Olga Walló: Co se dá koupit za peníze, není drahé

Teď ale září nadšením. „Když se štěstí unaví, i na Walló sedne,“ říká. Jako dabingová režisérka strávila v Československé a později v České televizi bezmála čtyři desetiletí. Pak o ni jaksi přestal být zájem, i když byla perfekcionistka a workoholička.

„Někdy počátkem nového tisíciletí mi prostě postupně přestávali dávat práci… Přišla generační výměna. Tak jsem šla,“ krčí rameny.

Ale nyní je zpět ve hře, i když ne díky České televizi. Spolu se zvukařem Jiřím Götzem, který založil Studio Na Jezerce, natáčí audioknihy pro nakladatelství Albatros. „Po profesi se mi stýskalo,“ přiznává.

Valovců je plné Slovensko. Můj pradědeček pocházel ze Staré Turé. Když se ale přestěhoval do německy mluvící oblasti, vyslovovalo se to „faló“, což je, s prominutím, čurák. Takže si honem pořídil ke jménu to dvojité W.

O samotě se mi strašně líbí dva a půl dne, třetí odpoledne už ne. Takže zase trávím dost času v Praze; ve Skříněřově mám pořád knihovnu a prádlo, chodí mi tam pošta. Sousedé se ke mně chovají moc pěkně. Cítím se tam doma, stejně jako jsem se kdysi cítila doma na zpustlém statku v Újezdě.

Ale v Praze se cítím doma také, mám tam práci a přátele. Dřív jsem bývala pěkně asociální, neuměla jsem s lidmi mluvit. A tak teď napravuji to, co jsem kdysi nedokázala. Ovšem síly slábnou, čas plyne a člověk vypadá jako strašidlo. Jak já bych chtěla burkiny…

Nebylo, ty se namočí. Jak mi vysvětlil kamarád z Izraele, burkiny se nenosí kvůli počestnosti, ale kvůli slunci. Aby se člověk nespálil. Ale já bych se v nich chtěla schovat. A závoj? Samozřejmě, dejte mi závoj! Nebaví mě chodit po světě s tímhle obličejem, je to nějaký převlek, který mi nepatří. Staré ženy by si měly závoje vážit!

Ale vážně, jsou lepší témata než vzhled… Čas je pomíjející, vážím si času. A užívám si ho, stejně jako ten fernet, který jsem si objednala k rozhovoru.

Co se dá koupit za peníze, není drahé. Když člověk ví, že za chvíli umře, tak je bohatý. Má nějaké úspory na dobu „až mu bude zle“ – a teď už mu zle je…

Můj blízký člověk je po operaci nádoru, je mu osmdesát sedm. Když začal slábnout, rozhodli jsme se utratit peníze za krásnou dovolenou. Našla jsem přepychový malý trojstěžník, vypadal jako opravdový. Odmala mám ráda staré lodě.

A tak jsem se ocitla v Kings Bay, odkud vyjížděl Amundsen na severní pól. Bylo to tak krásné, až jsem měla pocit nepatřičnosti. Ale byla jsem tam sama, můj muž už byl v nemocnici s rakovinou.

Cestování nebývá pohodlné, vyplatí se až později: když už je člověk ve stáří nemocný a nemůže se moc hýbat, pak je pořádně vychutná.

Zpětně si vybaví cesty, po kterých šel – a čas se mu vrací velmi, velmi živě. Vyskakují souvislosti. A v tom je pro mě jeho smysl…

Zrcadlo ty kouzelné, rci, kdo krásnější je mne? Pamatuji, že Sněhurku tehdy měla zpívat Eva Pilarová, ale byla indisponovaná, nevytáhla trojčárkované ef – to jsou strašné výšky.

Pak si hudební režisér vzpomněl na svou známou ze sboru. Jmenovala se Marie Sikulová a šlo o ženu v domácnosti, Sněhurka byla její první a poslední role. Do studia ji přivezli taxíkem přímo z kuchyně, ještě na sobě měla zástěru, protože zrovna dělala knedlíky. A vystřihla to prokleté ef na první dobrou.

Skaut byl, to ano. Ale především byl sirotek. Ve dvanácti letech se začal sám živit psaním, což byl podivuhodný výkon. Nikdy však nevěřil, že by ho měl někdo doopravdy rád, a to člověka vnitřně pokřiví.

Já jsem ho ráda měla, ale bylo to složité. Moc jsme si nepovídali. Říkala jsem mu: děláme stejnou práci, známe stejné lidi, s kým jiným bys v životě mluvil! Ale nechtěl – a já jsem zase tolik nenaléhala. Dnes už bych to řešila lépe, o věcech se má mluvit nahlas, je zbytečné být statečný se svými pocity.

Ale to je normální. I on se staral o mne, byť do poslední chvíle žil v přesvědčení, že jsem obluda. Jeho poslední slova v nemocnici byla: Nikdy by mě bylo nenapadlo, že to pro mě uděláš…

Řekla bych mu, že když jedu v autě, ještě pořád zpívám ty písničky, co jsme spolu zpívali. A pořád si recituju jeho básničky, abych za jízdy neusnula… Třeba tuhle:

Ještě mě přivítali fanfárami, ještě jsem zvítězil, však vítězství mě hněte. Mladý muž se mě zeptal: Mezi námi, povězte upřímně, už brzy odejdete?

Zítřejší vítěz čeká před branami. Podá mi ruku a já stisknu mu ji. Ti, kdo vpředu, jsou vždy krutě sami – také on musí jednou sklonit šíji.

Jdu pevným krokem, vratký je jen most. Čím déle po něm jdu, tím kráčí se mi lépe. Život je cizí dům, já přišel jako host. A hostitel se ptá: Už brzo odejdete?

No jo, tu jsem napsala asi v šesti letech.

Moje maminka byla osobnost, kterou bych si pro společný život nevybrala. A já byla poslušné a snaživé dítě. Možná kdybych měla sílu utéct…

Ale nedokázala jsem to. A celý život jsem si říkala, že jsem zkrátka zbabělec. Nakonec se maminka otrávila prášky v okamžiku, kdy se bála, že jí začíná vynechávat paměť. Chtěla zemřít krásná a vypadala i v rakvi moc dobře… Ale skoro každý má nějakou skrytou ránu.

Napsala jsem knihu s názvem Jak jsem zabila maminku. Ale jestli jsem to všechno zvládla, to si nejsem jistá. Určitě ne včas.

Když se na sebe zpátky dívám, tak bych se neměla ráda. Lidé, kteří mě považovali za nepříjemnou a nafoukanou, měli pravdu. Byla se mnou těžká domluva. A špatně jsem si vybírala partnery.

Kvůli maminčině výchově jsem měla v nepořádku sebevědomí. Když se mi někdo líbil a zajímal mě, tak jsem ho varovala, aby se mi vyhýbal. Že bych pro něho byla neštěstí.

Vždycky jsem si vybírala muže, kterých jsem se nebála, nedovedla jsem se postavit tváří v tvář někomu, koho bych si vážila. Oidipovský komplex nebo co já vím… Něco bylo špatně.

Změnilo. Už nejsem ta přísně viktoriánsky vychovaná holčička. Někdy kolem sedmdesátky jsem snad dospěla. Dokonce mi partner nedávno uvěřil, že ho mám ráda, že se o něj postarám a že může mít rád i on mě. A to jsme spolu šestnáct let!

Nakonec to vypadá, že i život dvou starých nemocných lidí může být hodně zajímavý, včetně emocí, i když puberťáci to dělají jinak. Ale nejde o menší příběh.

Pro mě byla rakovina jedním z kladných iniciačních zážitků. Všichni reagujeme stejně: vyděsíme se a pak nám odleví. Strach je samozřejmě strašlivý, ale ten není ve vědomí, je v těle. Lidé nejlépe fungují, když už jim nic jiného nezbývá. O tom jsem napsala knížku Sekundární zisky.

Když jsem pochopila, že jsem nemocná, že mi bude opravdu špatně, že se asi už nikdy normálně nevyspím – začala jsem najednou lépe vnímat lidi. Když si teď povídáme, jsem na vás napojená, doopravdy vnímám vaši energii a inteligenci… A tuto zkušenost využívám i při režii.

Problém konečnosti jsem řešila, když mi bylo sedmnáct. Dodnes si pamatuju tu strašlivou noc, kdy mi došlo, že žádná vteřina se už nevrátí. To byla hrůza! Ale od té doby už ne. Víte, na nás nezáleží. Já už jsem mockrát chtěla umřít. A i když teď mám velkou chuť žít, nemyslím, že se doopravdy bojím smrti.

Ptáci hnízdí každý rok, i když je to třeba jiný pár než loni. Řeka pořád teče. Všechno se opakuje. Komu na mně sejde…

Ale to není nic neobvyklého. V mnoha rodinách je kostlivců víc než skříní, jenom se o nich nemluví. Já si třeba připadám strašně provinilá, že jsem neplnila úkoly, které jsem v životě měla. Vždycky jsem zbaběle couvla.

Nic pořádného jsem nevystudovala. Nepostavila jsem se na vlastní nohy. K mnoha lidem jsem se chovala s předsudky často komickými. Nevybrala jsem si poctivě partnera – třeba špatně, ale poctivě. Neměla jsem dítě.

Vstoupila jsem do komunistické strany. Neemigrovala jsem. Nedělala jsem divadlo. Nikdy nebudu jezdit na kajaku dobře divokou vodu. Nenaučila jsem se opravdu dobře žádný jazyk…

Překládám z šesti, nemluvím žádným.

Nevím… Nikdy jsem se nebrala vážně. Vedla jsem velmi opovrženíhodný život. Tak teď aspoň plním nějaké rozumné úkoly a snažím se je plnit co nejlépe.

Může se vám hodit na Zboží.cz: