Článek
Dnes je krásný den. Jak byste ho strávil, kdybyste neměl hned dvojí natáčení?
Byl bych na chatě.
Jak vypadá volno na chatě?
Jak kdy. Když je delší, snažím se ho neprobendit a něco udělat. Práce je pořád dost. Pokud ale mám jen jeden dva dny, tak je od rána do večera proležím na lehátku.
Jenže vy jste převzal po Václavu Postráneckém role v seriálu Krejzovi a v Receptáři. Jak k tomu došlo?
Václav Postránecký mě za sebe navrhl, čehož si velmi vážím, protože mu nemoc nedovolila pokračovat.
V seriálu Krejzovi převzal roli otce rodiny po Václavu Postráneckém.
Jak taková výměna v roli proběhne?
Žádný dramaturgický zásah v tom nebyl. Jen se vymyslelo, že otec Jan Krejza jako bude uvádět Receptář.
Ale vy jste spíš zahrádkář než kutil.
Kutil nejsem, spíš na hrubé práce. Rytí zahrady, katrování písku, štípání dřeva. Na jemnou práci, jako je třeba výroba poliček, si zjednám s dovolením truhláře.
Zaujmou vás při uvádění Receptáře nějaké nápady?
Skoro vždy. Jsem jeho pradávný sledovatel ještě z dob, kdy ho uváděl Přemek Podlaha. Nedávno jsem tam měl paní, co pěstuje různé druhy slunečnic, třeba černou nebo tmavě hnědou. Dala mi semínka a velmi mě inspirovala. Budu pěstovat různobarevné slunečnice.
Ve Studiu Ypsilon vystupuje v hořké komedii Svatá rodina.
Jsme národ chalupářů, co si o tomhle fenoménu myslíte?
Opravím vás, my jsme národ chatařů a chalupářů. A já jsem odjakživa chatař.
Vysvětlíte mi rozdíl?
Chaty se stavěly hlavně ve 30. letech minulého století. Což byl případ i mého otce, který působil v trampské osadě. Nejprve si trampové postavili chatu, do které společně jezdili. Dělali táboráky a bavili se.
Jak se jim rozrůstaly rodiny, chata začala být malá, tak si postavili každý svou. I já si postavil svou. To jsou chataři.
A chalupáři, to jsou myslím ti, kterým můžeme děkovat například za záchranu překrásných sudeťáckých stavení, která by jinak spadla. Když dnes projíždíte severními Čechami, vidíte překrásné chalupy chalupářů. A pak břízolitové stavby zbylých místních. Z toho důvodu mám chalupáře rád, i když sám jsem chatař.
Tramping je do velké míry český unikát. Jaký k němu máte vztah?
Mám ho rád a myslím, že do určité míry trvá pořád. Mezi trampy se pěstovaly, stejně jako v Junáku, hodnoty jako přátelství, čest, svoboda. Překrásné lidské vlastnosti, o které je dnes trochu nouze. Ale existují pořád a možná i díky trampingu.
Formana ztvárnil v televizní pohádce Láska rohatá (2009).
Chodil jste do Junáka nebo do Skautu?
Ne, za mě to už nebylo. Nicméně otec mě dvakrát přihlásil na pionýrský tábor a ten vedl starý tramp Rikitán neboli Pepík Bublan, strýc někdejšího ministra vnitra. Ten nás, osmadvacet dětí, vedl a byl z toho junácký tábor se vším všudy, jak když vyšije.
Probíhaly i noční hry a každý den jsme se museli naučit jednu trampskou písničku. Takže já znám všechno od Vlajky až po Bílé skály a Ascalonu. Je to moje intenzivní vzpomínka z roku 1961. Byly to sice tuhé doby, ale s Rikitánem to byl závan svobody. Zemřel vloni, bylo mu devadesát let.
Účinkujete také v muzikálu Trhák podle známého filmu. Pamatujete si, kdy jste ho poprvé viděl?
Rok vám neřeknu, ale viděl jsem ho minimálně dvakrát. Chodil jsem na jistotu na všechny filmy z dílny Svěrák Smoljak, byla to záruka kvality.
Jedno, jestli to bylo Jáchyme, hoď ho do stroje nebo Na samotě u lesa. Byla to značka. Stejně tak jsem šel i na Trhák a rozhodně jsem se nezklamal.
Je vám tento humor blízký?
Velmi, je opravdu moudrý, laskavý, chytrý. V muzikálové verzi Trháku jsem jako režisér, kterého hrál Smoljak, co se mu vše posere, a Čepek mu pak dá do držky.
Ve snímku Anděl páně hrál hamižného správce.
Jste velký filmový divák?
Býval jsem, do kina jsem chodil často. Měli jsme v 70. letech v Brně takové uskupení kamarádů, kteří měli rádi ruské filmy. Červená kalina, Bojovali za vlast, Sviť, sviť má hvězdo. Všichni na to plivali, ale nám se to líbilo. Jsou to krásné snímky. Aby se promítalo, musel se prodat určitý počet lístků. Devět na zápaďácký film, na ruský stačilo pět.
Když jsme šli dva, museli jsme si zbytek lístků dokoupit, aby nám ho pustili. Chodili jsme i na Felliniho, Bergmana. Když přišly Roma nebo Amarcord, byla to pecka. Nechci ze sebe dělat nějakého bůhvíjakého znalce, ale tohle se mi fakt líbilo.
Docela fláky, ne? Dnes by to byl klub náročného diváka.
Co je na Amarcordu náročného? Vždyť je to tak nádherná podívaná!
Film trvá dvě hodiny a sedm minut, dnes by asi musel být svižnější.
Ano, doba a její technické možnosti se změnily. Ale já třeba nemám rád filmy jako třeba Pán prstenů. Takovým filmům podle mě něco chybí. Něco, co u Cimrmanů či Formana nechybí.
Vyvádí se v téhle rychlé době herci ještě vtípky?
To víte, že jo. Když se něco hraje po sto čtyřicáté, musí se to opepřit. Aby to nebylo mechanické. Vtípky se dělají i na jevišti, ale divák to nesmí poznat. Anebo naopak ano, protože lidé milují, když se herec odbourá. Tak to někdy necháme schválně takhle vygradovat.
Jeho role Vendelína Bajzy v seriálu Bylo nás pět je dnes už legendární.
Je těžké se pak zase soustředit?
Musí to jít. Když jsou zkušenosti, není to až tak složité.
Kdo byl vaším hereckým vzorem?
Celá plejáda světových i našich herců. Má cenu jmenovat?
Zkuste aspoň některé.
Jean Gabin, Belmondo, Jack Nicholson, Marlon Brando. O něm se pak dozvíte, že si nepamatoval texty, psal si je na papírky a lepil si je, kde to šlo. Pak chodil od skříně ke skříni a četl je. Ale jak!
A co nějaký váš český učitel?
Karel Höger. On je pro mě herecký gigant. Měl jsem tu čest s ním točit, když jsem byl ještě hodně mladý, v brněnské televizi inscenaci o Gregoru Mendelovi. Hrál jsem jeho studenta a měl s ním i dialog. Vzpomínám si, jak jednou vyškolil celý štáb.
Pustil se i do uvádění Receptáře prima nápadů. „Inspiruje mě,“ tvrdí o pořadu.
Povídejte!
Měl scénu a v ní monolog o genetice. (Začíná hrát) Tak tady je zrníčko, a když se zkříží… Stop, ozvalo se. Někdo vlezl do záběru. Pan Höger předvedl monolog brilantně ještě dvakrát, pokaždé záběr někdo jiný zkazil. Když to odehrál potřetí a zase se to nepovedlo, zvedl se a prohlásil: Teď už beze mě. Já to řekl třikrát. A odešel. No a já totéž udělal nedávno taky.
Fakt?
Ano, na jednom natáčení. Že se něco nepovede, se může stát jednou, dvakrát, třikrát, jsme lidi, počtvrté zatnu zuby, po páté ještě vydržím, ale po šesté jsem skončil. Směna je od šesti ráno do šesti večer, bylo deset minut po, tak jsem se sebral a taky odešel. A vzpomněl jsem si na Högera.
Pomohlo to?
Samozřejmě, příště už se to neopakovalo.
Lidi si často nechají líbit až moc z přehnané slušnosti.
To není přehnaná slušnost. Bojí se o kšeft. O to, že je příště nepozvou a vezmou někoho, kdo nedržkuje. Ale na to já kašlu.
Jako Emil Nádeníček ve filmu Jak básnící čekají na zázrak (2016).
To mě ani nepřekvapuje. V roce 1978 jste odešel na volnou nohu, což nebylo zrovna obvyklé.
Odešel jsem, protože se na herce křičelo a na mě křičet nikdo nebude. I kdyby měli stokrát pravdu. Ať mi to řeknou normálně, nebo nazdar.
O role jste asi nouzi neměl?
Nebylo celou dobu na růžích ustláno, přestáli jsme to ale celkem v pohodě.
Od roku 2012 ale působíte v Ypsilonce.
Ano, protože tam se na herce nekřičí. V Ypsilonce jsou lidé velmi laskaví a vycházejí neobvykle vstříc, nejen co se termínů týče. Jsou tam výborní kolegové, a naopak není ani jeden vůl. To je taky zvláštnost.
Pan ředitel Schmid má asi božskou trpělivost, že?
To taky, je to laskavý člověk a mám ho rád. Je to jeden z posledních tří žijících legend českého divadla. Mám na mysli Jiřího Suchého v Semaforu, Ladislava Smočka v Činoherním klubu, no a Jana Schmida v Ypsilonce.
Ještě Ivan Vyskočil, ten učí na DAMU.
Máte pravdu. Tak čtyři.
Nezahálíte, takže o váš časový rozvrh se stará vaše žena.
A jsem za to rád. Je laskavá a rozumí tomu jako málokdo, má vystudovanou vysokou školu ekonomickou a má manažerské schopnosti. Umí mluvit s lidmi.
Producenti mi často říkají, že je s mou ženou krásná řeč. Je schopna se domluvit, vždy dosáhne svého a druzí jsou spokojení. To je kumšt.
Potvrzuji. A jak se o ni staráte vy?
Je jako v bavlnce. Ale já taky. Jsme spolu deset let.
V muzikálu Trhák si s chutí zahrál zoufalého režiséra.
Kde jste se seznámili?
V hospodě U Prince Miroslava v Radlicích. Tam máme trampskou osadu LSD, Lesy, Stráně, Dým. Měli jsme ples a ona přišla se svou kamarádkou. Tak jsme se seznámili.
Na co se těšíte?
Na chatu, ale to se hned tak nestane. Jakmile mám volníčko, už tam zase něco vstoupí. Pořád něco dělám. Před měsícem přišli z divadla Studio DVA, a já je velmi uznávám, protože jsou to profíci a mají slušné jednání. To je ojedinělé.
Přišli už podruhé a nabídli spolupráci. Jenže já nemohl! Seděli jsme se ženou nad mým rozvrhem a hledali skulinku, marně. A oni, že budou dělat muzikál Starci na chmelu. Jenže já budu mít čas na zkoušky až v červnu!
Vzali to, takže se mnou alternuje Pepa Carda, kamarád už z dob JAMU a dobrý člověk. Je srozuměn, že to nazkouší, a já pak do toho vstoupím. Takže se těším, že sice nebudu mít volné léto, ale na letní scéně Studia DVA na Vyšehradě budu hrát ve Starcích na chmelu.
Může se vám hodit na Zboží.cz:
