Norbert Lichý: Můj mozek byl vždy dopředu

Věřte mi, že nic. To je boom, který se čas od času stává. Herec vyleze, je všude a pak zase není nikde. Je to náhoda, že se teď sešlo víc seriálů.

Poctivě jsem hrál v Ostravě divadlo. Když se podíváte na filmovou databázi, zjistíte, že jsem přece jen v průběhu let minulých točil sem tam něco.

Divadelních bylo kolem 130. Filmových kolem 65. Spousty komentářů k dokumentárním filmům, scénické hudby, čtení v rozhlase... Myslím, že jsem se neflákal.

Rodiče a jméno si člověk nevybírá. Maminka chtěla, abychom s bratrem měli nějaká méně obyčejná. Bratr je Alexandr po tatínkovi. A Norbert se k tomu přifařil, o žádném divadelním vzoru nevím. Možná mi tím chtěli naznačit, že mám být zvláštní. Doufali, že ze synáčka bude něco chytrého.

Snažím se čím dál víc a jak můžu. Je pravda, že kdyby ten boom zájmu o mou osobu, o kterém jste hovořila, přišel o dvacet let dřív, bylo by to lepší. Ale to se nedá nic dělat.

Milovníků jsem hrál málo, to je pravda. Ne že bych je odmítal, ale nebyl jsem úplně ten typ. Nehrál jsem úplně staré, ale starší, než jsem byl já. Nevím, čím to je. Možná jsem na to vypadal nebo byl můj mozek vždy trochu dopředu.

To ani ne. Zádumčivý jsem, jen když jsem unavený. Což je poslední dobou často. Mít volno několik dní za sebou je přepych.

Jako nic. Buď si čtu, nebo si na notebooku pustím film. Nebo se učím text. Někdy jen hledím do blba a chce se mi spát. V zájezdovém divadle jsem se naučil spát skoro všude.

Tipujete správně, o přesunu jsem nepřemýšlel. Praha je krásné město, když v ní jsem jako host.

Že už nikdo nebydlí v centru. Mizí z něj život. Místo toho tu postavili chrám obchodů Nová Karolina a tam se přestěhovalo celé město. V sobotu, neděli je Ostrava mrtvá, občas pejskaři, ti ven musí, večerky zmizly. Pak ti, co jdou ze Stodolní. A tam já nechodím.

Už méně. Dnes jsem rád, když mám pár dnů volna, a to jsem doma s mámou. Hodně toho prospím a dívám se na filmy. Nebo si čtu.

Měl jsem krásné dětství. Maminku jsme s bratrem viděli pořád, ta s námi zůstala a starala se o nás. Stala se z ní žena v domácnosti a opustila svoji kariéru, což je obdivuhodné. Tátu jsme skoro neviděli. A když jsme ho viděli, byli jsme rádi, protože nám byl vzácný. Jsem rád, že mám bráchu. Děti by měly být dvě, až tři, až čtyři.

Já ani nevím, jak se to stalo. Život utekl rychle, nějak jsem to nestihl.

Chodili, jako dítě jsem tam dokonce třikrát hrál. Režíroval mě tatínek. Bylo mi devět. A já se hrozně styděl. To mi vydrželo dlouho.

Viděl, v Šumperku, mém prvním angažmá. Připravoval mě i na zkoušky na vysokou, ale před ním mi to hraní nějak nešlo.

To měl, inu byl to velký divadelní učitel. Přísný, mi tenkrát přišlo. I když jinak byl velmi hodný táta.

Poděkoval jsem jemu i všem blízkým, protože bez nich by to nešlo.

Doma na čestném místě.

Ano, předpokládám.

Pokud si o mně nic nezjistí, tak ano. Zpravidla jim říkám, že znám dost lidí, co bydlí s mámou, a nevím, co je na tom neobvyklého.

Svou podstatou určitě.

Na vidrholci. Je to samota, kde mám tři sousedy. Když je chci vidět, vidím je, když ne, jsem sám.

Ano.

Ano. Někdy je to milé, někdy méně. Záleží na promile. (směje se)

Ano, výborně. Hrálo se nám spolu dokonce tak dobře, že si to možná zopakujeme. V čem, to vám zatím neřeknu. Pan režisér naprosto přesně věděl, co chce, a já mu to, doufám, splnil.

O tom přemýšlejí všichni ostatní, ale já ne. A ani nevím, proč bych měl. Není jediný důvod. Ale ano, podíval jsem se na ten film, po premiéře. Zdálo se mi, že je všechno rozdané od začátku. Pokřivené charaktery, všechno divné. Myslím, že té předloze sluší víc normálnosti. Na divadle je to čerstvá práce a u té máme všichni vždy pocit, že je to úplně nejlepší, co může být. I když to třeba tak není.

Do hodných strýců, ano. Ale spalovač mrtvol taky není žádný dobrák.

A dostal jsem za ni dvě ceny. Za jedno dílo, to už je slušné. Vzniklo to tak, že jsem se zmínil ostravské redaktorce rozhlasu, že mám několik knih, které rád čtu dokola. Mezi nimi byl i Motýlek. Ona pak zavolala a říkala, že o tom uvažovala a nebylo by to špatné načíst. A stalo se. Je to trošičku i moje zásluha. Možná někdo řekne, že ne, ale já mám dojem, že to tak bylo. A tak jsem posléze navrhl ještě jinou knížku, neřeknu vám kterou, protože to je ještě v jednání.

Ano. Patří k nim i Konečná diagnóza od Haileyho, toho mám vůbec rád. Pak je to Král Krysa nebo Planeta opic. Sáhnu i po Edu McBainovi, Chandlerovi či Perrym Masonovi. Dobré detektivky s napínavou zápletkou, ty mám rád.

Proč? Když nemám svoje, mám k nim naopak vřelý vztah. Mně doma nekřičely a neblinkaly, mohu si je idealizovat jako andílky. Nejlepší antikoncepce je od někoho si dítě půjčit.

Asi geny z maminčiny strany. Tam bylo dost muzikantů. Ona sama hrála krásně na klavír, mívali jsme doma křídlo. Jako dítě jsem chodil do lidušky, ale nebavilo mě to. Byly to etudy, nahoru dolů.

Jsou takoví. Všichni tenkrát byli dál než já. A protože mě nebavila ani teorie, tak jsem toho nechal a začal jsem hrát na kytaru. Dokonce jsme si založili bigbeatovou kapelu. Když jsem se zklidnil, vrátil jsem se zase ke klavíru.

Umím hrát tak trošku, v žádném případě nejsem hráč. Ale zahraju na kytaru, na basu, bicí.

Ano. Když to není moc vysoko.

Zatím ve zkušebně. Měli jsme asi čtyři koncerty pro přátele. Hrajeme to, co jsme hráli v mládí. Deep Purple třeba.

Nejsem konfliktní typ. Když nemusím.

Jsu nasratý. A trápím se vnitřně. Když pak někde sedíme, říkají se pravdy. To mě zase pak třeba mrzí. Když mě hodně naštvou, bouchne mi kotel a to dokážu být příkrý.

Přiznám se, že jsem v divadle požádal, abych neměl tolik úkolů a nehrál tolik. Bylo to už únavné, a když to člověk nedělá pro radost, je to na prd. Takže mám víc času a nemusím se někam štvát ve čtyři ráno. Mám za sebou dva hektické roky, včetně úrazu.

Zvolnil jsem a pak jsem to musel pěkně dohnat. Měl jsem roztříštěnou patu a v ní pět šroubů, protože jsem šlápl do prázdna. Ze čtyřiceti čísel. Následky cítím pořád. Někdo ale rád běhá, někdo je klidnější. A já jsem ten klidnější. Protože, jak se praví v Rozmarném létu: „Hledáte-li dokonalost v kozelcích, pak nemám, co bych řekl.“