Novodobí Slované: ti, co vynášejí Moranu

K zájmu o slovanské zvyklosti se dostal oklikou - přes aztécké a mayské šamany. Čtyřicetiletý cestovatel Zdeněk Ordelt se o šamanismus začal aktivně zajímat před více než dvaceti lety. Poznával ho v mnoha zemích, pobýval v Mexiku, Peru i Guatemale. Tam se mu v roce 2013 dostalo vysvěcení na mayského kněze. Poznal dobře místní tradice, zvyky, obřady, zpěvy i tance. „To všechno máte i doma. Pokus se je najít, upozornil mě aztécký stařešina. Poslechl jsem ho.“

Před dvěma lety založil organizaci Slovanský kruh, v níž se snaží o obnovu domácích tradic z předkřesťanského období. „Pocházím ze Zlína a řekl jsem si, že začnu tam,“ vysvětluje Zdeněk Ordelt. „Šamanismus mě přivedl k vidění spirituálních prvků i v moravském folklóru. Třeba v symbolice výšivek na krojích nebo v některých lidových obyčejích.“

Ty se ukazují jako důležitý zdroj poznatků, neboť ucelených informací o době před příchodem Cyrila a Metoděje existuje jen málo. Rozjel se proto pátrat do ostatních slovanských, ale také baltských zemí. I zdejší folklór podle něj může pomoci při rekonstrukci toho slovanského. Zajímavé poznatky si přinesl zejména z Litvy.

„Christianizace tam proběhla až v 16. století, a tak se lidových obyčejů zachovalo hodně. Rozhodně víc než u nás. Letní slunovrat se v Litvě jmenuje Rasosšvent neboli Svátek rosy a je zároveň i státním svátkem. Mnoho tradic se dochovalo díky zájmu tamních akademiků, kteří si již v 70. letech minulého století uvědomili, že kvůli úpadku zemědělství zanikají i zvyky s ním spojené, a začali je cíleně obnovovat,“ tvrdí Ordelt, který letos v létě uspořádal v Praze setkání zástupců šestnácti evropských států. Debatovalo se o původních předkřesťanských tradicích Evropy.

„Slovanská společnost patřila mezi silně spirituální a snese srovnání s rozvinutými duchovními systémy z jiných částí světa. Převládá názor, že Cyril s Metodějem nám sem přinesli kulturu a písmo. Jenže přišli do země s úplně jinou nežli křesťanskou spiritualitou. Hlavní důvod jejich mise byl politický pakt s církví. Christianizace proběhla násilně, lidé ji odmítali. Chtěli zůstat věrní svým tradicím a předkům. Neubránili se však, křesťanů bylo moc. Posledním dobytým slovanským hradištěm se stala Rujana,“ podotýká Zdeněk Ordelt.

Slovanské rituály, které provádí, jsou veřejné a zúčastnit se může každý. Oslavit je přicházejí všichni, jimž myšlenka slovanství není cizí, na místa jako hradiště Závist, Kněží hora u Jílového u Prahy či Divoká Šárka. Ženy bývají oblečené do splývavých sukní, muži do volných košil. Někteří mají květinové věnce ve vlasech.

Po obřadu, při němž Zdeněk Ordelt často používá šamanský buben či vykuřovadla z pelyňku, levandule nebo šalvěje, obvykle následuje hostina. „Váhali jsme, nakolik budeme archaičtí a nakolik současní. Nakonec jsme zvolili kompromis v oblečení i jídle, takže vedle tradičních kaší a medoviny míváme také moderní kuchyni.“

Slované si vážili daru života, za nějž děkovali přírodě a předkům, svému rodu. Dodržovali osm hlavních svátků, které pokrývaly celý rok. Každý byl zasvěcen něčemu jinému. Například ceremonie spojená s jarní rovnodenností se jmenuje Provoda, vyprovází se při ní bohyně smrti Morana a vítají síly jara v podobě bohů Jarovíta a Vesny.

Postavu smrti představuje figurína ze slámy, oblečená do dívčích šatů, ozdobená pentlemi a náhrdelníkem z bílých vyfouknutých vajec i prázdných šnečích ulit. Průvod obvykle vynáší Moranu neboli Smrtholku za vesnici, kde ji jako symbol smrti, nemoci, bídy a všeho zlého hodí do vody nebo svrhne ze skály.

Velmi významným svátkem je letní slunovrat, kdy se prosilo o dobrou úrodu. Obřad bývá spojen s očistnou koupelí, proto se mu říká i Kupadla. „Věřilo se, že se při něm zjevují duchové mrtvých žen v podobě rusalek,“ upozorňuje Zdeněk Ordelt.

Když slunce doputovalo napůl cesty mezi letním slunovratem a podzimní rovnodenností, přicházela na řadu oslava úrody, žní a předků zvaná Letní dědci. Letos ji Slovanský kruh uspořádal v severočeském Jiřetíně pod Jedlovou.

Při oslavě Zimních dědků neboli Hromnic nechyběly bubny, chřestidla, tamburíny a rolničky, protože chřestění mělo pomáhat vyhnat zlé duchy ze spící přírody. Zahřměním je probouzí i bůh síly Perun. Do přírody byli démoni vypuštěni o slunovratu zimním neboli Kračunu. Z jeho divokých oslav s extatickými tanci, při kterých lidé ze sebe skryté běsy dostávali ven, aby se pak mohli harmonizovat a v klidu přečkat zimní čas, vznikly naše Vánoce.

Hlavní problém, kvůli kterému si Slované vysloužili označení pohané, spočíval v tom, že zatímco křesťané přicházeli s monoteistickou ideologií, slovanský panteon obývala pěkná řádka božstev. „Slovanská spiritualita byla významně propojená s indickou,“ myslí si Zdeněk Ordelt. „Vše ukazuje na to, že Slované znali indické vědy (rozsáhlý soubor filozofických textů starověké Indie, starý zhruba 5000 let - pozn. red.). Ostatně sanskrt a slovanské jazyky včetně češtiny k sobě mají blízko,“ myslí si.

O provázanosti slovanské a indické kultury svědčí podle něj rovněž některé symboly. Svastika, symbol slunce a života, později zneužitý nacismem, zdobila mnohé rituální předměty a oděv nejen starých Indů, ale i Slovanů.

A v co tedy věřili? „Uctívali posvátné přírodní síly, jejichž projevy a souvislosti měli dobře prozkoumané. Jejich víra byla fúze monoteismu a polyteismu, věřili v boha stvořitele a božstva pod ním. Mezi ně patřil například bůh síly Perun, bůh válečníků a přílivu energie Jarovít, Dažbog, neboli ten, který dává, Mokoš, bohyně plodnosti, Veles, bůh podsvětí, nebo Svantovít, bůh slunce. Ten je mimochodem popsán v jednom z textů týkajících se kosmologie jako Vivašvant, což znamená bílý kůň, co putuje po nebeské báni. Zachoval se nám v legendě o Šemíkovi,“ domnívá se Zdeněk Ordelt.

Ordelt připouští, že zdrojů, odkud čerpat, existuje pomálu, proto uvažuje o tom, že osloví s žádostí o pomoc i vatikánskou knihovnu. Některé prameny však budí kontroverzi. Patří k nim zejména tzv. Velesova kniha.

Jde o spis, kde se mísí popisy bájných a historických událostí s náboženskými a mytologickými pasážemi a modlitbami. Odborná veřejnost pokládá Velesovu knihu za moderní podvrh.

Zprávu o existenci poprvé přinesl v 50. letech 20. století ruský emigrant v USA Jurij Miroljubov, který je zároveň pravděpodobným autorem, přestože vznik této památky kladl do 9. st. n. l. Jeho verzi o nálezu dřevěných destiček objevených během ruské občanské války nelze potvrdit ze žádného dalšího zdroje.

Destičky se nedochovaly, jejich jediná fotografie, již Miroljubov poskytl, byla v roce 1960 odhalena jako padělek. Jazykovědný a literární rozbor tohoto textu provedený odborníky vyloučil jeho historickou autenticitu.

S tím ale nesouhlasí učitelka a zastánkyně slavné slovanské minulosti Věra Ovečková ze Staré Paky. Že jsou její názory v protikladu s oficiálním výkladem historie, ji netrápí. Pevně věří, že Velesova kniha falzum není. „Na Ukrajině její pravost uznali,“ argumentuje.

Věra Ovečková se také zabývá zvláštním slovanským písmem, tak zvanou bukvicí, kterou označuje za obrazovou. Je podobná třeba čínskému písemnému projevu, jsou o něm zmínky v raně středověkých zdrojích. Říká se mu též slovanské runy.

„Staroslovanská bukvice, v níž je napsána i Velesova kniha, má pokračovatele - dnešní azbuku. Podporuje obrazové myšlení, rozvíjí ho a skrývá několikaúrovňové sdělení,“ tvrdí učitelka, která pro zájemce o výuku bukvice pořádá pravidelné semináře. Bývá na nich plno.

Odborník na slovanskou literaturu profesor Štefan Pilát jí ale oponuje. „Písmo tzv. Velesovy knihy není nic jiného než stylizovaná cyrilice, navíc nikoliv ve své nejstarší podobě,“ tvrdí a dodává, že teorie o bukvici nemají vědecky podložený základ.

Věra Ovečková je však o pravosti bukvice přesvědčena. K studiu tohoto písma se dostala před několika lety a přitom si uvědomila, jak moc jsou jí slovanské kořeny blízké.

Zájem o Slovany ji přivedl i k výrobě oděvů inspirovaných jejich módou. Vidí v ní hlubokou symboliku. „Ženy nosí sukně, protože do nich zachycují energii země. Matky by měly mít zakrytá kolena. Symbolizují naše potomstvo, pokolení, a proto jejich ochrana. Pro muže jsou zase důležitou částí oděvu opasky, protože symbolicky oddělují nižší a vyšší svět.“

Oděvy, které Věra Ovečková nabízí, jsou slušivé a určené i k běžnému nošení. Šije je nejčastěji z bílé bavlny nebo lnu. „V zimě hřejí, v létě chladí, podobně jako hedvábí,“ říká o materiálech. „Len také skvěle odráží UV záření a je antibakteriální. Nevytváří statickou elektřinu. A bílá barva? Na rozdíl od pohlcující černé vše odráží, a tím chrání před nepříznivými vlivy.“

Červenou barvu krve a života zase používá na výšivky, jimiž oděvy zdobí. Najdeme na nich růžičky, ale i již zmíněné svastiky, symboly slunce. Slované je nazývali kolovorot neboli kolovrat.

„Ani si neuvědomujeme, jaké bohatství nám naši předkové zanechali,“ podotýká paní Věra Ovečková. „Odrážejí se v našich zvycích i jazyku a byla by škoda je nepoznat.“

„Dodnes máme zachovánu řadu zvyků, u nichž nevnímáme jejich původ,“ říká osmatřicetiletý Petr Tryščuk ze severní Moravy. „Například lití vosku o Vánocích nebo přenášení novomanželky přes práh je ryze staroslovanská záležitost. Pod prahem totiž sídlí domácí bůžkové zvaní dědkové, kteří dům chrání před cizími lidmi. Proto se proti nim uplatní malý podvod. Žena se jako kouzlem ocitne v novém obydlí, aniž by přešla přes chráněný práh. Když pak vyjde ven, vždy ji již dědkové pustí zpátky,“ vysvětluje milovník slovanské historie.

Před dvanácti lety založil Petr Tryščuk web Slované. cz, kde se můžeme o tématu dočíst opravdu hodně. „Webů o Keltech nebo Vikinzích byla celá řada, těch čistě slovanských ne,“ vysvětluje. „Lidé dnes často hledají své kořeny, a tak mi přišla myšlenka přiblížit slovanskou kulturu zajímavá.“

Sám se o toto téma již dlouho aktivně zajímá. Mnoho prvků ze života předků, ať už z kuchyně, oblečení nebo zvyků, včlenil do svého každodenního života.

„Slované znali hrách, čočku, zelí, okurky i mrkev. Řada jídel byla velmi chutných a dobrých. Vyznali se v koření a dali zeleninovému světu křen. S chutí jedli dnes obdivovaný a znovu objevený medvědí česnek. Slovo špenát kdysi používali pro jakoukoliv podušenou listovou zeleninu a až mnohem později se takto pojmenovala dovezená zelenina pocházející z dalekého Afghánistánu,“ vypráví Petr Tryščuk.

Zájem o Slovany promítl i do své práce. Založil si e-shop Historické tržiště, kde lze nakoupit všelicos. Od kostěných či rohovinových knoflíků přes ručně šité boty z hověziny či vlněnou kápi až po medovinu, neolitický pazourkový srp, mlat vyrobený ze spodní půlky koňské čelisti zpevněný šlachami a surovou jelení kůží či kohoutky pro sběr mízy z jarních bříz.

„Když tak přemýšlím nad našimi dávnými dějinami, mnohem víc si vážím výdobytků současnosti. Dnes se například oblékneme za týdenní plat, kdysi i na prosté oblečení nestačil ten roční,“ říká Petr Tryščuk.

Myslí si, že kategorie slovanství je ale také ošemetná. „Stává se předmětem politiky. Na jedné straně jsme masírováni tvrzením, že nejsme Slované, že nemáme se Slovany nic společného a musíme se podřídit západu. Opačná propaganda zaměňuje panslavismus za panrusismus, což je také špatně,“ má za to. „Ale my prostě Slované jsme a přijetí tohoto faktu by mělo být samozřejmostí.“

O slovanských svátcích se rád druží s přáteli a jejich setkání mají podobný charakter jako u předků. „Odpočíváme, hodujeme, rokujeme a plánujeme,“ říká o nich. „Nenapadá mě moc dnešních svátků, které by nános slovanské minulosti neměly. Křesťané je nedokázali vymýtit, tak je převzali a překroutili pro svou potřebu, ať to jsou Vánoce, Velikonoce či Svatojánské slavnosti. Podle dochovaných křesťanských zákazů aspoň víme, jaké zvyky se mezi lidmi dodržovaly a co církev chtěla potlačit.“

Už šestnáct let sdružuje společenství Rodná víra osoby, které se hlásí k předkřesťanskému náboženství Slovanů. „Nejsme církev ani náboženská společnost, nemáme žádné hierarchizované duchovenstvo nebo závazná dogmata. Každý z nás ke své víře přistupuje svobodně a tak ji také sdílíme při společných obřadech. Máme kolem dvaceti členů od 19 do 55 let z různých koutů republiky,“ přibližuje jeden z nich, který si říká Vítoslav, jehož občanské jméno zní Štefan Pilát a je odborníkem na slovanské jazyky.

Co ho přivedlo k zájmu o Slovany? Když se dozvěděl, že i Slované měli své bohy, napadlo ho, že by bylo hezké je znovu uctívat. V roce 2000 zkontaktoval právě vzniklé sdružení Rodná víra a stal se jeho členem. O rok později podstoupil jako osmnáctiletý obřad Postřižin (rituál, při němž se z chlapce stává muž symbolickým ustřižením vlasů, praktikovali jej i Slované - pozn. red.) a přijal jméno Vítězslav.

„Odpovídá jednomu z možných významů mého občanského jména. O něco později jsem však zjistil, že jde o novodobou podobu jména, které ve starší době znělo Vítoslav. Tak se jmenoval i jeden z českých knížat v 9. století, snad zakladatel dynastie Slavníkovců. Takže jsem začal používat starobylejší formu. Jméno ve skutečnosti znamená slavný obyvatel,“ prozrazuje.

Slovanskou víru si členové Rodné víry nevybrali proto, že by byla lepší než nějaká jiná, ale proto, že pramení z jejich kořenů. „Své rodiče a prarodiče si také nevybíráme podle toho, co nám mohou nabídnout, ale vážíme si jich kvůli tomu, že bychom bez nich nebyli ani my. Chceme být spjati s našimi kořeny, protože nám dávají vědomí, kdo jsme a kam patříme,“ vysvětluje Vítoslav.

Hlavní náplní činnosti Rodné víry jsou oslavy osmi hlavních slovanských svátků. „Při nich se scházíme, což vychází zhruba tak jednou za měsíc a půl. Nepokoušíme se o jejich historickou rekonstrukci, což není ani naším cílem. Z historické tradice vycházíme a ctíme ji, obyčej však musí hlavně dávat smysl nám, lidem žijícím v současnosti,“ podotýká Vítoslav.

Návod, jak se stavět ke slovanství, Rodná víra nedává. „Někdo rád nosí pohanské ozdůbky, přívěsky a symboliku, jiný poslouchá hudbu s pohanskou tematikou a chodí na koncerty. Je to individuální, vedlejší a nepodstatné. Důležité je to, že se při obřadech sejdeme a společně oslavíme dávné svátky!“