Ondřej Brousek: Rád setrvávám v zaběhnutých kolejích

Kromě dvou symfonií a jedné symfoniety moc nevím. V databázi OSA (Ochranný svaz autorský) mám asi 320 ohlášek. Je v tom balet Kytice, muzikály (Carmen, Kniha džungle, Adéla ještě nevečeřela aj.), hudba k divadelním představením tam není, protože to zase spravuje Dilia. Těch bude na osmdesát. Pak filmy, televizní pořady a seriály, to nemám spočítané.

Je to pořád pětina Mozarta. O Bachovi nemluvě.

No jasně, neztráceli čas rolemi. Přemýšlím v té souvislosti nad tím, jaké by to bylo, kdyby v jejich době existovalo nahrávací zařízení a byly zaznamenané jejich improvizace. To by mě hrozně zajímalo.

Ať se podíváme na jakékoli jejich noty, jsou dokonalé. Přijít do kostela, kde Bach, vynikající varhaník, právě improvizuje… Kdyby to všechno bylo zaznamenané, přibylo by jeho hudebního díla snad ještě jednou tolik.

Ne, tužkou na papír. Mám toho popsaného papíru doma hodně. Nemůžu si pomoct, počítač je pro mě překážka. Musel jsem se to naučit, ale pořád je pro mě rychlejší psát ručně do notové osnovy. Lépe se soustředím. Počítač je pro mě technický partner, se kterým ale musím při skládání dělat kompromisy. Brzdí mě.

Oběma způsoby. Představa o celkové stavbě je dobrá věc, je to přece jen velká plocha. Máte téma, které vydrží na minutu na dvě, a co pak s tím? Musíme o té stavbě hodně přemýšlet. Moje druhá symfonie trvá dvaačtyřicet minut, to je docela dost.

Pomáhalo mi, že to je pro sólový klavír, lesní roh a velký orchestr. Ty dva nástroje tam jsou nositeli myšlenek. A pak pomáhalo téma a příběh filmu Křídla slávy, který byl pro symfonii předlohou.

Dneska je rychlá, klipová doba, jakýkoli hlubší ponor do poslechu hudby vyžaduje přece jen trochu více času a námahy. Ať jde o dobrou popovou písničku (zde je to komfortnější), nebo symfonii. Podlehnout kouzlu hudby je krásné.

Jakmile hudba vzniká rychle, musí splnit nějaký účel, stává se z ní spotřební zboží. Je tolik vaty, že i když je všechno k nalezení, je těžko hledat, co chcete poslouchat.

Nikolaje Mjaskovského (1881–1950), nejbližšího přítele Sergeje Prokofjeva. Napsal 27 symfonií, což ve 20. století není obvyklé. Do všech dal skvělé řemeslo, ohromuje mě, jak poctivá to je muzika. Dělá mi obrovskou radost.

Podobným objevem byl Mieczysław Weinberg (1919–1996), který se teď ve světě hodně hraje.

Vůbec si nedovedu představit život v permanentním strachu, kdy mu mizeli kolegové a přátelé. My oproti tomu žijeme v bavlnce a nepřestanu si toho vážit. Přes všechny kotrmelce a antipatie tu nikdo nikomu zatím nic nezakazuje. Nemluvím teď o problémech s covidem.

To je jako lehnout si do svojí postele. V hotelu může být jakkoli pohodlná postel, ale není to pospání jako doma. Podobně to je i s tóny, melodií. Člověku je dobře, když se v nich cítí aspoň trochu doma. To je to lahodění uchu.

Určitá drzost k umění patří, zejména chcete-li, aby se o vás mluvilo. Nesmí to ale být na úkor umělecké kvality. Mám svůj hudební vkus, určité meze nepřekračuju. I když v rámci poslední skladby Pražská kavárna, symfonie pro orchestr FOK, jsem napsal větu, která se jmenuje Avantgarda, a tam si z toho trošku střílím.

Samozřejmě, i když to tak vlastně ani nevnímám. Ten termín už existoval dávno předtím, hanlivý kontext tomu dal až náš prezident.

V Pražské kavárně spatřuji především kutilský a tvůrčí duch umělecko-společenského života. U kávy, dnes už i u piva, se nemusí nutně jen nadávat, to prostředí samo může být umělcovou múzou, věčně tryskající fontánou nápadů. Pasovat se do role hrdiny a bojovníka je věc pošetilá a sebestředná.

Na našich 3Free Men Show s Ondrou Brzobohatým a Honzou Kučerou (dirigent, skladatel, klavírista) s podtitulem Symfonické harašení si občas klademe nepatřičné hudební otázky. Jenže dneska už musí být všechno tak vyvážené…

Tuhle jsem viděl jednu francouzskou komedii ze 70. let, to by dneska nebylo možné natočit, divím se, že už všechny kopie nespálili. Nechápu, proč se na historii dívat „z jiného pohledu“, zakazovat třeba film Jih proti Severu, je to přece výpověď určité doby.

Nebo bychom měli naopak protestovat proti tomu, že Salieriho (italský skladatel a dirigent, současník W. A. Mozarta) hraje v londýnském Národním divadle černoch?

Mezi talentem a genialitou může být milimetr. Salieri byl dle mého velmi talentovaný, fundovaný a pracovitý. Jenže Mozartovi šlo absolutně všechno samo, nehledě na to, že nedělal chyby. Ovládal dokonale řemeslo a pracoval neuvěřitelně rychle. V původním Puškinově námětu to prostě místo všech průměrných nezaslouženě odnesl Salieri.

Já se můžu snažit, jak chci, a jde mi všechno relativně pomalu, i když tomu věnuju spoustu času, možná víc, než tomu věnují ostatní. Někdy objevuju Ameriku, myslím si, že jsem na něco přišel, a ono to je už padesát let objeveno.

To, co někdy vzniká na divadle, a vždycky na našich koncertech s kapelou. Můžeme mít půl roku tentýž repertoár, ale žádný koncert není stejný. V hudebním průmyslu se obvykle všechno hraje do omrzení, až skončí turné, pak se připraví nový program. Já se pokaždé snažím aspoň něco hrát trochu jinak. To mě nabíjí.

Při koncertě Monkey Business se může stát cokoliv!

U komedie se něco stát může. Ve Slaměném klobouku (od francouzského dramatika Eugèna Labiche) máme scénu s Vaškem Vydrou, v níž mu bráním, aby viděl svoji nevěrnou ženu. On se mě ptá, proč před ním tak poskakuju. Odpovídám, že mám křeče v žaludku. On na to, abych šel od něho, ať to ode mě nechytí.

Nedávno mě napadlo se zeptat: „A vy ještě nejste očkován?“ Vašek pohotově kontroval, že má oteklé nohy, bolí ho hlava, chytne ode mě křeče a bude muset na testy. Lidé tleskali, i když to tam nepatří.

Záleží na režisérovi. Buď přijde dopředu s představou, nebo hudební charakter vyplyne během zkoušení. Jsem rád, když je hudby málo, když je na místě, kde jí je třeba. Baví mě přemýšlet o její funkci a významu.

Jako herec jsem jenom v dané roli, doma se tomu vůbec nevěnuju. Texty se nadrtím přímo na zkouškách, maximálně v autě nebo na zájezdu s kapelou. Doma se věnuju hudbě, skládání. Takže to odhaduji na 70 procent hudba. Doufám, že to tak zůstane. Je v tom úžasná svoboda.

Hodně brzo, od sedmi jsem chodil na klavír, pak jsem nastoupil do přípravného ročníku na konzervatoř. Jenže jsem jako puberťák nechtěl hodiny cvičit, věnovat tomu veškerý svůj čas, a tak jsem na konzervatoři nastoupil na herecký obor. Šlo mi o zábavu, trochu si život ulehčit.

Když jsme si měli zvolit povinný nástroj, klavír, nebo kytaru, byl jsem nadále tak pohodlný, že jsem si vybral piano. Pokud jde o skladbu, začal jsem se velmi záhy vzdělávat sám.

Na konzervatoři jsem se potkával s muzikanty, chodil jsem na absolventské koncerty skladatelského oddělení a říkal jsem si, že to je docela hezký svět. Velký zlom přišel s Monkey Business. Skupinu založil Roman Holý s Matějem Ruppertem, byli tam basista Pavel Mrázek a bubeník Martin Houdek.

Roman mě oslovil, když mi bylo osmnáct. Zároveň se otevřela Fidlovačka, kde jsem vlastně taky zakládající člen. Najednou jsem začal pracovat na dva plné úvazky. Školu jsem přerušil a nějak jsem se do ní zapomněl vrátit. Už to bude 22 let.

Když mi to dávali, říkal jsem si, že se s tím nějak poperu. Ale vážně: samozřejmě že mám jako herec pochybnosti, jestli na mě lidé chtějí koukat. Když se vidím na obrazovce, připadám si strašný. Na svůj hlas jsem si díky rozhlasu a audioknihám zvykl, ale na herecký projev…

Objevil jsem se v Místu zločinu Plzeň a ve Vraždách v kruhu. Točit mě moc nebaví. Je to zabitý čas. A člověk si vůbec není jistý výsledkem.

Jsem strašně rád, že jsem se v tak dobrém filmu, který se stal fenoménem, mohl objevit. Šťastnou náhodou se tam sešlo všechno správně. To se stává třeba jednou za život. Je to kvalitní film, který se ještě stal populárním. Můžu být součástí skvělých uměleckých projektů, ale co s tím, když o nich nebude nikdo vědět.

Míval jsem období, kdy mi Vánoce připadaly jako nejstresovější období v roce. Kvůli shonu, nátlaku obchodníků a přeplácanosti kdejakých výzdob jsem se na ně ani netěšil.

Dobrá cesta k tomu vyhnout se všem těmto svátečním nepříjemnostem, je udělat si Vánoce kdykoliv jindy v roce. Proč na Velikonoce neupéct vánočku místo mazance, vždyť je to i stejné těsto! Proč se musí nad pěkným dárkem pro blízkého tyčit jehličnan? A naplánujme ty kapří vraždy nějak lidsky, průběžně skrz celý rok. Na film Sám doma taky koukáme tak čtyřikrát do roka.

Koledy jsme si hrávali asi tak jako každá jiná „nemúzická“ rodina. Pár klavírních doprovodů jsem zvládnul, někdo zazpíval, většinou všichni sborem, aby se sólista necítil trapně.

Donutit devítiletého syna, aby zahrál koledu, je někdy velmi těžký úkol. Poté, co je vánoční pohoda rušena výhrůžkami typu „Když nezahraješ, Ježíšek si to propříště bude pamatovat a nic ti nepřinese“, už nemá nikdo na koledy náladu. Spíš rádi pečeme a popíjíme u toho se ženou vaječný koňak. Potom se divíme, jaké novotvary nám z trouby vylezou.

Snad jsem nikdy nebyl protekční. Aspoň o tom nevím. Těší mě, když mi někdo řekne, že dědečka obdivovali, měli rádi jeho hlas. Nedávno jsem dostal nabídku, abych byl vypravěčem ve vokální symfonii Vladimíra Sommra, kterého kdysi dělal dědeček Otakar. On to měl moc rád, recitoval třeba Fibichova Vodníka a mnoho jiných.

Přišel za mnou jeden hráč orchestru, který si dědu jako vypravěče pamatoval, a pochválil mě, že to dělám dobře. Děda i táta hudbu milovali a milují. Snad jim tím dělám radost.

Je to příjemné, můžu svůj projev zkomornit a šetřit si hlasivky. Na Fidlovačce, kde nebyla úplně dobrá akustika, jsem se v jevištní mluvě dobře procvičil. V Ungeltu to je pohoda, i když nemám rád sklepy a nerad si zvykám na nové prostředí. Mám tendenci se bránit něčemu novému, rád setrvávám v zaběhnutých kolejích, co důvěrně znám, dělám rád.

Nabídka z Ungeltu však byla výjimečná tím, že mi dali hru Krásná vzpomínka přečíst v angličtině s tím, že když se mi bude líbit, dají ji teprve přeložit. Kdybych řekl ne, nebude se to dělat, to mi přišlo velkorysé.

O našich předsudcích, o tom, jak můžeme vnímat hudbu, o přátelství, ale i síle ducha a síle peněz. Pokud si na nejhorší zpěvačku zvyknete a na její přednes přistoupíte, sterilně odzpívaná árie vám pak nic neříká.

Z hudebního hlediska se mě to hluboce dotýká. Na základě svých skladatelských zkušeností přemýšlím, jak být originální, ale ne na úkor divákova ucha. Skládání hudby je přece jen práce s tóny, navazování na nějakou tradici. Být originální je hezké, ale vyžaduje to jistou bezohlednost, aby člověk objevil něco nového. Nelze skládat pro všechny.

V herectví je nejdůležitější osvobodit se od své ješitnosti a ega, jakkoli to je těžké. V hudbě je ta ambice odlišná. Řeknu si, že napíšu requiem nebo cokoli jiného, v herectví si můžu přát určitou roli nebo s někým určitým spolupracovat, a tím to končí.

Nevím, záda mě bolela už v osmatřiceti. Měl jsem nádhernou oslavu. Mí nejlepší kamarádi Ondra Brzobohatý a Honza Kučera mě za naší brankou překvapili převlečení jako dva hluchoněmí jehovisti, aspoň trochu té nekorektnosti, konečně. Byl jsem na ně v první chvíli neskutečně nepříjemný. Oslavili jsme to pak velkolepě. Zorganizovala to moje manželka Anna, je úžasná.

U těch mladších je ještě brzo. Nelinka (dcera z prvního manželství s Adélou Gondíkovou) dala přednost veterině, studuje ji na střední škole.

Kupodivu to pořád funguje. Když se nám koncert povede, říkáme si: „Hele, to je jako na začátku, jako nová kapela!“ Vážíme si toho, je to zázrak, že jsme takhle zůstali spolu. Kolik kapel za našeho působení vzniklo a zase se rozpadlo. Jsme pařezy, které drží. Nedovedu si představit život bez dobrý kapely, jak pravil klasik Jiří Macháček (o jeho MIG21).

Bez svobody. Bez svobodného rozhodování, to kdyby mi někdo vzal, byl bych nešťastný. Taky bez přátel a piva. Teď už i bez mých dětí! A bez lásky, bez té by se svět zastavil.