O voňavých teniskách z lógrů a látek na odpis

Jako typický workoholik žije řadou věcí najednou. „Pořád si říkám, že bych měla zpomalit a některých projektů se vzdát, ale moc se to nedaří. Před dvěma lety jsem se pustila na Univerzitě Tomáše Bati do doktorského studia a čeká mě závěrečná zkouška. K tomu běhám mezi domovem a továrnou, kde zrovna vyrábíme tenisky pro Kofolu. Těším se, že pak se konečně zavřu v kanceláři a udělám si pořádek,“ líčí na úvod.

Na procesu vzniku nových bot ji nejvíc baví začátek výroby. „Když jsem v továrně s dámami-šičkami a pány, kteří obsluhují lisy. Pak se mi líbí balit už hotové páry pro zákazníky, každá teniska mi projde rukama a kontrolou. Třetí oblíbené stadium je zpětná vazba od zákazníků, zatím velmi pozitivní. To je důvod, proč to dělám.“

Na nohou má Eva samozřejmě tenisky vlastní produkce. Jen v zimě navlékne kozačky a v horkém létu dává přednost sandálům. „Naše boty jsou poznatelné na první pohled. Díky přítomnosti kávového lógru je podešev nepravidelně tečkovaná a voní. Ne přímo jako čerstvá káva, ale večer, když se boty vyzují, je odér nohy snesitelnější než ve standardní obuvi,“ směje se.

Botami je obklopená od dětství. Pradědeček byl obuvník, což ji tehdy příliš nezajímalo, ale babička s dědou pracovali v Baťových závodech a nosili domů boty z podnikových partiových prodejen.

„Byla jsem typická holka, která krade mamince lodičky, má je na židli u postele a v podstatě s nimi spí.“

Tahle vášeň ji neopustila, i dnes se všude ve světě nejdřív dívá po botách. Svoji úchylku musí momentálně redukovat, protože bydlí s přítelem v malém bytě a půlku šatníku nechala u rodičů. „Omezený prostor mi pomáhá mít po ruce jen to nejnutnější. Ale i tak mi kralují v botníku čtyři páry úžasných bot na vysokém podpatku z druhé ruky. I když je neumím pořádně nosit.“

V pubertě se věnovala šití, batikovala, přešívala trička a chtěla být módní návrhářkou. Zlomilo se to, když si uvědomila, že ušít něco se šicím strojem je snadné. „Ale fascinovalo mě, jak je možné z ploché kůže vytvarovat kulatou špičku, to mi přišlo unikátnější.“ Rodiče jí dali volnou ruku. „Čekali, jestli to vyjde, nebo si nabiju pusu.“ Dnes Eva nosí rodině boty z vlastní dílny, maminka má ke každému tričku jiné tenisky.

Ovšem svoji cestu si musela mladá designérka teprve vyšlapat. „Už na střední škole jsem chtěla o botách vědět co nejvíc. Našla jsem si na prázdniny brigádu ve starých baťovských dílnách. Znamenalo to vstávat ve čtyři, utíkat na autobus z rodného Holešova do Zlína a od půl šesté makat v továrně.“

Po studiu obuvnictví na zdejší univerzitě přišla zkušená ve světě - Polsko, Turecko, Lotyšsko. Pak dva roky v Izraeli a roční stipendium v holandském institutu zaměřeném na inovace v obouvání. „Odtud jsem byla vyslána do Číny, kde jsem pracovala pro různé firmy. Může se zdát, že je to práce snů, ale…“

Jednoho dne stála Eva na balkoně čínského hotelu, špatně se jí dýchalo a kvůli hustému dýmu neviděla na továrnu chrlící po statisících obuv, která stála deset metrů před ní. Rozhodla se, že součástí toho být nechce.

„Vrátila jsem se do Čech a věděla jen to, že chci pracovat lokálně - nejen vyvinout nějaký udržitelný byznys pro sebe, ale podpořit i náš region.“ Tehdy objevil její návrhy časopis Vogue, což brala jako potvrzení své volby. A tak roku 2016 začala v továrně, kde kdysi pracovala, vyvíjet tenisky.

Svoji firmu pojmenovala Kave a jako heslo zvolila: Bez morální kocoviny. „Naše boty jsou čistě veganské a vyrábějí se do důsledků lokálně, z okruhu Zlína pocházejí i materiály. Kaučuk se dováží, ale já ho používám z materiálů, které už někdo přivezl. Tenisky vznikají na strojích z půlky 20. století ze zbytků a odpadů, které se lisují dohromady. Textil na svršky jsou tzv. ležákové položky ze skladu, o něž nemá nikdo zájem.“

Eva se naučila využívat alternativní materiály, hlavně kávový lógr. Ale i dřevěné piliny a rozdrcený korek ze špuntů.

„Já miluju kafe a štvalo mě, že se zbytky vyhazují. Kávová sedlina se už dřív využívala třeba na výrobu nábytku, tak mě napadlo spolupracovat s místní kavárnou. Lógr jsem sušila doma na plechu v troubě, pak se smíchal s kaučukem a směs se slisovala na podešev. Každá bota obsahuje zbytky jednoho espressa.“

Začínala doslova na koleně, bez investora. Využila úspory z brigád, asi 50 tisíc korun, nouzovým skladem se stal domek rodičů.

„V obýváku, na skříních, všude se tlačily tenisky a lidi nakupovali přímo tam. Když se prodaly, mohla jsem vyrobit další. Až jsem byla schopná pronajmout si vlastní prostory. Psychicky náročné byly okamžiky, kdy jsem neměla na zaplacení faktur. Přitom jsem věděla, že do měsíce přijdou peníze z prodeje. Jsem pyšná, že jsem to zvládla a nikomu nic nedlužím.“

A co štěstí a náhoda? „Štěstí jsem měla na lidi. Ale náhoda podle mě není náhoda, věci se dějí z nějakého důvodu,“ tvrdí obuvnice. Firmu dál rozvíjí, novinkou je, že zákaznice mohou poslat obnošené tenisky zpět k další recyklaci.

„To byl můj sen od začátku a moc si vážím toho, že lidem není jedno, co se s věcí na vyhození stane. Já ty boty vyčistím, pak se rozdrtí a směs se používá jako příměs do podrážek.“

Designér obuvi musí znát výrobní technologie i stavbu nohy, jak fungují kosti a svaly. Jen tak navrhne botu, která bude sedět.

„Jak se říká: papír snese všechno, ale ve finálním vývoji se třeba zjistí, že botu nejde vyrobit nebo není funkční.“ Správně padnoucí bota se na pohled nepozná. „Nemusí vždy stát pět tisíc, může být i z vietnamského obchodu za dvě stovky, je to individuální,“ zdůrazňuje Eva. Jejími cílovými zákazníky byli původně mladí lidé, dnes kupují její tenisky i sedmdesátníci. Všichni, kdo chtějí nosit něco originálního.

Kromě toho dál spolupracuje se světovými značkami, radila třeba firmám Adidas či Timberland. „Jsem za tuhle jinou práci ráda, dává mi svěží nadhled,“ říká. A pochvaluje si změnu přístupu velkých firem k udržitelnosti.

„Ještě před pár lety bylo vše o penězích. V jedné zemi se šily svršky a v jiné se k nim lepily podešve - jen kvůli tomu, aby se ušetřil jeden cent! Nikdo se nezamýšlel nad životním prostředním a uhlíkovou stopou. Dnes firmy zdůrazňují zelenými štítky na zboží ekologické priority.“

Eva navrhuje i modely z kůže, což se může zdát proti této filozofii. Pro holandskou firmu Stahl vytvořila dokonce kožené boty na vysokých podpatcích. Uspěly a staly se základem kolekce H&M.

„Když srovnáte boty nebo kabelku z koženky a z kůže, ty první se po dvou letech rozpadnou, zatímco kožené vydrží mnohokrát déle. Tak co je udržitelnější? Pořídit si za život desítky, nebo pár kvalitních kousků? Zvířata nejsou primárně zabíjena kvůli kůži, ta je v podstatě odpadový produkt. Nemluvím o krokodýlí kůži nebo kožešinách, to je samozřejmě špatně,“ upřesňuje designérka, která výrobu bot i učí.

Zajímavé povolání, spojené s cestováním, přinášelo Evě i negativní stránku: osamělost v soukromí.

„Dlouho jsem žila sama, každý půlrok na jiném místě, na osobní život nebyl prostor. Dostala jsem se do stadia, kdy se mi ani nechtělo jít se spolubydlícími na pivo, protože jsem věděla, že ty lidi už neuvidím a půjde jen o prázdné povídání, které mi bere energii. Raději jsem pracovala. I každé začínání v nové zemi bylo velmi těžké…“

Po návratu do Čech si ji naštěstí našel současný partner. „Není z branže, je úplně obyčejný kluk z našeho města, známe se od patnácti. Několikrát jsem ho odmítla, ale dnes jsem za něj moc ráda. Podporuje mě, chápe, že některé dny se vracím pozdě. Zároveň se mu daří mě trochu zpomalit, takže si už dovolím jít na procházku nebo na to pivo a nevidím to jako ztracený čas.“

Z dalších vášní přiznává dorty a gin s tonikem. Zamilovala se do běhání a stále ráda cestuje. „Hlava potřebuje vypnout,“ uzavírá.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Dámské tenisky, Pánské tenisky