Olga Roučková: Dakar bolí, ale je to sen

Představuji si písečné duny vysoké jako domy, bloudění v poušti, nepohodlí, spaní ve stanu, špatnou hygienu, podivnou stravu. Stojí to vůbec za to?

„Stojí, adrenalin vás žene dopředu. Závodím už přes deset let, nejsem žádná rychlokvaška a Dakar byl můj sen. Je to vášeň a teď už i práce, kterou miluji. Jsem už pět let závodní jezdkyní a členkou Dukly Praha. Moc mě to baví, i když to bolí,“ říká Olga, kterou kolegové nazývají Ollie.

„Když jsem projela cílem, brečela jsem, protože jsem dovezla i celý svůj tým. Nebylo to jen o mně, ale o práci celého týmu Moto Racing Group (MRG) a o první Češce, která závod dokončila. Ty dvě motorkářky přede mnou jsou tovární jezdkyně s podporou KTM a Husqvarna, bydlí v hotelech nebo obytných vozech a vůbec je v depu nepotkáte. Mají své doktory, své kuchaře, jídlo přesně na gramáže, aby během závodu nemusely zastavovat na toaletu. To my, normální smrtelníci, tak nemáme. Ale mně to nevadí. I s menším zázemím lze dojet v první trojce. Brečela jsem i kvůli fanouškům, kteří nám tolik fandí,“ vypráví Olga u šálku čaje v jedné pražské kavárně.

Se soupeřkami se ale lze porovnávat v moto módě. Letos prý frčí neonově zelená barvička a stále se drží neonově růžová. To je evropský trend.

„Vítězka Dakaru Laia Sanz, která dojela dvanáctá mezi muži, nosí KTM oranžové barvy a Mirjam Pool barvy modrobílé. Já ale ten trend nerespektuji, jedu si naše barvy, takže mám modro­bílo­žlutou kombinaci. A abych podtrhla, že jsem žena, s týmem jsme zvolili i růžovou.“

„Když přijedu na určitý závod, vím přesně, co mě čeká a co chci. S trenérkou Veronikou Hložkovou se na každý konkrétní závod připravujeme. Když vím, že budu spát ve stanu, nocuji ve stanu už dva měsíce předtím doma. V rámci přípravy na Dakar jsem si pronajala kyslíkový stan, vyklidila jsem pokojík určený pro děti, až je jednou budeme s manželem mít, a spala jsem v izolaci. S manželem jsem si psala SMS, ačkoli jsme byli v jednom domě. Trénovala jsem na nadmořskou výšku, každé dva dny jsem si přidávala metry, až jsem se dostala na čtyři tisíce metrů nad mořem, kde se Dakar jel. Ale připouštím, že mě na rallye bolela hlava, bylo to i nevyspáním, stresem. Jenže bolest hlavy je to nejmenší, co vás může potkat. K tomu patří i nepohodlí a špatná hygiena.“

A pohotově dodává příklad z loňské série závodů, kdy usilovala o titul mistra Evropy. A vyhrála. Poražený ukrajinský obhájce jí ani nepodal ruku.

„Někde jsme měli obytný vůz, jinde jsme spali ve stanu. Stalo se, že jsme se v Maďarsku tři dny nekoupali, nechtěli jsme si brát hotel, protože jsme neměli dost peněz. Jasně, je to nepříjemné, zrovna nevoníte, nemyté vlasy vás rozhodně nekrášlí a já je mám navíc extrémně kudrnaté. Až cestou domů jsme zastavili v lázních a trochu jsme se dali do pořádku. Někdy se myjeme na pumpě mezi řidiči kamiónů.“

Přemýšlím, kde se v tak pohledné blondýně tahle motovášeň vzala. Olga totiž nepochází z typické motoristické rodiny. Otec Bohumil Tichý byl stavbyvedoucí, maminka Olga vychovávala děti v ozdravovně. Oba jsou už v důchodu. Po tátovi zdědila cílevědomost, po mamince ženskost. Naučili ji pokoře ke sportu a vybavili ji do života. Poradí si v jakékoli situaci, je naprosto samostatná. Tak to alespoň Olga vnímá.

„Tatínek mě odmalinka vedl k atletice. Běhala jsem 1500 m a skákala jsem do výšky. Vždycky tvrdil, že i princezny můžou smrdět potem a můžou být od bahna. Přál si nejspíš syna a já vlastně takový malý kluk byla. Hrála jsem si s tanky, lezla jsem na stromy, do všeho jsem šla naplno. Nikdy jsem nechtěla být průměrná, toužila jsem být nejlepší.“

Zlom nastal, když bylo Olze patnáct a šla v Děčíně, kde vyrůstala, na své první rande. Měla slušivé šatičky a lodičky, celá se načančala. A její tehdejší přítel přijel na schůzku na zaprášené čtyřkolce.

„Po půlroce jsem už sama řídila a bylo rozhodnuto, protože jsem chtěla sdílet ten koníček s ním. Vztah vydržel rok, ale to už na mě skočil benzínový bacil. Maminka řekla, že domů žádnou motorku nechce, tak jsem si koupila čtyřkolku. Byla to dvoutaktní Yamaha Blaster 250, jen tak jsem si jezdila v terénu, v šestnácti jsem ještě nemohla na silnici. Tatínek mě naštěstí podporoval.“

Na silnici přece jen vyrazila, protože od druhého přítele a dnes už manžela Tomáše dostala motorku 125. Přes maminčin zákaz mají v garáži aktuálně dvě motorky 600. Na jedné jezdí Olga a na druhé její o pět let mladší sestra Ivča.

„První dvě motorky jsem sestřičce koupila já. Sama jsem se vrátila ke čtyřkolce, motorka mě jednoduše nechytla, i když na ní často jezdím rekreačně, třeba na nákupy. S Ivčou také vyrážíme na výlety, ale vždycky mi ujede, na silničním motocyklu je výborná, nikdy jí nestačím. Já jsem zase lepší v terénu.“

Závodit začala v jednadvaceti letech. Své místo mezi muži si však musela vydobýt.

„Teď už se cítím dobře, ale trvalo mi to deset let. Musela jsem stále dokazovat, že i dámy na závody patří. Nezávodím s muži, nepotřebuji se s nimi srovnávat, nejsem feministka a nechci být, jsem žena a ženou zůstávám. A oni mě rozmazlují,“ směje se.

„Na Dakaru se o mě staral tým Moto Racing Group. Jedná se o zkušený tým, který byl na dakarské rallye už popáté, takže mě celý závod provázeli. Jela jsem na Yamaze YFM 700 R. Je to už moje pátá čtyřkolka a letos jsem poprvé neplatila plnou sazbu, firma mi pomohla. Normální cena sériového stroje v obchodě je 240 tisíc. Půjčku jsem si nevzala, nechci mít dluhy kvůli závodům, raději jsem si pár let na start Dakaru počkala. S financemi mi z velké části pomohli sponzoři. Ti nejstarší to se mnou táhnou už osm let – například Big Shock, Mogul. Dakar přijde zhruba na dva a půl miliónu korun.“

Letošní ročník Dakaru vedl z Peru přes Bolívii a končil v Argentině. Olze hned ve třetí etapě prasklo lanko a ve čtvrté ji na poušti přeskočil kamión.

„Lanko jsem si rychle opravila tak, že jsem si ho navázala na palec. Normálně máte plyn na řídítku a ovládáte ho pohybem zápěstí. Jenže mně rukojeť nešla, protáčela se, tak jsem musela lanko tahat k sobě palcem, a přitom nehýbat zápěstím. Skákala jsem jako žába, než jsem našla správný rytmus. Pohybovala jsem se v dunách, pořádně jsem ještě nevěděla, jak na ně, neměla jsem je najeté. Tak mi ta etapa trvala hodně dlouho a do cíle jsem přijela v limitu, ale za tmy.“

Na dramatických televizních záběrech, kdy se v duně na závodnici řítí kamión, nebyla Olga, jak se psalo, ale motorkářka Gabriela Novotná. V tu chvíli se jí nic nestalo, ale v desáté etapě si zlomila klíční kost a odstoupila z druhé pozice.

„Mně kamión ve čtvrté etapě přejel za dunou čtyřkolku a zamáčknul ji do písku. Naštěstí jsem stála vedle, nic se mi nestalo, ale čtyři hodiny jsem ji pak rukama vyhrabávala. Žádnou lopatku jsem neměla. Kamion mi zdeformoval přední kolo, tak jsem ho sundala a kamenem narovnávala. Pak jsem pokračovala dál. Hned v cíli jsem napsala zprávu mamince. Maminky se vždycky budou bát. Teď měla strach, že mě přejel kamión, tak jsem ji uklidňovala, že jsem živá a zdravá.“

Strádání v samotném závodě si vůbec nepřipouští, to jí dochází až mnohem později. „Že jsem nespala a vyjížděla jsem do dvou etap beze spánku, prostě k Dakaru patří. Věděla jsem, do čeho jdu, a v hlavě jsem to měla tak poskládané, že mi vůbec nic nevadilo. Naopak, říkala jsem si – to je Dakar, takhle to má vypadat, proto jsem tam jela, abych to zažila.”

Olga nejvíc dá na svoji trenérku, která ji už rok připravuje. A také na bývalého motokrosaře a šéfa týmu MRG Ervína Krajčoviče a na hlavního mechanika Václava Hucla. Vědí, že na ni platí spíše drsnější metody.

Křikne na ni občas i manžel. Seznámili se v Děčíně, kdy ještě o Dakaru nebyla řeč. Už jsou spolu deset let, žijí v Praze a Tomáš motorismus sleduje zpovzdálí. Nadává, když ve sprše najde špinavou helmu své ženy nebo kalhoty od bláta. Dohodli se totiž, že svou práci nebudou tahat domů. Je účetní. Nejezdí s Olgou ani na závody, ale nebrání jí. Také jeho koníčky – politika, historie, věda, cyklistika – se moc neshodují s jejími zálibami.

„Mám ráda bojové sporty, hlavně thaibox, také snowboarding a cyklistiku. S manželem jezdíme na kolech, někdy i na delší dovolenou. Jinak žijeme obyčejně – ráda vařím, Tomáš si potrpí na maso, odmítá moje saláty, chce výpečky, bůček, svíčkovou. Má to mít.

Miluji také čtení knih a procházky s rodinou. Přes zimu ležím u krbu u našich v Děčíně nebo se doma v Praze nechávám rozmazlovat manželem. Teď čtu knihu o Emilu Zátopkovi. Nadchlo mě jeho heslo Když nemůžeš, přidej!, i když zrovna mně to moc nejde.“

Minulý víkend se Olga zúčastnila Motosalonu v Brně, kam jezdí každý rok. Nejen kvůli propagaci a partnerům, ale hlavně se potkává s lidmi, které v sezóně nevidí.

„Sejdu se tam i s fanoušky, kteří mi píšou. Moc se na ně vždy těším. V Česku je asi dvacet čtyřkolkářek, mám i svůj tým dvou malých jezdkyň v Milovicích u Prahy, vychovávám z nich závodnice a pomáhám jim. Trénuji také závodnici z Moravy, ale ta jezdí za mnou.“

Její letošní sezóna teprve začíná. Chtěla by obhájit v pěti závodech evropský titul, láká ji i světový šampionát, kde by jako první žena reprezentovala ČR. Jde rovněž o seriál, který začíná v Dubaji a končí v Maďarsku.

„V sedle čtyřkolky mě to baví, cítím se volná, všechno řeším sama. Když zabloudím, vrátím se po svých stopách, zkalibruju si roadbook a jedu dál. Jsem pomalý jezdec, takže na závodech často dojíždím za tmy. Na Dakaru, když je nejhůř, můžu zmáčknout nouzové tlačítko, které má každý závodník u sebe. Za osm minut je u vás vrtulník, pořadatelé o nás mají dokonalý přehled. Ztrácela jsem se v poušti, bylo mi úzko, brečela jsem do helmy, nadávala jsem si, ale tlačítko jsem nepoužila. Snažím se vždycky si udržet klidnou mysl, emoce se dostaví teprve v cíli.“

Na Dakar by se ještě chtěla vrátit. Ví, kde má rezervy, na čem musí zapracovat. „Hlavně musím zrychlit. Mechanici se mi smějí, že jsem noční jezdec. A také je důležité, co mi řeknou sponzoři. Bez nich by to nešlo.“

Na otázku, jestli si sama sebe umí představit třeba v padesáti, Olga se smíchem a hned odpovídá.

„Umím a těším se na to. Budu podporovat mladé jezdce, pomáhat jim jezdecky i manažersky. Ta pozice mě baví a naplňuje už teď. Sama jsem si těch prvních deset let prošlapávala. Vím, jak je těžké začínat.“