrbolcová, Radka Fidlerová, Pavla Beretová, Lukáš Příkazký, Vojta Dyk, režiséři Zdeněk Potužil, Jan Frič, Dan Špinar, dramatik Petr Kolečko, těch, koho bych mohl jmenovat, je hrozně moc.

K padesátému výročí jsme vydali plakát, kam jsme chtěli napsat všechna ta jména, podařilo se nám jich tam dostat 250, ale zdaleka to nebyli všichni.

Jeden čas jsem tam dělal uměleckého šéfa, v současnosti jsem ředitel představenstva občanského sdružení A Studio Rubín, takže podepisuju žádosti o granty, o prodloužení nájemní smlouvy atd.

Šel jsem do Rubínu, tehdy do Divadla na okraji, paradoxně v době, kdy jsem měl nabídku do Národního divadla. Ne že bych si ho nevážil, hráli tam vynikající herci jako paní Medřická nebo pan Kemr, ale v té době pro mě bylo příliš součástí režimní kultury a já patřil k těm, kdo se spíš zdržovali na okraji – v Ypsilonce, HaDivadle, Huse na provázku, Na okraji. Tam jsem dodnes doma.

Blízkost k divákovi vás zavazuje k upřímnosti, to je jiný kontakt než ze 60 metrů, dialog s divákem je mnohem osobnější. Když se po představení převlečete a jdete k baru, máte okamžitý přímý kontakt s diváky.

Naše inscenace jsme přitom na zájezdech hráli i na scénách pro několik set lidí a fungovalo to. To by naopak u představení Národního divadla nešlo. Už jenom proto, že bychom se na sklepní scénu nevešli.

Dýchne na mě tradice, vědomí, že na stejném jevišti vystupovali legendární herci, je to jiný druh zodpovědnosti i řemesla. Cítím se tam pod větším tlakem. Jistý střet mezi tím, co mě jako herce i jako člověka baví, a co je v tom divadle z dramaturgického hlediska možné, existuje.

Národní divadlo je jako lupa: když se něco nepovede, je to obrovský malér, když se něco povede, má to obrovský dosah.

Nejde o to, provokovat, ale stejně jako se vyvíjí literatura, hudba, jazyk, vyvíjí se i divadlo. Lidé používají mobily, iPady, jezdí v elektromobilech a zároveň by chtěli, aby se v Národním hrálo jako před 150 lety.

Vadí jim, že se v nových hrách mluví sprostě, ale divadlo přece jen reflektuje dobu, a když doba zhrubla a zvulgárněla, tak se divadlo nemůže tvářit, že se nic neděje.

To je doba spojená s režiséry Evaldem Schormem a Janem Grossmanem, který se tam směl po mnoha letech vrátit. Na jaře roku 1989 jsme pod jeho vedením nazkoušeli Dona Juana s Jirkou Bartoškou v titulní roli, já hrál Sganarella. Bylo to mimořádné představení.

Jeden čas jsem tam dělal „klíčníka“ pana prezidenta. Václav Havel se tam občas po skončení představení zastavil na pivo, já mu otevřel, a když si s námi dal pivo, zase jsem za ním zamkl.

Když jsme tam v roce 1990 zkoušeli jeho Pokoušení, kde jsem hrál Foustku, stěžoval jsem si mu na hrozně těžký text, že se ho v životě nenaučím. Po premiéře mě pochválil, to jsem byl pyšný.

To je dárek k mým kulatým narozeninám před dvěma lety. Zatím jsem najel jen nějakých 850 kilometrů. Jezdím na natáčení, na zkoušky, je to po Praze rychlé a šikovné.

Moje přítelkyně Veronika s kamarády pro mě uspořádali úžasnou oslavu. Řekla mi, že mě zve na super večeři a že to bude velké překvapení, a proto mi v autě zaváže oči. Cestou jsem pořád přemýšlel, kam jedeme.

Po pár kilometrech jsem ztratil orientaci, netušil jsem, kam míříme. Když jsme vystoupili, sundala mně šátek z očí a já se ocitl v La Fabrice, kde bylo asi sto dvacet lidí. To mě fakt dojalo a asi hodinu jsem nedokázal mluvit. Moderátorem byl Kuba Prachař, který vtipně vyprávěl o mém životě, promítaly se tam nějaké fotky. Kubu jsem mimochodem učil na DAMU.

Taky si to říkám, ale nikdy na to není čas. Nebo nemám dost silnou vůli. To víte, že ten věk cítím. Hlavně když je nějaký večírek. Ty miluju. Miluju, když je lidem spolu dobře, baví se. Už si je ale musím pečlivě plánovat.

Dřív jsem šel po večírku spát ve čtyři a v šest jsem vstával – úplně v klidu. Teď už to je trochu bolavé. Když mám další den ráno nějaké povinnosti, večírek si musím odřeknout, už to nejde. Smutné. Kdyby někdo vymyslel nějaký přípravek, který by zmírnil následky té euforie a radosti předešlé noci, navrhl bych ho na Nobelovu cenu.

Vůbec ne, spousta mých kolegů a kolegyň žije zdravě, sportují, večírky je na rozdíl ode mě nebaví. Je to ale v každém povolání: někdo rád leze na skály nebo běhá maratón a pak jsme my, kavárenští povaleči, kteří si dělají radost jiným způsobem. Na nás herce je jen víc vidět.

Zamlada jsem si říkal, že herectví je super povolání: ráno si člověk pospí, pak jde na zkoušku, je pořád mezi lidmi, večer nějaké to představení, pak sedí na baru…

V době seriálů? Teď třeba hraju v nové řadě seriálu Rapl, točí se mimo Prahu, takže vyjíždíme kolem čtvrté ráno, končíme v deset večer, pokud mě neodvezou dřív, abych stihl představení.

Nedávno jsem sháněl instalatéra, a když jsem jednoho sehnal, ptal jsem se, kdy by mohl přijít, že mně by se to hodilo tak v osm. „Takhle brzo já nechodím, pane, já bych došel tak na desátou.“

Nedávno mi jedna, o hodně mladší kolegyně, moc hezká, povídá: „Ondro, v sedmnácti jsem do tebe byla hrozně zamilovaná.“ Tak jsem se jí zeptal, proč mi to říká až teď. Nevím, kde se vzalo, že jsem byl nějaký svůdce. Já byl vždycky věrný, jen jsem občas zakopl a byl jsem věrný někomu jinému.

S mojí první ženou Martinou Skálovou jsem se seznámil v Rubínu. Studovala dějiny na filozofické fakultě a zároveň scénografii na DAMU, dělala s námi jedno představení. Byli jsme spolu velmi krátce, protože ona hrozně chtěla emigrovat, a já ne. Měli jsme v tom velký spor. Opravdu odjela, je fakt, že já v té době trochu zlobil. Rozváděli jsme se na dálku.

Skvěle. Mám doma anděla. Seslal mi ho pánbůh.