Ondřej Brousek: Mám rád zázemí, rodinnou pohodu

Nejmladší z rodu Brousků muž mnoha talentů a dovedností, aniž by na ně měl „papír“. Ten mu nahradily rodinné zázemí a nezanedbatelná pracovitost.

Cítil jsem potřebu se nějak vybít. Pořád skládám na zakázku, něčemu sloužím a potřeboval jsem být i sám za sebe. Psal jsem ji od listopadu loňského roku do března, mezitím jsem ještě skládal nějakou hudbu do televize a pro divadlo. Má to tři věty, nic dlouhého. Tahle doba se hrozně zrychlila, lidé nemají trpělivost poslouchat padesát minut jednu skladbu, všechno chtějí mít zkratkovitější. Ta moje je zhruba na 23 minut.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu ji 10. listopadu uvede ve Smetanově síni pražského Obecního domu. Považuju si za čest, že premiéra mé symfonie bude ve společnosti Bohuslava Martinů, Sergeje Prokofjeva a Samuela Barbera. Bude to součástí koncertu, který se jmenuje Vřava.

Jsem vděčný za to, že se to uvede takhle rychle i vzhledem k tomu, že nemám HAMU (jak jsem někde zaslechl jistou zlomyslnost: Hudební Absolutně Marné Učiliště), že jsem skladbu vlastně nikdy nestudoval, nemám na to papír. Skládal jsem to bez vidiny termínu uvedení, honoráře.

Ne, chodil jsem od sedmi do třinácti soukromě na klavír, pak jsem nastoupil do přípravného ročníku na konzervatoř ke skvělému profesorovi Emilu Leichnerovi. Kdybych byl kapku pilnější a usilovnější, asi bych koncertoval jako pianista. Když jsem se panu profesorovi svěřil, že chci jít na herectví, vlastně chápal proč.

Protože tam jsem nemusel pět šest hodin cvičit. To je v pubertálním věku něco hrozného. Na konzervatoři to pro mě byla nuda, chtěl jsem raději hrát s kapelou. Puberťák nemá zájem studovat, ani neocení ty pedagogy.

Teprve teď v dospělosti si uvědomuju, kolik bych toho chtěl vědět, jak bych se teď rád s těmi profesory s velkou energií bavil třeba o dějinách hudby. Teď to doháním. Všechno o kompozici jsem musel objevit sám. A rád! Na podnět Tomáše Töpfera jsem pro Fidlovačku začal psát scénickou hudbu a nahrávat s orchestry, i velkými. Učil jsem se chybami, při nahrávání jsem si kolikrát říkal, jak by se to dalo napsat jinak a líp.

Z lenosti. Chtěl jsem si to udělat jednodušší.

Hudební branže pro ně byla na rozdíl od té herecké neznámá, tak měli za to, že tam jsou lepší poměry.

Ve všech uměleckých profesích to je stejné. Zákulisí orchestrů, jejich vedení… Najdete tam podobné plusy a minusy jako v divadle. Všude je proč a nač si stěžovat.

To je taky jeden z důvodů, proč jsem se nakonec dal na herectví. Při hudebních vystoupeních jsem měl obrovskou trému, to se nedá srovnat s herectvím. Hlavně když hrajete notoricky známou věc - když tam uděláte chybu, každý to pozná. V hlavě to umíte na 200 procent, ale ruce a prsty mohou přestat poslouchat. Hrozný nervy.

Postupně se to odbouralo, hlavně díky kapele Monkey Business.

Spoustu závazků jsem měl od začátku kapely, díky mně se těžko dávaly dohromady plány hraní, ale vždycky to nějak vyšlo. Tedy manažeři divadla a kapely se nějak domluvili. Většinou musela ustoupit kapela. Na druhou stranu na kapelu někdy přišlo tisíc lidí, do divadla tak 300. Tak si vyberte…

Roman Holý (hlavní skladatel a producent Monkey Business - pozn. aut.) říká, že mi ty role přeje, ale že se kapela kvůli mně stejně jednou rozpadne. To bych nerad, protože cítím, že jsme pořád to organické a hovadské seskupení, kde je plno srandy, stejně jako před čtrnácti lety, kdy jsme začínali.

Vůbec ne. Pomáhají si. Když znáte z jeviště herecké tempo, máte vyzkoušenou režii, daleko snáz se skládá scénická hudba. Chápete nálady, situace na jevišti a daleko přesněji je vyjádříte hudebně. To mi hlavně pomáhá u tvorby muzikálů… tuším, že jich je už pět.

Miluju New York a Broadway, od roku 2005 jsem tam každý rok jezdil a snažil se stihnout co nejvíc divadla. Často jsem byl dojatý. Velmi mě potěšilo, když jsem se v rozhovorech Voskovce a Wericha, které nahrávali ve Vídni, doslechl, že měli podobné pocity.

Popisují tam, jak po příjezdu do New Yorku poprvé viděli muzikál, tehdy vlastně černošskou revue, a brečeli. Ne proto, že by to bylo smutné, ale z toho, jak to šlapalo, fungovalo, jaká v tom byla energie. To je to, co zdejším muzikálům často chybí. Aby všechny profese, které se na tom podílejí, byly naprosto špičkové.

Ve víře, obsahu, produkcích, projektech a profilech. Hlavně potřebujete celebritu, aby se divák hrnul! Drhne to i s orchestry, kde narážíte na neustálé alternace, problém bývá i se zvukem. V New Yorku i v Londýně mají účinkující natolik zdravé sebevědomí, že to působí, že ty písničky vymysleli oni v tu chvíli.

Tady odzpívám něco, co mi napsali, a jen ukážu, jak to umím zazpívat. O to ale vlastně nejde. Je to hudební divadlo, kde divák klidně překousne herecké zpívání, pokud vidí obsah. Naopak ho příjemně překvapí, že herce, kterého zná z filmů, najednou slyší dobře zpívat, protože bral hodiny a dřel.

Písnička tam nemůže být jen pro písničku. Musí mít své jasné místo, smysl, význam. Má to své zákonitosti, které je třeba učit se právě od Američanů. To samé platí pro tanec. Tanec pro tanec je k ničemu. To je tajtrdlíkování.

Hudba. V ní jsem sám za sebe, je to tvorba. Při hraní posloucháte režiséra, podvolujete se nějakému textu. Můžete se v tom cítit nádherně komfortně, ale taky nemusíte. Je to něco jiného, víc spoutaného než malířství, sochařství, skládání hudby.

Mám rád kompoziční mistry 20. století, především Šostakoviče, Prokofjeva, Williama Waltona, Malcolma Arnolda, Johna Williamse. A dalších asi deset tisíc talentovaných lidí ze všech oborů, od filmařů po kuchaře…

Jinak jsem naprostý fanoušek humoru Voskovce a Wericha, vlastně srandy - což je jejich slovo, za které je kamenovali, že je neslušné. Miluju jejich nadhled a klaunství, které nádherně dozrávalo. Kolik nápadů a invence je třeba v jejich korespondenci. Díky tátovi jsem na jejich humoru a češtině vyrůstal.

Stejně tak nedám dopustit na Chaplina. Tam je vidět, jak se humor dá dělat chytře, nadčasově, s neuvěřitelným uměleckým přesahem a zároveň srozumitelně pro lidi. Tady to je pořád rozdělené: tihle dělají komedie, to jsou šašci, a vedle jsou ti opravdoví umělci. Chaplin i Voskovec s Werichem ukázali, že se to dá spojit. Dokazovali to celý život.

Jak zpívají V + W, nikdo nemá nikdy nic mít za definitivní, ale dostal jsem tu tolik příležitostí a cítím se tu tak dobře, že nemám potřebu vyhledávat, co se divadla týče, nic jiného. Na Fidlovačce dohrávám, ale další role nečekám. Myslím, že mi nikdo nemůže vyčítat, že jsem po 15 letech změnil působiště. Vždycky jsem byl Fidlovačce věrný a udělal jsem tam hrozně moc práce.

Přišli jsme tam prakticky celý ročník z konzervatoře. Bylo fajn, že jsme se po škole nerozletěli a nepotkáváme se jednou za pět let. Začínali jsme v roce 1998 v Tylově Fidlovačce, kterou se zahajovalo, zkoušeli jsme na rozestavěném jevišti. První velká role byl Kristián v Cyranovi, to mi bylo osmnáct.

Netušil. Nicméně jsem mu to moc přál a námitky, které jsou často slyšet - jak může zvládat tolik profesí a že mu politika pomáhá dostat se k postům - považuju za nesmysl. On to prostě zvládá. Vedení divadla, hraní, výuku na DAMU a ještě si najde čas zajít na ryby.

Malou scénu jsem si užil na Komorní Fidlovačce, kde jsem si zkusil i trochu režírovat. Má to svoje kouzlo, ale opět záleží na týmu.

Na Vinohradech je celkově lepší akustika. Na Fidlovačce jsem se naučil mluvit - jsou tam dřevěné lavice, jinak se tam odráží zvuk. Bez Fidlovačky bych tady zřejmě hlasově tápal.

Bohužel ne a moc mě to mrzí. Viděl mě na Fidlovačce a myslím, že byl spokojený. On byl přitom jinak dost kritický, ke mně byl ale hodně shovívavý. Myslím, že i kvůli muzice, tu miloval, často jezdil s orchestry jako vypravěč, měl v ní obdivuhodný přehled. Z mého skládání měl pokaždé velkou radost.

Na Fidlovačce jsme spolu párkrát hráli, ve vinohradském divadle jsme se dosud na jevišti nesetkali.

Zhruba oba dva víme, co můžeme jeden od druhého čekat.

Pro mě je filmování ztráta času. Když skládám, tak za čtyři hodiny něco vytvořím, ale za čtyři hodiny čekání při natáčení neudělám nic. Jen se čeká, kouří a výsledek obvykle nestojí za ten strávený čas. Pocit užitečně stráveného času přichází velmi zřídka.

Nejvíc mě vždycky bavilo bavit se s režiséry, jejichž filmy se mi líbily. U Honzy Hřebejka, u kterého jsem hrál v Pelíškách, mě zajímalo, jak dělal Šakalí léta, hlavně po hudební stránce. Václava Vorlíčka jsem se vyptával, jak s Milošem Macourkem vymýšleli Pane, vy jste vdova.

Na filmování jsou nejlepší tahle setkávání. Proto jsem taky vzal roli v kriminálním seriálu Vraždy v kruhu, kde se setkám s Ivanem Trojanem, na něho se moc těším.

Do Nemocnice po dvaceti letech a pak do Nových osudů jsem šel dost s předsudky. Pak se mi tam líbilo hlavně kvůli panu Abrhámovi, který je hudební nadšenec a dobrý klavírista. Pořád jsme jeli v jazzových kompozicích. Stále jsem se s ním musel smát, protože je jednak nesmírně vtipný, jednak jsem ho měl pořád před sebou ve Vrchní, prchni: Polívčička byla?

Odmítl jsem v poslední době čtyři zavedené seriály a jeden nový. Hlavně z časových důvodů. Mám plno práce v divadle, s kapelou teď jezdíme každý týden na koncerty, neměl bych už žádný čas na rodinu. Přišel bych tak o to nekrásnější, co člověka může v životě potkat - dvaapůlletého kluka a skvělou ženu.

Začal chodit do školky, takže se nám se ženou ulevilo, je to hodně temperamentní dítě, občas (vlastně pořád) nás nenechá vyspat, takže jsme dost unavení. Kdyby nebyl náš milovaný, je na čtyři kusy roztrhaný. Jinak je skvělý a máme z něho radost. Verbálně je rozhodně hodně napřed.

Kdybyste mi podepsala petici, která by uzákonila, že se druhé děti musí narodit klidné, nehlasné…

Dáváme je dohromady a je to moc hezký čas, protože se mají rády. František je z Nelinky naprosto nadšený, každý den si na ni vzpomene. Je krásné vidět je pohromadě.

Nelince bylo deset, zpívá ve sboru, chodí na keramiku, v obojím je moc šikovná. Mrzí mě, že se nevěnuje klavíru. Problém dneska je, že mizí dobří a oddaní učitelé, kteří se celoživotně věnují hudební výchově dětí. Já jsem na takovou učitelku štěstí měl. To je velmi specifický obor, jenže teď se mu věnují lidé, kteří hrají večer, přes den toho tolik nemají, tak učí, aby si něco přivydělali. Rozhodně to není jejich poslání.

To byly vcelku vždycky. Bulvár na to měl jiný názor. Jako vždy. Tvrdil třeba, že mám narušené vztahy s tátou. Vůbec nechápu, kde na to přišli. Stačí nás spolu někdy vidět u stolu. Myslím, že to nevypadá na narušený vztah.

To je úplný nesmysl. Ani jsem to nečetl, jen mi to někdo starostlivě podal. Takže bůhvíco zase plácali. Soudci světa.

Mám rád zázemí, rodinnou pohodu. Možná to bylo ukvapené, ale zkušenost je zkušenost. I když je doprovázena chybami.