Olga Šípková: Nežijeme proto, abychom se trápili

Vzal si mě pod svá křídla Avon, který podporuje boj proti rakovině prsu. Mám k tomu co říct, maminka na to před sedmnácti lety zemřela. Ještě jsem se z toho úplně nevzpamatovala. Sama chodím na prevenci už od devětatřiceti let. Také jsem začala spolupracovat s TV Barrandov. Nejdřív jsem uváděla spotřebitelský magazín a teď jsem jednou z moderátorek hlavního večerního zpravodajství.

Chodím na lekce rétoriky, učím se správně dýchat, pracovat se zprávami a používat čtecí zařízení. Cítím to jako velkou šanci a jsem ráda, že můžu být u něčeho nového.

Už jen dvě - na Vyšehradě v Kongresovém centru a na Zličíně. V roce 2010 jsme opustili Holešovice, nedomluvili jsme se s majitelem budovy. Naše fitka jsou pro běžnou střední klientelu, nabízíme široké spektrum vstupů, aby k nám mohli studenti i senioři. Každý, protože jsme český řetězec a chceme kopírovat české lidi. Sama bych to však neutáhla. Manžel se stará o provoz. Já jsem jen tvář a cvičitelka. Tuhle pozici jsem si vykopala a jsem ráda.

Ne, miluji pohyb a lidi. Mám čtyři lekce týdně a o víkendech objíždím republiku. Je to hodně hezké. V době, kdy mně bylo opravdu špatně, jsem měla pocit, že už nemůžu před lidi. Trápily mě sociální fobie. Když jsem se zaléčila, bohužel nemůžu říct vyléčila, to je proces na celý život, zjistila jsem, jak moc mám ráda cvičení s ženskými. Ty hodiny mě neuvěřitelně zvedají.

Nechtěla jsem, aby moji klienti pocítili, že mám nějaký problém. Ale muselo to ze mě jít ven, tak jsem se v šatně vybrečela a byla jsem zase ta veselá ženská, kvůli které ženy chodily do fitka. Nechtěla jsem selhat. Největší krizi jsem měla od 39 do 41 let a pak jsem se odhodlala navštívit psychiatra, který usoudil, že už nepomůže žádná terapie nebo bylinná léčba, a nasadil mi antidepresiva.

Oni spíš nevěděli co se mnou. Měla jsem záchvaty negativismu, pláče. Manžel netušil, jestli má být na mě přísný, nebo mě naopak pohladit a litovat. V té době už jsem věděla, že musím vyhledat odbornou pomoc, konzultovat, co se se mnou děje.

K natáčení jsem svolila proto, že jsem chtěla svým příběhem pomoci druhým. A povídala jsem o tom, jaké to je, když vám onemocní duše, a co se s tím dá dělat. Reakce žen byly opravdu skvělé. Každá se v tom našla. Otevřela jsem téma civilizačních chorob a rozhodně je dobré takový stav řešit. A ne že budu žít dál, i když je mi trvale blbě. Třeba někdo také něco udělá jako ta Šípková.

Vše se lety nashromáždilo. Od toho, jaká jsem byla holka, a pak jsem skočila do velkého světa a kariéry, která je pro obyčejného člověka neuvěřitelná. Musela jsem zvládnout odpovědnost za tu Šípkovou, za medaili, myslet si, že mám být pořád perfektní, dokonalá, neselhat.

Pak přicházely smrti rodičů, které jsem těžce nesla, narodila se Adélka. Moc jsem ji chtěla, ale vyčerpalo mě to. Měla jsem už patnáctiletého syna. Do toho všeho jsem podnikala a vyrovnávala se s výhrami, prohrami, závistí.

Ve chvíli, kdy jsem se už trochu stabilizovala, tedy před třemi lety, moje tělo vypnulo. Když se mi zase vrátila chuť do života, začala jsem na sobě pracovat z jiného úhlu - učit se, číst, navštěvovat různé kroužky. Tak, a už si povídejme jen o tom, co je teď.

Oslovila mě ředitelka soutěže Jana Čejková, která celou akci opět vzkřísila. Byla jsem v porotě na finále v Plzni. Miss aerobik kdysi vysílala v hlavním čase Nova, dokonce jsem soutěž moderovala a s děvčaty jsem také cvičila. Držím novému týmu palce.

Když jsme v devadesátých letech začínali, všechno se jmenovalo aerobik. Jak šel čas, rostla fitka a styly se začaly rozšiřovat, aby kopírovaly věkové odlišnosti, náladu lidí, temperament. Takže aerobik najednou měl mnoho odvětví - posilovací, relaxační, vznikaly pilates, cvičení na míči a lidé si vybírali, co jim nejvíc vyhovovalo. Aerobik rozhodně není na ústupu, jenom se rozdrobil do dalších podob. Já jsem ale neustále zastánkyní čistého aerobiku.

Nebyla. Možná až Adélka povyroste a našetříme korunky. Jednou si to s manželem splníme. Ještě pár let počkáme a pak začneme cestovat.

Michalovi bude v létě třiadvacet let, Adélce na podzim devět. Syn studuje Vyšší odbornou uměleckou školu, obor fotografie, reklama a přivydělává si už ve dvou firmách. Hraje plážový volejbal a s manželem chodí na golf. Kvůli uklidnění duše jdu někdy s nimi.

Ta dělá sportovní aerobik, dokonce závodí. Sama se rozhodla, k ničemu ji nenutím a ani ji netrénuji. Áďu vede na Zličíně moje kolegyně Ivana Šramlová. Opravdu nejsem ambiciózní matka. Vidím je všude kolem sebe a nelíbí se mi to.

Závodila jsem až do třiadvaceti!

Vtloukaly mi to do hlavy v nejcitlivější době, od jedenácti let jsem pro ně byla nepřijatelná. Jenže já jim chtěla dokázat, že jsem dobrá, proto jsem neodešla. Teď se situace změnila, ale stejně to ve mně někde vzadu sedí. Toho se už nezbavím, například se vždycky hlídám v jídle. Když jím, neumím se stoprocentně uvolnit.

Tímhle si musí každý prokousat sám, najít si vlastní cestu. Každá žena chce vypadat hezky a být mobilní. Jenže čím víc na něco tlačíme a myslíme, tím míň se to podaří. Důležité je, aby se člověk uvolnil, a tím se odpoutá i od svého mindráku. Nežijeme proto, abychom se trápili, a kvůli jídlu už vůbec ne. Kdybych myslela hlavně na jídlo, co smím a co ne, budu za chvíli jako medvídek mýval.

Není to ještě stoprocentní, ale už nemám výčitky, když se den nehýbu.

Chodím jednou týdně na asijské masáže. Ve fitku máme báječnou holku z Bali. Dokonce chodím i na pedikúru. Takové věci jsem si nikdy nedopřála. Můžu i do bazénu, ale tam jsem se zatím nedostala, protože bydlíme mimo Prahu, a tak spěchám domů. Máme velkého psa a s ním vyrážíme na dlouhé procházky do přírody. Učím se, abych doma jen neuklízela.

Ani se mi to nechce říkat, jak dobře, a jsem ráda za zdvižený prst, který nade mnou byl, protože jsem se naučila žít. Raduji se z každé maličkosti, když ráno vstanu a je hezky, když jsou všichni kolem spokojení. Moje rodina je naprostá výhra. S manželem jsem skoro čtvrt století a máme krásné, zdravé a šikovné děti. Michal je dospělý, neprošel, a snad už ani neprojde, stadiem drog a kouření. Je to tím, že jsme se mu jako dítěti normálně obyčejně věnovali. Vždycky v nás měl důvěru.

Každý je svého štěstí strůjcem. Jak říkají Američané - všechno záleží na vás.