Olga Žáková: Krasobruslení je pro oko diváka krásný a náročný sport

Do krasobruslařského vlaku naskočila bezprostředně po druhé světové válce v roce 1945. „Naše generace měla smůlu, protože všichni dobří krasobruslaři utíkali za hranice. Ája Vrzáňová, sourozenci Jelínkovi, Zdeněk Doležal a mnoho dalších,“ říká Olga Žáková.

„Jednou jsem za Zdeňka musela zaskočit, protože si vyvrkl kotník. Bylo to v Moskvě na koncipovaném pořadu amatérská revue V srdci Evropy. Měl jet s Pavlínou Hutzovou, bezprostředně před vystoupením se zranil a jí to nestačili říct. Hledali přibližně stejnou postavu, vrazili mi na hlavu pánskou paruku a oblékli jeho kostým, to šlo. A řekli, že mi Pavlína řekne, co mám dělat. Jenže když jsem před ni přijela, tak se vyděsila, protože poznala, že to není Zdeněk, ale nepoznala mě. Chvíli jsme stály a já jsem na ni zařvala, co máme dělat? A ona mě naštěstí podle hlasu poznala a odjely jsme to,“ vzpomíná s úsměvem.

Olga Žáková studovala akademické gymnázium ve Štěpánské v Praze a k tomu krasobruslila. Problém však měla se stíháním tréninků, které byly buď ráno, nebo večer. Vedení prestižního gymnázia jí neumožnilo vynechávat první vyučovací hodinu, takže trénovala mnohem méně než konkurentky.

„Paní ředitelka tehdy krasobruslení označila za buržoazní sport,“ vysvětluje Žáková.

„Tenkrát se trénovaly hlavně povinné cviky, které tvořily celé dvě třetiny závodu.

Proto za mnou přišel doktor Josef Dědič a řekl mi, že stejně budu studovat, takže na tréninky nebudu mít tolik času a že hned příští týden půjdu soudcovat žákovské závody. Následovaly juniorské, a dokonce jsem soudcovala i Jindru Kramperovou, která byla jen o rok mladší (trojnásobná mistryně Československa pozn. red.). No a pak mě navrhli na mezinárodní rozhodčí,“ vzpomíná Olga Žáková.

Díky tomu se stala na dva roky nejmladší mezinárodní porotkyní vůbec. „Teď by to ani nešlo, protože je stanovená hranice 23 let,“ vysvětluje.

Hlas Olgy Žákové můžeme už několik let slýchat z televizních obrazovek, kde spolukomentuje šampionáty a olympijské závody v krasobruslení. Nyní to

bylo mistrovství Evropy v Ostravě, kde se na krásném sedmém místě umístila naše sportovní dvojice.

„Konečně se začíná blýskat na lepší časy. Anička Dušková s Martinem Bidařem nám udělali velkou radost. Upřímně řečeno 7. místo jsme ani nečekali. Byli jsme si celkem jistí, že by měli skončit v první desítce, ale spíš víc ke konci. Ale zasloužili si to. Jeli výborně, bez nějakého většího zaváhání, všechno splnili a jsem moc zvědavá na to, jak budou v Helsinkách soutěžit s americkými, kanadskými a čínskými páry. Ale moc bych jim přála, aby se dostali do šestnáctky, která zaručuje účast na olympijských hrách,“ říká Olga Žáková.

Nedokáže říct, co má v krasobruslení nejraději. Rok od roku se to prý mění. „Mám moc ráda tance, to je díky trenérce Míle Novákové, se kterou jsem spolupracovala, občas se i pohádala, ale nesmírně jsem si jí vážila, protože do tanců přinesla velké změny. Začala totiž s krokovými variacemi. Předtím tance vypadaly tak, že se prováděla nějaká figura, která byla víceméně z parketu, a mezi tím se na ně najíždělo. A ona přinesla takovou tu brusli na led. A takže to díky sourozencům Romanovým nastartovalo novou éru v tancích na ledě.“

U sportovních dvojic se podle svých slov o děvčata bojí. „Tam občas trnu, aby to dobře dopadlo. A v poslední době mám ráda ty nejlepší muže, protože to, co v krátkém programu předvedl Španěl Javier Fernandez, bylo něco, co jsme dlouho nezažili. V jeho jízdě je všechno, do konečku prstů je vše promyšleno.“

Její komentáře pro ucho diváka jsou vždy vyvážené a profesionální. Není z nich poznat, kdo je jejím favoritem. Snažím se, říká k tomu Olga Žáková s tím, že také má své favority, ale když se jim nevede, chválit je nemůže. „I jako rozhodčí jsem se snažila o co největší objektivitu. Třeba na olympiádě v Albertville (1992) jsem měla své favority v tancích, sourozence Duchesnayovi, ale když jeli Klimovová s Ponomarenkem lépe, tak se nedalo nic dělat. Ale ne všichni rozhodčí to tak udělali,“ říká.

„Člověk si vzpomíná na své bruslení a také měl vztek, když si myslel, že se mu to povedlo, ale rozhodčí dali nízké známky. Když jsem krasobruslila, tak nás soudcovali trenéři a to víte, každý si táhl toho svého. Ale ti nejlepší se vždycky prosadili, málokdy se stalo, že nezvítězil ten pravý. Ale stává se to. Nemohu zapomenout na olympiádu v Soči (2014), soutěž žen. Podle mého názoru měla vyhrát Juna Kimová (Jižní Korea), ale bylo mi jasné, že potáhnou doma Adelinu Sotnikovovou, která na letošním šampionátu Ruska skončila až osmá! Teď už to takhle nejde.“

Krasobruslení je pro oko diváka krásný a náročný sport. Nicméně jeho bodové hodnocení je pro laika jen těžko uchopitelné. Když se ještě dříve bodovalo od jedné do šesti, bylo to přehlednější. K tomu říká Olga Žáková, že samozřejmě posuzování výkonů v krasobruslení je subjektivní. A aby se to co nejvíce zobjektivizovalo, přešlo se po olympiádě v Salt Lake City (2002) na nový systém.

Krasobruslaři předvádějí prvky, které mají určitou výkonnostní úroveň. „To znamená například, že čtverné skoky mají vyšší hodnotu než trojité, z těch je zase nejtěžší Axel atd. A ještě navíc rozhodčí za každý prvek dávají plusové nebo mínusové hodnoty. Nula je, když je to provedeno docela dobře. Když je to už pěkné, tak se dá jednička a dvojka. Na trojku dosáhne málokdo, to musí být perfektní.

A pak se zase odepisuje, minus jedna je malá chyba, třeba přiškrtnutí druhou nohou při výjezdu nebo jedna ruka na ledě, když jsou obě ruce na ledě, tak už je minus dva. Pád, nebo když změní bruslař trojitou rotaci za dvojitou, která je předepsaná v krátkém programu, tak je to minus tři,“ vysvětluje.

Nejvyšší a nejnižší známka se naštěstí škrtají. „A to bylo velmi důležité, protože některé, hlavně ty velké státy, řeknu to upřímně, ať to byl Sovětský svaz, poté Rusko a také Amerika, si své závodníky hodně ,táhli nahoru‘ a to už nejde. V tom se to opravdu zobjektivnilo,“ dodává Olga Žáková.

Problematičtější je druhá část hodnocení, dříve známá jako umělecký dojem. Dříve jedna známka, nyní pět hledisek. „První jsou tzv. bruslařské dovednosti, jak to bruslaři jede, jakou má rychlost, položení do hran. U druhé známky, která bývá skoro vždycky nejnižší, jde o spojovací prvky. To znamená, jestli se jízdou přes půl kluziště připravuje na skok, nebo jestli ho skáče z nějakých pohybů, kroků atd. Třetí známka je provedení. Jaký má postoj, jak drží trup, ruce, hlavu apod.”

„Čtvrtá je pro letošní rok změněna, dříve to bývala choreografie, teď se tomu říká kompozice programu. Ale ta je podle mě nejvíc sporná, protože třeba výborný bruslař nemá takové finanční možnosti, aby si mohl zaplatit světové choreografy, a je na tom tedy podstatně hůře než jiný, který není tak dobrý, ale má špičkovou choreografii. A poslední známka je interpretace hudby. Vidíte, jak je to složité, a rozhodčí na to mají málo času.“

Nyní je před Olgou Žákovou mistrovství světa v krasobruslení v Helsinkách. Severské státy zná dobře, je totiž také průvodkyní na poznávacích zájezdech a jezdí do Norska, Švédska, Dánska, na Island. Má ráda hory, za kterými jezdí do Švýcarska a Rakouska. Přednášela na vysoké škole mj. i estetiku a dějiny umění, a proto miluje zájezdy také do Říma a Petrohradu. A vřele doporučuje navštívit Gruzii a Arménii.

Když jsem před kolegou ze sportovní redakce Martinem Kézrem řekla, že jdu dělat rozhovor s paní Olgou Žákovou, okamžitě si vzpomněl na olympiádu v Naganu (1998) a novinářské stanoviště, odkud společně sledovali utkání našich hokejistů. „Bruslí moc dobře, ale ta ladnost jim chybí,“ pronesla tehdy s úsměvem Olga Žáková na jejich adresu. Když to paní Olze říkám, směje se, že to je pravda. A přidává vzpomínku.

„Jeden z nejrychlejších bruslařů z hokejistů byl podle mého názoru Jožka Golonka, ale pozor! On do 15 let krasobruslil! Jezdil párovku se svou o rok mladší sestrou Julkou, která byla mistryní Slovenska. Víte, jak to je v tomhle věku, děvčata rostou dřív a ona ho přerostla! A tak Jožka řekl, že s ní jezdit nebude, a dal se na hokej. A protože jezdil párovku, měl i fyzičku. Pamatuju si, jak ujel Rusům a dal gól, že jsem řekla, že kdyby nebyl krasobruslař, tak by to nedal.“