Ondřej Gregor Brzobohatý: Potřebuju hudbu, humor a lásku, nic víc

Ale já pracuju pořád! Člověk si musí něco najít. Zahálka mi přijde jako naprostej hřích. Pořád skládám hudbu. Na Konzervatoři Jaroslava Ježka nám profesor skladby vysvětlil, že inspirace neexistuje. Že je to jen výmluva lenivých skladatelů a umělců. A měl pravdu. Vždycky můžete něco vytvořit. Jestli to je dobrý, zjistíte až časem.

Oboje. S kamarádem píšu muzikál, ale nechci o tom víc mluvit, protože jsem pověrčivej, což je dost nešikovná vlastnost. Bohužel jsem ji zdědil po tátovi, nebo od něj okoukal, těžko říct. Další dva muzikály jsem dodělal pro Hudební divadlo Karlín. Taky píšu hudbu pro večerníček Jezevec Chrujda, což je nádherný, plním si tím svůj dětskej sen. A společně s Ondřejem Brouskem budeme dělat hudbu k animovanému filmu Pyšná princezna.

Do toho mě napadlo vymyslet společenskou deskovou hru. Nechal jsem se inspirovat těma nejlepšíma deskovkama, který znám, a udělal vlastní, ale o covidu.

Přesně proto jsem tu hru udělal. Já se vás na něco zeptám, jestli vám to nevadí.

Jaký pocit z celé té situace kolem epidemie u vás převažuje?

Výborně, bezmoc. Právě pocit bezmoci ve mně probudil nápad tu hru vymyslet. Naučili jsme se žít v nějakém režimu – ráno vyjde slunce, jdeme do práce, v zimě vyrazíme na hory, v létě do Chorvatska nebo někam jinam. To byly naše jistoty. Jakmile člověk o část nebo většinu svých jistot přijde, cítí bezmoc.

Z téhle bezmoci podle mě existuje jedna jediná cesta, a to je humor. Ta hra je udělaná tak, aby byla vtipná, a vy v ní máte možnost covid porazit a definitivně vymýtit. Aspoň ve hře. To je přece skvělý, ne? A navíc část výtěžku z prodeje půjde seniorům v rámci Krásy pomoci, což je nadace mojí ženy Taťánky (Miss World Taťány Gregor Brzobohaté, dříve Kuchařové).

Já se nesmím nudit, já jsem si to zakázal. Když se nudím, začnu být nervózní. Rád začínám pracovat hned ráno, třeba v sedm. Naložil jsem si toho teď docela dost.

Jo, vidíte, ještě píšu knížku o hudbě, která se jmenuje Hudbologie. Snažím se v ní mimo jiné poradit rodičům, kteří přemýšlejí, že by svoje dítě dali na nějaký hudební nástroj, jak to nepokazit.

Nesmíte do dítěte vkládat svoje vlastní ambice, protože pak se mu hudba může znechutit a nevydrží u ní. Přitom hudba, a tomu naprosto věřím, je něco, co dokáže zušlechťovat duši. Hudba dokáže léčit. Z toho pocitu ta knížka vznikla. Chci vrátit motivaci dětem, které už ji ztrácejí, protože je u hudby drží rodiče s rákoskou.

Můj otec (herec Radoslav Brzobohatý, † 2012) nikdy nepoužíval fyzické násilí. Dokázal mi ale vysvětlit, že pokud nebudu hrát čtyři hodiny denně na housle, je to úplnej zmar. Táta ze mě chtěl mít profesionálního houslistu, byly v tom i jeho nenaplněné hudební ambice.

Ano, ve čtyřech letech jsem si začal ničit dětství. (směje se)

Naučil jsem se trochu na kytaru a v jedenácti letech odjel na tábor. Byl jsem takový zakrslý dítě, žádná atletická postava. Na tom táboře byli samí kluci sportovci, co hráli fotbal, zatímco já neuměl kopnout do míče. Holky je obletovaly. Říkal jsem si: „No co, nějak to tady přetrpím.“

Jenže pak přišel večer, kdy se šlo k táboráku. Instruktor se zeptal, kdo umí na kytaru. Tak jsem se přihlásil a zahrál pár písniček Elvise Presleyho.

Shlukly se kolem mě. Hrál jsem dál, vymýšlel si písničky i s vlastní angličtinou. (směje se) Všechny ty holky mi pak chodily dávat pusu na dobrou noc ke mně do chatky. V tu chvíli jsem pochopil, jakou má hudba obrovskou moc. Takže za tím nestojí žádný vznešený důvod, ale holky.

V posledním ročníku základky jsem pak měl čtyřku z matiky, a to ještě díky tomu, že mě učitelka měla ráda. Takže hudební konzervatoř byla jasná volba.

Na konzervatoř Jaroslava Ježka jsem nastupoval s tím, že jsem těžkej popař. Miloval jsem třeba Eltona Johna, což se tam nehodilo. Bylo mi občas dáváno najevo, že jsem zabřednul do nevkusných vod. Zároveň jsem díky spolužákům objevil nový věci, třeba funky.

Doma jsem poslouchal tátovy desky – Stevieho Wondera, Raye Charlese, Arethu Franklin. Dostal jsem se pak i k jazzu a začalo mě bavit zkoumat jazzový rytmy. Musel jsem si k tomu ale dojít. To máte jako s pivem. V dětství mi ta jeho hořká chuť taky nelahodila.

Neexistuje žádný, který by mě vyloženě iritoval. Dokonce i dechovka se mi občas líbí, když je dobrá. Zbožňuju americkou country, Johnyho Cashe a další.

Hudba je jenom ta, která se dělá srdcem, poctivě a dobře, a pak ta, která se dělá jen pro peníze. Ta mě apriori štve a je jedno, v jakém je žánru.

Já to na ní poznám hned. A hudba sama se za to stydí. Ona za to ta muzika nemůže. Řekne se – to je strašná hudba. Ale hudba není strašná. Za to může člověk.

Nádhernou větu řekl skladatel Luboš Sluka: „Cokoli jsem v životě napsal a za něco to stálo, bylo dílo Boží. A to, co se mi nepovedlo, je ode mě.“ Cítím to stejně. Za každou píseň, kterou napíšu, poděkuju tam nahoru.

Jsem přesvědčený, že něco je. Vím to. Bible je krásná, Starý i Nový zákon. Ale církev je pro mě instituce, která se k tomu jen přifařila.

Před svatbou jsem se nechal pokřtít ze dvou důvodů. První byl ten, že mě mrzelo, že pokřtěný nejsem. Protože myšlenky, které nacházíme v Bibli, pro mě znamenají hodně, tvoří morální kodex naší civilizace, který je mi v mnohém blízký. Druhý důvod je ten, že když vás pokřtí, jsou z vás sejmuty všechny hříchy. To mi připadalo hodně fajn. (směje se)

A pak tu byl vlastně ještě třetí důvod – svatba v kostele je prostě přenádherná a já jsem požitkář, mám rád, když jsou věci krásný. Proto taky sedíme tady. (Ukazuje na výhled na Prahu za řekou.)

No určitě! Lidové písničky slovenské, české, moravské i romské.

Nevím to jistě, ale myslím si, že ve mně bude i nějaká ta romská krev. Víte, co mě o tom přesvědčilo? Napsal jsem muzikál Já, Francois Villon. Je to asi deset let, hrál se v Divadle Na Jezerce. Francois Villon utekl ze světa šlechty k cikánům, protože toužil žít svobodně jako oni. Režisér tenkrát chtěl, abych do toho muzikálu našel nějakou romskou píseň. Já si říkal – proč bych ji měl hledat, zkusím ji složit.

Natočil jsem ji pak s partičkou cikánských muzikantů, kteří k tomu přizvali primáše, romského houslistu. Přijel kvůli nám z Rumunska, poslechl si to, a pak říká: „Kto to napísal, toto?“ Myslel jsem si – a jéje, asi je to blbě. Ale přihlásil jsem se...

Přesně tak to bylo! Líbilo se mu to. Jakmile dostanete pochvalu od romskýho muzikanta, můžete zemřít. Věřím, že z máminý strany kus romských genů může být.

Ale ještě k těm lidovým písničkám, kterými jsem byl jako dítě obklopený... Možná i díky nim miluju krásný, nosný melodie. Zpívalo se u nás pořád. A na Štědrý večer jsme si s tátou museli pokaždé připravit hudební program.

No jasně, ukažte mi jediný dítě, který by si chtělo na Štědrý večer připravovat hudební program. Zazvoní zvoneček, rychle odbudete kapra se salátem, dárky už vidíte pod stromkem, ale Ondrejko s Raduškom ještě musí hrát. (směje se) Aby to bylo co nejrychleji odbytý, udělal jsem z Tiché noci polku a z Narodil se Kristus Pán čardáš.

Pocházel z Valašska, tam skoro každý na něco hraje, třeba blbě, ale hraje. Nebo aspoň béká. Táta hrál na housle a taky na basu, a na tu hrál dobře. Ve filmu Všichni dobří rodáci hraje na basu opravdu on. I v seriálu F. L. Věk hraje na housle převážně sám. Byl obrovsky muzikální a máma (herečka Hana Gregorová) taky.

Vždycky když jsem na přehrávkách v lidové škole umění dohrál nějakou tu skladbičku, zpocenej až na zadku, tak se na mě táta hrdě podíval a zatleskal. To jsem byl rád.

Ale nakonec jsem mu řekl, že na ty housle nikdy profesionálně hrát nebudu, že chci skládat muziku.

Polknul, a pak řekl: „Jestli se hudbě budeš věnovat touhle cestou, tak teda dobře. Ale ty housle ti šly!“ (napodobuje tatínkovu dikci a směje se)

Byl. Vždycky se zajímal o to, co jsem složil. Jak jsem měl ze studia čerstvě vypálený cédéčko, už jsem za ním běžel. Viděl jsem na něm, že z toho má radost. (odmlčí se) Myslím, že jsem mu splnil všechna jeho přání, kromě jediného, o němž mi řekl až na sklonku života.

Chtěl ode mě vnuka. Bylo mi devětadvacet. Tak jsem říkal – tati, nezlob se, ale nechci ještě děti, ty musíš vydržet, ať se jich dočkáš. Nevydržel, no... Ale doufám, že mu to splním, že to tam nahoře uvidí.

Bavíme se o tom. Věřím, že mít děti je skvělý. Nebo spíš – vždycky v to uvěřím, když se dlouho nevidím s kamarády, kteří děti mají.

Vadí mi, když děti nemají hranice. Třeba se s někým bavíte a jeho dítě do rozhovoru vstoupí s nesmyslným požadavkem, prostě jen tak otravuje. A ten rodič, místo aby ho napomenul, okamžitě stočí pozornost k němu. Připadá mi, že dnešní rodiče se z těch dětí můžou někdy vyloženě posrat. Ale to tam asi radši nedávejte.

Já vím, třeba změním názor. Neříkám, že by rodiče neměli milovat svoje děti, slepě je obdivovat a zbožňovat. To se asi stane i mně. Ale pravidla musí být. S Taťánkou se na tom shodneme, měli jsme podobnou výchovu.

Ale abych jen nemudroval... Děti jsou úžasný, mám je strašně rád, líbí se mi, jak vnímají svět. A víte, co je nádherný? Když to dítě v sobě dokážete najít. Když uděláte jen tak nějakou kravinu. To se v sobě vždycky tak tetelím, že jsem to na tu chvilku měl, než jdu zase řešit účet za plyn a další věci, co děti vůbec neřeší.

A mimochodem – hudba vás v tom dětským světě dokáže udržet. (odmlčí se) Hudba, humor a láska. Víc člověk v životě nepotřebuje.

V mnoha věcech. Táta se třeba díval v televizi na sport a my si s ním se sestrou mohli dělat, cokoli jsme chtěli. Dali jsme mu sponky do vlasů, namalovali ho máminými líčidly a on jenom držel.

Byl fantastickej. Měl přirozenou autoritu, bavilo vás ho poslechnout. I když točil a zkoušel, dokázal si na mě udělat čas. Byl to pro mě parťák, kamarád.

Strašně rád na něj vzpomínám a rád za ním chodím na Vyšehrad. Krásný je, když za mnou přijdou lidi a řeknou, že ho milovali. Jsem na něj za to hrdej.

Voda a oheň, ale v tom nejlepším smyslu. Navzájem se doplňovali. Táta zbožňoval mámin humor, který ona dokázala ve velkém generovat. Byla živočišná, což táta zbožňoval. Samozřejmě mezi sebou měli i hádky, ale jak říká turecké přísloví – manželství bez hádek je jako svatba bez muziky.

Výborný bylo, že jak se táta vlastně moc hádat neuměl, tak se v hádce občas zakoktával. Představte si, že chcete v rozčilení říct něco opravdu trefnýho, co má padnout na úrodnou půdu, a teď pořádně nemůžete. (směje se)

Ten by jí při každém setkání líbal ruku, úplně ho vidím. On byl na ženský. Když by viděl její kotníky... „Vybral sis dobře.“ (napodobuje jeho hlas) Měl by ji rád a Taťána by měla ráda jeho. Všechny ty historky, jejichž pointy já už dávno znal, by si poslechla.

Bylo, zvlášť v době, kdy mi herectví začalo vydělávat dost peněz. Jenže pak jsem viděl, že pořád jenom hraju, točím a nemám čas na hudbu. O svém herectví nemám valné mínění, s řadou hereckých úkolů si nedokážu poradit.

Nejsem. Nedokážu jako herec ustát dramatickou situaci. Nebo jo, ale s takovým sebezapřením a v křeči, že je to na mně vidět. Začnu se třeba smát. Prostě mi to nejde, neumím to. Kdežto otec, ten tyhle těžké scény válel. Já, kdybych měl hrát Ucho (film režiséra Karla Kachyni z roku 1970, v němž Radoslav Brzobohatý ztvárnil hlavní roli), tak chcípnu smíchy.

Když mi někdo zavolá s nabídkou role, odrazuju ho. Říkám – to nechcete. A když naléhá, že minule jsem byl přece dobrej, vysvětluju, že netuší, jaký martyrium za tím bylo.

Víc mě baví psát scénáře, myslím, že mi to i jde. Takže co se týká budoucnosti, vidím to jasně – budu psát hudbu, scénáře a vymýšlet deskové hry. (směje se) No dobře, sem tam si k tomu možná i něco zahraju.