Ondřej Brzobohatý: Spílat osudu nehodlám a omlouvat se nikomu nemusím

Jaká byla oslava?

Krásná, bylo hezký vidět, že mám kolem sebe milé, dobré a slušné lidi. Ale třeba přišli jen proto, že byla konzumace zadarmo, nevím (smích). Ne, bylo to moc fajn a mě den poté hřálo jak na játrech, tak na duši. Nějaký zásadní otřes mně ale ta čtyřicítka nezpůsobila.

Žije se mi v tomhle věku dobře, možná nejlíp. Na prvním místě si uvědomuju, že jsem se narodil v zemi, kde se dnes můžu mít nadstandardně, mít skvělou práci, kolem sebe inspirativní lidi, kterým nemusím lézt do zadku. I když se občas objeví překážky v podobě osobních strastí, ale už díky bohu existuje mnoho motivačních knih, samozvaných mudrců na Instagramu a dostatek kvalitního alkoholu, aby se i z takových patálií člověk časem dostal. Život nemá být nudný, ale pestrý. Takový mě baví.

Přes všechno, co se přes vás za poslední rok převalilo?

Člověk by se asi neměl dostat do pozice, kdy si láme hlavu nad tím, co si o něm myslí druzí. Taky jsem se do toho nechal nakrátko nahnat, ale naštěstí převládlo přesvědčení, že podstatné je, jestli obstojím sám před sebou. To se mi podařilo. Rozhodně nehodlám spílat osudu a hořekovat nad tím, co se mi to stalo, jak mi bylo ublíženo. Nedávno jsem narazil na definici toho, co je vztek. Není to údajně nic víc než emociální trest, který si udělujeme za chování někoho jiného. To mi celou tu kapitolu tak nějak uzavírá.

Člověk však chce přirozeně čelit nespravedlnosti.

Přiznávám, že jsem si prošel nejrůznějšími stadii úvah, co udělám, co řeknu, abych čelil křivdám a nepravdám. Napadaly mě reakce, které bych pak asi před sebou neobhájil. Ani vám nechci říkat jaké, styděl bych se. Zaplaťpánbůh mám v sobě nějakou záklopku a nic z toho jsem neudělal. Zeptal jsem se sám sebe, jestli se vůbec potřebuju obhajovat, jestli to mám zapotřebí. Odpověděl jsem si jasně, že ne. Jediné, co jsem musel udělat, bylo zarazit to. Nechci zatemňovat novou kapitolu svého života věcmi z minulosti, které do ní nepatří, které jsou otravné a škodící. Můžeme si stokrát říkat, že to, co se píše v bulváru, jsou plky, které nebere nikdo vážně, ale čím míň bude závdavků pro to, abych byl jejich součástí, o to volněji se mi bude dýchat. Už jsem prostě nechtěl, aby to bylo dokola pořád živeno a já to schytával.

Co jste tedy udělal?

Podal jsem soudní žalobu za pomluvu u civilního soudu. Ať je jasno jednou provždy. Neudělal jsem to proto, abych někoho usvědčil ze lži (bývalá manželka ho v médiích označila za sexuálního devianta, pozn. red.) nebo dostal na kolena, ale abych měl už klid. Aby ta vendeta už skončila.

Bylo to nepříjemné období, které jste prožíval, zároveň testem toho, kdo je skutečný přítel?

Mezní životní situace vám proberou přátele, to se běžně stává. Mně se to také stalo, ale jen částečně. Nikdy ale nebudu nikomu zazlívat, co si myslí a jak se o tom vyjadřuje. Vím, že mám kolem sebe dost lidí, kterým můžu důvěřovat, mám je rád a to mi stačí.

Asi jste měli s bývalou manželkou i dost společných přátel.

Ano, ale už zabředáváme do vod, které jsou velmi osobní, a bavit se o tom, kdo z našich přátel zůstal na čí straně, mi připadá hloupé. Rozhodně jsem nevytvářel žádné barikády a nikoho nepřesvědčoval o tom, jak se věci ve skutečnosti mají. Poté, co se všechno začalo veřejně probírat (znění žádosti T. Kuchařové o církevní zrušení sňatku), zvedla se vlna podpory, která mě sice potěšila, ale společně s ní se vyrojily různé konspirační teorie, jak to vlastně bylo, nebylo, mělo být, mohlo být. V tu chvíli jsem měl pocit, že to zase zabředává do toho, jak jeden bude vyvracet něco, co říká ten druhý, a přitom to nebude mít vůbec žádný význam a jen se vytvoří nové a nové krmivo pro bulvární články. Všechny tyhle statusy jsem povypínal. Instagramové bitvy neřeším.

Tou podporou máte na mysli i to, že se několik vašich kamarádů a celebrit zároveň vyfotilo v ženských šatech?

Ano, to bylo vtipné. Tu a tam mi to přišlo ale až zbytečné. Jako bych tady byl lynčovaný za něco, co je v dnešní době vlastně i docela běžné, a v uměleckém světě o to víc. Víte, já svoji zálibu v dragu (muž oblečením a chováním napodobuje ženu) nechtěl nikdy nikomu vnucovat. Chápu, že existují konzervativnější lidé, kterým to může připadat divné a nenormální, že má řada lidí tuny předsudků a dívají se na to skrz prsty, ale já takový zkrátka jsem, a aniž bych o to stál, byl jsem v tomto roce donucen s tím jít ven, a to raději dřív, než by média začala prezentovat tu dehonestující verzi. Pokud jsem tak někomu zkazil dobré mínění o mně, je mi to líto, nicméně si myslím, že se omlouvat nikomu nemusím, má práce je mi garantem kvality, vše ostatní ať si kdo chce bere třeba jako umělecký výstřelek jednoho bohémského blázna.

S Taťánou Kuchařovou jste prožil skoro deset let, máte pocit lítosti?

To už jsme opravdu v rovině velmi osobních otázek a já začínám mít pocit, že by má odpověď mohla být zneužita pro nějaký další bulvární článek. Ale dobře. Jednou jsem vám na rozhovor kývl, nebudu se vykrucovat. Není to pocit lítosti, ale zklamání. Netěšil mě žádný můj rozvod. Do každého manželství jsem vstupoval s vírou, že to je to pravé. Život pak ale rozdal karty jinak. A já dvakrát prohrál. Přiznávám, že jsem často chyboval a neměl už sílu něco napravovat a zkoušet to dál, abych splnil, co jsem před oltářem slíbil. Na druhou stranu není od věci říct, že v tom druhém případě v tom byl i velký pud sebezáchovy. To, co bylo skutečnou příčinou, si navždy nechám pro sebe. A teď se už opravdu pojďme bavit o něčem jiném. Třeba o vás. Jak se máte vy?

Děkuji za optání, ale přece jen váš život bude pro čtenáře poutavější. Tak se k němu pojďme vrátit. Jak na tenhle rok budete vzpomínat?

Z globálního hlediska to dobrý rok nebyl, ale osobně mě v něm potkalo a potkává spoustu nádherných věcí. V první řadě soužití s Danielou. Ale do toho se nechci tolik pouštět, protože jsem toho v životě už tolik zakřikl, až to není hezký… Povedlo se třeba úspěšně uvést v život muzikál Anděl Páně, byla to práce, ze které mám radost.

Nemálo lidí zajímá, zda se chystáte založit rodinu.

Nemálu lidí bych rád vzkázal, ať se zajímají o tu vlastní. Ale dobře, je to jednoduché: byl bych blázen, kdybych s někým, jako je Daniela, nechtěl rodinu.

Vystupujete spolu v zábavném pořadu Inkognito. Nechystáte i vlastní projekt?

Vůbec ne. Daniela má spoustu vlastní práce, i když odešla z DVTV, moderuje hodně různých akcí. Podpořil jsem ji v tom, po dvaceti letech intenzivní práce má nárok trochu polevit. Já mám taky hodně práce, takže ani nemáme potřebu spolu něco vlastního televizního vymýšlet a vytvářet, jestli jste tedy tohle měla na mysli. Chceme spolu hezky trávit čas způsobem, který nás bude bavit. Máme pocit, že i když nám je přes čtyřicet, máme „neodžito“, že, jak zpívá Marie Rottrová, „měli jsme se potkat dřív, zdá se mi, mohli jsme se vznášet víc nad zemí…“ Tak to teď doháníme, jak můžeme.

Dali jste se dohromady na natáčení Inkognita?

Více méně ano. Znali jsme se ale už předtím. Daniela moderovala tiskovky v rámci StarDance (účinkoval tam v roce 2013), tam jsme se seznámili a mně už tehdy byla moc sympatická, ale to jsem měl ještě klapky na očích.

Potkali jsme se po dlouhé době, kdy já už bydlel půl roku sám a měl těsně před rozvodem. Dali jsme se do řeči a byli si vzájemně vrbami. Zjistili jsme, že nás baví trávit spolu čas. No a Inkognito to jen potvrdilo. Při natáčení nějakého třetího společného dílu jsme spolu už randili. A to nikdo ještě nevěděl. No a dnes je to moje žena. Život je vlastně krásnej.

Každopádně na Inkognito nedám dopustit. Je to, jako bychom se v partě kamarádů domluvili, že se sejdem a budem si dělat ze sebe a z dalších naši milovanou nekorektní legraci. Daniela tam výborně zapadla, je možná trochu konzervativnější, ale není puritánská a miluje smích a humor.

Shodnete se i v hudbě?

Daniela je nesmírně muzikální, využívám ji jako takový lakmusový papírek, jestli to, co jsem složil, se může líbit. Zajímá mě, jak to vnímá, zda se na ni přenese emoce z té hudby. Dám na její názor. Ona krásně zpívá sametovým altem, ale nemá v tom žádné ambice. Rád ji doma doprovázím, když si chce něco zazpívat. Už jsem ji i využil v práci: když jsem skládal hudbu k desce Richarda Müllera, vytáhl jsem ji pozdě večer z postele, aby se mnou šla do studia. Když se mě rozespale ptala proč, řekl jsem, že potřebuju, aby mi nazpívala ženský sbor. Sice chvíli protestovala, ale nakonec se jí to podařilo skvěle. A já si ušetřil shánění vokalistek.

Jak jste na tom se zpěvem vy? Ptám se proto, že teď v Hudebním divadle Karlín zpíváte titulní roli ve svém muzikálu Legenda jménem Holmes.

Tak to je takový danajský dárek od Vojty Dyka, pro kterého jsem to psal. Proto jsou tam ty šílené rozsahy, do kterých bych se jako zpěvák sám nikdy nepustil. Trochu jsem si to pak pro sebe musel upravit. Vojta už na Holmese neměl čas a já mu to nemám za zlé. Má rozdělané vlastní projekty, změnil se mu žebříček toho, čemu se chce věnovat. Ten muzikál už nebude na repertoáru dlouho, a tak mě vedení divadla vybídlo, abych tu roli převzal. Musím říct, že mě to ale dnes baví. Pokud jde o zpěv, už dlouho se odhodlávám začít zas chodit k hlasové pedagožce, jenže pořád sedím u not a píšu hudbu k filmům, seriálům, do divadel, pro jiné interprety. Ale tak na to moje zpívání mi moje technika asi stačí.

Kde zůstalo herectví?

To bývá takový sváteční výlet. Herců si moc vážím a jsem vůči sobě v tomhle směru velmi kritický. Vím o svých hereckých handicapech. Možná o nich příliš přemýšlím. Když jsem nedávno hrál v seriálu Iveta (o osudech zpěvačky Ivety Bartošové, ztělesnil hudebníka a skladatele Ladislava Štaidla) a měl jsem vedle sebe fantastickou Aničku Fialovou, uvědomil jsem si, jak dlouho mi na rozdíl od ní trvá transformace do postavy. Psal jsem k tomu seriálu i hudbu a přiznám se, že jsem při hraní několikrát myslel hlavně na to, jaká se k té které scéně bude hodit scénická hudba.

Znal jste pana Štaidla?

Docela dobře, protože se kamarádil s rodiči. Dodneška se stýkám s jeho dětmi. Přes Láďu Štaidla jsem měl možnost poznat i Ivetu Bartošovou.

Muzikálová tvorba tedy zůstane vaší doménou?

Muzikály zbožňuju, a dokud bude existovat někdo, kdo je bude chtít uvádět, a lidi budou mít chuť na ně chodit, rád bych u toho zůstal. Psaní muzikálů je nádherná práce.

Já, Francois Villon, Cyrano, Legenda jménem Holmes, Slunce, seno, jahody, Anděl Páně – jestli dobře počítám, jste nejplodnější český muzikálový autor.

Hodně jich napsal i Ondra Brousek, možná ještě víc.

Vy si ale píšete i libreta.

Zatím jen ke dvěma. Víte, já měl obrovské štěstí, že jsem měl muzikály kam psát. Úplně první příležitost mi dala máma, když v tátově divadle (Divadlo Radka Brzobohatého) uváděla hudební komedii Vyhazovači, do které jsem napsal s textařem Tomášem Rorečkem písničky. Pavel Vrba a Jiří Hubač mi nabídli spolupráci na muzikálu Já, Francois Villon, který napsali pro Divadlo Na Jezerce. Pak jsem pro tátovo divadlo napsal ve spolupráci s vynikajícím slovenským básníkem Ľubomírem Feldekem Cyrana. Celou dobu jsem myslel na to, že bych rád udělal muzikál pro Hudební divadlo Karlín, kde jsem vystupoval jako Herodes v muzikálu Jesus Christ Superstar.

Což se vám opakovaně podařilo.

Když jsem řediteli Egonu Kulhánkovi představil námět na muzikál o Sherlocku Holmesovi, líbil se mu a já se do toho s vervou pustil. Do toho však přišly dvě covidové sezony. Během lockdownu jsem viděl v televizi komedii Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody a řekl jsem si, že by se z toho možná dal udělat muzikál, který by lidi mohl pobavit. Kuriózní je, že Anděl Páně jako muzikál mě napadl ve stejný okamžik jako Lucii Konášovou, autorku scénáře k filmové pohádce Jiřího Stracha (2005). Oba jsme to nezávisle na sobě poslali řediteli Karlína. Aniž bychom se vzájemně do té doby znali. Ten nás dal potom dohromady a my jsme se do toho společně pustili: Lucie napsala libreto, já složil hudbu a napsal texty písní.

Píšete snadno?

Nejsem úplný literární analfabet, celý život jsem četl poezii, víc než prózu. Češtinu považuju v poezii za královnu řečí. Jsem její nadšenec a kroutí mi uši poslouchat rýmy typu láska–páska, trochu trpím, když se místo trocheje použije jamb. Jazykové zásady se mi líbí a ctím je. Rád hledám verše, metafory, nacházím poetické obrazy. Rozhodně to není z mé strany nějaké textařské mistrovství, ale užívám si to.

Jak hodnotíte úroveň českých muzikálů?

Samozřejmě se s Broadwayí (New York) nebo West Endem (Londýn) dají jen těžko srovnat. To jsou kolébky muzikálu, laťka tam je hrozně vysoko. Měli bychom se ale snažit na ni dosáhnout. Smůla byla, že se tady na přelomu milénia s muzikály roztrhl pytel, kvantita válcovala kvalitu, a lidé tudíž nabyli dojmu, že je to povrchní a ryze komerční žánr. Není. Muzikál je vrcholná disciplína, všechny divadelní elementy tam musí být na nejvyšší profesionální úrovni. K mé velké radosti se dělají skvělé muzikály v Praze, v Brně, v Plzni. Občas vznikne nějaká fušeřina, protože nectí žánr, ale celkově na tom nejsme špatně. Daleko líp než před patnácti lety. I díky zmiňovanému Ondrovi Brouskovi.

Co vás čeká v roce 2024?

Mám toho hodně rozepsaného, ale nerad o nehotových věcech mluvím. Jednak jsem v tomhle pověrčivý, jednak mi vždycky přijde trapné, když někdo vykládá o tom, co všechno udělá, ale ještě ani nezačal, natož aby to dokončil. Doufám, že se mi podaří se dál autorsky realizovat v karlínském divadle, že na to lidi budou chodit a bude se jim to líbit. Že můj soukromý život bude stále tak krásně naplněný, jako je teď.