Nora Fridrichová: Druhá svatba není důležitá

(smích) Jako novinářská křepelka vlastně už ne, protože to je cena do 33 let, a mně už je o rok víc. Stihla jsem to na poslední chvíli. Ale v těhotenství se cítím dobře. Doktoři mi sice opakovaně zdůrazňují, že bych měla být víc v klidu, ale toho asi nejsem evidentně schopná. Jsem prostě budoucí matka v poklusu.

Ne. Mám to štěstí, že ten jiný stav snáším opravdu dobře. Jen na přelomu prvního a druhého trimestru jsem byla hodně unavená, jinak žádné nevolnosti, žádné návaly, cítím se naprosto fit. Pořád točím do pořadu 168 hodin, podílím se na projektu Tah dámou a večer jezdím na relaci Nad věcí do rádia. Vím, že se po porodu všechno změní, tak si užívám ještě poslední týdny toho „zastara“.

Zatím si úplně nedovedu představit, co všechno mateřství obnáší, protože to bude mé první dítě, a tak na vaši otázku vlastně neznám úplně odpověď. Ale nemyslím, že se stanu matkou, která nebude pracovat. Ve svém okolí potkávám samé aktivní mámy, takže pokud bude vše v pořádku, chtěla bych být další z nich.

Šéf se mi smál, že se léta plahočím s politiky, ale pak dostanu cenu za to, že jsem vtipná. Ale pokud někoho moje fórky pobaví, tak je mi ctí dvojnásob. Humor je česká národní disciplína a naše politická scéna je ideální pole. Češi se posmívají kdečemu, náš humor je až morbidní, cynický, posměšný, trochu bestiální. Říká se, že to máme podobné s Brity. Z vlastní zkušenosti ale vím, že i na Brity jsou české vtipy někdy moc.

Na pero se mě dodnes ptá snad každý. Z globálního hlediska ten šot potvrdil, že i český politik má počítat úplně se vším. Ale na druhou stranu bych to video nepřeceňovala. V našem pořadu to byla prostě jen tečka na konec. Takových jsme tam za pět let měli spoustu, i když je fakt, že ne za tak hojné účasti světové veřejnosti.

Ne, fakt ne. Taky ale co s tím, že? Vše, co se na videu odehrálo, se prostě stalo, navíc na oficiální akci, na tiskové konferenci. A v obecné rovině můžu prohlásit, že ten pořad vzniká v naprosté tvůrčí svobodě, to je na pět let jeho existence slušný výkon.

Odvaha je silné slovo. Jsem spíš jen hubatá. Taková jsem bohužel už odmala, u nás v rodině se to vždy svádělo na maďarskou babičku, za svobodna se jmenovala Ragyaková a přistěhovala se do Čech za dědečkem Novákem. Nejhorší hádky se odehrávaly mezi ní a mnou, případně ještě mým otcem, jejím synem.

To je země, která v Evropě nemá společného nic s nikým, a ještě je na to pyšná. Ale ano, Maďarsko mám ráda, jezdila jsem tam odmala. I když, pokud člověk cítí určitou sounáležitost, tak to vnímá ještě jinak. Mám ráda maďarskou kuchyni, mrzí mě, že neumím jazyk, a v Londýně byl mým nejlepším kamarádem Tamáš z Budapešti. Bydleli jsme spolu na jedné koleji a skamarádili jsme se hned první den.

Nemyslím si, že žijeme v zemi, kde by si politici vyřizovali účty s novináři fyzickou silou. Spíš někteří zvolí slovník, který patří do galerky. To se stává i mně. Pak máte dvě možnosti - buď věc přejdete s tím, že za to prostě nestojí, anebo se hlasitě bráníte. Mám to tak půl na půl.

Zní to hrozně, ale já na tu dobu hodně vzpomínám, protože mi profesně pomohla, dost mě naučila. A je fakt, že povodně mi připomínají dodnes. Každý si pamatuje mezní situace, co v nich dělal a kde byl. Tohle byla jedna z nich.

Tím, že dělám politiku (smích). Je mnohem snazší se vyrovnat s ní než s lidskou tragédií, se zoufalým příběhem. To je těžké i pro reportéra. Kolegyně nedávno natáčela o tom, jestli se dá přežít smrt vlastního dítěte. Při natáčení brečel štáb a při vysílání jsme brečeli my v režii. V politice tohle nemáte. Tam zpravidla nepracujete s lidsky bolestivými situacemi, s hlubokými emocemi, které vyvolaly utrpení. Maximálně se setkáte se zlobou politika, a to jsou emoce tak na bolehlav.

Hledala jsem něco, co mě nějak vnitřně naplní a bude odpovídat mému vidění světa. A myslím, že jsem v těch pětadvaceti měla i vnitřní potřebu podílet se na debatě o tom, v čem žijeme, dát si něco jako intelektuální strečink. Takže jsem si vyběhala stipendium a jela. Asi bych dnes volila podobně. Kdybych si znovu vybírala svoji profesi, snila bych o advokacii nebo dokumentaristice, a novinařina od toho vlastně není daleko.

Ano, a byla jsem tam rok. Pak jsem po krátké epizodě v malé pražské televizi nastoupila do ČT a jsem tam už jedenáct let, s roční přestávkou na studiích.

Co se světových médií týče, do nich moje plány nikdy nemířily, to mi přišlo vždy jako meta nedostižná. Navíc BBC u nás zpravodaje má, Roba Camerona, který se dokonce naučil výborně česky. Klobouk dolů! Někdy si říkám, jestli ze mě po deseti letech na Kavčích horách už není trochu fosilie, navíc životní změna je dobrá věc. Teď mám ale tak jako tak jiné plány.

Tak to je bizarní. Víte, jaký sen si pamatuji? Že emigruji do západního Německa a budu tam žít. Tehdy jsem naši společnost vnímala jako tu horší a chtěla jsem se mít líp, nosit lepší trička, lepší džíny. Svoje dětství vidím optikou minulé doby. Převrat jsem zažila ve dvanácti letech a jsem ráda, že si minulý režim pamatuji. To je naprosto unikátní zkušenost. Často se mě na ni ptají cizinci, totalita je ale něco, co se musí zažít, jinak to podle mě nelze pochopit. Já tehdejší poměry vidím dětskýma očima. Chodila jsem do školy, byli tu maminka a tatínek a doma si povídali o západním Německu, tak jsem tam chtěla žít. V první třídě jsem začala chodit na kurz němčiny.

Mám, ale v devatenácti jsem se úplně odřízla. Odjela jsem na rok do Británie jako au-pair a pak jsem se kvůli vysoké škole odstěhovala rovnou do Prahy. Do Pardubic jezdím tak málo, že už zapomínám jména ulic. Podle toho jsem poznala, že už jsem se asi vykořenila.

V dubnu. Ale necháme se překvapit, jestli to bude holka, nebo kluk. Baví mě poslouchat „prognózy“ senzibilních kolegů. Zatím to vychází klasicky padesát na padesát.

My jsme o ní s Robertem nemluvili. Jsme oba rozvedení, a tak na ni pohlížíme jinak. Navíc nechápu, proč tuhle otázku dostávám v zemi, kde podle statistiky krachuje každé druhé manželství. Na první svatbu se těšíte, ale Robert i já už oba víme, že je sice hezká, ale není nejdůležitější. Miminko se stejně bude jmenovat po tatínkovi. Jednak se mi to tak líbí a jednak se přece nebude jmenovat po mém bývalém muži. To už mi přijde trochu moc dada (smích).

Hlavně ať si jde vlastní cestou. A myslím, že v době, kdy naše dítě bude pracovat, tradiční média už nemusejí existovat. Všichni budou reportovat na internetu, stejně jako maminka a tatínek. I když na hokej se vlastně v televizi budou lidi dívat asi pořád.

Já vlastně ani nevím, co to znamená být sporťák. Jestli sporťákem myslíte chlapa úzce zaměřeného, s klapkami na očích, kterého nezajímá kromě sportu nic jiného, tak to rozhodně není Robertův případ, on má klapky sundané. Rezervy jsou spíš na mé straně, o sportu nevím skoro nic. Jednou jsme se hecovali. Zkoušel mě ze sportů a já úplně vyhořela, a tak jsem ho chtěla trumfnout. Požadovala jsem po něm jména šéfů poslaneckých klubů. Znal je všechna kromě komunistů! A to, že nevěděl pana Kováčika, jsem mu velkoryse odpustila, i když zrovna ten je tam už léta (smích).

To ano, pohyb potřebuji, ale stačí mi klasické městské sporty. Doma mám běhací stroj, bruslím v Podolí, běžkuju v Prokopském údolí, moc ráda chodím pěšky. Na kole jezdím s psíkem i teď v těhotenství. Sice pomalu, ale pořád jedu.

Na klasiku fakt nejsem. Před pár lety jsme spolu byli jako kamarádi na plese a vzpomínám si, že Robert byl trochu zklamaný, že se nebude tančit, že se bude jen klábosit, popíjet a pokuřovat v předsálí. Dneska už ale naštěstí říká, že z toho vypadl a že by musel trénovat. A tak to klidně může i zůstat.

S Patrikem nám bylo něco přes dvacet a chodili jsme spolu dva roky. Ale neseznámili jsme se v ČT, já tehdy byla na Nově a na Kavky jsem za ním přešla až později. S Milanem jsem se potkala v Bruselu, kde pracoval jako zpravodaj Českého rozhlasu. Až když se po svatbě vrátil do Prahy, dostal nabídku od televize.

Někteří lidé jsou lepší kamarádi než partneři. To je náš případ. Máme v něčem dost podobné povahy, což byl pro vztah v konečném důsledku problém, pro přátelství je to ale naopak výrazné plus. V našem případě si toho fakt vážím.

Neměla jsem samozřejmě v životě jenom tyto tři vztahy, spíš se o nich jen ví. A shodou okolností mě každý dost posunul na mojí životní cestě. Kdybych nechodila s Patrikem, nestudovala bych lidská práva. Milan, vystudovaný filozof, ale životní praktik mě z obláčku idealismu sesadil zpátky na zem. Vždycky jsem kolem sebe měla chytré chlapy. Ve škole jsem byla lajdák, ale obohacovali mě mí partneři a jejich myšlenky.

To je zajímavé, v něm se vlastně kloubí to předtím zmíněné, hezky se to spojilo. A čekám s ním dítě, to je úplně nejvíc. Robert je držák a myslím, že i dobrý životní sparingpartner.

Snad něco ano, protože dodnes se všemi bývalými kluky kamarádím a pomáháme si, je-li třeba. Snad by řekli, že jsem hodná holka a mám dobré srdce. To, že máme hezké vztahy i po rozchodu, vypovídá nejen o těch vztazích, ale i o nás samotných. A když jsme tuhle s Robertem seděli na návštěvě u Milana a jeho partnerky Jany, opodál spinkalo jejich miminko a kolem stolu se honili naši psi, smála jsem se v duchu, že téhle konstrukci bych před pár lety nevěřila a že je všechno přesně, jak má být.

Víte co, s tím se dá obtížně bojovat. Ta lákavá rovnice, kde dvě holky z obrazovky bojují o Roberta, co je taky z televize, se bulváru vyvracejí dost obtížně, je to vlastně nemožné. Chápu - archetypální vzorec. Ale v našem případě je to blbost. Tuhle mi volala nějaká redaktorka z bulváru a četla mi do telefonu hodně zlý anonymní e-mail, co jim o nás přišel do redakce. Ale to není pravda, říkám jí. A ona, no, my taky napíšeme, že to jen přišlo jako e-mail. Chápete? Je úplně jedno, jak to je, hlavně, že něco je.

No jasně. Viktorovi je jedenáct a je to kamarád, moc hodný a slušný kluk. Vymýšlí jména pro sourozence a jeho nápady zatím v žebříčku vedou!

Vzhledem k tomu, že mám hodně práce, tak nejsem náročná. Ráda chodím do divadla, čtu knížky, sportuji. Na Vltavě mám motorový člun, jsem členkou Yacht clubu. Mám kapitánské zkoušky na řeku a snad si jednou dodělám i moře. Ráda se toulám po Vltavě.

Strašně se těším, až vyrazím na vodu s miminkem. Na letošek to samozřejmě nevidím, ale léto 2013 to jistí. Já jsem z vodní rodiny a myslím, že tuto tradici je potřeba předávat i dál.

Pro mě to byl rok plný úspěchů, jeden z nejvýraznějších vůbec, kdy se nakumulovalo víc dobrých věcí jak profesních, tak soukromých. Začalo to Křepelkou a skončilo těhotenstvím. Vlastně jen málo let jsem měla takto výrazně pozitivních. Byl to dobrý rok.

Hm, předpovědi jsou katastrofické.

Když jsem Robertovi oznámila, že jsem těhotná - vyšlo to shodou okolností na jeho narozeniny - prohlásil, že pro nás bude rok 2012 dobrý. Dobrý pro mě znamená za tři. Takže čekám jistotu průměru a jsem spokojená.