Olga Menzelová: Nic nebylo za Jirkovými zády

Přišli s tím Nikol a Karel Heřmánkovi. Divadlo, které převzali, na Jirkových hrách vyrostlo. Kromě divadelních inscenací, které tam režíroval, tam budou i přednášky a setkání s jeho kamarády, jako jsou Zdeněk Svěrák, Petr Brukner, Petr Čtvrtníček, Magda Vášáryová. Přijede třeba i János Bán a uvede projekci Vesničky mé střediskové, kde hrál Otíka.

Doprovodí to nová výstava Rozmarné cesty Jiřího Menzela, kde ukážeme dosud nepublikované snímky z našich cest. Její spoluautorkou a kurátorkou je Míla Řádová, která byla Jirkovi nenahraditelnou asistentkou čtyřicet let.

Když jsme byli pozváni na nějaký festival, prodloužili jsme si často v té zemi pobyt a poznávali ji. Máme z toho spoustu krásných vzpomínek.

Když byl zvaný do festivalových porot, bývalo pro něj někdy utrpení dívat se na všechny ty filmy. Vždycky říkal, že jsou dva druhy filmů: koukatelné a festivalové. Těšil se, až si to zpříjemníme neoficiálním programem.

Jirku jsem poznala, když mi bylo dvacet, a o jasném vyhraněném filmovém vkusu by se v mém případě dalo mluvit asi jen s nadsázkou. Ten mi kultivoval až Jirka a jsem mu za to nesmírně vděčná. Díky němu jsem poznala světovou i českou filmovou klasiku.

Žádná láska na první pohled to nebyla. Když jsem nastoupila jako elévka do Českého rozhlasu, poslali mě udělat rozhovor s Jiřím Menzelem o jeho divadelní premiéře.

Mluvil hrozně potichu, ale ostýchala jsem se mu říct, aby byl hlasitější. Navíc jsme stáli u jeviště, kde mlátili kulisáci, z rozhovoru nebylo skoro nic slyšet. Jedinou větu řekl nahlas, když jsem se ho zeptala, co by popřál posluchačům Českého rozhlasu do nového roku. Řekl: „Hlavně aby se tam nehrála ta blbá pop music.“

Byla jsem naprosto rozčarovaná z toho, jak byl nervózní a protivný. Na rozloučenou jsem mu řekla: „Pane režisére, musím vám říct, že jsem netušila, jak tak protivný člověk umí točit tak hezký filmy. Na shledanou.“

Jirka si prý pomyslel: „Ha, není tak blbá, jak vypadá.“ Po nějaké době mi zavolal a pozval mě do divadla. Chvíli jsme kolem sebe chodili a pak nás dal dohromady společný smysl pro humor.

Jasně že čtyřicetiletý věkový rozdíl je veliký, ale Jirka byl velmi mladistvý, duší pořád kluk.

Pro mě byl jakýkoli hovor s Jirkou zajímavý, měla jsem za sebou sportovní gympl, v Praze jsem byla krátce, moc jsem toho neznala. Pořád jsme si měli co říct, čemu se smát.

Jeho dlouholetá tajemnice Míla Řádová říkala, že než jsme se poznali, byl to stárnoucí, trochu zatrpklý chlapík. To, že se mnou sdílel něco nového, čerstvého, mu nalilo krev do žil.

Jirka se mnou jezdil na setkání s mými kamarády z gymplu, měli jsme tam skvělou partu. Jezdili jsme spolu na vodu, spali v primitivní dřevěné chatce. Kamarádi mu na ni nalepili pět hvězd, hrozně se tím bavil.

Bavilo ho se mnou objevovat sport, kterému se nikdy nevěnoval. Hodně jsme plavali, začal cvičit jógu…

To víte, že jsem dostala nálepku holky, která je se slavným režisérem z prospěchu, pro peníze. Jeden čas jsem měla potřebu s tím bojovat – a brzy jsem poznala, že to je marné.

Kamarádi kolem něj mu mladou holku přáli, kdo ne, myslel si své. Jen vždycky nějakou dobu trvalo, než jsem se vymanila z přílepku blondýny, která mu dělá atraktivní doprovod. Obzvlášť na zahraničních festivalech. To byl taky jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli se vzít.

Status manželky je úplně jiný než status přítelkyně, u níž není jasné, jestli ji zrovna potkal za rohem, nebo před týdnem. I když s mojí povahou mi bylo dost jedno, co si kdo myslí. Byli jsme spolu šťastní.

Až po mnoha letech, řekla bych, až idylického soužití, jsme si řešili nějaké svoje životní veletoče.

Ano, já děti chtěla, Jirka ne. Tam se naše cesty na čas rozdělily.

Ničeho nelituju. Jdu životem, jak já chci, což nemusí každému konvenovat. Když v české společnosti vyčníváte, řadu lidí to irituje.

Jirka si stále víc uvědomoval svůj věk a opakoval, že chce, abych byla šťastná. Své soukromé životy jsme si pak žili víceméně odděleně, ale vídali jsme se téměř každý den.

V konzervativní společnosti se to asi špatně chápe, ale byla to opravdu nesobecká láska. Pokud někoho skutečně milujete, přejete mu, aby byl šťastný. Majetnicky ho nespoutáte. Jirka mi to dopřál, protože věděl, že rodina je pro mě tolik důležitá.

Když byl na konci svojí životní cesty obklopený dětmi, byl taky šťastný. V parku pobíhaly Anča a Evička a on říkal: „To jsem blbec, že jsme neměli děti dřív.“ „Všechno je, jak má být,“ uklidňovala jsem ho.

Zase bychom nezažili moc věcí, které jsme zažili, protože s dětmi by to nešlo. Byli jsme strašně rádi doma, zalezli jsme si do postele, koukali se na filmy a pili u toho víno. Byly to krásné časy.

Jistě že jsem slyšela, co jsem si to dovolila mít dítě s někým jiným (nejstarší Annu s režisérem Jaroslavem Brabcem, dvouletého Alberta s egyptologem Miroslavem Bártou). To ale nebylo nic, k čemu došlo za Jirkovými zády. Byla to naše domluva a každému je do toho…

Když jsem viděla, jak ty děti Jirku na konci držely nad vodou, naskákaly mu do postele, dívali se spolu na filmy, bylo to nádherné. Tříletá Evička ho krmila lžičkou, hladila ho po tváři a on byl šťastný. „Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít tak krásný konec života,“ říkal.

Problém téhle společnosti je kult mládí: nechceme vidět stáří, nemoc, bezmoc, umírání. Lidé se chovají, jako by byli nesmrtelní.

Jsem šťastná, že jsem se o Jirku dokázala až do konce postarat. Vyprovodili jsme ho doma, neodcházel někde sám. Každý by to tak jistě chtěl. A jestli má někdo potřebu mě kritizovat, že mám dvě děti s někým jiným, ať si poslouží, ale vůči Jirkovi mám čisté svědomí.

Mám v sobě velkou houževnatost a přesvědčení, že pro mě není nic nemožné. Když jsem se rozhodla, že si Jirku vezmu domů, spousta lidí mě zrazovala. Byli přesvědčení, že to nezvládnu a vrátím ho do sanatoria.

Potřeboval čtyřiadvacetihodinovou péči a je pravda, že jsem neměla žádnou zkušenost. Podařilo se mi dát dohromady skvělý tým, který mi pomáhal. „Miláčku, mám se jak anglický král,“ říkal mi na konci.

„Mám kliku, že nemám intelektuálku, ale sportovkyni,“ smál se. Vedle péče o Jirku jsem musela fungovat jako máma a vydělávat. Kdybych neměla fungující firmu a skvělé kolegy v práci, kteří mě podrželi, asi těžko bych zvládla mít Jirku doma, a to především z finančních důvodů.

Jsem z tradiční, klasické rodiny, byly jsme tři děti. Já už ve čtrnácti odešla z domova na sportovní gymnázium do jiného města. Naši absolutně respektovali moji cestu. Jednou bych tak chtěla respektovat i své děti, ať dělají všechno, co je učiní šťastnými. Máma si Jirku od prvního momentu zamilovala, s tátou to bylo celkem kuriózní.

Oni se kdysi hodně dávno potkali. Táta pochází z Veselí nad Lužnicí, kde Jirka točil Rozmarné léto (1967). Táta chodil na ryby na místo, které filmaři obsadili. Příšerně ho to štvalo a téměř každý den se tam chodil dívat, jestli už konečně nezmizeli.

Když jsme jeli k nám do Písku, varovala jsem Jirku, že táta je dost svéráz, aby se nelekl. Dorazili jsme, Jirka mi vyndal tašku z auta, a když se ve dveřích objevil táta, Jirka naskočil do auta, nechal mě tam s tou taškou stát, a ujel.

Ve všem. Je to první blízký člověk, který mi odešel. Prožili jsme spolu dvacet let. Ještě jsem si na to, že vedle mě není, nezvykla. Šíleně se mi po něm stýská.

Byli jsme navzájem fatálně propojení a přes všechny peripetie jsme jeden druhého nikdy neopustili a vždycky jsme při sobě stáli. V dobrém i ve zlém.

Přišlo mi to jako přirozená věc. Třeba v Maďarsku se stát o umělce, kteří se zasloužili o propagaci své vlasti doma i v zahraničí, stará a na několik desítek z nich pamatuje doživotní rentou.

Mají taky domov seniorů, kam se mohou ti, kteří to potřebují, uchýlit.

Lidé mají dojem, že na koho je takzvaně vidět, je automaticky bohatý. Znám řadu českých umělců žijících v nouzi, mají svůj věk a zdraví už jim neslouží. Fond, který jsem založila, jim má pomáhat.

Mám s tím svou zkušenost. Kdybych nepracovala a kdyby se mi v práci nedařilo, nezvládla bych financovat tři roky intenzivní péče o Jirku. Padly na ni i veškeré Jirkovy úspory, které měl pro holky na školu. Péče o něj stála každý měsíc kolem 130 tisíc.

Součástí fondu je péče o jeho odkaz, pořádání festivalů, přednášek o jeho díle u nás i v zahraničí. Na začátek října plánujeme na pražském Výstavišti venkovní projekce Jirkových filmů zdarma pro veřejnost. Bude se tam i dobře jíst, protože v jeho filmech se vždycky jedlo a pilo.

Nebyl. Moc ráda vařím a on jídlo, na kterém jsem si dala záležet, snědl, aniž by věděl, co jí. Jídlo ho víceméně obtěžovalo. Vzpomínal, jak byl jednou v Paříži na večeři u Kunderů, kde si paní Věra vždycky zakládala na tom, aby jídlo dobře vypadalo a dobře chutnalo.

Jistě servírovala něco fantastického a on to bez mrknutí oka zdlábl při povídání s Milanem a paní domu to ani půlslovem nepochválil. „Tam jsem to podělal,“ vyčítal si. „Věra mě pak k nim domů dlouho nepozvala.“

Z obou bylo cítit přátelství a zároveň respekt. Milan Jirku učil na FAMU. Vyprávěl mi, že své studenty vzal do kavárny, povídal si s nimi o světové literatuře a pak dal všem jedničky.

Milan je nejen jeden z nejvýznamnějších spisovatelů na světě, ale i krásný, charismatický člověk. Měli s Jirkou pořád o čem mluvit, na co vzpomínat.

Ano, ale myslím, že by si ani jeden z nich nepřál, abych o tom mluvila.

Byla dvě. Poprvé ode mě dostal jako vánoční dárek lístky na koncert Woodyho Allena ve Vídni. Po koncertě jsem Jirkovi navrhla, abychom ho šli pozdravit. Jemu se moc nechtělo, nikdy předtím se nesetkali.

Já ho ale vzala do portálu, ochrance jsem řekla, že vedu Allenova slavného kolegu, oscarového režiséra. Bylo to neobyčejně vřelé a přátelské setkání. Jirka mu dal DVD s Ostře sledovanými vlaky, Woody Allen hned zvolal, že ten film miluje, že je v Americe hodně ovlivnil. Znal i další Jirkovy filmy.

Druhé setkání se odehrálo na Manhattanu v hotelu Carlyle, kde Woody Allen každé úterý se svou jazzovou kapelou koncertuje (hraje na klarinet). Po koncertě jsme se setkali. Měli hodně společného, zejména plachost a osobitý smysl pro humor.

Druhý den jsme ho navštívili ve střižně, kde dokončoval jeden ze svých filmů. Tenhle newyorský výlet byl překvapení k Jirkovým 75. narozeninám.

Jejich poslední setkání proběhlo také u příležitosti Jirkových 75. narozenin. Odjeli jsme z New Yorku za Martinou a Milošem do Connecticutu. Miloš byl bezvadný, nesmírně spontánní a zábavný společník.

Jirka mi říkal, že když ještě chodil na FAMU, neměl Miloše moc rád. Byl to frajírek v kožené bundě, měl úspěch u žen, což mu Jirka trochu záviděl. Pak se jednou potkali na Kampě a Miloš mu složil poklonu za Rozmarné léto. Jirka byl přesvědčený, že se mu nepovedlo, a tak se Formana ptal, proč ho trápí.

Máme doma zarámovaný ručně psaný Milošův dopis, kde mu chválí Obsluhoval jsem anglického krále. Jirka na Milošovi obdivoval, jak se dokázal adaptovat v cizím prostředí a jak velkých úspěchů tam dosáhl.

Miloš zase obdivoval Jirkovu poetičnost, to, jak dokázal filmově ztvárnit Hrabala.

Strašně ráda jsem na něho chodila právě do Divadla Bez zábradlí, kde Jirka v některých svých inscenacích hrál. Celé představení jsem s ním trávila v portálu a blbli jsme s ostatními herci. A tím, že Jirka nebyl vystudovaný herec, bral to s lehkostí a užíval si to.

Ve filmech hrál sám sebe, se svou plachostí a zranitelností, kterou v sobě měl. Arnoštek v Rozmarném létě, to je prostě Jirka. Sám mi přiznal, že na tu plachost balil ženské, které měly potřebu o něho pečovat.

Vůbec ne! Ve svých dvaceti jsem neměla potřebu pečovat o staršího pána. Nás dal dohromady smysl pro humor.

Nechci, aby to znělo nafoukaně, ale třeba Obsluhoval jsem anglického krále natočil díky mně. Možná si někdo pamatuje peripetie kolem autorských práv na tuhle Hrabalovu knihu.

Jednou jsme četli v novinách, že zemřel producent, který si ta práva přivlastnil, a na stejné stránce vyšlo, že Jan Hřebejk bude točit Obsluhoval jsem anglického krále.

Jirka z toho byl hodně smutný. Hned jsem zavolala Honzovi Hřebejkovi a ten mi řekl, že to není zdaleka jasné. Tak jsem za tím šla dál. A podařilo se to. Producenti se nakonec rozhodli pro Jirku. Prý si mysleli, že už nechce točit filmy…

I o jeho poslední velké herecké roli (Tlumočník, 2018) jsme se radili. Jirka věděl, že to bude záhul, a k celému projektu přistupoval s velký respektem. Hrál tam ve slovenštině a němčině, ale myslím, že si to velmi užíval.

Jirka za tu roli už získal několik cen a lidé říkají, že odvedl výjimečný výkon.

Opravdu jsem ještě neměla odvahu ho vidět. Točil se pár měsíců předtím, než onemocněl meningitidou. Jednou mi z natáčení poslal fotku, jak ho odvážejí do nemocnice a má na sobě kyslíkovou masku. Byla to scéna z filmu. Příšerně jsem se vyděsila, byl to jeho typický vtípek. Jenže se to za pár měsíců stalo.

Evičce je sedm, zpívá v Kühnově dětském sboru, miluje divadlo. Téměř od miminka bývala s Jirkou v divadle a vždycky jsme žasli, jak se vydrží soustředit – některé věci se zkrátka nezapřou.

Vnímá a je na Jirku velmi hrdá. Nedávno jsem jí ukazovala fotky z porodu. Jirka byl u toho, byl první, kdo ji držel v rukách. Na zádíčkách má čirou náhodou číslo 68, rok plný převratných událostí.

Jirka říkal, že to je hezká analogie. O tátu se jako malá holčička dojemně starala. Woody Allen mi v kondolenci napsal, že děti na něj budou jednou hrdé.

A první dceru Aničku měl Jirka jako svoji vlastní. Absolutně nedělal žádné rozdíly. Říkal, že rodič není ten, který rodí, ale ten, který se stará a vychovává.

Nakonec Miloše Formana taky vychovával jiný tatínek než biologický. Stejně tak Bohumila Hrabala.