Nina Špitálníková: Severní Korea mě naučila nesoudit

A nejen to, je i vášnivá cestovatelka, svobodná matka, kandidátka do Evropského parlamentu, aktivistka za genderovou rovnost, znovu studentka..., hlavně ale zvídavá a aktivní mladá žena, o které ještě uslyšíme.

Cestování na mě funguje jako terapie, místo antidepresiv. Letenky kupuju velmi rychle a spontánně podle toho, kam jsou nejlevnější. Nebo když mě někdo potřebuje - třeba jsem letěla do Moldávie, kde uvízla kamarádka s mimčem. Jiná měla na Srí Lance zlomené srdce, tak jsem ji letěla povzbudit.

Pokud jedu sama, jdu klasicky po památkách a po kavárnách, ty mě berou hodně. Když mám prcka, kavárny platí taky, ovšem s památkami to nepřeháním. Má rád výstavy, já mu ke každému obrazu vymyslím příběh a on pak hledá, co je na něm podezřelé, zvláštní.

Ale zkameněliny v Jordánsku ho nudily. Mě taky. Většinou si to dáváme na pohodu, nepíšu seznam, co musím vidět.

Teď už docela hodně. V roce 2011, když jsem tam byla poprvé, jsem našla jednu. Tehdy jsem ještě kafe nepila a chodila jsem tam na čaj, nosili ho v porcelánu. K němu jsem si objednávala hranolky a stálo to asi 20 dolarů, což je pro místní strašně drahé, tudíž tam bývalo prázdno.

Pro mě to znamenalo aspoň minimální spojení s Evropou. Dobrá místa najdu všude, i třeba v Íránu.

Určitě obě Koreje. Jižní je nádherná, Severní v něčem taky, když si odmyslíme jejich režim. Moc krásný je Írán, pak mám ráda Thajsko, proto tam jezdím relativně často. Mně se líbí vlastně kdekoliv.

V Miláně jsem našla baziliku St. Ambrozio, kde to krásně voní. Používají nějaké speciální kadidlo a já si tam pokaždé na chvíli sednu a čichám.

Až do druháku na gymplu jsem chtěla být patoložka. Rodiče pracují u policie, táta dělal na vraždách, byl vedoucí mordparty. V mých pěti letech se rozvedli, a protože jsem k tátovi chtěla mít blízko, říkala jsem si, že tak budeme propojení: on bude dodávat mrtvoly a já je budu zkoumat.

Nedělalo mi problém pitvat třeba křečka nebo kravské oko, byla jsem dobrá v biologii. Ale s organickou chemií jsem zjistila, že tudy ne, navíc jsem začala docela pařit, z jedniček byly náhle čtyřky. Až rok po maturitě jsem došla k tomu, že chci dál studovat.

Přitahovala mě vždycky. Chtěla jsem na japanistiku, jenže jsem se nedostala. Koreanistika byla druhá, spíš náhodná volba. Zpětně jsem moc ráda. Náplň učiva tvořily hlavně dějiny Jižní Koreje. K Severní jsem se dostala tak, že jsem jediná z ročníku uměla ruštinu - na gymplu jsem si ji vybrala, protože jsem si chtěla přečíst Puškina v originále.

Veškeré severokorejské archivy jsou v ruštině, čehož využívali profesoři a seminárky z té oblasti jsem dostávala já. Tím jsem si našla k Severní Koreji vztah a logicky si přála tam i studovat. Povedlo se mi to dvakrát, vždy na měsíc.

Hlásila jsem se každý rok, ale třikrát mě nevzali. Počtvrté jsem si spletla motivační dopisy do Severní a Jižní Koreje. Na severu z toho byl strašný průšvih, jejich ministr školství žádal omluvu našeho prezidenta Klause, že pohrdám jejich režimem.

Náš zástupce to vysvětlil tím, že jsem jen apolitická. A na to konto, že mě zajímá pouze jazyk, a ne politika, mě vzali. Bylo to velmi výjimečné a já s tím už ani nepočítala. Musela jsem předčasně ukončit semestr v Soulu, doma si vyřídit víza a během tří týdnů letět na Sever.

Rodiče i přítel z toho byli nervózní, nikdo netušil, jak to bude probíhat, z ministerstva zahraničí mi to nedoporučovali, na školství krčili rameny.

Spíš blbá, riziko mi nedocházelo. Plánovala jsem, že zkusím zkoumat neoficiálně propagandu a kult vůdce. Jenže podmínky byly tvrdé: s korejskými studenty a vlastně s žádnými místními jsem se nesměla setkávat, měli by z toho malér.

Navíc v té době byly školy uzavřeny a studenti nahnáni na stavby, aby se splnil plán výstavby bytů. Já a kolegyně z 1. ročníku, která mi byla na poslední chvíli „přibalena“, abych nejela sama, jsme měly na univerzitě profesora pro individuální studium.

Na koleji bydleli ještě čínští studenti a dvě bulharské profesorky. Naštěstí jsme neměly průvodce, mohly jsme chodit, kde jsme chtěly.

No, skoro, tajná policie nás směrovala, oficiálně nesmějí cizinci jet metrem dál od centra. Ale my jsme hodně podplácely, to je princip, na kterém celá Severní Korea funguje: korupce a strach.

První úplatek v metru ovšem nevyšel a byla jsem zatčená, sebrali mi pas, hodně nepříjemná zkušenost. Ale nebála jsem se, věřila jsem diplomatické ochraně. Kdyby to dopadlo špatně, stala by se ze mě mučednice. (smích)

Podruhé jsem už dostala speciální propustku. A přiznám se, že korupci jsem přímo milovala, za flašku piva jsem směla opustit kolej a získat skoro cokoliv.

Zvykla jsem si, že mi kontrola každý den prohrabávala pokoj a z odposlechů jsem si udělala výhodu: prohodila jsem třeba, že chci větrák nebo vodu - a druhý den tam ty věci byly. Takže jsem pokoji říkala komnata přání.

Pchjongjang je specifický tím, že tam žije jen elita a nevidíte z Koreje to nejhorší. Dostala jsem se i na vesnici, do hor, které jsou nádherné. Nebo jsem se koupala v moři...

Silný zážitek bylo setkání s dětskými bezdomovci, kterých je tam spousta. Dala jsem jim pár bonbonů, děti si je šouply do pusy a utíkaly - a za nimi okamžitě vyrazila tajná policie, aby zjistila, co dostaly. Děsivé.

Naopak pozitivně na mě zapůsobila scénka při procházce v parku: Severokorejci musí pracovat, když jde kolem cizinec. Voják, který mě uviděl, proto rychle vzbudil druhého, aby neměl průšvih. Což mi přišlo v té extrémní situaci strašně lidské, mohl za to dostat vysoký trest.

Určitě. Vede pocit, že jsou něco jako roboti, kteří dělají vše na příkaz velkého vůdce. Ale jsou to lidi jako my, mají své city, sny. Není pravda, že se všichni mají špatně, je tam hladomor a nejezdí žádná auta.

Elita si žije dobře. Taky není pravda, že uprchlíci jsou jen chudáci - je to většinou právě ta elita, která tvořila režim. Pro většinu obyvatel je život velmi těžký, ale i jednoduchý, nemají možnost výběru, vše se rozhoduje mimo ně.

Prioritou je jídlo na základě přídělového systému a po únavné práci a politických školeních není moc co dělat. Často nejde elektřina, tak se chodí brzy spát.

Ta cesta je strašně složitá. Já měla možnost přístupu k internetu na ambasádě. Pro pět procent obyvatel funguje intranet, který tvoří jen recepty. Ostatní nemají nic. Filmy, knihy a hudba ze západu se nelegálně pašují a za přistižení jsou vysoké tresty včetně veřejné popravy.

Proniká tam i K-pop z Jižní Koreje, proto jsou vytvářeny místní kapely podobného typu, jen s ideologickým podtextem. Točí se i filmy a zamilované seriály silně prodchnuté ideologií: hrdina se vzdá lásky, vstoupí do strany a jde bojovat za vlast.

Mají ale skvělé grafiky, kteří tvoří stále rukou řemeslně výborné komiksy a plakáty.

Lidi znají jen to, do čeho se narodí, odmala vyrůstají v propagandě a ideologii. Nevědí, o co přicházejí. I v totalitě tak lze prožít relativně šťastný život, lásku. Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopila.

Velkou roli hraje i zmíněný faktor strachu, fungují tam třígenerační tresty. A morálně správné pro ně je nabonzovat souseda, který se nechová ideologicky.

Za mého pobytu byl povolený černý trh, ale zpřísnily se i tresty. Taky se postupně měnil vztah k vůdcům - čím starší generace, tím větší adorace. Mladým už je vůdce jedno, nezažili nic, na co by mohli být hrdí. Řeší kraviny jako účesy atd.

Změnilo se to, že ženy dnes tvoří většinu střední třídy, takže mají víc peněz než muži. Můžete je proto potkat už samotné v restauraci, a dokonce i kouřit. Řídit pořád nesmějí, ani jezdit na kole.

Ve vrcholné politice jsou ženy jen dvě, stále je to šovinistická rigidní společnost. Po covidu se navíc prudce zhoršila ekonomická situace. Ale nezdá se, že by nazrál čas ke změně režimu, případně ke spojení obou Korejí. Jistě, stát se může cokoliv...

Rozhovorů s uprchlíky jsem udělala několik desítek. V Soulu mi je tajně posílaly neziskové organizace. Pro jejich bezpečnost jsem je anonymizovala, měnila jména i reálie.

Do knihy jsem vybrala sedm lidí z různých prostředí, aby vznikla ucelenější představa o životě na Severu. Včetně ženy, která i po útěku obdivovala dál Kim-ir-sena a nepřestala v něj věřit.

Nebo muže, po jehož útěku možná popravili ženu a děti. Nebo dívky, již rodiče donutili emigrovat proti její vůli. Ta setkání na mě hluboce zapůsobila a naučila jsem se nesoudit, než někoho zavrhnu, jsem opatrná.

Dřív jsem byla dost radikální, i co se týče zapojení do politiky před rokem 1989 v Česku. Jenže roli hraje spousta věcí, zda člověk má rodinu a potomky. Nevím, možná bych taky za určitých vypjatých okolností podepsala spolupráci...

V době korejských cest jsem měla přítele, se kterým jsem se rok po návratu rozešla, ale velmi mě podporoval a zůstali jsme nejlepší kamarádi. Přišlo mu to nebezpečné, ale věřil mému úsudku. Podobně mě podporovali rodiče, při druhé cestě s větší mírou strachu, už šlo odhadnout, co mě může potkat.

Ani náhodou. Dítě jsem dlouho nechtěla. Bála jsem se, že mě bude omezovat v životě, který se mi líbil tak, jak byl. Partner, hudebník z Barbadosu žijící v Londýně, mě přemluvil, ať si dítě nechám. Ale ve chvíli, kdy bylo pozdě na potrat, cukl a opustil mě. A já se zhroutila.

Všichni mě navíc strašili, že být svobodná matka je šílené. Po porodu jsem ze zoufalství odletěla do Barcelony, prckovi bylo osm neděl - a teprve tam se ve mně probudily mateřské pocity. Zjistila jsem, že s dítětem můžu vše jako dřív, pokud je v pohodě máma, je v pohodě i děcko.

Nejtěžší nebyla únava, ale chybějící sdílení nad Malcolmovými pokroky. Nezájem táty. Pořád jsem čekala, že se ozve. Až teď skončil soud určující výživné. Já se naštěstí vždycky uživila, ale každá maminka to nedá. Nemá peníze na bydlení ani na advokáta, který by vybojoval, co jí náleží. Vytáčí mě názor, že máma se musí postarat, protože jde o její dítě. Zodpovědnost nesou oba rodiče stejně.

Mám ji napůl jako koníčka, stojím jednou nohou v akademické sféře a vedle toho pracuju v centru Crossclub, píšu pro ně granty. Angažuju se taky v aktivitách souvisejících s genderovou nerovností a s problematikou samoživitelek, ale nejsem aktivistka pochodující s transparentem, spíš o tom mluvím.

Protože jsem si prošla situací, kdy je žena na všechno sama. Zaskočilo mě, že se naše společnost zdá moderní, ale není - největší trauma bylo, když jsem lidem řekla, že mě v těhotenství opustil partner. Buď se rozbrečeli, nebo odešli. Nevěděli vůbec, jak se se mnou bavit.

Je mi úplně jedno, co bude jednou dělat, hlavně ať je šťastný. Klidně jako popelář. Vyrůstá jako dítě bez předsudků, je zvyklý hrát si s dětmi všech barev, rasismus je mu cizí.

S tím jsem se paradoxně setkala já, když jsem kandidovala za piráty do Evropského parlamentu. Chtěla jsem je jen podpořit, ne být zvolená, i když bych možná byla docela dobrá. A právě tehdy jsem objevila, jak jsou Češi rasističtí.

V kampani mi chodily brutální zprávy útočící na Malcolmův smíšený původ. Že mému negerskému synovi rozkopou obličej. Hrůza, kdo může jít proti malému děcku!? Přitom je skoro bílý, říkám mu mléčná čokoláda.

Čím je člověk starší, tím je náročnější skloubit s někým své představy. Mně je 34 a mám už jisté nároky. Před třemi lety jsem poznala tatínka s šestiletou holčičkou. Je nám spolu fajn, ale bydlíme odděleně.

S tím jsem začala na gymplu, máma mě málem zabila. Nejdřív viděla jen kousek a řešila víc nepořádek v kuchyni. Když jsem se ovšem svlékla, tři měsíce na mě nemluvila. Táta měl ale knížku o tetování yakuza a já věděla, co chci.

V životě mi to vždy pomohlo, lidi si mě pamatovali. Dnes bych se asi potetovat nedala, líbí se mi čistota těla. Jsem proti tetování na obličeji a krku, ideál je, když jde schovat pod svetr. Tatéři by měli být i terapeuti a klienty usměrňovat. Já s tím svým diskutovala pět let, než jsme se shodli na podobě mých zad.

Nemám řidičák. Poprvé jsem zrušila autoškolu, protože jsem otěhotněla. Teď jsem sháněla obvodního doktora kvůli potvrzení o zdravotním stavu - a zjistila jsem, že zrovna umřel. Tak nevím, není to znamení?

Do Severní Koreje už nepojedu, byl by to strašný hazard. Píšu další knížku, jedná se o románovou podobu nejzajímavějšího rozhovoru - se studentkou, jejíž postoje mě zcela šokovaly.

Pokračuju taky ve studiu - obor soudobé dějiny a orální historie. Na tohle téma budu připravovat i podcasty pro ČRo. A rýsuje se můj doktorát o severokorejských studentech a sirotcích v 50. a 80. letech v Československu. Píší mi totiž lidi, kterých se to týká a vlastně nevědí, kdo jsou.