Nora Fridrichová: Pořád řeším, jestli jsem dobrá matka

„Vyjde to přesně na tři roky od narození dcery. Přáli jsme si to a měli jsme štěstí, že to tak příroda zařídila. Doufejme, že při nás bude stát až do porodu. Nevím přesně proč, druhé těhotenství mi připadá těžší, ale možná je stejné jako to předchozí, ze kterého jsem ve vzpomínkách to nepříjemné vytěsnila,“ popisuje Nora Fridrichová své pocity v pátém měsíci, kdy se jí i pod volnými šaty začíná rýsovat těhotenské bříško.

Vlastně ano, protože máme rodinu, která je ochotná pomoci. Když nemohl tatínek, tak mohla babička. Od září, to jí bylo dva a půl roku, začala Dianka chodit do školky, a tím se hlídání zcela vyřešilo.

Nestanovovala jsem si žádnou hranici a spíše jsem sledovala, jak dcera reaguje na okolní děti. V okamžiku, kdy za nimi v dětském koutku začala utíkat a vrhat se na ně, dospěla jsem k názoru, že už je čas.

Teď dokonce i o víkendu mluví o tom, že půjde do školky, takže si myslím, že to vyšlo dobře. Podle toho, co slyším, chová se tam jako ryba ve vodě. Asi je společenský tvor.

Asi trochu hůř než ona. Zpočátku jsem do školky volala, jak to vypadá, jestli nebrečí. Když jsem zjistila, že ne, tak jsem si trochu zklamaně z toho, že jí nechybím, povzdychla: Aha. (smích)

V každém případě mám radost z toho, že teď můžu doslova v přímém přenosu pozorovat její sociální rozvoj.

Je pravda, že mám víc času na práci. Zároveň jsem klidnější i z jiného důvodu. Když byla Dianka se mnou doma, měla jsem pocit, jestli ji neizoluju a jestli se se mnou náhodou nenudí. Pořád totiž řeším, jestli jsem dostatečně dobrá matka.

Teď se mi zrovna zdá, že nemám dost fantazie, že bych měla vymýšlet víc her. Na své výchově zkrátka neustále nacházím nějaké chyby, ačkoli si uvědomuji, že to není úplně správný přístup. Moje dcera miluje své rodiče, a to je asi známka toho, že žije ve šťastné rodině, což je vlastně daleko důležitější než si vyčítat, že jsme dneska nesložily troje, ale jenom dvoje puzzle.

Mimochodem, v současné době si v autě nepouštím nic jiného než Okolo Třeboně a Červená modrá fiala. Normálně za volantem poslouchám zprávy, ale Dianka už vyžaduje konkrétní tituly, které přehráváme pořád dokola. Můj svět toku informací se zploštil na Šla Nanynka do zelí.

Mně se vztah k dětem zlepšuje měsíc od měsíce společně s tím, jak moje vlastní dítě začíná být komunikativní a vtahuje mě do svého světa, ve kterém se mi moc líbí, a pokud mám možnost, zůstávám v něm co nejdéle. I když se traduje, že dětský svět je krutý, protože nezná konvence a děti říkají, co jim slina na jazyk přinese.

Sama jsem si hodně vytrpěla za své křestní jméno. Narodila jsem se v roce 1977, kdy se nosila jména jako Katka, Lenka, Míša, a sama jsem vždycky toužila být Lucka. Neustále jsem čelila dotazům, kolik mám v sobě liščat, tak jsem vždycky říkala, že dvě, protože to je moje oblíbené číslo.

Ještě na základní škole jsem byla, hanlivě řečeno, liščí doupě. Pořád jsem měla pocit, že s tím jménem někde aspoň vybočuju z kolektivu, ale dneska jsem za něj ráda.

V období, kdy se mi děti posmívaly, jsem jim trochu měla za zlé, že svému potomkovi připravili pěkná muka. Kdyby to mělo nějakou silnou podstatu, ale žádný Ibsen v tom prý nebyl. (smích) Moje rodina částečně pochází ze Slovenska, kde je Nora naopak dost běžné jméno. Vlastně i kvůli tomu jsem se docela ráda vdala (za programového ředitele ČT Milana Fridricha, se kterým se ale po šesti letech rozvedla – pozn. aut.), protože kombinace neobvyklého jména s nejčastějším příjmením Nováková nebyla moc dobrá.

Dneska už mám taky ráda méně obvyklá jména, ale v dětství jsem měla aspoň panenku Lucku.

Naprosto. Výhodu jsem na tom nenašla téměř žádnou. Rodiče ale nebyli typy, které by uvažovaly o větší rodině, byť spolu žili až do mých osmnácti let. Dneska, když jsou v pokročilejším věku a já vím, že v budoucnu se o ně budu starat, mi z pragmatického hlediska přijde dobré mít sourozence, se kterým bych se o tu péči mohla podělit.

A tak je na mně, abych si vytvořila svou vlastní větší rodinu, o kterou se budu moct opřít. Na druhou stranu je pravda, že ve svém okolí mám dost lidí, kteří se svými sourozenci mají ty nejhorší vztahy, jaké si dokážeme představit. Ne vždy pokrevní vazba garantuje pěkné přátelské pouto, ale pokud jsou vztahy dobré, tak mám za to, že lidi v životě nemají lepšího přítele než svého sourozence. To je nejspíš něco, co mi chybí, i když od tří let mám jednu kamarádku, která mi do určité míry sestru supluje.

Tehdy jsme ještě nebyli v EU, takže by to bylo natolik finančně nedostupné, že by si to nemohli dovolit ani s jedináčkem. Šlo o stipendium placené z peněz britských daňových poplatníků.

Britský systém byl pro mě skvělý v tom, že na rozdíl od Česka nebylo nutné se všechno jenom učit zpaměti, ale na základě znalostí jsme museli dojít k vlastním závěrům. Vzpomínám si, že v jedné eseji jsem řešila odtržení Baskicka od Španělska včetně srovnání s rozdělením Československa. Obor jsem studovala před více než deseti lety, kdy se o lidských právech v Česku moc nemluvilo, ale v posledních letech se to začíná měnit – řeší se hlavně diskriminace žen.

Nejvíc si ze školy vzpomínám na excesy typu ženské obřízky, které se ve světě dějí dodnes. Měli jsme k tomu seminář včetně videoukázek, což je pro mě dodnes noční můra. Moje nejlepší kamarádka, která byla z Indonésie, to ale brala s nadhledem: „Já mám tu nejmírnější formu obřízky.“

Lidsky mě to upevnilo v pohledu na svět, který jsem si dala do jakéhosi rámečku společně s diplomem. Byl to spíš koníček, ale i papír, který se jednou může hodit.

Tehdy jsem to zvažovala, ale bylo mi sedmadvacet, takže jsem teprve sbírala zkušenosti. Přišlo mi smysluplnější zůstat v České televizi.

Nevím. To, co dělám teď, mě moc baví. Tak si to užívám a budoucnost neřeším.

Určitě je to zajímavý směr, o kterém stojí za to přemýšlet, ale nemůžu s jistotou tvrdit, že bych v tom byla dobrá. Nehledě na to, že považuji za předčasné o tom uvažovat, protože člověk by nejdřív měl dosáhnout určitého věku, aby měl respekt nejen od diváků, ale i od politiků.

Když někdy nahlas mluvím do telefonu, naštvaně řeším něco osobního a někdo mě pozná a osloví, tak je to ostuda. Podobně zrádné můžou být situace, kdy jdete s dítětem po ulici a plácnete ho po zadku. Jakmile si Diana lehne na zem a chce se válet v kaluži, protože vzdoruje mamince, tak to klidně udělám. Jenže od známých, které paparazzi opravdu sledují, vím, že pak se člověk objeví na titulní straně v nepříjemných souvislostech. Jednu kolegyni třeba nedávno vyfotili s kamarádem a vytvořili z toho poměr.

Ano. Než se drby rozšířily, dali jsme svůj vztah do pořádku.

Média Ivetě Bartošové dlouhodobě ubližovala. Vždyť celoplošná televize byla schopna odvysílat záběr, kde měla pomočená záda, což je u duševně nemocného člověka naprosto dehonestující. Vadilo mi, že i ostatní média to brala tak, že si za to vlastně může sama.

Jestliže v Británii dostal tisk flastr za to, že vyfotil Naomi Campbellovou na chodníku při odchodu z kliniky, kde se léčila ze závislosti, tak v čem tedy žijeme my?

Když dotyčný ví, a nebo má počítat s tím, že jsou kolem něho kamery, tak je všechno v pořádku. Mám ale pravidlo, že pokud úplně netuší, že ho někdo snímá, tak mu nejdřív zavolám, popíšu, o co jde, a zeptám se, jestli by mu nevadilo, kdybychom to pustili. Ještě nikdy se mi nestalo, že by někdo nesouhlasil.

Při zvažování, co je pro diváka podstatné, se přikláním k americkému přístupu, že člověk má právo vidět všechno, co je pro něj důležité, a na základě toho si udělat názor. Nesu při tom na trh i svou vlastní kůži, protože diváci si tím pádem můžou udělat názor také o mně. Když jsme kdysi odvysílali chilské pero prezidenta Klause, jedna vědkyně prohlásila, že to v první řadě vypovídá něco o nás. Ano, to podepisuji.

Kvůli excesům před kamerou, i když někomu něco vyklouzne, se neděje nic, protože politici už jsou hodně profesionální a vědí, že si to zavinili sami, když si nedávali pozor. Paradoxně jim nevadí, pokud jsou zachyceni v nedbalkách, protože to většinou berou jako zajímavou reklamu.

Vždyť kdo by znal poslance Krátkého, kdyby nemluvil o tom, že v noci pracují, s prominutím, kurvy a zloději? Byť to byl trapas. Politici jsou pokaždé nadšeni, když se strefujeme do oponenta, ale jakmile je to za týden opačně, píšou mi pohoršené esemesky. Z těchto zpráv ale skutečně nemám deprese. (smích)

Dostávám tipy a projíždím stenozáznamy, zvlášť u známých firem, jako je třeba senátor Kubera. Ve Sněmovně zase občas zaperlí noví poslanci z nových hnutí. Po deseti minutách mě ale rozbolí hlava, tak začnu projíždět veškeré hrubé záznamy od kolegů, například začátky a konce tiskových konferencí. Nedávno jsem se fakt musela smát, když Miloš Zeman vítal na Hradě zástupce odboje.

Prezident přichází do sálu k paní odbojářce a povídá, že nejdůležitější je hezky pozdravit, podat ruku a ženě dát skleničku. A při tom jí dává kytici. Freud zkrátka v každém z nás pracuje trochu jinak. Takové věci nacházím náhodou, ale o to víc pak zahřejí.

Ve Sněmovně se často mluví o análních záležitostech a politici se domnívají, že je to vtipné. Moc to ale nefunguje a je to spíš trapné, protože vtipy má dělat jenom ten, kdo to opravdu umí, což rozhodně není většina lidí.

Když v diskusích během politického boje jdou muži agresivně do ženy, oklepu se hnusem, protože přece existují nepsané hranice, kdy se jako žena chcete cítit komfortně. V Hovorech z Lán to byl moment, kdy prezident mluvil o Pussy Riot. Ať už si o té skupině myslí, co chce, tím, jak je nazval, vypovídá něco o sobě. Nebylo mi to příjemné, přestože nejsem členkou Pussy Riot. Ale jsem taky holka.

Snažíme se to hlídat, ale je jasné, že v období, kdy je ministrem financí Kalousek, bude hodně Kalouska. Teď je vlivnou figurou ve vládě Babiš, tak máme spoustu Babiše. Za pár let to může být zase jinak. Ze zkušenosti vím, že nemá smysl dělat si umělé žebříčky a vyvažovat, protože tím bychom překrucovali realitu.

Točíme politika, když je významnou postavou v zemi, a tím pádem kolem něho vzniká víc zajímavých situací. Vůči opozici by mi nepřipadalo fér, abychom na ní za každou cenu něco hledali. Přijde čas, kdy tam zase bude ona.

Upřímně mu závidím to, že zatímco já dělám práci, která lidem působí frustraci, a jediné, co mě může těšit, je to, že je jakýmsi ventilem nespokojenosti s úrovní politiky, tak Robert dělá něco, co je spjato s krystalicky čistými emocemi. Ať už je to smutek při prohře, nebo radost při výhře. Takže v jistém smyslu má práci hezčí než já.

Hrozně ráda bych ho viděla na vlastní oči, jak komentuje a co při tom prožívá, protože z mikrofonu ty emoce úplně nepoznám. Jenže Robert tvrdí, že by to v mé přítomnosti nedokázal. Když jsme na jaře dvakrát zašli na Lva Praha, komentoval mi aspoň do ucha.

Absolutně nechápu, jak zvládá sledovat puk, když já ho ani z hlediště nevidím. Možná můj zrak není na hokej uzpůsoben, ale každopádně mi chybí Robertova rychlost a pohotovost.

Nevím. (smích) Tuhle se mi stalo, že jsme se dívali na nějaký zápas a Robert zjistil, že omylem fandím soupeři, protože jsem si spletla barvy. Takže ptát se mě na kombinace  není úplně namístě.

Mně ho neodtahuje sport, ale práce. Narodil se zkrátka proto, aby pracoval, a s tím se nedá mnoho dělat. A taky proto je tak dobrý. Jeho životní partner má kvůli tomu poněkud užší prostor, než by si přál, ale myslím, že si vlastně nemáme co vyčítat.

Já jsem si taky myslela, že zůstanu s dítětem doma déle, a pak jsem šla po půl roce do práce. Oba máme rádi svou profesi a zároveň se snažíme být pozornými rodiči. Zvládnout obojí je docela náročné.

Měla jsem hezké šestinedělí, takže mi to nevadilo. Z miminka jsem byla nadšená a režim jsem přizpůsobila nám dvěma včetně toho, že jsem nevařila, a těhotenská kila šla díky tomu rychleji dolů. Robert odjíždí pravidelně, ale ne zas tak často, což je pro vztah ideální věc, protože si partneři od sebe odpočinou.

Žofka je fenka se silnými mateřskými pudy, takže si k dceři kolikrát lehne a zahřívá ji. Dianka ji má jako kámošku. Jen jsem se bála, aby neměla alergii. Jinak už v porodnici jsem se dozvěděla, že nejméně nemocné jsou děti, které chodí špinavé a mají nudli u nosu, takže nemáme sterilní domácnost. Dítě přirozenou cestou vstřebává všechny protilátky, které může.

Jde o komplikované plemeno, které má i bojové předky, ale měla jsem štěstí, že Žofka je vůči mně velmi submisivní a úplně se děsí fyzických trestů. Stačí zvednout ruku a pro ni je to naprostá tragédie. Nemá ani obojek, takže kamkoli jdeme, nepoužívám vodítko, jde vedle mě nebo sedí v pelíšku dole v kočárku.

V pubertě jsme s partou kamarádek chodily se psy trénovat obranu i stopování. Díky psím táborům a víkendovým cvičákům jsem tímto problematickým obdobím docela dobře proplula.