Ondřej Brzobohatý: Ty nejoblíbenější tance jsem stihl

Tancujeme spolu moc rádi! A ještě dávno před StarDance. Taťána tancuje nádherně…

Samozřejmě. Držím palce i ostatním. Všichni do toho dali obrovskou dřinu, ale je nepopiratelné, že právě Taťána v soutěži projevuje největší taneční talent.

Chtěl jsem se dostat až do finále a zatančit si všechny tance. Ty nejoblíbenější jsem ale stihl.

Tango a paso doble. Nádherné, ale velmi náročné tance.

Byl to masakr. Skoro tři měsíce jsem každé ráno jezdil na tříhodinový trénink, kde jsem dělal něco, co jsem nikdy nedělal, pohyboval se tak, jak jsem se nikdy nepohyboval. Je ale pravda, že díky muzice jsem si kroky pamatoval, choreografie se mi vybavovala s takty písní - to byla moje berlička.

Předčil jsem svá vlastní očekávání, a ač s chybami amatéra, všechny tance jsem odtančil se ctí.

Je to vskutku zvláštní pocit být závislý na hlasu lidu. Nutí mě to se zamyslet, co je vlastně pro českého televizního diváka tím pravým důvodem poslat někomu svůj hlas. Jestli soucit a jistá solidarita k soutěžícímu, nadšení z jeho odtančeného výkonu, či snad lidská sympatie. Zajímavá studie obecné povahy českého národa. Jisté je ale jedno: pokud v následujících kolech vypadne Taťána, tak to ty poslední dva zmiňované důvody rozhodně nebudou.

No, ne vždy to bylo jako malované z obrázku, ale je pravda, že to podstatné, co jsem si přál, se splnilo. Každý sen je reálný, pokud v něj věříte a uděláte pro něj maximum.

Jako dítě jsem si přál dostat se na konzervatoř a vystudovat skladbu. Odmala jsem sice hrál na housle a pak na klavír, ale věděl jsem, že to není to, čemu bych se věnoval profesionálně. Po základní škole jsem se v patnácti na obor skladba opravdu dostal, což nebylo úplně snadné. Před přijímací komisi jsem šel s partiturou houslové sonáty, kterou jsem napsal, a vyšlo to.

Hrozně jsem si přál napsat muzikál, a to muzikál o Villonovi, kterého jsem četl a obdivoval. I to se mi splnilo - uvádí se v Divadle Na Jezerce. Přál jsem si zahrát ve velkém americkém muzikálu a nejlépe od Johna Kandera, který napsal Chicago, Řeka Zorbu, Kabaret. A splnilo se mi to: v muzikálu Vražda za oponou jsem v Karlíně hrál hlavní roli detektiva Franka Cioffiho (byl za ni nominován na Cenu Thálie - pozn. aut.) a při premiéře jsem měl dokonce možnost se s Kanderem setkat.

Další splněný sen bylo skládání hudby k filmům. Psal jsem pro Karla Janáka, Dušana Kleina nebo Jirku Stracha. Když mi bylo tak jedenáct, koupil mi táta cédéčko s písněmi Petra Hapky a Michala Horáčka - moc se mi líbily a od té doby jsem si přál je oba poznat a nejlépe s nimi spolupracovat. A před čtyřmi lety mi Michal Horáček nabídl, abych ve Státní opeře hudebně zaranžoval jejich muzikál Kudykam.

Chtěl jsem vedle sebe mít někoho, s kým bych byl šťastný. A to mám.

Nechci se rouhat a připouštím, že jsem mnohé dostal od rodičů do vínku. Jsem však přesvědčený, že každý má nějaký specifický talent, jímž může být prospěšný. Je na každém, je-li schopen ho v sobě najít a něco pro to udělat. Sedět doma a naříkat, jak je svět špatný a jaké přede mě nakladl překážky, je k ničemu. Myslím, že šance máme každý, otázka je, jak je kdo dokáže využít. Mně nic nepřišlo jen tak shůry, všechno mám vydřené. Chce-li mít někdo atletickou postavu, nepřivodí mu ji geny, musí pro ni něco udělat. Z ležení u televize nikomu bicepsy nenarostou.

Je to přirozená lidská vlastnost. Člověk, jemuž je záviděno, by si to neměl připouštět. Máme svobodu projevu, každý si může říkat, co chce - druhá věc je, že my Češi to nejraději děláme anonymně. Jsou to ale často výkřiky do tmy, které mě ničím neinspirují ani mě nedeprimují. Jde to z lidí, kteří se rozhodli, že světu nechtějí nic dát, a plivou svoje komplexy na ty, kteří něco dokázali.

To druhé. Já bych to první ani nedokázal žít. Vždycky jsem - mnohdy marně, mnohdy nevhodně - bojoval za svoje pravdy a proti jakékoli nespravedlnosti. Nikdy jsem nestál v koutě a nečekal, jestli se mě někdo na něco zeptá. Taky jsem byl z naší třídy nejčastěji u ředitele na koberečku.

Ani ne. Přiznám, že když jsem něco provedl, věděl jsem, jak to uhrát, abych z toho vyvázl. V době dospívání jsem byl hlavně doma, psal noty, cvičil na housle a na klavír. A ani mi to nepřišlo divné: Proč bych měl lítat někde po diskotékách, když mě baví víc skládání?

Asi v deseti, už jsem díky houslím uměl zapsat noty. Byla to písnička, ke které dokonce táta napsal text, jmenovala se Já vím.

Ano a bylo to správné. Naši nebyli ti, kdo by na mě museli přenášet své nesplněné ambice. Chtěli, abych byl úspěšný v tom, co jsem se rozhodl dělat - v muzice. Rozhodně mě do ničeho netlačili. Táta byl rád, že ze mě bude mít muzikanta, hudbu miloval, sám byl výborným muzikantem, byť nikdy profesionálním. Kdybych se rozhodl, že budu soustružník nebo zeměměřič, neskákal by radostí, ale určitě by mi přál, aby se mi v tom dařilo.

Kladný. Táta vždycky říkal, že do třiceti má člověk zkusit všechno, co mu je nabídnuto, protože všechno zvládne. Pak už by měl vědět, kterou cestu si z těch mnoha vybere. Svědomitě jsem ho poslechl. Měl jsem zaplaťpánbůh možnost zkusit mnoho činností. Je mi třicet a vím přesně kudy kam.

Vůbec ne! Díky tomu, že jsem nikdy nechtěl být hercem a věděl jsem, že pole mé působnosti je v hudbě, kde můžu něco dokázat nezávisle na tom, co otec dokázal v herectví. On se navíc na nějaký piedestal nikdy nestavěl, spíš měl tendenci se shazovat. Třeba se nerad díval na své filmy. S výjimkou Všech dobrých rodáků a Ucha.

V těchto dvou filmech a v Atentátu. Líbil se mi taky jako agent Bláha v Zemanovi nebo jako Mrakomor v Princi a Večernici.

Jako když jsme se setkali doma na gauči. Táta mi vždycky pomohl, měl dobré připomínky. Já měl tendenci přehrávat, měl jsem pocit, že musím zbourat kulisy - to je asi dané slovenským temperamentem po mámě a expresivitou, kterou v sobě mám. Když jsem zkoušel ve zkušebnách na konzervatoři, tak po mně bylo nejvíc zpřetrhaných strun. Bavilo mě do toho klavíru řezat, co to šlo.

Ve všem. Byl to můj guru, mohl jsem s ním cokoli řešit, měl úžasný nadhled. Na moc věcí si musím odpovídat sám. Na druhou stranu už vím, co by mi na většinu otázek odpověděl.

Jistě by se mu líbila! Má vše, co on sám na ženách vždy obdivoval.

To víte, že ano. Měl k ženám vždy obrovskou úctu. Uměl se k nim dobře chovat, dávat jim najevo, jak jsou výjimečné. Obdivoval je, stejně jako je obdivuju já. Mám pocit, že je na čase vracet ženám, co jim bylo v historii upíráno.

Všechno to jejich tajemství, moudrost, chytrost, senzitivitu a výjimečnost. Byly pořád shazované, vysmívané, držené zpátky, perzekvované. To by se mělo odčinit. Aby samy sebe nemusely emancipovat a vytvářet si zakomplexované feministické skupiny.

Určitě ne! Bylo by to tak mnohem lepší.

Ne a vím, že nikdy mít nebudu. Kdo si něco takového myslí, je hlupák.

Soundtracky k filmům. Hlavně Johna Williamse, majitele pěti Oscarů, toho jsem zbožňoval od malička. V poslední době je to i Michael Giacchino, který napsal hudbu k Vzhůru do oblak, Úžasňákovým nebo poslední Mission Impossible. Nebo Alexandreho Desplata, autora nádherné lyrické hudby ke Králově řeči nebo Harrymu Potterovi. Miluju Leonarda Bernsteina, Elmera Bernsteina, Jerryho Goldsmithe, co dělal hudbu ke Star Trekům, je jich moc…

Můj moderátorský život už někde v koutě tiše dodýchává. Od Slavíka 2012 jsem nic nemoderoval a docela se tomu vyhýbám. Přímý přenos je sice adrenalin, ale nějak mě to nenaplňuje. Herectví je větší zábava, vždycky jsem byl šašek a jistý druh exhibicionismu ve mně určitě je. Role v seriálu Gympl byla hodně velká, už jsem se bál, aby ze mě nebyl doživotní Adam Kábrt. Skončil pro mě v pravý čas. Nechci se tvářit, že každý den odmítám nějaké nabídky, ale snažím se z nich pečlivě vybírat: nechci dělat věci, o kterých vím, že by mi nic nového nepřinesly, nikam mě neposunuly. Kdyby přišla nabídka na roli úplně jiného charakteru, určitě bych ji zvažoval. Hraní se nevzdávám.

Protože mi dává naprostou svobodu. Jsem svým vlastním autorem, interpretem, a potom co napíšu do not, zahrají druzí… Jsem nejvíc sám sebou. Když mi někdo dá roli, musím interpretovat slova někoho jiného, hraju někoho jiného, nejsem prostě na rozdíl od hudby sám za sebe.

To byla taková vlajková loď a pro mě bič, že to musím dodělat. Potřebuju mít nůž na krku. Každý den se i při tom frmolu snažím psát. Mám hotových tak devadesát procent hudby, ještě ale musím dělat na textech, které si taky píšu sám. Hodně se cenzuruju.

Píšu hudbu s náročným frázováním, a aby se mi to dobře zpívalo, musím si text napsat sám. Potřebuju přísně vybírat slova, která k tomu striktnímu frázování pasují, i třeba na úkor jejich poetičnosti. To bych po nějakém renomovaném textaři nemohl vyžadovat.