Odbojářka Marie Kudeříková: Neprávem zapomínaná

Propaganda vytvořila z Marie symbol komunistického odboje. Slavnostně se odhalovaly pamětní desky a sochy. Její jméno nesly školy a ulice, turistická trasa, dokonce i běžecký závod. V rodném domě vybudovali památník. Byla vyhlášena celostátní literární soutěž Strážnice Marušky Kudeříkové.

Psali o ní historici, spisovatelé a básníci. V roce 1972 natočil režisér Jaromil Jireš film …a pozdravuji vlaštovky, ve kterém odbojářku ztvárnila křehká Magda Vášáryová. „Ani tváří v tvář násilí a nejkrutějšímu ortelu nezradila své přesvědčení. Myšlenka a čin, život a smrt vytvářejí u ní vzácnou jednotu,“ konstatoval režisér.

Světice komunistických ideologů – jak ji nazval Český rozhlas – se stala pro mladé dívky vzorem z příruček: Jak by se zachovala Maruška? Tohle by Maruška nikdy neudělala! Jak přistupovat k tmářské církvi. Jak si najít uvědomělého partnera. Proč opustit toho, který myšlenky komunismu nesdílí…

Po roce 1989 však začalo jméno Marie Kudeříkové mizet z učebnic dějepisu i z povědomí. Zaslouží si zapomenutí? Jaká vlastně ve skutečnosti byla? To zkusíme zjistit ze zápisků, které se podařilo propašovat z cely smrti.

Marie – Maruška, jak jí familiárně říkali komunisté – přišla na svět 24. března 1921 ve Vnorovech na Hodonínsku jako nejstarší ze tří dětí Františky a Josefa Kudeříkových.

Rodiče hospodařili na více než třech hektarech půdy a vlastnili vinohrad. Oba byli věřící katolíci, tatínek dokonce v obci skoro dva roky starostoval za lidovce.

Dobře se učila a po ukončení obecní školy začala dojíždět na gymnázium ve Strážnici. Tam prožila první velkou lásku ke spolužákovi Juliovi Kramaričovi.

Mladík, přesvědčený komunista, pro marxistické ideály získal i ji, což rodiče Kudeříkovi těžce nesli.

Zamilovanost však nepřežila odchod ze školních lavic. V roce 1940 oba úspěšně odmaturovali a krátce nato se rozešli. Jedním z důvodů byl i fakt, že Julek „cenzuroval s jezuitskou přísností celý můj minulý život milostný“, jak o něm Marie napsala.

České vysoké školy Němci zavřeli, dojížděla proto na roční jazykovou školu do Brna a poté nastoupila jako dělnice u textilního stroje v továrně Rico v nedaleké Veverské Bítýšce.

Zatímco láska nevydržela, komunistickým ideálům zůstala Marie věrná. „Boha stvořil člověk k obrazu svému, a ne naopak… Mé vyznání je pravdivější a prostší! Miluj, pomáhej a postav svět lidské, vezdejší spravedlnosti! A kdo se postaví v cestu tomuto cíli, toho znič!“ shrnula je později v motáku z vězení.

Účastnila se odboje v levicovém Svazu mladých, který byl napojen na komunistickou stranu. Rozmnožovala a rozšiřovala ilegální letáky, pomáhala převádět na Slovensko uprchlíky před režimem, organizovala sabotáže.

Na podzim 1941 jí začala hořet půda pod nohama, a tak odešla z Bítýšky do Brna. Tam ji 5. prosince zatklo gestapo. Při výsleších v Brně a později v Petschkově paláci v Praze – třicet hodin v pozoru čelem ke stěně – neprozradila nikoho.

„Neublížila jsem slovem žádnému… Neuvedla jsem ani stopu, tím méně jméno některého z nich,“ uvedla.

Potvrzují to vyšetřovací protokoly gestapa, v nichž je u jejího jména uvedena poznámka „hartnäckiges schweigen“. Tvrdošíjné mlčení. Takového hrdinství nebyli schopni mnozí muži.

„Pan Dorsch (komisař gestapa Friedrich Dorsch, popraven v lednu 1947) jednal se mnou velmi otcovsky, co se týká pádné ruky a oslovování,“ konstatovala ironicky v zápiscích.

„Ty rány nebyly tak hrozné a v poměru k mužům jich bylo mnohem méně. Snad cítili jejich marnost,“ vzpomínala. „Ale to duševní ponižování a plivání do tváře ženě a člověku! Ten odporný smích při hrubých žertech! Zavolali několikrát svého ‚starého‘, který mě typizoval slovy: vyslovený typ k… Hodili mi jednou na hlavu zápalnou šňůru svinutou do kruhu a chechtali se při tom.“

Soud ji 16. listopadu 1942 odsoudil k trestu smrti stětím. Na popravu čekala čtyři měsíce v ženské věznici ve Vratislavi. V cele smrti musela pracovat, malovala oči vojáčkům na hraní, díky čemuž měla k ruce psací potřeby. Podařilo se jí propašovat ven 32 motáků, jež vyšly později pod názvem Zlomky života.

„Vím, že tyhle škrabky nemají valné ceny,“ píše skromně v jednom ze vzkazů. Nebyla to však pravda. Literární úroveň i obsah zápisků prozrazují jasnou a vzdělanou mysl, čisté srdce a neskutečnou statečnost.

Věděla, že ji nečeká žádná budoucnost, a tak vzpomínala na minulost. Na idylické vesnické dětství, rodinu a kamarády, chlapce, kterého milovala a s nímž se rozešla. Jedno téma však převažovalo, neustále se myšlenkami vracela ke střetu víry a komunistické ideologie.

Doma na Slovácku mělo křesťanství hluboké kořeny. Však ji také maminka v dopisech opakovaně prosila o návrat k Bohu: „Má mamička je zbožná, zoufá, že ztratím život věčný. Upomíná na ‚poslední věci člověka‘. A já nemožu! Kdybych se svíjela bolestí, kdyby se rozběsnily v nitru všecky živly při pohledu na její hrozné utrpení, nemožu, nevyznám katolické: ‚Věřím.‘ Kdyby matka umírala a má slova utišila bolest, zašeptala bych je vroucně, tak, že by nepoznala jejich milosrdnou lež. Ale mám odejít já a ona žít, já nemohu, moja mamičko!“

Strachu z konce života čelila hrdě: „Je na mém stavu něco tak hrozného? Já umírám za dobrou věc – vy zemřete též – zdali také s vyrovnanými, spravedlivě zaplacenými účty?“ Jen jednoho skutečně litovala: „Chtěla bych vychovávat své děti, chtěla bych mít děti…“

Hlavu jí sťali v pátek 26. března 1943 v 18:42 hodin. Dva dny po dvaadvacátých narozeninách. Dopis, který napsala těsně před popravou, dojímá dodnes:

„Drazí moji rodiče, moje milovaná matičko, tatíčku! Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí! Má rodino! Vy všichni, drazí v tom, co je mému srdci nejmilejší!

Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed… Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky…

A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí. Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou…

Líbám Vám ruce a děkuji z celého srdce svého, z celé duše své v nejvážnější chvíli svého života. Neskrápím je slzami, ne, polévám je úsměvem lásky, díků a smíření a prosím také o úsměv… Těšte se, milujte se. Pozdravujte! Pozdravuji a přeji všem lidské štěstí hluboce a upřímně. ,Vám poděkování a lásku Vám, kéž zněly by jak zvony!‘ (cit. S. K. Neumann, Poděkování Sovětskému svazu)…

Vaše milující dcera Marie Kudeříková

…Odcházím beze strachu! Vlasy jsem sama vázala. Poslala jsem po nich vzkaz a políbení. Budou přibaleny k mým věcem, o které požádejte.“

Její osud, takto působivě literárně podložený, představoval pro stranickou propagandu obrovský potenciál. A měl značnou výhodu.

„Knihu Zlomky života lze přirovnat k Fučíkově Reportáži psané na oprátce. Oba byli velmi aktivními členy komunistické strany a v neposlední řadě bylo jistě také velkou výhodou, že byli oba již po smrti, což zajišťovalo, že nezmění svá stanoviska ke komunistické ideologii či nepodniknou něco nežádoucího,“ konstatovala v bakalářské práci Marie Zemánková.

Oslavný kult Marušky Kudeříkové byl živen desítky let – a po roce 1989 se změnil v pravý opak. Gymnázium ve Strážnici, kde studovala, neslo po válce jméno Purkyňovo. V roce 1953 bylo přejmenováno na Kudeříkové a dnes se opět jmenuje Purkyňovo. Pamětní deska z roku 1956, umístěná v dnešní ulici Milady Horákové v Brně, skončila v městském depozitáři: Kudeříková a Horáková vedle sebe – to by nešlo!

V roce 2002 pak vyvolala Česká televize diskusi dokumentem Mýtus a pravda o Marušce Kudeříkové, který kritizoval údajnou nepřipravenost a neefektivnost jejích odbojových akcí. Jak v návaznosti na něj konstatovala historička Daniela Poláková (Marie Kudeříková: životnost mýtu a lidské zkušenosti), působil však spíš jako snaha odbojářku diskreditovat, než aby přinesl nová fakta.

Výrazně se proti němu ohradili i Mariini sourozenci Alžběta Skalková a Josef Kudeřík. Posledně jmenovaný zdůraznil v článku Zlomky života a zlomky špíny z roku 2003, že Marie sice byla přesvědčenou komunistkou, uznávala však především lidské hodnoty – lásku k bližnímu, rodinu, přátelství, víru ve svobodnou budoucnost.

Odvaha, s níž Marie Kudeříková bojovala za svobodu, i důstojnost, s níž čelila smrti, si zaslouží úctu. Jak konstatuje Jiří Pajer v monografii Vnorovy: Minulost a současnost obce, „pro obec zůstává jméno její rodačky trvalým symbolem hrdinství, oproštěného od politických akcentů a ideologických nánosů“.

Nicméně doba má už jiné hodnoty. Ukazuje to mimo jiné osud národopisného muzea, zřízeného v rodném domě Marie Kudeříkové ve Vnorovech. Pro malou návštěvnost bylo v roce 2019 zrušeno.