Nikol Pravdová, třetí nejlepší řidička tramvaje v Evropě: Nejraději chodím pěšky

Z hodiny thaiboxu. Začala s ním dcera, pak jí vypověděla sparing partnerka a máma byla nejblíž po ruce. Ale baví mě to, sama chodím na kruhový trénink a tyhle sporty jsem si vždycky chtěla vyzkoušet.

Dokud mi vydrží kosti, tak jedu. Je to i skvělý protipól dlouhého sezení v tramvaji. Když vidím kolegy řidiče, často jim naběhne do deseti let deset kilo navíc. Já mám naštěstí v genech po tátovi štíhlost, k tomu se nepřecpávám…

Většinou máme třicet minut dvakrát za službu, ta ovšem bývá i jedenáctihodinová. Nebo naopak kratší než osm hodin. Jak která linka. Vozím si s sebou svačinu a vodu, ale raději moc nepiju, toalety jsou až na konečné.

Samozřejmě existují krizové možnosti, ale snažím se nenabrat zbytečně zpoždění. V létě je to horší, v kabině starších tramvají může být až 70 stupňů, a to musíte zavlažovat zevnitř i zvenku – ručník přes ramena a tak. Jinak hrozí kolaps. V nových vozech, s nimiž hlavně jezdím, je to naštěstí jiné.

ME o nejlepšího řidiče a řidičku proběhlo už poosmé, každý rok je někde jinde, já se účastnila prvně. V Dopravním podniku měli seznam více jmen (asi podle kritérií jako dochvilnost, jízda bez nehod, bezproblémovost, vzhled…). Byla jsem náhodou hned nahoře, takže mi zavolali – a já kývla.

Lákalo mě si to zkusit, vyzkoušet si řízení jinde, s jinými typy vozů. Tým DPP jsme tvořili ještě s kolegou Danem Rašpličkou.

Moc trénovat se to nedá. My ani pořádně neznali přesné letošní disciplíny. Některé jsme si mohli párkrát zkusit na místě. Běželo o odhad rychlosti a brzdění, jízdu historickou tramvají se zastavením u kuželu (to mi sedlo asi nejvíc), odhad boční vzdálenosti v zatáčce, zastavení na třetí dveře bez zrcátek a bowling.

Rozjedete tramvaj, praštíte s ní do velkého míče a ten by měl srazit co nejvíc kuželů. Tramvaj do nich ovšem vjet nesmí, musíte zase rychle zabrzdit. Někdo odpinknul míč úplně jinam, já i můj kolega jsme srazili každý čtyři kuželky, což bylo nejvíc.

Jak se s disciplínami vyrovnali ostatní, jsem moc nevnímala. Jsem velký trémista, a navíc hrozně soutěživý duch, takže jsem se plně soustředila na výkon a srdce mi bouchalo jako o život. Vím jen, že v ženách vyhrála Belgičanka a druhá skončila Němka.

Dostala jsem roztomilou trofej – tramvaj na dřevěném podstavci. A doma mi všichni gratulovali, včetně personálního a generálního ředitele. Ale že by mi zvedli plat asi nehrozí. (směje se)

A prominentní trasy? Podle čeho by se vybíraly? Podle hezkého výhledu, hustoty provozu, počtu křižovatek, možnosti pořádně se rozjet? Nemyslím, že by některá trasa byla horší a jiná lepší. Jezdím hodně linek a žádnou nemám nejoblíbenější.

Snad po nábřeží s výhledem na Hrad. Na druhou stranu mě baví sledovat život kolem, městský šrumec mi vyhovuje. Člověk je udržovaný ve střehu a nenudí se. Jakmile se přestane soustředit a začne se nudit, zákonitě se něco stane.

V zásadě ano, plánovač dělá rozpisy vždy na týden. Kdysi měli řidiči svoji pevnou trasu, znám kolegyni, která jezdila deset let sedmnáctku. Ale myslím, že to není dobré, zaplaťpánbu za změnu.

Ano. Byla jsem normální veselá holka, co touží stát se herečkou nebo zpěvačkou. Bavilo mě tancování, zpívání, na druhou stranu i fotbálek, protože oba bráchové hráli.

Maminka je porodní asistentka a táta se vždycky točil kolem aut. Jezdil celý život rallye, takže jsem nasála trochu i chlapské věci. Já měla řidičák od jednadvaceti, řízení mě bavilo, ale nezávodila jsem. Vystudovala jsem obor kuchař-číšník, ovšem nikdy jsem to nedělala.

V osmnácti jsem potkala svého osudového muže, tehdy pracoval jako číšník, a ten mě nasměroval k profesi tanečnice. Měla jsem svoje vystoupení a dostala se i do televize, do divadel, bývala jsem i součástí narozeninových dárků, různých předtančení, prošla jsem toho hodně.

Protančila jsem deset let, do prvního těhotenství. Pak mě (opět) manžel nasměroval k tramvajím, které on sám už tři roky řídil.

Vůbec. Ráda bych, aspoň na plesech, líbí se mi latina a moderní tanec. Ale muž na to není, takže čekám na dcery – starší Miriam je třináct, mladší Anabele čtyři.

Miriam baví street dance a malování, táhne ji to na školu uměleckého typu, tak uvidíme. Malá teprve začne, možná s moderní gymnastikou, je hodně flexibilní a energetická, potřebuje vybití.

Přiznám se, že mě řízení nechytlo hned na začátku, spíš jsem si k té práci nacházela vztah časem. Trochu jsem si tím nahonila ego, zvedla sebevědomí. Dřív by mě ani nenapadlo, že se během dvou a půl měsíce dokážu naučit tolik technických věcí, které považuju spíš za mužskou záležitost.

Úplně první den jsem zažila malé drama. Ve voze mi nechali namluvenou výluku a jak jsem byla vystresovaná, nekoukla jsem do jízdního řádu a jela podle ní. Místo přes Palackého náměstí jsem objížděla kolem Botanické zahrady…

A na Karláku mi volal dispečer, kde se proboha nacházím. Protože už zase platila obvyklá trasa. Odnesla jsem to pokutou. Ale od té doby se mi to nestalo.

To je pravda. Řekla bych, že nás je možná skoro jedna pětina. Zdá se mi, že jsou v lecčems šikovnější. Bývají opatrnější, klidnější, méně agresívní, trpělivé, předvídavé, používají i intuici.

V tramvaji působí jako osvěžení, a nejen tam. Věřím, že dokážou víc než chlapi, kteří jsou se vším hned hotoví a nechají se rychleji vytočit, zatímco ženská ledacos překousne. Ale jsou i fajn řidiči. Já osobně vzhlížím k mužům gentlemanům…

Jasně, zrovna jeden pán jezdí pravidelně z Pankráce na Staroměstskou, takže když ho v určitou hodinu na té trase nepotkám, říkám si, že je asi nemocný. A je jich víc.

A ctitele? Stalo se asi dvakrát, že mi někdo strčil do ruky papírek s číslem, ale většinou nemají odvahu, navíc jsem v nových tramvajích neprodyšně zapikolovaná a ani se ke mně nedostanou. Což je asi lepší.

Na druhou stranu, když vyhodím nějakého zapáchajícího bezdomovce, chodí mi lidi poděkovat, a to je milé.

Do takových věcí se nechci moc pouštět, přece jen jsem ženská a nevím, co ten člověk u sebe má. Přímo mne zatím nikdo neohrožoval, ale když nechce opilec vystoupit, volám policii. A nadávky ani nepočítám, někdo špatně vstane a vy jste první na ráně. Ale není to často. Většinou stačí klid a trvat si s nadhledem na svém.

Při jízdě se snažím myslet nejen na ostatní, ale taky za ostatní, tedy i za řidiče a chodce. A samozřejmě na své pasažéry. Mým cílem je, aby nepadali, nerozlili kafe a příjemně usínali. To znamená, že jsou spokojení a jede se jim se mnou dobře.

Srážka s člověkem, povalení. Ne každý chodec ví, že máme mnohem delší brzdnou dráhu než auta, při průměrné rychlosti 30–40 km v hodině je to přes 40 metrů.

Jen za loňský rok došlo v Praze k 104 střetům, z toho bylo osm mrtvých. Ta cifra pořád roste, lidi vůbec nedávají pozor, koukají do mobilu, mají na uších sluchátka, na hlavě kapucu, takže chybí periferní vidění… Katastrofa.

Mně se střet s člověkem stal jen jednou, šlo o desetiletého kluka, který při přebíhání zakopl a upadl. Naštěstí jsem nejela rychle, ale bylo to na centimetry. Srdce jsem měla až v krku a dostávala se z toho několik stanic. S nadsázkou říkám, že mám tak deset miniinfarktů za den.

Hrozně bych si to přála, ale nevím. Trochu se na ní podílím, říkám na kameru něco ve smyslu, ať nám neskáčou pod tramvaje a jsou obezřetní, že i my budeme obezřetní – jen tak se nemůže nic stát.

Autopiloty, nebude se jezdit po kolejích, ale lítat… (směje se) Po zkušenostech z Bruselu myslím, že náš systém MHD je funkčně a jednoduše vyřešený. Ovšem ta auta! Možná to bude znít sobecky, ale já bych je vůbec nepouštěla do Prahy.

Raději bych na okrajích vybudovala parkoviště a dál by lidi jezdili MHD. Nechápu, že je baví stát hodiny v kolonách. I vzduch by byl čistší.

Jenže to je bohužel utopie, někdy mám ve špičce pocit, že jsou tři auta na jednoho člověka. Cyklisti mi nevadí. Já v životě nejela po Praze autem snad nikdy, nejraději chodím pěšky.

Do uší ne, ale jezdím se slabě puštěným rádiem. Uklidňuje mě, beru ho jako takovou kulisu. Nijak mě to neomezuje, pozor dávám pořád stejný. Mám ráda směsku: popík, rockovou muziku, líbí se mi cizí i české písničky, nejsem nijak vyhraněná.

Je pohodlná, ale trochu šitá horkou jehlou, nevydrží tolik. Naštěstí fasujeme každý rok. Máme zimní a letní, vedle dlouhých kalhot i krátké capri, košile s dlouhým i krátkým rukávem. Sukně je v nabídce taky, ale já ji nenosím, mě by omezovala.

Nezapomenu však nikdy na kravatu a po Bruselu jsem začala nosit sako. Aspoň ráno. Vstávám mezi třetí a pátou, a to ani v létě není vedro.

Holky ráno vypravuje manžel, který jezdí až od osmi. Já po práci vyzvednu mladší dceru ze školky, něco uvařím, nejlépe na dva dny, uklidím. A po osmé mrknu na seriál, sleduju Ordinaci, a pomalu šilhám po posteli. Dostávám se tam až k desáté, snažím se naspat šest, šest a půl hodiny. Na koníčky jako kino nebo knížku nemám čas. Jen dvakrát týdně ten sport.

O víkendech milujeme kola, v létě jezdíme k tátovi na chatu. Na větší rodinné dovolené není zatím prostor, musíme se kvůli holkám hlavně prostřídat. Jsme si s mužem aspoň vzácnější a těšíme se na sebe.

Moc ne, bavíme se raději o jiných věcech. Ale jsou páry, které to řeší, vím ze svého okolí aspoň o třech párech řidičů tramvají. A vzhledem k tomu, že je nás jen v Praze skoro 1500, bude jich určitě víc.

My se s kolegy nijak pravidelně nescházíme, ani mezi nimi nemáme kamarády, jen oblíbené kolegy. Jsme vděční, že jsme získali tuhle práci, ale na první místo stavíme klid a rodinu.

Možná něco přijde s věkem, například zahradničení. Lákalo by mě taky lezení po skalách a poznávací cestování. Nejdál jsem byla zatím v Norsku. Je fakt, že už mám profesní deformaci a všude porovnávám, jak tam fungují tramvaje a jak který řidič jede.

Zažila jsem jednou opravdu šíleného řidiče, kterému vypadlo kvůli jeho divokým manévrům dítě z kočárku. To se manžel neudržel a seřval ho.

Nevím, bylo by to fajn. To bychom totiž měli šanci na vítězství, ať už by soutěžil někdo jiný, nebo bych já dostala možnost zabojovat a obhájit titul. V tanci jsem posbírala hodně cen, takže jsem otevřená všemu.