Nikola Čechová: Chodit k psychologovi je normální

Docela brzy, ve 3.15 hodin. Zní to strašně, ale ve skutečnosti se to dá zvládnout. Větší problém s tím má můj kolega Milan (moderátor Snídaně s Novou Milan Peroutka), na rozdíl ode mě není ranní ptáče.

Hned vstanu, dám se do pucu a jedu na Novu. Tam už pobíhá dvacet lidí, díky tomu mi ani nepřijde, že je pět ráno. Únava na mne padne až po vysílání.

Přesně tak, dám si dvě hodinky spánku a pak teprve můžu normálně fungovat. Když spánek vynechám, jsem nepoužitelná. Večer nechodím spát nijak zvlášť brzy, většinou kolem desátý devátý. Mám úplně jiný harmonogram dne než většina lidí.

Jsem hodně zodpovědná. Neumím si moc představit, že bych zaspala. To spíš Milan by dokázal típnout budík. (směje se) Pro jistotu mu volám, vždycky když sednu do auta, abych se ujistila, jestli nezaspal, je to náš zvyk.

A musím říct, že jsem ho zatím nikdy nevzbudila, jen někdy říká, že teprve leze z postele. Ale to je v pořádku, je to kluk, nemusí se připravovat tak dlouho jako já.

S Milanem jsme ve Snídani vždycky týden a další týden máme volno. Ve volnu se starám o svoje profily na sociálních sítích, stříhám videa, odpovídám svým sledovatelům, do toho přijde nějaká pracovní schůzka nebo akce. Kolik času prací konkrétní den strávím, je čistě na mně.

Někdy mám den, kdy se mi nic nechce, ale beru to pozitivně. Jsem vděčná, že v tom případě můžu práci odsunout, říct si „zejtra toho prostě udělám víc“. Nikdo mě nekontroluje, to mi vyhovuje.

Módní ikona je hodně silný slovo. (směje se) Když jsem nastupovala na Novu, řekla jsem, že nikdy neoblíknu pasový sukně, halenky a podpatky. Teď jsem ve Snídani rok a už jsem z toho požadavku trochu ustoupila.

Na obrazovce všechno vypadá trochu jinak než ve skutečnosti. Třeba ty podpatky jsou lepší než tenisky. Pasový sukně ale dál odmítám. Není to můj styl, moji sledovatelé by se dost divili, kdyby mě v nich viděli.

Lacláče. Když se řekne Shopaholic Nicol, představí si člověk lacláče a drdol, tyhle dvě věci mi nikdo neodpáře. Je to pohodlné na běžné denní nošení. Hlavně od doby, co dělám Snídani s Novou, kde musím být upravená, užívám si, když můžu jít ven jen tak nenamalovaná, v lacláčích nebo legínách a mikině.

Nikdy jsem nebyla ten typ, co by si zakládal na drahých značkách. I když bych si mohla dovolit nějakou dražší kabelku, ty peníze mi za to nestojí. Baví mě hledat v módě alternativy. Ráda chodím do sekáčů, na design markety, podporuju lokální tvorbu, neutrácím zbytečně.

Měla jsem období, kdy jsem nakupovala hodně. Třeba jsem si ve slevě nakoupila hromadu triček a nekoukala na kvalitu, nezajímala se, odkud to oblečení je. Nějakou dobu jsem žila v Londýně a chodila nakupovat do Primarku (řetězce s levnou módou), dneska už bych to nedělala.

Tenkrát mi připadalo, že jsou to krásný věci. V Praze bych za ně zaplatila třikrát tolik, neodolala jsem a nakupovala ve velkým. Byla jsem opravdu shopaholic, postupem času se to změnilo, ale nenapadlo mě měnit si kvůli tomu přezdívku.

Lidi tam tolik neřeší, co se hodí k jejich typu postavy, jsou odvážnější. Oplácanější holky si klidně vezmou kraťásky a crop top (krátké tričko). Tady by lidi hned koukali a říkali si „ta nemá soudnost“. Vlastně se mi to líbilo, musíte k tomu mít sebevědomí. Podobně jako k tomu, vyrazit ven nenalíčená v legínách.

To byla reakce na trend umělé krásy - prodloužené vlasy, řasy, botox, výrazné obočí. Hodně holek má zvětšenou pusu, v pětadvaceti chodí na botox. Na sociálních sítích tohle dost frčelo a mě to děsilo. Říkala jsem si, že to není pro mladý holky nejlepší vzor. Chtěla jsem ukázat, že se žena může cítit dobře, i když není nalíčená.

Jasně, proč ne. Chodila jsem k psychologovi docela dlouho, původně to vědělo jen moje nejbližší okolí. Na začátku jsem se styděla, nedokázala jsem to říct svým rodičům, bála jsem se, že by to brali jako zklamání. Starší generace k tomu má pořád takový ten postoj: „Proč tam chodíš? Nejsi přece blázen.“

Necítila jsem se dobře, měla jsem úzkosti a věděla jsem, že si nedokážu pomoct sama. Do té doby jsem nikoho, kdo chodí k psychologovi, neznala. Až teď, když jsem o tom začala sama mluvit, svěřuje se mi hodně lidí s podobnou zkušeností. Zjišťuju, že chodit k psychologovi je vlastně standard, že je to normální.

Každý má v sobě něco, co si potřebuje vyřešit. Psycholog je nestranný a může vás navést k řešení, na které sama nepřijdete, protože jste svými problémy tak pohlcená, že nevidíte souvislosti a možnosti.

Mělo by se o takových věcech víc mluvit, přestat se za ně stydět. To video vidělo přes tři sta tisíc lidí a hodně z nich mi děkovalo, že jsem o tom tématu promluvila.

Dostala jsem se tam díky spolupráci se společností Člověk v tísni. Zambie je úplně jiný svět, tam si uvědomíte, jak jsou naše problémy nicotné. Viděla jsem třeba osmnáctiletý holky, který měly čtyři děti, k tomu nefungující zdravotnictví, nedostatek pitné vody.

Na Ukrajině jsme se jeli podívat do míst válečného konfliktu, o němž se tady skoro nemluví. Oboje bylo hodně těžký.

Jsem ráda, že můžu do takových zemí jet, natočit tam video a díky svému kanálu a množství odběratelů, které jsem za ty roky získala, na podstatné věci aspoň upozornit.

No nevím, nevím. (směje se) Nějaké peníze si samozřejmě vydělám. Hlavně už se neberu tolik jako youtuberka, videa točím málo. Na Instagramu mám tuším 740 tisíc sledovatelů. Nejvíc na mě asi sedí označení influencerka a moderátorka.

Myslím, že jsem přišla ve správný čas na správné místo. Když jsem před osmi lety začínala, bylo tu celkem pět šest holek, které se natáčení videí a blogování věnovaly. Navíc jejich videa nebyla tolik o jejich osobnosti, spíš o obsahu.

Zatímco já tam házela vtípky, snažila jsem se dělat to trochu jinak, víc osobně. Inspirovala jsem se i zahraničními youtuberkami. Lidi si mě rychle všimli. Nejsem nejlepší v oblíkání, líčení, ani nejsem nejhezčí. Myslím, že právě to se lidem líbí – že jsem normální a na nic si nehraju.

Bojíme se. Je škoda, když si člověk nenajde svůj styl a jde jen po tom, co je zrovna trendy. Oblečení může být zábavná a kreativní záležitost.

V Čechách pořád ještě málo přemýšlíme nad kvalitou a původem materiálů. Nejdůležitější je cítit se v oblečení dobře, třeba i navzdory trendům nebo kilům navíc. Silnější holky se nemusejí oblíkat do neforemných pytlů.

Někoho móda třeba nebaví, má jiný priority, i to je naprosto v pořádku. Sama jsem se kdysi oblíkala strašně.

Na jedný fotce mám třeba pruhovanou sukni a károvanej svetr různých barev, úplná hrůza. (směje se) Nepocházím z rodiny, která by oplývala penězi. Dlouho jsem si nemohla hezčí věci dovolit. Až když jsem začala sama vydělávat, zjistila jsem, že mě móda baví. Dneska vidíte čtrnáctileté děti, které mají boty za tři tisíce. To bylo pro mě něco nemyslitelnýho.

Měla jsem jedno „značkový“ tričko, a to navíc žádná extra značka rozhodně nebyla. Nosila jsem ho do roztrhání. U nás doma to bylo úplně jiný...

Rodiče mě vedli k tomu, abych si věcí vážila, šetřila si. Když jsem chtěla něco na sebe, musela jsem si půlku zaplatit sama z kapesnýho. To byla tisícovka na měsíc a z ní jsem si platila všechno. Díky tomu jsem spořivá, neutrácím nadmíru a vždycky mám rezervy.

Youtubeři, kteří začínali a uspěli hodně mladí, třeba v patnácti, neprošli obdobím brigád a šetření. Může se stát, že jednou jejich sláva skončí, budou muset nastoupit do normální práce a za měsíc dostanou totéž, co kdysi za jednu spolupráci.

Já začala natáčet až docela pozdě, po dvacítce, díky tomu znám cenu a hodnotu věcí. Mám za sebou brigády v kavárnách a restauracích, v jedné kanceláři jsem dělala asistentku a ještě jsem tam uklízela.

Naši jsou skvělí, podporovali mě ve všem. Dlouho ale nevěděli, co přesně dělám, pro ně už je YouTube jinej svět. Když přišli na akci, kde byli moji sledovatelé, divili se, že se lidi se mnou fotí.

Pro moji babičku byl úspěch až to, že jsem začala moderovat na Nově. Vysvětlovat babičkám, že se člověk může živit natáčením videí na YouTubu, je docela složitý.