Článek
Živil jste se i jako vlekař na Pradědu. Jak k tomu došlo?
Byl to jeden z mých velkých snů. Jako kluk jsem jezdil s rodiči na chalupu v Jeseníkách, lyžoval jsem na Pradědu. V 90. letech jsem nastoupil do Divadla Na zábradlí, kde jsem začal zkoušet s režisérem Petrem Léblem. Nějak nám to nedopadlo, po půl roce jsem zase odešel.
Ocitl jsem se ve vzduchoprázdnu, a protože byl prosinec, řekl jsem si, že je to možná vhodný čas, kdy si splnit sen. Díky kamarádovi Márovi Formánkovi, který na Pradědu pracoval, jsem nastoupil a strávil zimu jako vlekař.
Nepřišlo rozčarování?
Částečně. Odešel jsem tam, protože mám rád hory, a myslel jsem si, že většina lidí tam bude ze stejného důvodu. Ale takových bylo tak deset procent. Ostatní tam byli jen kvůli práci a vztah k horám neměli. Stejně jsem však za tu zkušenost vděčný.
Po absolvování ostravské konzervatoře jste v roce 1992 odešel studovat herectví do Londýna. Proč?
Měl jsem nastoupit do Husy na provázku v Brně a nevyšlo to. Opět stejná situace: vytvořilo se vzduchoprázdno a já si mohl dovolit být delší dobu venku. Půjčil jsem si peníze a odjel na jeden semestr do Londýna. Byla to příznivá doba, místní nám vycházeli hodně vstříc. Nakonec jsem tam zůstal rok a půl. Rok jsem studoval herectví a půl roku angličtinu a literaturu.
Pak opět přišlo malé rozčarování, škola nebyla úplně podle mého gusta, ale zkusit si žít za hranicemi bylo fajn. Třeba proto, že jsem si myslel, že anglicky mluvím, jenže pobyt ukázal, že ne tak docela.
Snímek Zlatý podraz, kde účinkuje, je příběhem o vášnivé lásce, basketbalu a životě ve stínu politiky.
Vypadá to, že si vzduchoprázdno umíte smysluplně zaplnit.
Tehdy to šlo. Nejde to od té doby, co jsem v roce 1997 přišel do Hradce Králové. Přišel jsem jen s batohem, v něm jsem měl vše, co jsem potřeboval. Teď už tam jsem doma a nikdo by mě odtamtud nedostal. Zakotvil jsem i díky tomu, že mám rodinu, děti. Vzduchoprázdna se teď už zaplňují jinak.
V Hradci Králové jste se seznámil i se svojí ženou, herečkou Pavlou Tomicovou?
Ano, ale mohli jsme se potkat i jinde. Pavla je narozená v Karviné, na což je hrdá, a vyrůstala v Havířově. Takže jsme se mohli potkat v Ostravě, třeba na Černé louce. Jenže nepotkali.
Viděla mě poprvé Na zábradlí na premiéře Maryši, ale já si jí všiml už předtím, když hrála v hradeckém Draku při hostování v Ostravě. Tehdy jsme ještě nevěděli, co bude dál a jak to dopadne. Nicméně si nemůžu stěžovat, myslím, že to spolu máme dobré.
Film Pouta, kde jste hrál, zaznamenal velký ohlas. Čekal jste jej?
Nečekal. Sešlo se mnoho věcí, co si na sebe dobře sedly. Je to chemie, která se dopředu nedá odhadnout. Společnost už byla připravená takové téma přijmout. O StB se u nás do té doby žádný podobný film nenatočil.
Jak vypadalo vaše dětství za socialismu? Byl jste pionýr?
Byl jsem zvláštní pionýr. V Ostravě existovala velmi silná tradice turistických oddílů mládeže, které fungovaly na bázi skautingu. Oficiálně to byl Pionýr. Neměli jsme povinný stejnokroj modré košile, jen zelené. Ty se braly jako pracovní do přírody, ale my je nosili stále.
Neměli jsme ani rudé šátky, takže jsme na jeden povinný prvomájový průvod přišli bez nich. Do lesa jsme měli modročervené s turbánkem (typ uzlu - ozdoba šátku a součást skautského stejnokroje - pozn. red.). Byly to krásné časy a na srazu k padesátému výročí založení našeho oddílu jsme si krásně zavzpomínali. Bylo moc fajn potkat se po tak dlouhé době, jako bychom se naposled viděli včera.
Postavu alkoholika - sportovce ztvárnil v novém českém filmu Úsměvy smutných mužů.
Byla vaše volba herectví jednoznačná?
Ještě jsem přemýšlel, že se stanu farářem, protože jen tam a na konzervatoři nebyla matika, fyzika a chemie. S tím jsem měl problém. Můj tatínek byl herec, teď už je v důchodu, a já jsem odmalička hrál dětské role v televizi a na divadle.
Ovšem herectví mi táta rozmlouval. Asi málo důrazně. Herectví mám rád, ale jak jsem řekl v jednom rozhovoru, nejsem ten šťastlivec, pro nějž by bylo posláním. Mockrát jsem z divadla odešel a zase se vrátil.
Proč jste odešel?
Na konzervatoři jsem poslední dva ročníky už působil v angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče, odkud jsem odešel na dva roky na vojnu. Po ní jsem nastoupil znovu. Bylo už po revoluci a dalo se jezdit ven.
Já v té době velmi rád lezl po skalách. Kamarádi vždy přijeli z Francie, Itálie a vykládali o tom, jak to bylo krásné. Mně v tu dobu přišlo, že dva měsíce divadelních prázdnin je málo. Asi dvakrát jsem dal v divadle výpověď, abych mohl vyrazit. Byli tak hodní, že mě vždy vzali zpět. Jednou jsem ji dal i v Hradci, po nějakém dramatickém zkoušení s Vláďou Morávkem. Asi na týden jsem odešel z divadla, ale zase jsem se vrátil. Pokorně.
Jako štábní kapitán Sněgirjov v inscenaci hradeckého Klicperova divadla Bratři Karamazovi. Na snímku s Jiřím Zapletalem.
Objevujete se ve filmech, které nejsou prvoplánové. Vybíráte si scénáře?
Teď už ano. Snažím se přijít na kloub tomu, zda to bude fungovat. Také je důležité, kdo to bude dělat. Někteří lidé jsou pro mě zárukou.
Byl to případ i Úsměvů smutných mužů?
Téma alkoholismu mě zajímalo. Velmi se mi líbila kniha, podle které je film natočen. A pak, můj tatínek je vyléčený. Se štábem jsme měli soustředění v léčebně v Petrohradě. Seděl jsem mezi pacienty, díval se na ně a říkal si: Kde je ta hranice? Jaký je rozdíl mezi mnou a jimi? V jakém bodě se nacházím? Smekám klobouk před tatínkem, který se z toho dostal sám, utnul to a dvacet šest let nepije.
Knížku Josefa Formánka jste tedy znal?
Ano. Pak přišla nabídka od Dana Svátka, původně na jinou roli, než nakonec hraju. Jenže potom přišla sázka s lidmi z cirkusu La Putyka, zda absolvuju triatlon, tedy závod železného muže. Taková postava je ve filmu taky, sportovec s fungující rodinou a rozjetou kariérou, který zvládl triatlon. Pokud ho absolvuju i já, budu ho hrát, dohodli jsme se s Danem. A já ho dal.
V historickém dramatu Toman Ondřeje Trojana, které bude mít premiéru 4. října, hraje šmelináře Aladara Bergera. Na snímku s Jiřím Macháčkem.
Byl pobyt v psychiatrické léčebně v Petrohradě, kde se natáčelo, depresivní?
Ne, vůbec, bylo to přínosné. Vždy jsem se tam těšil a myslím, že pro místní jsme byli přínosem. Někteří si ve filmu i zahráli. Pro mě to nebylo nové prostředí. Ve filmu Mrtvý brouk jsem hrál pacienta bohnické léčebny. Tam nebyla diagnóza závislost, ale mentální porucha. Před natáčením jsem i v Bohnicích byl na dva dny neoficiálně jako pacient, abych prostředí poznal.
Jak dlouho lidé v petrohradské léčebně obvykle pobývají?
To je velmi různé, někteří i roky. Myslím, že jeden je tam dokonce pětadvacet let. Uvědomil jsem si znovu, jak tenká je i hranice duševního zdraví. A jak moc jsou ti lidé křehcí a zranitelní. Nebývají v podobných ústavech zavřeni proto, aby něco neudělali nám, ale my jim.
S Jaroslavem Duškem, který ve filmu také hraje, jste točil poprvé. Rozuměli jste si?
Scén, kdy bychom byli spolu, jsme neměli moc, ale společně jsme v léčebně strávili asi pět dnů. Celkově se sešla dobrá partička, Dan měl šťastnou ruku. S Jardou jsme se jeden večer oblékli do županů a řekli si, že tak strávíme i celý příští den, protože je to tam jako v lázních. A opravdu jsme na natáčení přišli v županech. A jsme u toho: kdo je blázen? A kde je ta hranice?
Za chvíli vás čeká zkouška s La Putykou. Láká vás nový cirkus?
Ano, chtěl jsem si to vyzkoušet. Hlavou dolů tu nevisím, ale pět metrů nad zemí ano.
S ženou působíte ve stejném divadle. Je vaše herecké manželství pokračování práce doma?
Tomu se snažíme vyhnout. Výhoda je, že máme jeden pro druhého pochopení, protože víme, co znamená jít do generálkových týdnů nebo do premiéry. U nás doma máme ustálenou tzv. dobu hájení, kdy se po tom druhém nic moc nechce.
Jeho manželkou je herečka Pavla Tomicová.
Vaše děti v řemesle nepokračují?
Syn Adam se pokoušel dostat na DAMU, ale nevyšlo to. Dcera Anežka studuje design interiéru na střední škole a jediné, s čím laškuje, je ukulele a zpívání. Hezky se poslouchá. Vystoupila nedávno na hradeckém hudebním festivalu Na jednom břehu, a to jsme se jako rodiče pýřili. Nevadí nám, že nepokračují v divadle, spíš bych byl ten první, kdo by jim to rozmlouval.