Ondřej Malý: Každý v sobě máme temné proudy

Na jevišti stál dřív, než se naučil číst – jeho tatínek Stanislav Malý byl známým ostravským hercem a Ondřej hrál svoji první dětskou roli v Divadle Petra Bezruče, když mu byly čtyři. V tomto divadle mu pak nabídli angažmá ještě během studií na ostravské konzervatoři.

Na svůj filmový triumf však musel čekat do pětačtyřiceti, kdy mu režisér Radim Špaček svěřil hlavní roli zuřivého estébáka Antonína Rusnáka ve filmu Pouta. Na casting přijel z Hradce Králové s malou dcerou Anežkou, protože neměli hlídání a stejně jí slíbil výlet do Prahy. Poté, co tvůrce filmu přesvědčil, že pro jednu z nejodpornějších figur českého filmu nenajdou lepšího představitele, odjel s Anežkou do zoo.

Herec, kterého znal mimo Hradec Králové málokdo, pobral za tuto roli snad všechna uznání: Cenu filmových kritiků, cenu na festivalu Finále Plzeň, Českého lva za hlavní roli i Objev roku. Jedna nabídka následovala druhou: většinou na role pochybných charakterů.

To víte, že ano. V třinácti jsem hrál v Přátelích Zeleného údolí hodného chlapečka, který sháněl speciální kyselou vodu pro akvarijní rybku. A asi před patnácti lety jsem hrál ve filmu Mrtvej brouk blázna Františka. Před natáčením mi produkce zařídila, že jsem mohl být pár dnů v Bohnicích v pavilónu 17. Pochopil jsem, že tam ti lidé nejsou zavření, aby nám neublížili, ale proto, abychom neublížili my jim.

Hajzlíci se dobře hrají. Na divadle byl první Edmund v Králi Learovi. Ve filmu to byla Pouta.

Estébák Antonín byl duševní mrzák a vlastně si to ani neužíval. Majitel bordelu Kleiner, kterého jsem hrál ve filmu Bez doteku, se v tom vyžíval.

Každý v sobě máme temné proudy a záleží na tom, co pustíme ven a jak s tím pracujeme.

Matěj Chlupáček mě oslovil na karlovarském festivalu, zda nechci hrát v patnáctiminutovém filmu. Myslel jsem si, že to bude nějaký studentský film, a kývl jsem. Za tři měsíce přijel do Hradce a měl v ruce 140stránkový scénář celovečerního filmu. Při natáčení všechno fungovalo, jak mělo. Matěj byl nachystaný, věděl přesně, co chce. Bylo to něco jiného, než se tady normálně točí, a jsem rád, že jsem u toho byl.

Trochu to tak vypadá, o to víc jsem rád, když dostanu roli, která se tomu vymyká. Petr Zahrádka mě třeba obsadil do role dobráka v jednom díle Nevinných lží. V kriminálním seriálu První oddělení budu hrát soudního lékaře, takže výjimečně nebudu mrtvoly vyrábět, ale zkoumat. Je toho ale jako šafránu. V seriálu Cirkus Bukowski to zase bude pravý opak.

Zaplaťpánbůh nezměnil. Zůstal jsem vytíženým hercem v oblastním divadle. Mám Hradec Králové moc rád, protože je to relativně malé město – má sto tisíc obyvatel – ale když člověk chce, je dostatečně velké. Když někoho chcete potkat, tak ho potkáte, a naopak. Všude je blízko, kamkoli dojdete pěšky nebo dojedete na kole, za pět minut jsem venku z města.

V divadle dělám s lidmi, s nimiž si rozumím. Jejich reakce na moje ocenění byla nádherná. Když jsem dostal Lva, hned jsem si ho nepřivezl, protože se tam ještě rylo jméno. Kolegové z divadla ho tajně přivezli a předali mi ho po představení při děkovačce na jevišti. Fakt mě to dojalo.

Moje žena. Pavluša je úžasná, jen mě mrzí, že ji lidé většinou znají jen jako Simonu z Ulice. Obdivuju ji, protože vím, co umí. Když se člověk vedle ní postaví na jevišti, je to paráda. Škoda že se s ní tak málo na jevišti potkávám, ale kdysi jsme si o to v divadle řekli. Kvůli dětem, aby nebyly po večerech samy doma nebo s nějakou tetou.

V hradeckém divadle v roce 1996 na čtené zkoušce Její pastorkyně. Úplně poprvé jsem ji viděl v představení divadla Drak Prodaná nevěsta někdy kolem roku 1988. Ona zase vzpomíná, že mě viděla v Divadle Na zábradlí v Maryše. V téhle hře jsme se pak setkali i v Hradci. Ona mě v ní jako Maryša otrávila a pak jsme se vzali. Pavluša je z Havířova, já z Ostravy, mockrát jsme řešili, zda jsme se jako děti nepotkali třeba na Černé louce, kde jsem jezdil na autíčkách.

Ten výraz mi v našem případě připadá legrační. Kdyby to bylo na Pavle, má pět dětí a je doma. Měli bychom nějaký statek. A já bych musel mít tu obrovskou kariéru, abych nás uživil. To by byla spokojená.

Mám. Lidé tam jsou jiní – drsní, přímí, řeknou všechno na rovinu. Když jsem na krátkou dobu odešel do angažmá v Divadle Na zábradlí, měl jsem s Prahou problém. Tehdy jsem si uvědomil a ocenil svoje kořeny. Chtělo to odstup. Zajímalo by mě, zda si je lidé, kteří nikdy z Ostravy neodešli, uvědomují.

Maminka se narodila v Hradci, s tatínkem se potkali v hradeckém divadle. Když se rozhodovali, kde se usadí, zvítězila Ostrava, protože jim tam nabídli byt. Do Hradce jsem jezdil za dědou a za babičkou. Někdy před dvaceti lety jsem se byl v hradeckém divadle podívat na zkoušku jedné Hrabalovy hry. Tenkrát centrum nevypadalo nijak vábně, celé město působilo ošuntěle. Říkal jsem si, že tady bych nikdy žít nechtěl. Ale odříkaného chleba největší krajíc.

Za pár let jsem v Hradci hostoval, pak mi Vladimír Morávek nabídl angažmá, v září 1997 jsem nastoupil. Teď si nedokážu představit, že bych žil někde jinde. Několikrát jsme řešili stěhování, hlavně Pavle chodily z Prahy nabídky. Když Vláďa Morávek odcházel z Hradce do Brna, tak to taky padlo, ale nám se z Hradce nechce.

V roce 1992 jsem měl nastoupit do Brna na Provázek, ale nějak z toho sešlo. Kamarád mi řekl o možnosti studovat herectví v Londýně. Půjčil jsem si peníze – hrozně jsem se tenkrát zadlužil – a odjel jsem tam na jeden semestr. Na té škole mi moc pomohli, protože mi dali stipendium a já si to mohl ještě o jeden semestr prodloužit. Dalšího půl roku jsem tam ještě studoval angličtinu. Byla to zkušenost k nezaplacení, závidím dnešním děckám, kolik mají takových možností.

Adamovi – je z Pavlina prvního manželství, ale jsem s ním od jeho čtyř let – je jednadvacet, chodí do dramatického kroužku, zkoušel to i na režii a scénografii. Byl bych ale radši, kdyby se věnoval něčemu jinému. Dvanáctiletou Anežku se snažíme od toho držet a tajíme jí, že nám nabízejí, aby hrála.

Ne a docela mě mrzí, že nedostávám akčnější role. Sportu jsem se opravdu hodně věnoval.

Lyžování. Od podzimu jsem vyhlížel sníh, a když nenapadl, přišel jsem ze školy, oblékl si šponovky, obul lyžáky, nacvakl lyže a cupital po jekoru v obýváku. V sedmnácti jsem začal lézt po skalách, takže v zimě to byly lyže, v létě lezení. Pak jsem se dal na paragliding a dost ošklivě jsem si při pádu pochroumal koleno. Doporučili mi, abych jezdil na kole, a to mě moc bavilo.

K tomu jsem začal dělat triatlon. Protože sjezdové lyže k tomu poraněnému kolenu moc nejdou, přesedlal jsem na běžky. Musím říct, že pokud jde o pohyb, stal se ze mě feťák. Když jsem v poslední době neměl tolik času vyplavit endorfiny, měl jsem abstinenční příznaky.

Je ze mě protivný pedant. Navzteká mě, že syn neumyje vanu, dcera nechodí v bačkůrkách a Pavluša mi nenechá v kastlíku techničák a klíče od auta. Což jsou kraviny. Žena se mě vždycky nenápadně ptá, kdy si už půjdu zajezdit.

Jsem. Pořád chci být co nejvíc vepředu. Je mi sedmačtyřicet, ale mému mužskému egu dělá dobře, když se výkonnostně vyrovnám o mnoho let mladším. Jezdím závody na horských kolech – jsem blažený, když dojedu a vydám ze sebe maximum.

Už sedm roků jezdíme pravidelně do Itálie k Benátkám. Moje děvčata mají ráda pláž a moře. Já tam ještě propašuju týden na horách a na kole. Už se těším. Víte, já myslím, že si vůbec nežijeme špatně a trápíme se prkotinami.

Když jsem se loni na podzim vrátil z Afghánistánu, kde jsme natáčeli scény do filmu Všiváci, cítil jsem v sobě vnitřní klid: věděl jsem, že se máme dobře a řešíme věci, nad které bychom se mohli a měli povznést.