Ondřej Gregor Brzobohatý: Po tátovi jsem hrozně pověrčivý

Zaujalo mě, že se to točilo filmovým způsobem, neodehrávalo se to celé v ateliéru. Hlavně se mi zdálo, že tu roli zvládnu, vždycky zvažuju své herecké možnosti.

Rozhodl jsem se už kdysi, že hudba bude mít prim. Přijde-li však nějaká zajímavá herecká nabídka, kdy budu mít pocit, že to zvládnu a bude mě to bavit, rád ji přijmu.

Je to dané tím, že mám dost vysokou míru sebekritiky. Nesouvisí to se strachem nebo mindrákem z táty, ale s jednoduchou sebereflexí, že herecky mám spíš na jednodušší role než na ty komplikované.

Herectví miluju, obecně je pro mě vtělování se do nějaké role zábavné, jen si myslím, že mi nebylo do vínku dáno být v těch rolích autentický jako třeba mému tátovi. Každý máme talent na něco jiného – to jen Vojta Dyk umí všechno (smích).

Muzikou jsem byl vždycky fascinován, to jsem u herectví neměl. Herectví mě baví jako diváka, baví mě o něm přemýšlet, ale posedlost jako v případě hudby v tom není. Hudba mě nikdy nepřestane udivovat.

Dost často pochybuju o tom, co napíšu. Sebevědomí však roste s úspěchy. Musím zaťukat, že se mi podařilo splnit si svůj celoživotní sen a napsat muzikál, hudbu i libreto. Tenhle žánr miluju už od dětských let, vyrostl jsem na velkých amerických muzikálech jako Chicago, Kabaret, Američan v Paříži, Řek Zorba, West Side Story, Šumař na střeše.

Jednou jsme s ředitelem Hudebního divadla Karlín Egonem Kulhánkem uvažovali o tom, proč ještě nikdo pro muzikál nezpracoval Sherlocka Holmese. Chopil jsem se toho a napsal Legendu jménem Holmes. V Karlíně má úspěch, Vojta Dyk za něj dokonce dostal Thálii.

Už ho píšu, po tátovi jsem však zdědil jednu nepohodlnou vlastnost, a to je pověrčivost. Takže dokud to nedopíšu, nechci o tom mluvit, abych to nezakřikl.

Téma je ryze české a je mi velmi blízké, protože je pohádkové. Prozradím jen, že by se to mělo hrát zas v Karlíně.

Pokaždé si třeba jako první nazuju levou botu. Když na to z roztržitosti zapomenu, jsem schopný si tu pravou zout a začít znovu. Nemám potuchy, co od toho čekám.

Ve spoustě věcí to komplikuje život, občas si připadám jako idiot, když si dávám pozor, abych nikdy nepřekročil kanál, neprošel pod žebříkem a podobně. Od táty zase mám, že si v divadle nesmí člověk pískat. Nebo si nesmí dávat boty na stůl. Mám zkrátka našlápnuto k obsedantní psychóze.

V tom případě jsem v rozporu.

Vím, že je nad námi síla, které můžeme říkat Bůh, jsoucno, universum nebo láska. A protože to vím a cítím, nepotřebuji jen věřit.

Miluju ale kostely, třebaže v nich každou neděli netrávím. Zajdu tam na základě vnitřního nutkání, abych našel klid a ticho – tam jsou k dostání zadarmo.

V rodině jsem k víře nebo něčemu podobnému vedený nebyl, táta byl ateista: asi to bylo dáno tím, že jeho matka byla tak bigotní katolička, že měl pocit, že miluje Krista víc než jeho. Nebyl jsem ani pokřtěný. To jsem udělal z vlastní iniciativy ve třiatřiceti.

Nejprve touha vzít se s mou ženou v kostele. A k tomu jsem potřeboval byl křtěný. Já byl tehdy už rozvedený. Seznámil jsem se se Štěpánem Romualdem Robem, knězem, který má k víře krásný lidský přístup a který mě v katechismu vedl zábavnou formou.

Díky tomu jsem si našel k víře jinou cestu, než kdybych k tomu byl od dětství vedený doma.

Na víře se mi nejvíc líbí pokora, bez ní je všechno odsouzeno k zániku. Děláte-li něco s pokorou, vrací se to v práci i vztazích. Pokora je pro mě dotek boha, lásky.

Za každou melodii, píseň, skladbu, kterou napíšu, proto poděkuju. A nemůžu si vůbec stěžovat na nedostatek inspirace. Začnete-li se však k hudbě chovat arogantně, máte pocit, že nad ní máte moc, dá vám to sežrat.

Ano, byl jsem spratek, který si myslel, že může hudbou lomcovat, jak chce. Že si kdykoliv sednu k pianu a na světě je hit. Tok tvůrčí energie se arogancí zablokuje a nastane krize.

Jakmile mi docvaklo, že hudba spojuje něco, co je výš, s tím, co je tady na zemi, a proto na ni musím s pokorou, vzala mě na milost a pustila mě k sobě. Není v tom žádná bláznivá ezoterika, je to jednoduchá rovnice.

Ale jdou. Měl jsem možnost se setkat s Johnem Kanderem, autorem muzikálů Kabaret, Chicago, Řek Zorba nebo hitu New York New York pro Franka Sinatru, zkrátka jednou z největších legend amerického showbyznysu. Pokornějšího člověka jsem snad nepotkal.

Nebo si u nás vezměte pana Suchého, snad našeho nejúspěšnějšího písňového autora, skutečného hitmakera. Chová se ke každému slušně, nad nikoho se nepovyšuje a nikomu nezávidí. Je neuvěřitelně pracovitý, i ve svých osmaosmdesáti úspěšně píše, tvoří.

Problém je v tom, že žijeme v éře Facebooku a Instagramu, kdy se kdejaký blbec vyfotí na záchodě a rozešle to, aby ho celý svět viděl a byl slavný a sledovaný. Vedle takového marasmu nemusí být vidět někdo, kdo něco dokázal, jen nemá potřebu se tím všude chlubit.

Nezbývá než věřit, že se všechno to povrchní podřadné spotřební zboží odplaví a zůstane to poctivé, jako třeba právě pan Suchý a Semafor, Werich, Voskovec s Ježkovou hudbou. Vždyť kolik generací si ty jejich nádherné chytré písničky pamatuje a zpívá si je.

To je přece jako ve vaší profesi. Rozhovorů, jaký děláte se mnou, už byly mraky. Ale třeba na tomhle čtenáře zaujme něco, co v jiném nečetli. S hudbou to je stejné. Vždy se dá objevit něco nového, i kdyby jen drobnost. Taťána mi někdy řekne, když jí něco přehrávám: „To jsem už někde slyšela.“

Samozřejmě se to stává. Stejně si je podobných mnoho filmů nebo knížek. Melodie může být podobná, ale s jiným textem, jinou aranží a stylem z ní máte jinou muziku. Myslím, že je třeba se povznést nad podobnost, nebýt otrokem originality a ono to nové přijde samo.

Je to čím dál lepší. Vždy jsem si víc zakládal na dráze skladatele a autora písniček. Když jsem něco psal, zkoušel jsem to zazpívat a tím jsem se celkem „vyzpíval“. Nějaký čas jsem taky chodil na hodiny zpěvu a zjistil jsem, že v mém rejstříku je víc, než jsem si myslel.

Nemám ale nijak zvlášť dobrou techniku: když odzpívám koncert, musím si dát aspoň na dva tři dny klid, jelikož si pokaždé lehce zdevastuju hlasivky. Třeba s Matějem Ruppertem nebo Danem Bártou se v tomhle nemůžu srovnávat, ale zpěv mě moc baví. Dokonce se už můžu poslouchat. To je pokrok.

Když jsem dřív pro někoho nazpíval demo, už jsem se těšil, až to bude zpívat někdo jiný.

Těch interpretací bylo hodně… Některé mě pobavily: třeba že mi to vnutila Taťána, protože to zní víc „americky“. Skutečný popud byl čistě osobní: asi před 15 lety zemřel můj strýc z máminy strany, bezdětný. Moje sestra má v rodném listě jméno svého biologického otce (Rola je dcerou Hany Gregorové z jejího manželství s jordánským lékařem – pozn. red.), moje máma je tak jediná, která nese příjmení Gregor.

Mám mlhavé, ale krásné vzpomínky na dědu a velmi silné, nezapomenutelné na babičku z rodu Gregorů a bylo mi zkrátka líto, že jejich rod vymře po přeslici, zatímco tátův by jednou pokračoval mými dětmi.

Před svatbou s Taťánou jsem se nad všemi těmi rodinnými souvislostmi začal hodně zamýšlet. Jenže jsem nečekal, že rozhodnu-li se přidat si jméno půlky své rodiny, bude to pro matriku tak nestravitelné. Napřed mi řekli, že to podle zákona nejde. Což nebyla úplně pravda a navíc, já nejsem zvyklý něco jen tak vzdát.

Když jsem se po tom víc pídil, zjistil jsem, že by to šlo, pokud bych si změnil příjmení nejdřív na Gregor a pak k tomu dosadil Brzobohatý. Tehdy se toho chytl bulvár. Mou chybou byla nešťastná argumentace, že Gregor je pro mě výhodnější do ciziny. Tím jsem zakrýval mnohem osobnější důvody.

Samozřejmě se to použilo proti mně, že se zříkám jména svého otce a podobné nesmysly. Bylo to hloupě vyhrocené, stálo mě to hodně nervů i ponížení před lidmi. Lidé si obecně rádi hodí kamenem, když můžou. Připadají si potom lepší než vy.

Taťána navíc ještě používala jméno Kuchařová, takže v tom byl dost maglajz. Nicméně už víc než dva roky jsme konečně i v občankách Gregor Brzobohatí. Gregor je prostřední jméno a Brzobohatý příjmení.

Víte, že ani nevím? I když je pravda, že mě kdysi žádala o to, aby se náš syn jmenoval křestním Gregor, takže možná ráda byla. Upřímně řečeno jsem to udělal hlavně kvůli sobě. Mám radost z toho, že náš rod bude jmény zachovaný celý. A je mi fuk, co si o tom kdo myslí.

To je věc, od které jsem se chtěl vždy úplně distancovat. Kdysi jsem řekl, že každá vdova má nárok na jakoukoliv krizi. Každý jsme se s tátovou ztrátou vyrovnávali po svém a nikdo z nás to neměl jednoduché.

Přijde mi odporné, když toho hyeny z bulváru využívají, nicméně druhá blbost je předhazovat těm hyenám žrádlo. Do hlavy však nikomu nevidím a jsem poslední člověk, který by chtěl nebo měl někoho soudit. Každý máme zodpovědnost za svoje štěstí a životní cestu.

Nechci se k tomu dál vyjadřovat už jen proto, že bych jakýmkoli svým vyjádřením dal záminku k tomu, aby v bulváru psali další blbosti. Svět bulvárního hnoje, a to urážím hnůj, se mi zcela příčí. Sám si proto dávám dobrý pozor na to, abych nezavdával podnět k nějakým skandálům.

Pokud se o mně nebo o nás s Taťánou něco lživého napíše, náš právník vždycky podá předžalobní výzvy, a těm blbům nezbude nic jiného než tu zprávu stáhnout. Proti lžím se člověk musí bránit.

Nepřeju si, aby po zadání mého jména do Googlu vyskakovaly nesmysly, které si někdo vycucal z prstu, jen aby na mně vydělal. Hlavně by to chtělo dotáhnout zákon tak daleko, aby se nemohly v bulváru šikanovat děti. To je podle mě už trestný čin, a pokud by se tohle jednou stalo mé rodině, přemýšlel bych o tom vychovávat naše děti v jiné zemi, kde by na ně takový tlak nebyl.

Zeptejte se jinak. Zda bych se kvůli obtěžování, mediální šikaně mé a mých dětí, permanentnímu otravování života odstěhoval jinam? Na takovou otázku zní odpověď „ano“ asi mnohem srozumitelněji. Ale takhle horké to zatím není, ačkoliv reálné obavy existují.

Vadí mi, že ze společnosti stále víc mizí etika a slušnost, že se teď nosí drzost a agresivita. Prosakuje to ale bohužel z naší politické reprezentace. Je to potom vzor pro všechny jim podobné blby a ovlivňuje to životy nás všech.

Pokud by měly naše děti v takové společnosti vyrůstat, minimálně je budu učit, že vulgarita a arogance je pouze cesta, jak se dostat k moci, ale rozhodně ne k uznání a dlouhodobému úspěchu.

Ano, máte pravdu. Chudinky, melu tady o nich a ony ještě ani netuší, kdy a zda k nám vůbec budou chtít přiletět. Asi se mi roztikaly hodiny. Tohle je posvátné téma, tak raději obraťme list.

Jsem velký fanda do gastronomie, už několik let jsem ambasadorem českého národního týmu kuchařů a cukrářů, který často vyhrává mezinárodní soutěže. Sám taky rád vařím.

Začalo to v dětství, máma je fenomenální kuchařka, motal jsem se v kuchyni kolem ní a pomáhal jí. Začal jsem se pak o vaření zajímat víc a víc, mám spoustu kuchařek, dívám se na televizní pořady o vaření.

Celkem dobře zvládám českou kuchyni včetně omáček, dělám si vlastní těstoviny: vyválím, nakrájím, suším. Taťána je navíc úžasný strávník, ač to na ní není vidět. Člověka to baví o to víc, když tím může potěšit druhého.

Po většinu roku jsem gurmet, ale na Vánoce jsem gurmán. Zkrátka se během roku víceméně držím zkrátka, vychutnávám, ale nepřejídám se tolik, o Vánocích se vyloženě cpu.

Samozřejmě vařím. Tak jak jsme to dělali u nás doma: na Štědrý večer dvě polévky, a to jak slovenskou kapustnicu podle mámy, tak český vývar s játrovými knedlíčky, potom smaženého kapra i řízky s klasickým československým bramborovým salátem a tátovým valašským, ten se dělá s octem a uzeným, bez majonézy.

Byla to u nás vždycky veliká událost. S tátou jsme chodívali pouštět kapra do Vltavy, což nevím, jestli dnes s odstupem času nebyla spíše kaprovražda, nicméně jsme to mysleli dobře a třeba to i některý z těch kaprů přežil.

Pravidelně jsme si s tátou museli před večeří připravit houslový rituál obsahující minimálně pět klasických koled. Věřte ale, že pro malé děcko bylo vrzat před večeří, a hlavně před rozbalováním dárků nějaké koledy to poslední, co se mu chtělo. Jen aby to už bylo za mnou, hrál jsem třeba Tichou noc takovým tempem, že zněla jako polka.