Oldřich Navrátil: Tanec je dřina

(Rozhovor se uskutečnil před vypadnutím ze soutěže StarDance - pozn. red.)

To, že mu nabídli účast ve čtvrté řadě televizní taneční soutěže, ho ale trochu překvapilo. „Jak mi to jde, se mě neptejte, to ví nejlíp moje taneční partnerka Kamila Tománková. Já můžu jen říct, že tréninky jsou opravdu dřina, ale baví mě to stejně jako pořad Reportéři na vaší straně už proto, že to je něco jiného než seriál.“

„StarDance je seriózní práce,“ míní herec, „a pro mě tím větší výzva, že jsem od tanečních netančil a už tenkrát mě to dost štvalo. Tanec jsem zapíchnul v roce 1971 a od té doby nic. Proto jsem teď ani neměl co oprašovat, protože jsem byl jako nepopsaný list papíru.“

Důvod, proč se to Oldřich Navrátil rozhodl zvrátit, je právě ten, že v říjnu oslavil šedesátiny. „Je mi jasné, že takovou nabídku podruhé už nedostanu, protože za chvíli budu senior. Tak jsem to musel vzít, abych se popral sám se sebou, a myslím, že jsem udělal dobře. Dám do toho všechno, co můžu.“

To, na jakém místě se se svou taneční partnerkou umístí, neřeší, i když je tu jedno „ale“. „Mně by stačilo odtancovat první dvě kola, která jsou jistá. Ale Kamile bych to zkazit nechtěl. Je to trpělivá a úžasná ženská, která už má rodinu a také taneční školu v Brně.“

Na poznámku, že si tím také zvedne kondičku, lakonicky poznamenává, že tu měl i tak. „Když pracuju, tak mám radost, když to frčí od rána do večera, a s tím nemám problém. A když nemám co dělat, tak si zase lehnu a ležím.“

Jisté je, že to ale herec nikdy nevydrží moc dlouho, protože v roce 1990, když herecké práce ubylo, se se svou bývalou ženou jednu sezónu věnoval pletení čepic. „To je pravda. Koupili jsme pletací stroj a pletli jsme čepice třeba do tří do rána. A druhý den jsem je prodával v Praze v Kotcích a lidé mi to trhali od ruky, protože tenkrát žádné zboží nebylo.“

„Jen co to dopovídáme, spěchám na Primu na další natáčení Reportérů. Baví mě to, protože to je o nepřístojnostech, které se tady dějí. Vždycky se hrozně rozčílím – politické kauzy, korupce i drobné podvody na obyčejných lidech, kteří nalítnou prodavačům hrnců nebo čehokoliv jiného a nechají se od nich přesvědčit, mě zajímají. Jsem rád, že jsem tu nabídku dostal, i když jsem všechny hned na začátku upozorňoval, že jsem všechno možný, jen ne moderátor. Na to mi řekli, že to nevadí, že potřebují někoho, komu lidi budou věřit.“

Osobně si herec přitom tím, že by nikdy nikomu nenalítnul, jistý není. „To nemůžete nikdy vědět, protože jsou velmi rafinovaní, a já jsem docela trouba, ale snažím se si na to dávat pozor.“

Oldřich Navrátil mluví jasně a daleko nejde ani pro jadrnější výrazy. Alespoň se v rozhovoru s ním člověk rychle orientuje. Tón změnil jen v okamžiku, kdy byla řeč o rodné Třebíči – městě, kde podle vlastních slov prožil kus krásného života. Definitivně mu dal sbohem před pěti lety, kdy zde prodal dům na náměstí a odstěhoval se do Prahy. Jediné pouto, které ho nyní s tímto krajem spojuje, je chata pár kilometrů od města, kam jezdí relaxovat.

„Jezdit na chatu je v naší rodině tradice. Můj otec byl kdysi členem trampské osady Zlatá hvězda a první chatu postavil v roce 1937. Pak se rodina rozrostla a druhá, větší chata vznikla po válce, další postavil ještě v roce 1968 a já po několika letech udělal totéž. Nedaleko jsem si koupil překrásný mlýn a tam to mám opravdu rád. Rád pracuju rukama, což mě baví určitě víc než chodit do posilovny. Tam jsem nikdy nevkročil.“

Z prvního manželství má herec pětadvacetiletou dceru Terezu, která žije v Praze a právě dostudovala Vysokou školu ekonomickou. „Řekla mi, že se do Třebíče nevrátí, a i to přispělo k mému rozhodnutí dům prodat, i když mi to rvalo srdce. Rodiče ale už nežijí, první rodina se mi rozpadla, a tak tam bylo smutno. A bohužel v Třebíči není ani Nova, ani Prima, ani ČT.“ Je jasné, že když teď herec bydlí v Praze, ušetří na cestování spoustu času.

Dětství a mládí v Třebíči mu nejvíc připomíná televizní seriál Bylo nás pět, kde ztvárnil tátu hlavního hrdiny Petra Bajzy. Právě proto měl tuto roli obzvlášť rád.

„Jak bych vám to jen vysvětlil… Já jsem v tom žil, byl jsem toho součástí, a tak mi to ani nepřišlo, ale to, v čem jsem vyrůstal, mělo svoje kouzlo. Kdysi dávno jsem chodil s herečkou Dagmar Bláhovou, a když jsem ji v roce 1978 přivedl do toho našeho starého baráku v Třebíči, hned říkala, že to tam někdo musí nafotit."

"Byl to starý dům, kde žili naši a taky děda se svojí hospodyní Tonynkou. Babička zemřela v roce 1954 a Tonynka se o ni pět let předtím starala, protože babička prodělala mozkovou mrtvici. Tonynka byla zlatá ženská a zároveň bigotní stará panna a pro mě byla náhradní babičkou. A ten náš dům byl stále stejný. Pořád tam byly ty samé skříně i obrazy a mělo to své kouzlo. Na dvorku byla cukrářská dílna, zahrádka, slepice atd., ale to všechno už je pryč.“

Hercovi rodiče byli podle jeho slov lidé z lidu, táta instalatér a matka byla vyučená švadlena stejně jako jeho sestra. Jediný, kdo šel z rodiny na studia, byl Oldřich. V Třebíči vystudoval gymnázium, kde mu jeho profesor dějepisu vnuknul myšlenku, že by měl zkusit herectví, protože v něm „něco je“. Seznámil ho s ochotníky, kteří ho připravili na zkoušky na JAMU, kam pak byl přijat. Po studiu strávil dva roky v brněnském Divadle Husa na provázku. Jaké to bylo?

„Zkušenost to byla úžasná. Petr Oslzlý, který tam hrál velké role, šel na vojnu. Režisér Peter Scherhaufer se proto přišel podívat na JAMU, aby za Oslzlého našel náhradu. Vybral si mě. Hned napoprvé jsem spolupracoval s Jirkou Pechou a Bolkem Polívkou, což byla úžasná zkušenost.“

Nezapomenutelné pro něj bylo i natáčení s Věrou Chytilovou, která herce obsadila do svého filmu Panelstory.

„Takový Jaromil Jireš, to bylo ale jiný kafe. To byl úžasný člověk a myslím si, že mě měl rád, protože mě obsadil do několika svých filmů jako Helimadoe, Opera ve vinici, Neúplné zatmění aj. Vzpomínám si, jak jsem jednou šel po chodníku a nesl dvě plné tašky s nákupem – chleba, máslo, mlíko… A najednou vedle mě zastavilo auto, v něm byl Jaromil a hned na mě: ,Nasedni, jedu na vernisáž Anderleho na Hrad, pojeď se mnou.‘ Ukazuju mu ty narvané tašky a on na to, že je dáme do kufru a že musím jet. A tak to i bylo.“

Pohodu zažil i s Dušanem Kleinem, který ho obsadil do role Emila Nádeníčka v Básnících, a stejně tak i s Hynkem Bočanem například při natáčení pohádky Láska rohatá. „Mým dvorním režisérem je ale kamarád Karel Smyczek, který se nebál obsadit mě do hlavní role televizního filmu Pánská jízda, a to v době, kdy jsem byl absolutně neznámý. Také jsme spolu natočili můj srdeční seriál Bylo nás pět a spoustu jiných povedených kusů. Posledním z nich je seriál Špačkovi v síti času.

Teď mám radost, že si rozumím i s těmi mladými. Nedávno jsem natáčel studentský film Matěje Balcara z FAMU a moc jsem si to užil. Byl to pěkný příběh a výborná spolupráce.“

Od roku 1978 Oldřich Navrátil působí na volné noze, což mu vyhovuje ze všeho nejvíc, a na nedostatek rolí si rozhodně nestěžuje. „Že by to bylo pro moje hezké oči? To těžko,“ říká na to.

Nedávno Oldřich Navrátil zabodoval také v oblíbeném televizním pořadu Prostřeno, kde vyhrál jako jediný muž mezi třemi dalšími ženami. „Všechno se odehrávalo v Bohdalově u mých přátel, kde nám poskytli krásné zázemí, a bylo to velmi příjemné natáčení.“

Jako předkrm zvolil například domácí paštiku z kachních jater. „Ten recept vymyslela moje dcera, protože také ráda vaří. Ve mně lásku k plotně vzbudila právě Tonynka, která než k nám přišla, byla panskou kuchařkou a vařila výtečně. Já vařím velmi rád, ale také moc rád jím. Někdy až příliš.“

To, jestli při tančení ve StarDance zhubne nebo ne, ho však nezajímá. „Zjara jsem držel dietu, ale naordinoval jsem si to sám a nijak jsem se přitom netrápil. Mám totiž rád zeleninové saláty a u toho se nepřemáhám. Saláty nejím proto, že do těla dostanu vitamíny a že mají málo kalorií, ale opravdu mi chutnají – zelenina, olivový olej, černé olivy, to všechno pěkně zamíchám a dochutím, aby to bylo lehce pikantní, a pak to můžu jíst od rána do večera.“

Oldřich Navrátil zkrátka rád žije naplno. Souvisí s tím i to, že rád cestuje. V době, kdy hrál v černém divadle Petra Kratochvíla Ta Fantastica, objel se souborem několikrát celý svět.

„Tokio, Thajsko, Hongkong, tam všude jsme byli, každou chvilku někde jinde. Za komunistů to bylo něco! Také se mi tenkrát podařilo dostat se v době konání výstavy Expo do Kanady. Tam jsem byl zase s jinou hereckou partou a prošel jsem konkurzem.“

Dnes Oldřich Navrátil podniká i jinak zajímavé cesty – například před dvěma lety, když kývnul na reklamu pro jednoho z výrobců jogurtů, letěl hned druhý den natáčet do Patagonie do Jižní Ameriky. Bylo totiž zapotřebí natočit zralé třešně a u nás byl leden.

„Letěli jsme tam na dva dny a pak zase zpátky, takže to byla taková krásná rychlovka. S dcerou Terezou jsem byl před lety v Dominikánské republice a teď v lednu pojedu se svojí ženou Monikou na Kapverdské ostrovy.“ Zájezd přitom Oldřich Navrátil získal jako výherce televizní kuchařské soutěže Prostřeno.

„V létě jsme také byli na osm dní v Portugalsku, což byla vlastně naše svatební cesta. Dva dny jsme byli v Lisabonu a pak na pobřeží v menším letovisku, kde nebylo moc turistů. Také nádhera.“

Této partnerské idylce ale předcházelo nelehké období, kdy se herec po čtyřiadvacetiletém soužití rozváděl se svou první ženou. „Lehké to nebylo, ale že bych se kvůli tomu chtěl věšet, to zase ne. Už to nefungovalo delší dobu a nemělo cenu to držet dál. Na ženský jsem v žádném případě, ale opravdu v žádném případě nezanevřel.“

Než potkal svou druhou ženu Moniku, která je povoláním ekonomka, trvalo to skoro dva roky. Seznámili se v restauraci U Prince Miroslava na plese trampské osady.

„Scházejí se tam členové hardtrampové osady LSD – lesy, stráně, dým. Je to taková banda, která se schází u piva a zpívá trampské písničky ve zvláštní úpravě, takže se tomu říká hardtramp. Já jsem člen osady, nikoliv však kapely. Že bychom byli trampové, kteří chodí s usárnou a spí pod širákem, tak to ale není.“

Svatba se konala 11. listopadu 2011. „Vyšlo to tak náhodou. Když jsem se díval do diáře, měl jsem volno akorát v ten pátek a vůbec jsem si neuvědomil, že to je 11. listopad 2011. Monika zajásala, protože na čísla dá a numerologii se věnuje se svými kamarádkami. Jenže když už jsme se dohodli, že se vezmeme, bylo ve všech obřadních síních plno, nakonec se to ale Monice podařilo domluvit na úřadě v Mnichovicích.

Byli jsme tam jen se svědky a pak jsme jeli rovnou k princi Miroslavovi, kde se konala hardtrampská oslava.“

Ačkoliv v seriálech, jak se zdá, je Oldřich Navrátil nepostradatelným, sám seriálovým divákem rozhodně není. Ani by na sledování neměl čas. Divadlo, to je však pro něj něco jiného. Jeho nezapomenutelnou divadelní rolí je například Jago z dramatu Othello, které se v Praze uvádělo v rámci Letních shakespearovských slavností.

„Na divadle byl pro mě zatím asi nejvýznamnější Jago, ale jakmile jsem na jevišti, a platí to obecně a nerad bych, aby to znělo jako klišé, neodfláknu nic. Ať hraju v Othellovi, nebo v konverzačce od F. F. Šamberka, dávám do toho pokaždé všechno a dělám to rád. Na jevišti to je něco jiného, než když máte kolem sebe jen kamery. Kontakt s živým publikem se nedá ničím nahradit.“

Oldřich Navrátil si tedy své seriálové role momentálně kompenzuje rolemi v zájezdových představeních divadelní společnosti Julie Jurištové. Hraje ve dvou – v Blázinci v prvním poschodí a ve hře Dezertér z Volšan. V obou případech jde o zdařilé konverzační komedie.

V pražském divadle Minor ho můžeme vidět v představeních Válka profesora Klama a v Klapzubově jedenáctce bratří Formanů. V pražském Paláci Akropolis má teď čerstvě za sebou premiéru představení Mafiánská opera autora a režiséra Jana Jirků a v Ypsilonce hostuje ve hře Muž na větvi autora a režiséra Jan Schmidta.

„Co bych si přál a co se mi bohužel určitě nesplní, je setkat se někdy s Jaroslavem Haškem. Švejka mám na nočním stolku pořád, protože to je jedna ze základních knih, které kdy byly napsány. Kdekoliv do něj zabodnu prst a přečtu si pár řádků, vždycky mě to potěší.“