Olga Šípková: Tanec dávám i do činek

Moc ráda. Líbí se mi, že při něm vyjadřuju kultivovaným pohybem sama sebe, svoji energii. Byla jsem gymnastka, dělala balet…, a je fajn učit se další, nový pohyb. Tancuju vlastně celý život, i když mě lidi mají spojenou hlavně s aerobikem a životním stylem. Nicméně já si od začátku převáděla aerobik do takového tance s příběhem. Chytlo mě předcvičování, ale neseděl mi styl, jakým se provádělo, nedokázala jsem jen bezmyšlenkovitě cvičit. Tanec dávám i do činek a posilování.

Když nepočítám současný trénink na StarDance, tančila jsem naposled před pěti lety, kdy jsme s mužem a přáteli absolvovali taneční pro dospělé. A bylo to hezké. Nešlo jen o tanec, ale i o to se sejít, pobavit… Doporučuju!

Dvojsečný a trochu svazující. Markovi se loni povedlo dovést do finále Jitku Schneiderovou, ovšem před lety vypadl už v prvním kole. Je několikanásobný mistr republiky v latině, velmi schopný… O mně se ví, že celý život sportuju a že tedy snad vydržím náročný trénink, a že můj obor není vrh koulí, ale ladný pohyb. Takže lidi čekají, co předvedu. Je to závazek.

Ale já se tímhle nechci zabývat, nechci si vytvářet domněnky ani očekávání, což my ženy umíme. Snažím se užít celý nácvik i přímý přenos, kde budu moct ukázat, co ve mně je. Dál už záleží na tom, jak mě ohodnotí porota a hlavně diváci…

Zásadní rozdíl je v druhu pohybu, je to o úplně jiných detailech, takže se učím v určité fázi zpevnit a v určité povolit. Což sice umím, jenže v jiný moment, než je správně u tance. Mám naučené některé věci, které mě Marek musí složitě odnaučovat. Třeba svalovou smyčku, to je docela kámen úrazu.

Jak se říká: je lepší vyhořet než se stěhovat, podobně je snadnější učit nováčka než měnit zakořeněné zvyky.

Problém je i v tom, že jsem zvyklá vést, být paní činu, a tady se musím poddávat partnerovi, který si se mnou v podstatě dělá, co chce.

Je velký rozdíl pohybovat se hodiny ve sportovních botách nebo bos – a na vysokých podpatcích. Navíc musím občas jít do krajních poloh, Marek využívá toho, že dovedu dát nohu k čelu, hodně se zaklonit, vydržet v určité pozici. Při tom dostávají nejvíc zabrat záda. Tudíž mě bolí, jsem bolavá i několik týdnů, ale naštěstí umím kompenzační cvičení, takže se pravidelně protahuju. Nechci odejít ze StarDance s rozhozeným tělem, jedu svůj osobní život a práci i v této době.

Když jsem ho dělala vrcholově a vyšplhala se až na stupínek mistryně světa, což je něco jiného než předcvičovat, tak samozřejmě. Došlo i na sádru na ruce a řadu dalších zranění, bývala jsem dobitá. Přísloví vrcholovým sportem k invaliditě je pravdivé. Ale ve výsledku to bylo krásné.

A vznikla láska na první pohled! Skutečně jsem nebyla v gymnastice úspěšná ani somatotypově připravená, jsem příliš rychlá a dynamická. Takže když jsem uviděla tenhle pro Čechy nový sport a dozvěděla se, že se v něm závodí a ti krásní lidé nemusí být hubení jako gymnastky, mají hezké oblečení, moderní muziku, ladné pohyby a přitom podávají výkon, nebylo co řešit.

Pracovala jsem tehdy ve fitku: cvičila jsem, masírovala, obsluhovala bar i uklízela a v polední pauze jsem tajně cvičila. Vymyslela jsem sestavu, koupila trikot a přihlásila se na závody.

Ani manžel o tom nevěděl. Teprve když jsem vyhrála. A protože je trenér, začal mě vést, napojili jsme se na dietologa, sledovali svět… A z průměrné holky se za pět let dřiny stala mistryně světa! Ze dne na den se mi totálně změnil život.

Vůbec ne. Na tréninku dokážu unést role svěřence a trenéra a nevměšuju do toho partnerské vztahy, zda jsem se špatně vyspala nebo jsme se nepohodli. Byla jsem tam submisívní člověk, který dřel, protože to miloval. Pak jsme si šli každý do své práce…

Ustáli jsme to, ale poslední rok jsem věděla, že dál to tak nechci, že pokud budeme pokračovat, ovlivní to i náš vztah. A odešla jsem na vrcholu. S mužem jsme pak začali zakládat fitka.

Jako gymnasti, studenti tělovýchovné fakulty – ve stejné tělocvičně v Tyršově domě v Praze, kde se potkali třicet let před námi moji rodiče. Fakt! A jsme spolu osmadvacet let. Dnes Ivan už netrénuje, je spíš člověk v pozadí, duch, který mě uzemňuje, má zodpovědnost a vytváří zázemí. V našich studiích obstarává software, IT záležitosti, provoz…

Oba jsme z úplných a velmi chudých rodin, byli jsme vychováni skromně, a přitom jsme zažili nejhezčí dětství, jaké jsme mohli mít. A pokud víte, které hodnoty jsou důležité, tak i když vás to ve světě šoubyznysu a oparu slávy vynese vzhůru a lítáte, máte stále na paměti, kam patříte.

To mě vždycky dokázalo narovnat, abych si nemyslela, že ten lesk a blesk je hlavní. Jsme normální lidi, kteří si nesedli na zadek z nějakého titulu. Ani moji sourozenci a děti. Ačkoliv mi mohlo být někdy líto, že to se mnou neprožívají, zpětně jsem ráda.

Je klidný, pevný Býk, zatímco já tvrdohlavý Beran. Jsem oheň, on země. Je možné, že žárlil, ale choval se tak, že jsem se k němu vždycky ráda vracela. Rozhodně mu nevadilo, že jsem byla vidět, fotí mě, dělají rozhovory… On je raději schovaný. A přeje mi, ať si to, do čeho jdu, užiju.

V naší rodině jsem žárlivější já. Když trénoval krásné mladé holky, trávil s nimi spoustu času – a já žárlila opravdu hodně… Dokonce jsem jednou vytočila číslo pomyslné sokyně a dala mu mobil k uchu – abych nakonec zjistila, že šlo o omyl.

Syn se mi narodil ve dvaceti, což tehdy bylo normální. Naštěstí jsem ještě měla maminku, která mi moc pomáhala, i tatínek. Bohužel se nedožila ani mého titulu, zemřela ve dvaapadesáti, a táta odešel šest let po ní. Je to hrozná škoda, mohli se těšit našimi dětmi a tím, že se nám snad daří… To je mi strašně líto a dodnes jsem se s tím nesmířila.

To je fakt. V tělocvičně jsem byla snad ještě dřív, než jsem uměla chodit. A to prostředí jsem milovala. Táta byl vedoucí katedry gymnastiky na vysoké škole, náčelník České obce sokolské, persona, která táhla lidi – já jsem jeho otisk. Odjakživa jsem věděla, že chci jít stejným směrem.

Maminka taky sportovala, civilním povoláním ale byla prodavačka v textilu, což znamenalo za socialismu terno. Uměla krásně šít, takže nás všechny obšívala, pletla čepice… I mě to naučila, byli jsme tři sourozenci a museli se ohánět, od patnácti jsme běhali po brigádách. Nechci působit jako seniorka, ale byla to hodně jiná doba, než do jaké se narodily moje děti…

To oba odmítli. Prošli s námi lecčíms, ovšem nechtěli závodit. Ale jsem ráda, že se pohyb stal neoddělitelnou součástí jejich života. V šestadvacetiletém exempláři jménem Michal už máme důkaz, že jsme ho vedli správně: na co sáhne, to mu jde, je samostatný, bydlí sám, žádný mamahotel, vydělává si jako grafik a fotograf, jednou za týden si přijde popovídat… Sice jsem měla trochu obavy, když vylétal z hnízda, ale je to to nejlepší, co se mohlo stát – otřískal se a máme ideální vztahy. Nejsem věřící, ale připadá mi, že ten nahoře si někde vezme a jinde přidá. Vzal rodiče a dopřává mi zdravé, šikovné děti.

Tancuje, cvičí gymnastiku, pořád se nějak pohybuje, visí hlavou dolů…, v tom je po nás obou. Rozdíl je ten, že není ambiciózní a nezajímá ji lámání rekordů. Což respektuju.

Aerobik je v podstatě univerzální název pro řadu cvičení, velmi se vyvinul a pokrývá věkové zvláštnosti od dětí po seniory i rozdílné temperamenty (od těch, kdo se chtějí bavit, přes milovníky tance až po ty, které láká zvedání činek nebo meditace).

Je to pohyb, což představuje nejpřirozenější věc člověka. Každý si najde ten svůj. Takže mám stále lidem co nabídnout.

Když jsem byla na dně, nemohla jsem o tom mluvit. Ale teď chci, aby můj příběh znalo co nejvíc lidí, kteří na tom mohou být podobně. Aby se nebáli s tím něco udělat. Když se zlomí noha, dá se do sádry, když se zlomí duše, člověk se obviňuje, že selhal. Ale tak to není.

U mě šlo o chronické nastřádání negativních faktorů. Jsem typ starající se o druhé, jen ne sama o sebe – kovářova kobyla. Byla jsem přehnaně zodpovědná (mistryně světa nikdy nesmí spadnout na zadek!) a snažila se být ve všem dokonalá, neustále jsem se hlídala, přepínala se, rozdávala energii cizím lidem i doma, do toho nějaké trable v podnikání, druhé dítě, nedostatek minerálů a vitamínů, čtyřicítka na krku… až jsem se totálně složila. Organismus nejde přečurat.

Přepadaly mě depresívní stavy, nemohla jsem spát, plakala jsem, byla vznětlivá, křičela na děti, šla jsem do hodin a vůbec se mi nechtělo, nedokázala jsem lidem dát ani úsměv, na nic se netěšila. Jasně, měla jsem barák, fitka, děti, muže…, ale pro obrovskou únavu jsem nic z toho nevnímala. Vše jsem viděla černě, vstávala jsem s myšlenkou, co zase bude špatně!

Nakonec jsem šla za odborníky. Ti mi vysvětlili, že jsem spoustu věcí dělala chybně. Nasadili mi antidepresiva a ambulantně jsem docházela na psychiatrii. K tomu jsem upravila jídelníček a vyzkoušela řadu alternativních metod, jako kineziologie, bylinky, celkovou očistu organismu… Potřebovala jsem si najít svoji cestu. Nejsem extrémní člověk, jsem otevřená všemu.

Léčení je v podstatě dlouhý běh do konce života. Postupnými krůčky a změnou stereotypů jsem se vylepšovala. Učila jsem se myslet na sebe, jsem tady a jsem taky důležitá! Do té doby jsem neměla ani žádné koníčky. Chlapi si přece hrají! Že na to my ženy nemáme čas, je jen výmluva.

Začala jsem si tedy dělat drobné radosti – nemusíte se těšit jen na dovolenou u moře, ale třeba na kafe s kamarádkou nebo hodinku s knížkou. Vrátila jsem se k učení jazyků, beachvolejbalu a nacházela nové příjemné věci: jízdu na koni, jógu, golf, metody na uvolnění.

Důležité bylo zastavit se a nadechnout, což se povedlo ve chvíli, kdy mě uklidnily léky. A za čtyři a půl roku přišel okamžik, kdy jsem antidepresiva vysadila. Zpětně jsem za své vyhoření i ráda, protože mi otevřelo další dveře. Naučila jsem se brát negativní věci jako výzvu, že něco musím změnit.

Radím to i ve svém pořadu Minuty pro zdraví na stanici ČRo Dvojka: je dobré poslouchat signály svého těla. A nebát se změn. Pracovně jsem si udělala pauzu a ani dnes nejedu na plný plyn. Ve chvíli, kdy se začínám cítit unavená, řeknu: Stop, teď přemýšlej! Ne až spadneš na ústa!

Přiznám se, že jsem dokonce dvakrát odmítla StarDance, ačkoliv mě ta nabídka a vidina, že budu tancovat jako princezna, nadchla. Jenže v té době jsem na tom byla nejhůř. Manžel jednoznačně řekl, že si to nepřeje, že chce, abych žila. A já to respektovala…

Ale letos zjara jsem potkala člověka, který je ve StarDance zapojený a divil se, proč jsem tam ještě nebyla. Ptal se: Ty nechceš? Odpověděla jsem: Chci! A on: Tak pro to něco udělej! Stalo se: zvedla jsem telefon…

Hodně mi pomohl i loňský kurz koučinku, který využívám ve formě autokoučinku: vyčlením si čas, abych si položila určitou otázku a přemýšlela o ní. A pokud se mi něco nelíbí, zeptám se: Co můžeš udělat pro to, aby to bylo jinak? Máš ve svých rukou člověka, který tě naštval? Ne, máš v rukou sebe, takže abys byla OK, musíš k němu změnit přístup. Nehneš s ním, stejně jako nehneš s počasím, tak nebuď naštvaná a udělej si jiný program. Jsou to maličkosti, ale deset takových za den vás může srazit na kolena.

Určitě, na nich je postavená hezká jistota, kterou potřebujeme. Ráno vstávám brzo, když rodina ještě spí, chvíli něco dělám, abych dostala hlad (v létě cvičím na zahradě jógu), pak se v poklidu nasnídám a připravím na celý den. Můj večerní rituál je čtení, vyhledávám esotericky vzdělávací knížky – mojí biblí jsou Čtyři dohody. Jednu dobu jsem jela ve vzdělávání natolik, až Ivan řekl: Nehledej pořád moudra, přečti si nějakou kravinu! Tak jsem si zamilovala červenou literaturu, krásně se u ní uvolním.

Skoro, i o víkendech jezdím po republice. Už to zase miluju! Nic mě zaplaťbůh nebolí a to mi bude za tři roky padesát! Znamená to, že to asi nedělám špatně. Chci být ženám dobrým průvodcem, od něhož mohou čerpat maximum. Je báječné dávat si navzájem energii, to je nejlepší psychoterapie. Ale stejně vždycky budu raketa…

Taky jsem dřív myslela, že je to šílená nuda. Manžel ale správně odhadl, že pro mě bude ideální. Trvalo léta, než jsem golf pochopila a zbavila se předsudků o lidech, kteří ho hrají. Dnes říkám, že je to skvělý kurz sebeovládání, můžete hrát celý život a pořád nebudete na konci.

Jste v přírodě, vyčistíte si hlavu. Pokud se nesoustředíte na tady a teď, nedáte dobrý míček. A co jiného je meditace? Pro mě je skvělou meditací i vyšívání obrázků. Jeden trvá až dva roky, vyšívám miniaturními křížky, které vypadají jako malba. Inspiraci hledám ve staré dobré Burdě.

No jasně, v pubertě, jako gymnastka jsem musela. Vajíčkovou, párkovou, jogurtovou… A stejně mi říkali, že jsem tlustá. Což jsem nikdy nebyla, zároveň jsem nebyla ani hubená. Podlomilo mi to sebevědomí a nesu si to částečně dodnes. Je to jistým způsobem bič, dělá mi dobře být štíhlá a v kondici. Naučila jsem se jíst tak, abych měla energii, takže ani občasný hřích v podobě čokolády mi neublíží.

Jsem obyčejná ženská a ráda utrácím. Nemám cit pro výběr a kombinaci oblečení, jednou za půl roku proto navštívím kamarádku módní návrhářku v jejím butiku a připadám si jako ve filmu Pretty Woman. Nosí mi do kabinky různé kousky – a odjíždím s krásně variabilním šatníkem. Ale nejraději mám stejně džíny a džínové bundy, kabelkám za padesát tisíc nerozumím.

Podobně dávám před exotickými dovolenými přednost výletu s partou, baví mě vymýšlet hry pro děti i dospělé, zvlášť geografické, ulítávám totiž kromě andělíčků na mapách. A pořád jsem děsně soutěživá.