Ondřej Neff a Ljuba Krbová: Ponižování ženy je horší než brutální sci-fi

Zpočátku se zdálo, že na moje připravené otázky vůbec nedojde, protože jakmile se mnou vstoupil do domu i náš fotograf, hned se všichni dali do hovoru ohledně značek fotoaparátů, parametrů nejrůznějších objektivů atp.

Po chvíli se konečně dohodli, že opravdu dobrá je „padesátka“, čímž mínili jistý objektiv, zatímco mně pod tímto pojmem vytanula na mysli žena ve věku padesáti let. A týkalo-li by se to Ljuby Krbové, byla by opravdu dobrá. První otázka proto směřovala na ni.

Ljuba Krbová: To se vám zdá. Spíše se scvrkávám, takže ze mne bude babička scvrklá švestička, ale zatím je ještě hej. Dělám práci, která mě baví, žiju s mužem, s nímž se nenudím, dítě je samostatné a občas se už můžu věnovat jen sama sobě.

Ljuba Krbová: Snažím se intenzivně cvičit wu-šu, a to je běh na dlouhou trať. Důležitá je pravidelnost, ale ta se s mým povoláním jaksi nesnoubí. Tak to pak doháním, jak se dá. Když jsem pilná, mám lepší kondici a lépe se soustředím. Díky tomu jsem schopná naučit se večer před natáčením Ulice deset obrazů najednou. A pak, herci se berou občas strašně vážně, ale když se při učení nové sestavy zaseknete na zdánlivě lehké kombinaci pohybů a ne a ne to zvládnout, tak vás to vlastně učí brát všechno s nadhledem a zůstat v rovnováze.

Ondřej Neff: Nemáme televizi, takže ani nemůžu.

Ondřej Neff: Žádný strach. Ulici s Ljubou prožívám předem, vždyť tam částečně i hraju.

Ljuba Krbová: Když se učím texty a jsem hodně unavená, chci si ověřit, jak na tom jsem, a prosím Ondřeje, aby mi nahazoval texty partnerů. Nejlíp hraje malou Emičku.

Ljuba Krbová: Když se učím texty a jsem hodně unavená, chci si ověřit, jak na tom jsem, a prosím Ondřeje, aby mi nahazoval texty partnerů. Nejlíp hraje malou Emičku.

Ondřej Neff: Emička mi jde fakt dobře. Horší je, že má v seriálu jako partnera manžela, který jí zahýbá s nejlepší kamarádkou. Doufám, že mě v něm nevidí.

Ljuba Krbová: Osmý rok. Čekala jsem, co s námi udělá sedmý, kritický rok, ale přežili jsme ho bez úhony. Je to čím dál hezčí. Už jsme se spolu asi sžili.

Ljuba Krbová: Osmý rok. Čekala jsem, co s námi udělá sedmý, kritický rok, ale přežili jsme ho bez úhony. Je to čím dál hezčí. Už jsme se spolu asi sžili.

Ljuba Krbová: Osmý rok. Čekala jsem, co s námi udělá sedmý, kritický rok, ale přežili jsme ho bez úhony. Je to čím dál hezčí. Už jsme se spolu asi sžili. Ondřej Neff: Dá se říct.

Ljuba Krbová: Osmý rok. Čekala jsem, co s námi udělá sedmý, kritický rok, ale přežili jsme ho bez úhony. Je to čím dál hezčí. Už jsme se spolu asi sžili. Ondřej Neff: Dá se říct.

Ljuba Krbová: (obrací se ke svému manželovi) Teď to říkáš, jako že ti nic jiného nezbývá, ale asi jediná věc, kterou nezvládáme, je, že Ondřej je skřivan a já sova. Když můžu, ráda si přispím, a když vstanu, Ondřej mi už hlásí, kolik napsal článků.

Ondřej Neff: V šest ráno.

Ondřej Neff: Computer se zapínáním ničí, takže ten běží pořád. Navíc ohřívá psa, protože naše psí slečna Iris spí pod mým pracovním stolem přímo u větráku počítače.

Ondřej Neff: Mám dva internetové deníky, Neviditelného psa a Digineff, a do obou píšu každý den nějaký příspěvek. Založil jsem fotografickou školu, říkám jí Dílna. Mám tam pětačtyřicet posluchačů a společně fotíme všechno možné. Jednou to jsou rozdováděné tanky na poli, podruhé kandík na Medníku, což je taková česká orchidej a roste jedině na kopci Medník u Sázavy.

Ljuba Krbová: Taky jsem Ondřejova žačka, to on mě k fotografování přivedl. Pro někoho to může být povzbuzení, protože když se to mohl naučit tak netechnický typ jako já, může se to naučit každý. Jednoduché to ale nebylo. Naštěstí je Ondřej hodně trpělivý a dokáže překonat mou umíněnost. Nejhorší pro něho je to, že chci na všechno přijít sama, a teprve když jsem naprosto v koncích, volám na Ondřeje S. O. S. Nejsem profík, ale nadšenec a opravdu fotím pro radost.

Ondřej Neff: Já žádný metr nemám. Při učení vždycky aplikuju svůj náhled na svět, který je hodně blízký zenovému buddhismu. Život je cesta a všechno, co v něm děláme, je také putování po cestě. Ta pouť je důležitá, ostatní je podružné. Nemá smysl něco měřit, tak proto - jaký metr? Posluchačům opakuju, že fotíme pro radost. Důležité je, co nám to dává, a ne to, co tomu kdo řekne.

Ondřej Neff: Zabývám se tím celý život. Učil jsem se u fotografa Bohumila Straky v nakladatelství Československý spisovatel a v obrázkovém týdeníku Svět v obrazech jsem pracoval jako praktikant fotoreportáže vedle takových legend, jako byl Karel Hájek, pak Oldřich Rakovec, Vladimír Lammer a Bedřich Kocek.

V sedmdesátých letech mě fotografie živila naplno a pak jsem v osmdesátých letech v Mladé frontě po Ludvíku Součkovi externě vedl fotografickou rubriku. A když v roce 1996 přišla digitální fotografie, začalo mě to zajímat ještě víc, protože to byla vlastně sci-fi v reálu. Fotografování je na jedné straně technika a na druhé straně kumšt, což je fascinující.

Ljuba Krbová: Každý máme celý svůj batoh, svůj stativ, svůj počítač, svou databanku, fotografické karty... Je to důležité opatření, aby expedice proběhla v naprostém ladu a souladu.

Ljuba Krbová: Každý máme celý svůj batoh, svůj stativ, svůj počítač, svou databanku, fotografické karty... Je to důležité opatření, aby expedice proběhla v naprostém ladu a souladu.

Ondřej Neff: Nesmí tam být žádný průnik množin.

Ljuba Krbová: Bylo to moje velké přání podívat se do Tibetu. Vlastně jsme tam už jednou nakoukli, ale já toužila poznat tuto zemi ještě blíž, protože mi byla velkou záhadou. Je to země legend a tajemství s obrovskou náboženskou tradicí. Na cestu jsme se vydali jen ve dvou a trasu jsme naplánovali podle knih. Podařilo se nám ji dodržet, ale trochu jsme o to museli bojovat. Jak říká Ondřej, dobrodružství je blbý, dokud trvá. Určitě to byla naše nejdobrodružnější cesta, a to nejen proto, že jsme se vydrápali až do základního tábora pro výstup na Mount Everest, který je ve výšce 5200 metrů nad mořem.

Ljuba Krbová: Nejdříve jsme si říkali, že uvidíme, co to s námi udělá, ale už když přistáváte na letišti ve Lhase, jste ve výšce 3600 a postupně si na výšku zvykáte. Hlavně jsme chtěli navštívit nejvýše položený klášter na světě Rongpu ve výšce pěti tisíc metrů. Bylo to krásné, neměli jsme žádné problémy, a tak jsme se rozhodli pokračovat ještě dál. Do základního tábora vede kamenitá cesta, žádný sníh ani led a v noci se dá bez problémů přespat ve stanu.

Ljuba Krbová: Vrcholek obra se nám ukázal asi na dvacet vteřin, ale zato k nám přišli velmi blízko himálajští svišti. Výhoda je, že když se člověk soustředí na focení, zapomene na všechno ostatní. Když jsme například letěli v helikoptéře, nebyl vůbec čas se bát, protože jsem v hledáčku sledovala důležité technické parametry.

Ondřej Neff: Já v Tibetu čerpal inspiraci pro svůj další román, který bude navazovat na román Tušení podrazu. Tušení podrazu bylo o manipulaci s lidským vědomím, čtením myšlenek a pokračování bude věnováno přenosu lidské osobnosti. To je pro mě fascinující téma a buduju si vizi, že i taková věc se dá využít a zneužít. Jako všechno na tomhle světě.

Ondřej Neff: Atomovku nepodceňujte. Ale škodit dovede i šikovně pokroucená dobrá myšlenka.

Nemusí, ale když je, tak to lidi čtou raději. Pište moderní utopii, pište, jak by to mělo ideálně být, nabádal nás Josef Nesvadba, a sám nic takového nikdy nepsal. V člověku asi dříme jakási morbidní touha. V novinách máte také převahu špatných zpráv. Jsem ale technooptimista. Pozitivní vliv technického pokroku zásadně převyšuje jeho škodlivé dopady.

Od té doby, co s Ljubou cestujeme do všelijakých zanedbaných končin, si uvědomuju, jak nesmyslné jsou ty žvanivé útoky na technickou civilizaci. Všechny remcaly bych naložil do jumbo jetu a odvezl je na chvíli někam daleko, aby viděli, jak se žije bez techniky. Jak mi před lety řekl Boris Korbel, my si tu žijeme luxusní životy. I když nás štve, že tohle nebo onohle by mohlo být lepší.

Ljuba Krbová: Naučila jsem se mít ji ráda až s Ondřejem a ráda mám i scifisty, Ondřejovy kamarády. Jsou mírně trhlí a nesmírně zábavní a to je kombinace, kterou miluju. Bývám i Ondřejův první čtenář, a když má rozepsaný román, nacházím večer na nočním stolku těch pár stránek, které napsal. Nejraději mám z jeho knih Tušení podrazu, v níž jde také o manipulaci pomocí mobilních telefonů.

Ljuba Krbová: Píše nejraději dopoledne. Pokud jsem doma, jdeme si nejprve s naší psí slečnou okysličit mozek do lesa. Potom si Ondřej uvaří tzv. řídké kafe, což je pro něj běžná instantní káva, a zavře se do pracovny. Nenapadlo by mě ho rušit. Psaní potřebuje soustředění. Znám to z divadla. Když zkouším novou inscenaci, také jsem pár týdnů tak trochu mimo a dokážu být neuvěřitelně monotematická. Naštěstí nás pořád baví si o tom všem povídat, a protože nemáme televizi, tak na to máme, zvlášť teď v zimě, fůru času.

Ondřej Neff: Jsem rád, že Dodo vyrůstá ve fotografické rodině, David i Thao jsou stoprocentní profesionálové a tajně doufám, že i Dodo přivedou k fotografické víře. Už jí koupili fotoaparát, co smí spadnout i do vody a neublíží mu ani pád ze dvou metrů na beton. Když je čas, bereme si s Ljubou Dodo k nám do Zvole a vidíme, jak se z batolete pomaličku stává Alenka v říši divů. Klade totiž otázky, ze kterých brní hlava.

Ondřej Neff: Jsem rád, že ani jeden, ani druhý se nestaráme o to, jestli máme na nohou boty té správné firmy. Jsme rádi, že jsme se potkali a našli dobré místo k životu. Kousek odtud je les. To je asi to nejlepší užívání života, jaké může být. Žijeme tu už pět let. Ljuba říká, že si ze začátku myslela, že nás třeba zrovna ten les omrzí. Nestalo se to a ani si to nedovedu představit. Jít na pěknou procházku do lesa je pro mě dárek. Chápu, že to zní jako nějaká připitomělá idyla, ale je to tak. Napsal jsem hororový román Celebrity o vztahu spisovatele a herečky. Končí tím, že jsou odhodlaní jeden druhého zabít a upéct ho k večeři. To je asi ta opačná vize života, který tu vedeme.

Ondřej Neff: Jsem rád, že ani jeden, ani druhý se nestaráme o to, jestli máme na nohou boty té správné firmy. Jsme rádi, že jsme se potkali a našli dobré místo k životu. Kousek odtud je les. To je asi to nejlepší užívání života, jaké může být. Žijeme tu už pět let. Ljuba říká, že si ze začátku myslela, že nás třeba zrovna ten les omrzí. Nestalo se to a ani si to nedovedu představit. Jít na pěknou procházku do lesa je pro mě dárek. Chápu, že to zní jako nějaká připitomělá idyla, ale je to tak. Napsal jsem hororový román Celebrity o vztahu spisovatele a herečky. Končí tím, že jsou odhodlaní jeden druhého zabít a upéct ho k večeři. To je asi ta opačná vize života, který tu vedeme.

Ljuba Krbová: Jen doufám, že si lidé nemyslí, že si opravdu jdeme po krku tak jako v té knize. Fakt nejdeme, to byl jen Ondřejův šílený nápad. Šílené nápady máme ale rádi oba. Když totiž jeden z nás takový nápad dostane, ten druhý se zpravidla nadchne. A čím šílenější ten nápad je, tím se druhému líbí víc. Takže je to dost velké štěstí, že jsme se potkali. Ne každý šílené nápady miluje. Ale fakt je, že jako mladé děvče bych to možná tak neocenila. V jistém věku je důležité, jaké má ten druhý vlasy, jestli má figuru, jak je vysoký atd.

Ljuba Krbová: Jenže během života se to právě mění a teď je pro mě důležité, aby chlap byl zábavný a abych se vedle něj cítila rovnocenná. To je ten největší sex appeal. S tou rovnocenností se ale musí opatrně. Co je to platné, na něco chlapi nemají buňky a potřebují určité opatrovnictví. Ondřej o sobě tvrdí, že je feminista, čili zastánce ženských práv a rovnoprávnosti pohlaví, ale zeptejte se ho, jestli třeba ví, kde máme ručníky…

Ljuba Krbová: Jenže během života se to právě mění a teď je pro mě důležité, aby chlap byl zábavný a abych se vedle něj cítila rovnocenná. To je ten největší sex appeal. S tou rovnocenností se ale musí opatrně. Co je to platné, na něco chlapi nemají buňky a potřebují určité opatrovnictví. Ondřej o sobě tvrdí, že je feminista, čili zastánce ženských práv a rovnoprávnosti pohlaví, ale zeptejte se ho, jestli třeba ví, kde máme ručníky…

Ondřej Neff: Ručníky? To kupodivu vím, ale jsem zastánce rovnoprávnosti v tom zásadním slova smyslu. Z duše mi je protivný mužský šovinismus, kdy chlapi nesnesou, aby jejich žena vydělávala víc, nebo ji různě ponižují. To je horší než nejbrutálnější sci-fi.