Nina Provaan Smetanová: Nákupní centra jsou tržiště bez filozofie

„Psala se devadesátá léta, žila jsem sama se synem a Ladislav byl tři roky vdovcem,“ vzpomíná paní Provaan na seznámení se svým druhým manželem.

„Dohromady nás svedla náhoda, které pomohli kamarádi a tak trochu i naše profese. Navrhovala jsem uniformy pro personál hotelu Pupp v Karlových Varech a Ladislav ve stejné době dokončoval interiéry v léčebném areálu Lázní Jáchymov. Potkali jsme se a zjistili, že máme mnoho společného,“ vzpomíná paní Nina.

Dnes už i muzeum. „Nápad zpracovat historii české gastronomie vzešel před pěti lety od mé sestry, tehdy šéfredaktorky měsíčníku Food Service. Ladislav připravil scénář, do kterého přidal mimo jiné všeobecnou historii vaření, historii nápojů a další gastronomické zajímavosti. Magistrátu se projekt líbil a přidělil nám dotaci pět set tisíc korun. Po třech letech příprav jsme muzeum otevřeli. Manžel jako vystudovaný architekt a scénograf se staral nejen o návrh interiéru, ale je i autorem expozice. Já jsem sháněla exponáty, vyhledávala jsem ilustrační obrázky a kompletovala texty. Osmdesát procent z nich jsou buď naše, jelikož jsme sběratelé a nic nevyhazujeme, nebo darované či vypůjčené od kamarádů a známých,“ vzpomíná paní Provaan.

„Odmala jsem chtěla malovat, ale rodiče byli proti,“ vypráví. „Tatínek byl silně věřící, bohémské umělecké prostředí se mu pro dceru nezdálo vhodné,“ vysvětluje. Na radu profesora Jana Baucha, rodinného přítele, k němuž docházela na hodiny kreslení, si podala přihlášku do ateliéru oděvního výtvarnictví na UMPRUM v Praze.

„Návrhářky tak rychle nezoškliví,“ vzpomíná dodnes na profesorův argument, který nasměroval její další život netušeným, i když nepochybně správným směrem. „Měla jsem to v sobě. Návrhářství je vlastně taky výtvarný obor, musíte mít cit pro barvu, materiál, tvar,“ vzpomíná paní Nina na prázdniny těsně po maturitě, kdy se narychlo přihlásila do kurzů šití.

„Nikdy jsem na sebe ani na panenky nešila, ani jsem pro sebe nic nenavrhovala. Možná to tak bylo lepší. Když jste zvyklá šít si vlastní modely, navrhujete i na druhé, jako by to bylo na vás. Já jsem to tak neměla.“

Prarodiče paní Niny ze strany tatínka byli krejčí. Že by odtud vanul genetický vítr? „Ale jejich rodiče zase vlastnili hospodu v Poličce. A babička z maminčiny strany pracovala jako vyšívačka, měla tehdy v Karlových Varech docela hezkou firmu. S dědou se potkali na UMPRUM, kde on vedl kurzy kreslení, a ona na ně docházela. Návrhářství, šití, gastronomie, všechno to mám v rodině. Asi jsem ani nemohla dopadnout jinak než jako provozovatelka muzea gastronomie. Ono totiž oblečení a jídlo spolu úzce souvisí,“ směje se.

„Během studia jsem namalovala dva obrazy, odborníky dobře hodnocený portrét babičky, který visí u příbuzných, a svou sestru. Tu mám já. Pak už jsem nemalovala. Nebyl čas,“ říká a dodává, že i manželova maminka je akademická malířka, textilní výtvarnice. I ona prý tvrdí, že až bude mít čas, začne zase malovat. „Už jí bylo devadesát a ještě nezačala.“

„Měla jsem obrovské štěstí, že jsem po dokončení studia mohla nastoupit do Úboku (ÚBOK - Ústav bytové a oděvní kultury), což byla v tehdejší době u nás špička. Byl to vlastně takový prognostický ústav módy,“ vzpomíná Nina Provaan.

„Ve spolupráci s Klubem odívání mladých a s Mladým světem jsme připravovali malé kolekce, s jejichž realizací nám pomáhala družstva. Existovala ještě Galerie díla, kde se prodávaly jednotlivé oděvy, navrhovala jsem pro ÚLUV (Ústředí lidové umělecké výroby), kde byla jasně daná klientela, připravovali jsme trendové kolekce pro módní přehlídky firem Jablonex a Centrotex, jezdili jsme na veletrhy,“ vzpomíná. Pro ÚBOK pracovala jako hlavní návrhářka do roku 1990.

Následovala neméně zajímavá fáze soukromého podnikání. S kolegyní Janou Novákovou založily Studio In. Navrhovaly trendové kolekce, ale taky pořádaly semináře, kde návrhářům předávaly informace získané na veletrzích. Paní Nina sice založila vlastní značku Nina’S, ale stále více se posouvala směrem k teorii a k prognostice.

Během aktivní kariéry přispívala do Ženy a módy, Vlasty, Moda revue, spolupracovala s Československou i Českou televizí i s rozhlasem. Možná si ty dříve narozené pamatují na pravidelné dvacetiminutové okénko módy, kde odpovídala od roku 1978 na dotazy posluchaček v odpoledním Kolotoči na stanici Praha.

Nicméně doba se změnila. Českou republiku zaplavila nákupní centra, skončili dlouholetí výrobci oděvů, butiky, jejichž provozovatelé odebírali zboží od návrhářů. Ve stínu lacinější nabídky v obchodních centrech mnoho tuzemských výrobců i prodejců původní tvorby zkrachovalo. Návrháři začali mít problémy, aby prodali aktuální kolekci. O trendy nebyl zájem.

„Nákupní centra, to jsou obrovská tržiště. Nemají žádnou filozofii,“ říká Nina Provaan. „Českých výrobců je škoda, ale ještě horší se mi zdá, že u nás dnes neexistuje jediný obchodní dům typu někdejšího Domu módy, kde bylo obchodní oddělení. Nákupčí jezdili a nakupovali přímo od výrobců, ale dali šanci i mladým návrhářům. Přitom ve světě je běžné, že obchodní domy zaměstnávají nákupčí, kteří nakupují pro cílového zákazníka a oslovují i návrháře.“

Karel Pinka, tatínek Niny, byl celoživotním milovníkem gastronomie. Během druhé světové války, kdy byl totálně nasazený v Německu, se mu díky skvělé němčině podařilo získat práci v luxusním hotelu. „Myslím, že od té doby se datuje jeho odlišný přístup k servírování a celkově ke gastronomii, kterou považoval za součást životního stylu,“ vypráví paní Provaan. Pracoval ve špičkových hotelech, v hotelu Alcron, Esplanade, nakonec v Jaltě, kde dokonce dohlížel na dokončovací práce v gastronomické části hotelu. Ze svých zahraničních cest vozil knihy o slavných kuchařích i o kulinární historii.

„Díky němu máme rozsáhlou knihovnu, která nám neuvěřitelně pomohla při přípravě expozice muzea. Taky jsme v těch knihách s manželem půl roku leželi,“ směje se. „Maminka byla vynikající kuchařka. Je autorkou mnoha kuchařských knih, které vydávala od sedmdesátých let minulého století,“ dodává. V Muzeu gastronomie je paní Alici Pinkové věnováno místo v síni slávy. Až se do muzea zajdete podívat, mnozí zjistíte, že některou z kuchařek Alice Pinkové máte buď vy sami, nebo někdo z rodiny doma.

„Maminku považuji za průkopnici nové odlehčené stravy. U nás se jedly saláty v době, kdy se v tuzemsku ještě běžně neservírovaly. Vždy muselo být prostřeno, na stole nesměla chybět sůl a mlýnek na pepř, správně držet příbor byla absolutní nutnost,“ vzpomíná paní Provaan.

Nebylo to pro malé dítě obtížné? „Měla jsem to ráda. Dokonce jsem byla pyšná, když jsem dostala u tatínka v hotelu něco k jídlu a kolegové obdivovali, jak hezky držím příbor,“ směje se. „Milovala jsem víkendy na chatě, kde jsme měli dost času a mohli jsme si naše gurmánství skutečně užít. Podávalo se vždy několik chodů včetně salátů. Nepřejídali jsme se,“ vzpomíná. Vtip spočíval podle jejích slov v pestrosti, ne v množství.

„Otec jezdil do Francie a vozil odtamtud vynikající sýry, které jsme se učili jíst a servírovat. Ráda jsem měla rodinné oslavy, kdy tatínek míchal nápoje, naléval aperitiv a vždy k tomu něco zajímavého vyprávěl, nejčastěji o slavných francouzských kuchařích. Působil jako skvělý teoretik, jeho doménou v rámci rodiny se stalo grilování, uměl skvěle míchat nápoje a hlavně toho hodně o gastronomii věděl. Vařila výhradně maminka.“

„Kdysi, když mi táta nechtěl dovolit, abych studovala na UMPRUM, řekla jsem mu, že jako malířka se můžu ke gastronomii vrátit, ale jako kuchařka se akademickou malířkou nikdy nestanu. A vidíte, nakonec se tak opravdu stalo,“ říká paní Provaan s tím, že je ráda, že se tatínek otevření muzea ještě dožil.

Synovi paní Provaan je dnes pětatřicet. Vystudoval historii a právo, věnuje se kariéře, a jak už tomu v dnešní době bývá, na ženění ani potomky se ještě nechystá. Jako historik se angažoval při přípravě muzea, ani právní služby v současné době nejsou k zahození.

Vnuk pana Ladislava Ryan žije převážně v Belgii, kam se před lety jeho později tragicky zesnulá dcera provdala. Studoval hotelovou školu a nyní prochází specializací na cukráře a čokoládníka. Radosti i starosti prarodičů je tedy úplně nemíjejí.

„Jako návrhářka jsem relaxovala u vaření, experimentovala jsem, zvala kamarády na saláty, oblíbená byla moje adventní cibulačka. Na to teď opravdu nemám čas,“ říká na závěr paní Provaan.

„Zůstala mi moje záliba v literatuře faktu, ze všeobecně historických témat jsem se však posunula, jak jinak, ke kulinářským tématům. Muzeum nám zatím zabírá opravdu většinu času, věřím, že se to časem změní a opět budu jezdit na trendové veletrhy, navštěvovat výstavy a divadla a objevovat zajímavé restaurace.“