Ondřej Pavelka: I člověk bez talentu se může stát v budoucnu skvělým hercem

Kromě účinkování v nekonečném seriálu hraje v Národním divadle, učil na DAMU, ale nejraději se věnuje alternativnímu divadlu.

Natáčení Ulice mu za více než pět let kupodivu nezevšednělo: „Je to určitý žánr, ale i v rámci tohoto žánru se povedou nečekaně dobré věci. Je to svým způsobem podobné divadlu. Občas se podaří napsat a zahrát výborné scény, které by obstály ve velkém filmu, ale zítra už o tom nikdo neví. Jsou tam vložené klenoty, kterých si však málokdo všimne. Je to jako v životě: ten okamžik proběhne a už nikdy se nevrátí,“ uvažuje 55letý herec.

Na tvrzení některých kolegů, že by do nekonečného seriálu nikdy nešli, protože nevědí, jak se postava bude vyvíjet, namítne, že jeho to naopak baví. „Když jdete po ulici, taky nevíte, co vás potká. Může vás porazit auto nebo potkáte úžasnou holku a zamilujete se. Ani nebažím po tom, vědět, jak to s Oldou Farským bude dál. Nechávám se rád překvapovat.“

Velká role, která už pátým rokem prochází populárním seriálem, zasáhla přirozeně i do jeho životního rytmu. „Šel jsem k divadlu, protože jsem líný a nerad brzy vstávám, ale na natáčení Ulice musím dost často vstávat už v šest. Někdy točíme od sedmi ráno do sedmi večer. Na druhou stranu mi tahle práce vnesla do života řád, což člověk jako já dost potřebuje,“ směje se.

Netají se ani tím, že hraní v seriálu ho zabezpečí natolik, že si může dovolit pracovat na různých nekomerčních projektech. „A taky učit na škole za zhruba 25 Kč za hodinu. Když to řeknu řemeslníkovi, který mi přijde domů, tak se dost diví.“

S pedagogickým působením na DAMU si však dal pauzu. „Jednak se mi moc nelíbí systém, který tam teď zvolili, jednak to je vždycky velký závazek na čtyři roky. Trochu si od toho chci odpočinout,“ dodává s tím, že práce se studenty ho bavila: „Přijdete zadarmo k energii. Možná jsem víc dostával, než dával.“ A zda se dá hraní naučit?

„Divadlo je hodně specifický tvar,“ odpovídá Ondřej Pavelka. „Když se někdo učí hrát na housle, jsou tam přesné zákonitosti. I laik pozná, když někdo zahraje falešný tón. U herectví to je sporné. Máte studenta, o kterém si v prvním ročníku myslíte, že je velký talent, ale pak se to rozplyne. A naopak někdo na začátku studia vypadá, že by to vůbec neměl dělat, a překvapí třeba ve třiceti.

Herectví se nedá naučit, naučit se dá cesta k výsledku, a tou je zkoušení. Co je to přijít v deset na zkoušku a intenzivně pracovat, být tvůrčí a inspirativní. Naučit se dají herecké dovednosti jako mluvit, zacházet se svým tělem.“

Sám měl o svém životním povolání jasno už od dětství. Oba rodiče byli u divadla, maminka se později věnovala dramatické výchově. „V dramaťáku u maminky jsem v Ostrově nad Ohří začínal,“ vzpomíná.

Svá studia na DAMU v sedmdesátých letech za příliš inspirativní nepovažuje. „Utíkal jsem do Divadla na okraji, tam vznikala na svou dobu mimořádná představení. Tenkrát se učilo podle hesla, že se podle nějakého vzoru postaví nový člověk. Já se naopak u studentů snažím posilovat individualitu, podporovat odlišnost.“

V Divadle na okraji prožil deset krásných let. „Prošlo tudy mnoho osobností včetně Radky Fidlerové, Evy Salzmannové, Michala Dočekala, Zdenky Hadrbolcové, Mikyho Jelínka a dalších,“ připomíná. „V roce 1989 přirozeně zaniklo a pokračovalo jako A-studio Rubín. Teď zase prožívá dobré období,“ říká jeho dlouholetý umělecký vedoucí a nyní předseda stejnojmenného občanského sdružení.

Rubín je neodmyslitelně spjatý i se jménem jeho bývalé manželky Evy Salzmannové, s níž ho pojí i angažmá v Národním divadle. „My jsme se v zásadě nikdy nerozešli, jen jsme změnili rodinné role,“ komentuje vývoj jejich vztahu Ondřej Pavelka. „Je to silné celoživotní přátelství.“ I po rozvodu se společně starali o dnes pětadvacetiletého syna Kryštofa, čerstvého studenta dramaturgie.

Z patnáctiletého soužití s herečkou Národního divadla Sabinou Královou má desetiletého Mikoláše, ale po rozpadu partnerského vztahu je styk se synem velmi problematický. „Je to tak bolestivé, že o tom nechci mluvit,“ říká a dodává, že syna neviděl už dva měsíce. Doufá jen, že budou společně s Mikolášem trávit část léta.

Jeho první část však bude pracovní. „Se svými studenty připravuji Dona Quijota. Budeme ho v létě hrát v klášteře Zlatá koruna na Vltavě. Chodí tam třeba vodáci, kteří jinak do divadla nechodí, ale tam změní názor.“

Po měsíci volna povede v polovině srpna v Šumperku divadelní dílnu. „Týden budeme intenzivně zkoušet, pak zahrajeme představení,“ vysvětluje. „Šumperk mám moc rád, je to pro mě zvláštní magické místo, které mě nabíjí.“

Hned po prázdninách ho v Rubínu čeká premiéra inscenace Příběh O., inspirovaná kultovním pornografickým románem Pauline Réage. „Bude to režírovat pozoruhodná mladá režisérka Lucie Málková. Doufám, že se něco přiučíme,“ směje se.

Na podzim se pak těší na společný projekt Rubínu a Nové scény Národního divadla - hru Petra Kolečka s názvem Úl. O čem to bude? „O diletantismu, o tom, jak většina lidí dělá to, co neumí. Dost aktuální,“ upozorňuje jeden z duchovních otců projektu.

Pokračovat budou i osudy Oldy Farského v Ulici. I díky této roli se etabloval jako nespolehlivý sukničkář. „Vidíte, a já už tam půldruhého roku hraji věrného manžela, který se trpělivě stará o rodinu. To dokazuje, že mínění mívá s realitou málo společného,“ říká Ondřej Pavelka, který ovšem svou slabost pro ženské půvaby prokazoval i v mnoha jiných rolích.

A jaké ženy se mu líbí ve skutečném životě? „Stejně jako jsem nikdy neměl žádnou vysněnou roli, tak nemám ani jasně danou představu o ideální ženě. Nechávám se překvapit. Mám rád chytré, vtipné ženy se smyslem pro humor,“ dává obecnou odpověď.

Stejně vyhýbavý je i na otázku o svém současném soukromí. „Nedovedu si představit, že bych nebyl zamilovaný,“ je jediné, co k tomu dodá.