Nora Fridrichová: Tančila jsem víc než 168 hodin

Popravdě jsem své akcie moc vysoko neviděla. Což je obecný přístup k sobě samotné, mám tendenci se podceňovat. Ale nevadí mi to, byla jsem smířená s tím, co mohu předvést.

Asi v půlce soutěže jsme chystali moc hezkou písničku, dříve trezorovou. Vztahuje se k době, která se teď na podzim blíží – a moje osobní meta byla se k ní protancovat. Nic víc jsem neřešila, jsem ráda, že jsem si to mohla zkusit. Teď budu mít spoustu volna. Mám rozběhnutou řadu projektů, na které mi chyběl čas.

Byla jsem zvědavá jaký to bude pocit – a je to hrůza. Ale po právu, nejslabší musí dostat padáka. Tušila jsem to od začátku. Je mi to líto hlavně kvůli Honzovi a dcerám. Ty to mrzí víc než mě. Ale život jde dál.

Byla jsem tehdy v pubertě a zažila nástup rockové vlny, dobu Nirvany. V Pardubicích otevřeli klub Žlutý pes, takže jsem první taneční krůčky trénovala spíš tam než v tanečních. Do těch jsem sice chodila, ale hlavně kvůli jednomu spolužákovi.

Domnívala jsem se pak léta, že aspoň základní pojem o tancích mám, ovšem na prvním tréninku StarDance jsem zjistila, že ne. Rockové rytmy mě zkrátka ovlivnily víc než třeba samba. Takže jsem prožívala vlastně opakované taneční.

To ano. Roky, hlavně po dětech, jsem běhala a dělala městské sporty typu brusle a plavání.

Jenže před třemi lety jsem si běháním zničila kolena a musím respektovat jistá omezení. Dobrou zprávou bylo, že tancovat moje kolena můžou. Občas trošku bolela, ale dobrý. I můj lékař mi tanec schválil.

K tomu jsem doma trochu cvičila, abych ten nápor vyrovnala. Jinak jsem spíš regenerovala a snažila se chránit volné víkendy pro rodinu.

Bylo to velké překvapení, nejdřív jsem myslela, že je to fór. Velmi důkladně jsem to zvažovala – asi pět vteřin – a byla jsem nadšená. Moc jsem se těšila. Ale fakt je, že jsem si úplně nevěřila. Ohledně tance jsem neměla moc velké očekávání a dnes bych řekla, že mi to šlo ještě hůř. Ovšem fyzicky mi to nesmírně pomohlo.

Mám vadné držení těla a skoliózu – a tanec mě krásně narovnal. Bylo mi s ním příjemně. Naučil mě taky víc se pohybovat a fyzicky vyjadřovat jako žena, na moji chůzi je snad o něco hezčí pohled než dřív. Jsou to detaily, ale podstatné.

StarDance je navíc svět příčesků, umělého peří a podpatků, což v běžném životě nezažívám. A moc se mi v něm líbilo.

Mívám potíž zapamatovat si složitější choreografii. Zato jsem ochotná jít do prvků na hranici akrobacie, které na první pohled vypadají náročně: různé vruty a hvězdy ve vzduchu.

Nedělala jsem je od dětství, vzhůru nohama jsem nebyla už dlouho, ale strašně mě baví.

Ale bála jsem se trémy před lidmi, že zpanikařím a zapomenu kroky. Držela jsem se poučky: Když nevíš, tak se toč! Nechtěla jsem to svému tanečnímu partnerovi (tanečník Jan Kohout – pozn. red.) příliš kazit.

V začátcích mé profese reportérky jsem taky mívala trému a zbavila se jí častým opakováním. To teď nešlo, před kamerou máte jen jednu šanci.

To ano. Dělala jsem atletiku a dokázala se hodně napřít, abych byla první. Vyhrávala jsem ráda. Ale s věkem se to mění. Možná i proto, že se chci vyhnout zklamání, jde o určitý obranný mechanismus. Že bych se dnes označila za soutěživý typ, který touží za každou cenu být první, to ne. Mně stačí se zúčastnit.

Je to obecně ženská vlastnost, která nám ale škodí. Ve srovnání s kluky bychom větší soutěživost potřebovaly, ve společnosti je vidět, že mají větší tah na branku.

My si řekneme, že pokud nejde o život, nejde o nic. Nemám z toho (a ze sebe) úplně radost. StarDance beru jako hru, zábavu, akci, která mi pomohla se znovu rozhýbat. Jsem zpátky na trati.

Naši podnikali v pohostinství a vedli mě tak, abych si o svých věcech rozhodovala sama. Přestože jsem jedináček, praktikovali velmi liberální výchovu a dávali mi ve všem obrovskou volnost. Věděli, že jsem celkem šikovná a všestranná, dobře se učím, ale jak naložím se životem, nechali zcela na mně.

Žádné: Ty musíš. Pouze: Já chci. Kvůli tomu jsem dnes bohužel trochu svéhlavá. Ale zároveň v sobě asi mám ctižádost, a proto jsem zvolila to, co dělám. U svých dcer aplikuju úplně opačný přístup, rodiče nekopíruju. Snad se podvědomě domnívám, že jejich přístup selhal, i když tomu tak není.

Každopádně se je snažím víc směrovat. Přitom vím, že mix, ve kterém je přítomná svoboda, je hrozně důležitý pro děti i rodiče. Ale například jsem rozhodla, že budou chodit na klavír.

Kdyby k tomu kdysi rodiče donutili mě, dnes bych uměla hrát a nemusela se to dřít s holkama. Paní profesorka mi doporučila naučit se základy, abych s nimi doma mohla cvičit. Ale baví mě to. Možná je dobré, že mi to rodiče neznechutili. Člověk některým věcem asi neunikne.

Jako malá jsem chtěla být veterinářka, což je asi univerzální dětský sen. O žurnalistice se u nás mluvilo poprvé ještě před listopadem 1989 – s tím, že hezky píšu a mám slušné slohy, ale žijeme v zemi, kde novináři nesmějí psát všechno, co si opravdu myslí. Naštěstí přišla sametová revoluce a tahle komplikace zmizela.

Od patnácti jsem spolupracovala s pardubickým rádiem Panag a v novinářské profesi jsem se našla. Slovo investigativní jsem ještě neznala, ale měla jsem naivní, romantickou touhu odhalovat nepravosti a pomáhat, aby se křivdy napravily. V reálu to tak úplně není, ale je fajn, že se o tom může aspoň psát a mluvit. Svobodu slova beru jako základní právo, které není samozřejmé a musíme si ho hlídat.

Určitě. Je to různorodé povolání, velmi dynamické a rychlé. Píšu a točím o věcech důležitých pro většinu lidí, což mě naplňuje a dává smysl. V pořadu 168 hodin už třináct let nejen kritizuju mocné, ale zároveň upozorňuju na trable slabších. Snažím se tepat nešvary a zároveň bavit, což není snadné.

Vzniklo to náhodou: pouštěli jsme si s kolegy legrační a trapné scénky politiků a moc se u toho nasmáli. Bylo to velmi ozdravné. Už rakouský filozof Popper říkal, že smát se politikům je důležité. A Češi jako národ na to dobře slyší, přestože politika jako taková bývá často k pláči.

Občas mi někdo vyhrožuje, zastrašuje. Nejhorší byl anonym, který napsal, že mě před očima mých dětí pověsí na strom. Šlo o reakci na konkrétní reportáž a bylo to hodně ošklivé.

Máme bohužel politickou reprezentaci, jejíž voliči si neberou servítky a jsou velmi radikální. A svoboda internetu jim dodává kuráž. Myslí si, že jde o svobodu slova, ale jde jen o svobodu agresivity.

Vloni mě napadl na křižovatce starší řidič, dokonce mi trochu poničil auto, v němž jsem jela s dcerkami. Vyděsily se a plakaly. Ovšem ukázalo se, že to nesouvisí s prací. Nelíbil se mu můj způsob jízdy a ujely mu nervy. Ale už je vše uhrazené a v pořádku.

Obecně nesnášejí, když jsou na nás politici hrubí, útočí a snaží se nás zahnat do kouta. Tím, že je atmosféra ve společnosti značně vypjatá, ozývá se volání po bontonu a slušnosti.

Extrémní ohlasy mají případy lidí, kteří na tom nejsou dobře. Těší mě, že v Česku žije dost solidárních občanů s tendencí pomáhat. Rádi podpoří někoho, kdo si zrovna nevytáhl dobrou kartu.

Je jedno téma, kterému jsem byla osobně blízko a zatím jsem o něm nic neudělala: souboj rodičů o pětileté dítě. Obsahoval exekuci, převoz do jiné země atd. Sleduju ho už dlouho a je to pro mě dost bolestné.

Politické čachry mě nedojímají, ale takové věci mě zasáhnou a dokážou rozbrečet. I proto, že jsem bezmocná a vím, že jen medializace nepomůže. Navíc se těžko zjišťuje, kde přesně je pravda.

Co se týče našeho státu, tak zda se bude ubírat dál stejným směrem jako doposud, nebo se kormidlo vychýlí jinam. Z čehož mám strach.

A v nejširším pohledu je aktuální otázka, jak bude vypadat naše planeta za třicet, padesát let.

Téma změny klimatu a ochrana životního prostředí se u nás stává poprvé dominantním. Začínat by měl každý u sebe.

Lidi naštěstí čím dál víc zajímá, zda a jak třídit odpad, vyhazovat nebo recyklovat věci. Je to velké téma.

Vnímám ji jako posla špatných zpráv, ale víc než posla chci akcentovat ty zprávy, které sděluje. Pro mě osobně ta konkrétní dívka není až tak zásadní, přestože právě jí se podařilo přitáhnout pozornost. Jsem ráda, že na toto téma dnes diskutují prakticky všichni.

V Česku přišla typická broukopytlíkovská reakce: všichni znají recept. Spočívá v tom, že popíráme fakta a tvrdíme, že se nic neděje. Což je nejjednodušší.

Moc bych si přála, aby převažovali ti, kdo si nevyberou snadnější cestu a nebudou se tvářit, že ten problém neexistuje.

Určitě, zajímají ho moje názory a mě zase jeho. Jsme oba novináři a živíme se slovem, takže se občas ptám, jak by co naformuloval. Při soutěži jsem s ním ale víc řešila taneční kroky.

Robert se účastnil StarDance před dvanácti lety a brala jsem ho jako zkušeného tanečníka. Dopředu sliboval pomoc. Když jsem se na něj ale obrátila s prosbou, abychom chvíli trénovali sambu, důrazně odmítl – na sambu vypadl a v životě ji už tančit nebude.

Zato mi předvedl svůj jive, který se velmi podobal mému, takže jsem pochopila, že tudy cesta nepovede.

Podporoval mě spíš psychicky, když jsem byla nervózní, že mi něco nejde, uklidňoval mě. Ale těším se, že si v budoucnu zatančíme třeba na plese. Dřív jsem měla zábrany, abych ho nepošlapala.

Občas se dívají, hlavně starší Diana. Nemám z toho úplně radost, nechci doma pěstovat kult maminky, ale je fakt, že ji už ledacos zajímá. Pokud je něco, o čem vím, že pochopí, může se mrknout. Ovšem podezírám ji, že se jí nechce jít spát a má pořad jako záminku.

Dost si s dcerkami povídám o své charitativní práci, pomoci matkám samoživitelkám. A když se ptají, proč někdy pláču, snažím se jim ty příběhy jednoduchou formou vysvětlit.

Jsem ráda, že z nich rostou holky s velkým srdcem, které vnímají, že pomáhat druhým je normální a samozřejmé.

Už v minulých letech byly velké divačky tohoto pořadu, spolu s Robertem. Já ho začala sledovat až díky nim. Znaly všechny páry, řešily šaty…

Z mé účasti byly nadšené. Brala jsem je na generálky a zároveň jsem obě přihlásila do kurzů společenského tance Ivy Langerové. Přijde mi to jako hezký a zdravý sport. Kdybych místo běhání tančila, mám dnes kolena v mnohem lepší kondici.

Holky samozřejmě fascinovaly moje taneční kostýmy. Mě taky. Přestože v civilu jsem pro jednoduchou, praktickou módu, nebránila jsem se volánkům, ať na mě v kostymérně nalepili, co chtěli.

Přeměna člověka v umělou bytost, kterou vidíte na parketu, je moc zajímavá, až neuvěřitelná.

Touhle činností si čistím svoji karmu od toxicity z práce, od negativních zpráv. Ke skupině svobodných matek jsem se dostala náhodou. Mám dost kamarádek samoživitelek a vím, že se jí můžu snadno stát i já – a není to vůbec jednoduchý život.

Vymýšlím pro ně různé projekty, v prosinci chystám mimo jiné knižní burzu. A nedávno jsem spustila na facebookovém profilu sbírku oblečení. V praxi to vypadá tak, že mi ženy posílají fotky věcí a já je nabízím samoživitelkám.

Pak zprostředkuju i předání, balím balíky a chodím s nimi na poštu. Trochu náročné. Ale mám krásné ohlasy a cítím, že mě to posunuje někam dál.

Řekla bych, že jsou už brána celkem s respektem, v televizi nejsou neandrtálci. Část kolegů možná méně vnímá jejich závažnost, protože se jich netýkají, neznají ve svém okolí žádného samoživitele.

Řídí zeměkouli a drobné nuance našich životů jim zůstávají skryty. Ale všichni chápou, že když má žena na celou rodinu měsíčně deset tisíc, je to málo.

Zjara jsem dělala sbírku pro pána samoživitele a dočkala se velké pochvaly, že dělám i něco pro chlapy.

Vždycky to tak nebylo, ale ví se jen o těch třech hlavních – právě proto, že jsou z branže (novináři Patrik Kaizr, Milan Fridrich a Robert Záruba – pozn. red.). Žádné pravidlo v tom nehledejte, zkrátka mi zrovna přeběhli přes cestu.

Výhoda to je, víc rozumíme práci druhého, máme pochopení pro její nestabilní momenty. Nosíme si ji oba domů, což si pak stejnou měrou vyčítáme. Podle mě ale ve vztahu na profesi nezáleží, bez pochopení a zájmu o partnera by to stejně nemělo cenu.

Ovšem nepohybuju se jen v novinářské bublině, většinu přátel mám z jiných sfér, často z okruhu rodičů kamarádů mých dcer.

Dobře to funguje, dvě generace vytvářejí fajn společenství. Dnes nemůžete nechat děti volně na ulici. My máme svobodu, ale děcka ne. Dřív to bylo naopak.

Robert je přístav a já šipka. Jsem člověk s vrtulkou na zadku, moc neposedím. Nabíjejí mě věci, které zároveň vyčerpávají. Ale dělají dobře na psychiku a ta táhne tělo, tudíž mi stačí spát pět hodin.

Můj život vypadá tak, že pořád něco nestíhám a všude chodím pozdě. Můj tanečník řekl, že takhle to dělat nemůžu, nebo skončím v blázinci! Tak to asi působí. Jenže já když chvilku nic nedělám, začnu se nudit. Odpočívat budu, až mi dojdou síly.