Ondřej Havelka: Tu největší golfovou horečku mám za sebou

Ještě před chvílí byl na zvukové zkoušce v civilu, ale v zákulisí ze sebe vmžiku udělal prvorepublikového elegána.

„To už je rutinní záležitost,“ vrací se k tomu později při rozhovoru. „Převléknout se do kostýmu a udělat si účes mi trvá dvanáct minut,“ odhaduje.

V dobové image přichází na jeviště divadla Kalich, zatímco jeho kapela Melody Makers, celá také v oblecích a napomádovaná, už spustila tóny první písně.

„V roce 1932 nahrál orchestr Duka Ellingtona skladbu, která pomyslně odstartovala úchvatnou éru v historii jazzu zvanou swing,“ oznamuje publiku. „Ta skladba se jmenuje It don‘t mean a thing if it ain‘t got that swing, tedy Vůbec nic nemá smysl, pokud to neswinguje.“ Poslední slovo do mikrofonu skoro zakřičí a pak už muzika šlape po celý večer.

Muzikanti tu nejsou jen jako doprovod. Stejně jako jejich předchůdci před 60 a více lety při svých sólech povstávají, střídají se u předních mikrofonů a vůbec hrají i jinak než jen na nástroje. Klavírista se neustále otáčí do publika, houslista laškuje s dámou ve druhé řadě, Ondřej Havelka kárá neposlušného trombonistu za to, že se po svém sólu až příliš uklání… Ostatně i samotný název programu Ondřej Havelka a jeho Melody Makers házejí perly swingu se nebere úplně vážně.

Ne všechny vtípky jsou ale předem domluvené. „Samozřejmě nechávám velký prostor pro improvizaci,“ říká zpěvák a na otázku, jestli ho někdy spoluhráči vykolejili, odpovídá: „Můžu říct, že mě nevykolejí nikdy, protože já naopak vítám impulsy, které od nich přicházejí. Cokoli se skutečně stane, může být rozvíjeno hravou improvizací a v tu chvíli koncert získává na autenticitě.“

Ondřej Havelka tuhle kapelu stvořil skoro před dvaceti lety jako dokonalý obraz muziky a doby, kterou obdivuje. Dokonce tvrdí: „Myslím, že kapely v té době bláznily na pódiu ještě mnohem víc než my, protože jazz a jeho odnož swing byla muzika, která měla především bavit.“

Kdo by čekal, že i na rozhovor přijede veteránem ze třicátých let, ve stejném obleku jako při koncertě a bude v kavárně svádět barmanku, určitě by byl zklamaný. Ondřej Havelka je spíše tichý, přemýšlivý muž, otec čtyř dětí a jeho auto je moderní stejně jako jeho oblečení.

„Ale to, že se věnuju zrovna téhle hudbě, o něčem svědčí,“ nevyvrací podobnost mezi rolí na pódiu a soukromím. „Myslím, že ta hudba je z podstaty pozitivní, harmonická, energetizující a je konstruktivní, nikoli destruktivní, takže v tom smyslu se v mém životě odráží.“

Má rád i staré věci, z nichž vyzařuje estetika meziválečného období, ale netvrdí, že se jimi zcela obklopuje. A co filmy? „Samozřejmě některé filmy té doby jsou pro mě nadčasová, nesmrtelná umělecká díla. Jiné, třeba i ty méně podařené, jsou pro mě inspiračním zdrojem, jak se lidé chovali, mluvili, oblékali, jaká dělali gesta nebo jaký styl humoru měli.“

S tím, že nám tehdejší veselohry, z nichž ty nejlepší české mnohdy vznikly za protektorátu, neukazují skutečný odraz doby, nepolemizuje. Obdobné je to podle něj v muzice.

„Od toho ta hudba byla, aby lidi držela nad vodou i v dobách nepříznivých. Americká muzikálová a filmová produkce také vznikala ve třicátých letech, kdy se Amerika zmítala v krizi. Filmy měly povzbuzovat a ukazovat, že svět může být hezčí.“ Je také přesvědčený o tom, že morálka tehdejší české společnosti byla na vyšší úrovni, než je teď.

„Masarykovský duch měl vliv na úplně běžný život každého člověka, takže i děti tu morálku vnímaly a ctily,“ naráží i na svého otce, jenž byl ročník 1925 často si o první republice se synem povídal.

Svatopluk Havelka vynikal jako skladatel klasické symfonické, duchovní a také filmové hudby, o swingu v souvislosti s ním ani zmínka. Jeho syn to však poopravuje: „Na reálném gymnáziu ve Valašském Meziříčí ho jeho mladší spolužák, režisér Vojtěch Jasný pasoval na krále jazzu, protože o přestávkách mydlil do piana jazzové kousky.“

Snad tady je ten vliv, který na syna měl, i když Ondřej Havelka připouští, že jeho otec by byl určitě rád, kdyby pokračoval v jeho skladatelských šlépějích. I jako swingař mu ale dělal radost tím, jak s Melody Makers interpretují dobovou muziku.

Mimochodem spolupráci obou Havelků můžete slyšet o každých Vánocích. Svatopluk Havelka, jenž zemřel před pěti lety, je autorem hudby k pohádce Princ a Večernice, kde jeho tehdy čtyřiadvacetiletý syn zpívá ústřední píseň.

Koncert Melody Makers měl jednoho zvláštního hosta. Při dvou písních uvedl Ondřej Havelka na pódium slečnu Rosie, kterou vzápětí odhalil jako Rozálii Havelkovou, svou dceru. „Kríze sem, kríze tam, já si z ní nic nedělám,“ zpívala stejnou píseň jako Ljuba Hermanová před osmdesáti lety v jedné filmové veselohře.

Je jí sedmnáct, občas s Melody Makers vystupuje a hraje v muzikálové hře Zločin v Posázavském Pacifiku. V ní účinkuje i její sedmadvacetiletý bratr Vojtěch a jejich otec je režíruje.

„Rozálie trochu hraje na klavír, trochu na harmoniku, od dětství tancuje flamenco a poslední dva roky se úplně zbláznila do swingu,“ říká a dodává: „Jak to nakonec dopadne, nevím, v sedmnácti člověk nemůže být stoprocentně vyhraněný.“

Byl v podobném věku, když se rozhodoval, co chce v životě dělat. „Někdy v šestnácti jsem poprvé viděl liberecké Studio Ypsilon a úplně jsem se zbláznil. Tam začala moje koketérie s myšlenkou být s nimi,“ vypráví a usměje se: „Já nechtěl být herec, já chtěl být v Ypsilonce.“

Do vysněného divadla se po studiu herectví na DAMU Ondřej Havelka skutečně dostal a tím začala jeho kariéra herce, při níž se paralelně věnoval i muzice, především účinkování v Originálním pražském synkopickém orchestru.

Až do založení Melody Makers v roce 1995 obě kariéry fungovaly, i když nutno říct, že pro mnohé diváky byl zaškatulkovaný spíš jako herec. Stačí připomenout několik rolí: hodný učitel v Krakonošovi a lyžnících. Vynálezce zločinecké kartotéky v seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Pán svéhlavého sluhy Saturnina ve stejnojmenném filmu a seriálu. Na tuhle roli vzpomíná i proto, že se příběh odehrává v době, kterou se vlastně zabývá celý život. Snad i proto po letech rád zrežíroval jeho adaptaci v Divadle ABC.

A kdo z televizních diváků vyrůstal na konci osmdesátých let, nemůže zapomenout na Malý televizní kabaret, kde bavil děti společně s Jitkou Molavcovou, Josefem Dvořákem, Pavlem Zedníčkem nebo Ladislavem Gerendášem.

Od jisté doby ale muzika nad herectvím převážila. „Začal jsem herecké nabídky odmítat, protože jsem na ně neměl čas, nechtěl jsem se zahlcovat prací nebo mi nepřišly tak zajímavé, takže jsem postupně pro režiséry a producenty přestal jako herec existovat. Ale mně to nevadí, jako herec jsem dnes naprosto saturován při koncertech,“ přiznává.

Když se ohlédne zpět, víc než vlastní role ho těší, že potkal skvělé režiséry. Věru Plívovou Šimkovou, Karla Kachyňu, Františka Vláčila… „Že jsem je mohl pozorovat při práci, mi dalo hrozně moc.“

Když dnes ve formuláři vyplňuje kolonku povolání, píše do ní zpěvák a režisér. Režii vystudoval na brněnské JAMU a netají, že dnes už je mu milejší lidi na jevišti nebo před kamerou vést než být jako herec veden někým jiným. Má za sebou televizní dokumenty například o pěvkyni Magdaleně Kožené, filmový dokument o herci Vlastimilu Brodském, divadelní hry i opery. Tou první, na kterou si „troufl“, byla před deseti lety hodně nezvyklá opera Nagano aneb hokej v opeře autorů Martina Smolky a Jaroslava Duška.

„Dostali nabídku od tehdejšího šéfa opery Národního divadla, aby napsali současnou operu. Hledali téma a hlavně hrdinu, protože opera předpokládá silné hrdinské téma. Na otázku, kdo je současný hrdina, si po dlouhém přemýšlení odpověděli: Naši vítězní hokejisté z Nagana. Samozřejmě to bylo velmi ambivalentní - jednak je upřímně oslavili, na druhou stranu trošku ironizovali způsob, jakým je národ pasoval na hrdiny.“

Téma opery vzbudilo u konzervativců smíšené reakce, i když samotnému režisérovi je blízké - je totiž velkým hokejovým fanouškem. Jeho nejoblíbenější sport, který provozuje, je ale golf. Ten se ostatně k gentlemanské image hodí ze všech sportů asi nejvíc.

„Hraju ho od roku 1983, ale teď už spíš sporadicky. Tu největší golfovou horečku mám za sebou, i když mě baví pořád, je to krásný sport,“ říká velký smíchovský patriot, který v této pražské čtvrti vybral i místo rozhovoru - kavárnu Švandova divadla.

„Smíchov je nejveselejší pražská část,“ říká s ironickou narážkou na její jméno a skutečnost, že tato v minulosti chudá čtvrť zrovna veselá nebyla.

Nejvíc času mu teď kromě koncertování s Melody Makers zabírají přípravy hudební komedie pro Národní divadlo na motivy života swingaře Jiřího Traxlera, v němž bude účinkovat i jeho kapela. Ke svým šedesátinám se také nechal přemluvit vydavatelstvím Warner Music, aby se, jak říká, vyslovil k electro swingu. Tenhle moderní žánr, jenž míchá jazz a swing s jinými styly a živé nástroje často nahrazuje elektronikou, je důkazem, že muzika vycházející z meziválečného období je pořád živá.

„Jakákoli tvář a podoba swingu, byť takhle extrémní, může přivést posluchače, kteří ho do té doby neslyšeli, ke swingu dobovému,“ myslí si.

U příležitosti nedávného pražského koncertu skvělého jazzmana Tonyho Bennetta dostal od České televize otázku, na co by se slavného zpěváka zeptal, kdyby mohl. Odpověděl: „Tony, myslíte, že v záplavě současné pop-music swing zvítězí?“

U Ondřeje Havelky už zvítězil.