Olga Špátová: S filmem je krásný život

Ve světě filmového dokumentu vyrůstala odmalička, kameru držela v ruce už jako dítě se stejnou samozřejmostí, jako její vrstevnice držely panenky.

Jeden z prvních filmů, který samostatně natočila, byl o jejím vztahu s matkou Olgou Sommerovou a jmenoval se (Ne)cenzurované rozhovory. V současné době natáčí dokument o příběhu Jana Kaplického a budovy Národní knihovny. Když do projektu vstupovala, netušila, že film bude nakonec o něčem jiném, než původně měl být. Ale také v tom je kouzlo i riziko dokumentu.

„S myšlenkou natočit film o Janu Kaplickém za mnou přišla producentka Eliška Kaplická. Mimo jiné ji k tomu vedlo to, že jsem Leteňačka, na Letné žiju celý život a jednou budu bydlet proti knihovně.

Domluvily jsme se, že budu s kamerou od začátku sledovat, jak se knihovna staví, pozorovat tvorbu Jana Kaplického a výjimečnou architektonickou událost v Praze. Ale život to napsal jinak a do stavby knihovny vstupuje jedno drama za druhým. Jako režisérka bych měla být nadšená, pro dokument je takový zvrat událostí skvělý, ale jako občanka jsem z toho smutná. Nejvíc je mi líto a zároveň mě děsí, že se může počáteční nadšení a touha něco vytvořit postupně vytrácet pod návalem politické nevůle a lží,“ říká.

A zarytá. Od mámy a táty vím, že když mi byl jeden rok, první kroky jsem udělala u Stalina, jinak tomu místu u dnešního kyvadla neřekli. Když se na letenské pláni odehrávala revoluce, bylo mi pět let a rodiče mě jednou vzali s sebou. Pamatuju si, že jsem se bála toho množství lidí a hluku a že byla strašná zima.

Jmenoval se Trojhra a byl o mojí největší kamarádce Lucii, její mámě a babičce. O třech generacích jedné krve, jejichž životní hodnoty jsem porovnávala.

Jsem dodnes vděčná několika lidem z České televize, že mi dali důvěru a šanci natočit v osmnácti první film. Trojhru pak ocenili jako nejlepší film na festivalu AFO v Olomouci, takže jsem ráda, že jsem je nezklamala.

Témata mých prvních filmů mi byla důvěrně známá. Nejdříve Trojhra, pak film o vztahu s mojí mámou a pak film o lásce mladých lidí. Myslím, že pro mě bylo dobré začínat s příběhy, které dobře znám, protože jsem měla šanci být pravdivá. A v té lehkosti důvěrně známých pocitů jsem se taky snáz učila filmové řemeslo.

Pocítila jsem to hlavně proto, že se mě na to pořád někdo ptal. Nevím, jestli to mělo vliv na můj neúspěch u přijímaček na FAMU. Vím ale, že jsem neměla moc dobrý test ze všeobecných znalostí, který je na FAMU nutné absolvovat. Možná si řekli, že dcera dvou uznávaných filmařů toho tak málo ví…

Třeba děti těch, kteří toho hodně dokázali, posuzují přísněji, než když tam přijde někdo, kdo není z filmařské rodiny. Já ale považuju za mimořádné štěstí, že jsem dcerou takových rodičů. Pro mě byli rodiče mojí školou. S tátou jsem vedla filmařské rozhovory několik let, promítala jsem mu jako prvnímu své hotové filmy. Dodnes se s mámou radím, ale musím říct, že ona se už taky radí se mnou, protože dělám kameru jejím filmům.

Učí mě jednat pružněji, dodává mi i odvahu, kterou potřebuju v různých situacích při natáčení, hlavně když jako kameramanka chodím tam, kam bych se normálně jít ostýchala.

Pro mámu je podstatná svoboda v práci a ve vztahu. Myslím, že to jsem zdědila jedna ku jedné.

My se spolu hodně hádáme a hodně smějeme. Máme podobný vztah k práci, je pro nás důležité, abychom ji dělaly, jak nejlépe umíme. Pro nás je na prvním místě láska a na druhém práce.

Taky máme stejný účes a stejný vztah k oblékání. Obě trpíme, když si potřebujeme koupit něco na sebe. Máma se mnou párkrát v životě šla nakupovat, a když jsem si po dvou hodinách nic nevybrala, křičela na mě, že mě vydědí. Jediné, co mám, jsou boty, protože máma si je koupí a já jí je seberu, protože máme stejné číslo. Tak si koupí další a já jí pak některé nechám.

Když byla moje babička mladá a chtěla si na sebe něco koupit, řekla jí její matka, moje prababička: Ty nic nepotřebuješ, tebe krášlí mládí! Takže zatím mě krášlí mládí a já na to hlavně nemyslím, protože mám pořád plnou hlavu svých filmů.

A bylo to tak od základní školy. Zatímco se moje spolužačky vodily s klukama za ruku, já jsem s kamarádkou Lucií Pechovou točila amatérské hrané filmy. To byl dobrodružný život.

Tátu dojímalo každé setkání s dobrým nebo silným člověkem, a to mě naučil - zajímat se o příběhy druhých, umět je pozorovat a pak z nich hravě a pečlivě sestavovat filmy. Učil mě tomu, abych nesla za všechno odpovědnost sama, nikdy si nestěžovala na kolegy nebo světelné či meteorologické podmínky při natáčení.

Táta byl přísný k sobě i k blízkým lidem. Někdy jsem to prožívala těžce, a za pravdu jsem mu dala až s odstupem času. Pamatuju si, jak jsem stříhala svůj druhý film, a po deseti dnech ve střižně jsem mu volala, že jsme si se střihačem dali den pauzu. Táta mi řekl, že tohle pauzírování není k ničemu, že začínám polevovat a nedávám filmu maximum. Bylo mi to líto a jeho to nakonec mrzelo. Potom mě objal a omluvil se mi, ale ve mně už zůstalo, že dokud nedám práci všechno, co můžu, je to špatně.

Dokonce jsem si jeden čas myslela, že je v pořádku, že mě z toho soustředění při držení kamery bolí krční páteř, že to je znamení, že pracuju naplno. Vím, že to tak není. Ale někdy to jen přeháním, abych cítila, že by mohl být na mě pyšný.

Ne, nikdy. Vždycky jsem s nimi o všem mluvila. I o manželství, o vztazích. Díky tomu jsem věděla, že když se rozejdou jako manželé, je větší šance, že si zůstanou jako přátelé. Těžko se to chápe, takové dvě osobnosti, tak velká láska mezi nimi byla…

Přišlo to, když táta v šedesáti šesti letech přestal definitivně pracovat a máma byla na vrcholu své kariéry, točila jeden film za druhým, psala knihy o partnerských vztazích. Je mi líto, že už spolu nemůžeme jet jako rodina na výlet, jít na procházku, že si nemůžeme povídat o filmech a o životě.

Ale on nebyl smutný, on jenom o těch smutných věcech dennodenně přemýšlel. Když jsem s ním třeba byla na nějaké svatbě, tiše pozoroval a říkal, že je smutné předpokládat, jak to manželství jednou dopadne.

Odmala jsme spolu mluvili o smrti. Nechtěla jsem si připustit, že táta někdy umře. Když se to před dvěma lety stalo, byla jsem na to, díky němu, asi trochu víc připravená, a na spoustu mých úvah a stýskání mi v duchu dal odpověď. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by se tak radoval z běžných událostí - z kosáků na své zahradě, z grafických funkcí na svém počítači, z fotografických koláží, které na něm vyráběl, z dobře propečeného bramboráku.

Pořád. Vztah otce s dcerou je nenahraditelný. Nikdo vám nenahradí tu bezpodmínečnou mužsko-ženskou lásku. Když se při natáčení setkám s nějakým otcem a jeho dětmi, vždycky je mi teskno.

Příští rok se bude vydávat na DVD tátových osmnáct filmů a my s bráchou jsme chodili pomáhat do studia, kde korigují obraz a zvuk filmů. Na jeho filmy se opakovaně dívám, znovu ho skrze ně dál poznávám, a jsem proto pořád s ním.

Jestli je pravda, že dcera, která má ráda svého tátu, celý život hledá někoho, kdo je mu podobný, tak jsem si teď dobře vybrala svého Matěje. Že by to byl také vliv mojí silné mámy, která mě neustále učí tomu, abych znala svoji cenu?

Matěj bere rovnocenný vztah mezi mužem a ženou jako přirozenost. Je pro nás důležitý dialog. Ale dost už - abych to nezakřikla a dostala od něj něco pod stromeček.

Pamatuju si, že jsem se v době dospívání bránila jejím kategorickým soudům. Časem jsem pozorovala, že ji začínám trumfovat v některých postojích. Třeba když nás obskakovala kolem stolu, řekla jsem: Mami, vždyť jsou tady taky kluci, proč nepřinesou vodu a neuklidí ze stolu? Co pamatuju, máma každou ženu opravovala, když třeba řekla, že je advokát místo advokátka nebo sociolog místo socioložka. Někdy jsem ji přistihla, že řekla mužský tvar profese místo ženského, a poťouchle ji opravila.

Ale to už dávno neplatí! Dokumentární film je dnes doménou žen co do počtu i výrazných filmařských činů.

Právě jsme dokončily film o politickém procesu padesátých let s doktorkou Miladou Horákovou, která byla odsouzená jako jediná žena k trestu smrti. Podnětem k natáčení byla opera Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude… v Národním divadle.

Točily jsme vznik inscenace, kde v hlavních rolích exceluje pěvkyně Soňa Červená a kontratenorista Jan Mikušek. Libreto opery je napsané z úředních dokumentů procesu, který byl zinscenován jako divadlo. Zažily jsme s mámou večer, kdy jsme doma točily detaily telegramů, ve kterých prezidenta Klementa Gottwalda žádají lidé z celého světa včetně Alberta Einsteina o milost pro čtyři odsouzené k smrti.

Četly jsme si nahlas dopisy Milady Horákové na rozloučenou, které napsala v cele smrti. To byly silné chvíle. Při práci na tomhle filmu jsem pochopila, jak křehká je demokracie a jak je nebezpečná komunistická ideologie. A to dodnes, proto Senát navrhuje postavit KSČM před soud za porušování zákonu a ústavy.

Lenka letos bohužel umřela, s Adrienou a Soňou se stýkáme. Zrovna předevčírem jsem byla se Soňou Červenou na Pucciniho Bohémě ve Státní opeře. Byl to zážitek, obě jsme byly dojaté. Povídaly jsme si jako dvě holky, Soňa mě vždycky chytí za ruku a směje se, je tak vtipná a já vím, že její energie a fantazie zdaleka nedosahuju. Měly jsme obě černé oblečení, delší vlasy a radostné výrazy a scénograf Daniel Dvořák nám říkal: „Vy jste si, holky, takový nějaký podobný.“ Mě to ohromně potěšilo, protože Soňa je krásná!

Musím říct, že je to velká klika! Od táty jsem navrch dostala ani ne tak výukou jako spíš genetickými cestami touhu být nejen režisérkou, ale i kameramankou. Tím jsem se stala při práci na filmu absolutně nezávislou, protože ručím sama za sebe. A jestli je něco na dokumentaristice a na životě nejkrásnější, je to svoboda.