Nikita Machytková: Máma si mě přivezla z Jamajky jako suvenýr

Natáčím, trénuji a odpočívám. Do toho se snažím zvládat školu. Jsem ve třetím ročníku gymnázia, kde mám individuální rozvrh. Do školy chodím v pondělky a pátky.

Miluju češtinu, literaturu, jazyky. Chemii a fyziku tolik ne. Ve škole mám ráda to, co mě baví. Tak to mám i v životě.

Neměla jsem žádnou trojku ani čtyřku, jen čtyři dvojky. Takže dobrý.

Na vysokou se zatím nechystám. Chci se teď věnovat hudbě. To je můj sen.

Dlouho jsem se bála před někým zpívat. Někdy ve třinácti mě učitel na kytaru pobídl, abych si k tomu zazpívala. Byl z toho nadšený, a to mě tak povzbudilo, že jsem v tom pokračovala.

Začala jsem tedy zpívat s kapelou hudební školy, kam jsem chodila. Trochu jsem se otrkala. Dokonce jsme jednou vystupovali v Německu.

Tu soutěž jsem od malička hodně sledovala, fandila jsem, prožívala jsem to s nimi. Tedy ne úplně od začátku. Když Aneta Langerová vyhrála v roce 2004 první SuperStar, tak jsem se teprve narodila. Pamatuju už ale Bena Cristovaa. Moc se mi líbila Tereza Mašková (vítězka z roku 2018).

Casting jsem si užila, potkala jsem tam hrozně fajn lidi, kteří milovali hudbu stejně jako já. Nebyla jsem ve stresu, byla jsem jen zvědavá.

Asi s tou první, No Time to Die od Billie Eilish (americká zpěvačka a skladatelka). Druhá se mi zase moc nepovedla. Měla jsem to v SuperStar jako na horské dráze, doteď se divím, že jsem se dostala až do finále.

Bavil mě Pavol Habera, je sice přísný, ale zároveň upřímný. Podržel mě, i když jsem něco pokazila. Všichni byli fajn. Chápala jsem, když mě kritizovali. Nikdy jsem nebyla uražená nebo ublížená, jsem dost sebekritická.

Docela ano. Dřív jsem třeba na Instagramu neřešila, co tam dávám, měla jsem fotky z běžného života jako asi každý. Najednou jsem o tom začala víc uvažovat, až jsem měla problém tam vůbec něco dát. Prakticky jsem se odmlčela.

Kamarádi a rodina mě vnímají stejně, zajímá je samozřejmě, co dělám, ale jsem pro ně stejná Nikita jako dřív.

Prý se jí vždycky líbilo. Asi na ni kdysi udělal dojem ten slavný film (Brutální Nikita francouzského režiséra Luca Bessona z roku 1990). Inspirovala i své dvě kamarádky, které tak pojmenovaly svoje dcery.

Bylo jednoznačné. Prioritou byla mamka. Chtěla jsem být na konci s ní. Už na začátku soutěže to bylo na hraně, věděla jsem, jak je nemocná, ale ona si moc přála, abych v SuperStar zpívala. I když mě tolik podporovala, nedovedla jsem si představit, že bych v té situaci soutěž dokončila.

Vím, že jsem udělala dobře. I když jsem nevěděla, zda někdy dostanu možnost pokračovat. Ukázalo se ale, že SuperStar mi pomohla k tomu, že mě vzali do Tváře. Moje jméno se dostalo do povědomí.

S kamarádkou jsme si kdysi říkaly, že budeme slavné zpěvačky. Teď to je tak, že chci mít publikum, které zajímá moje hudba, ne být slavná a sledovaná. Chci zůstat svá.

I když nechci dělat úplný mainstream, chtěla bych oslovit trochu širší veřejnost. Netoužím předvádět něco, co nikdo nechápe.

Vůbec ne. Nikdo nechápal, kde se to ve mně bere. Jak to je z tátovy strany, úplně přesně nevím, ale mamka říkala, že zpívat moc neuměl. Jeho rodinu neznám.

Ne. Máma se s ním seznámila, když byla tři měsíce na Jamajce. Mě si odtamtud přivezla jako suvenýr.

Ví. Jednou jsem ho viděla v Londýně, kde žije. Moc si z toho ale nepamatuju, byla jsem tak v první třídě. Máma o něm nemluvila.

Ještě s babičkou a dědou. Toho jsem měla jako tátu. Ani jeden už nežije.

V neúplných rodinách vyrůstalo hodně mých vrstevníků. A pokud máte na mysli barvu pleti, tak jsem nikdy žádný handicap necítila. Vždycky jsem byla obklopená spoustou kamarádů, s rasismem jsem se nikdy nesetkala. Všude na mě byli odmala hodní.

Jsem asi dospělejší, mám jiné priority, jiný pohled na svět. Nějaká blbost mě už jen tak nerozhodí. Asi si víc umím vážit toho, co mám. Po všem, co se stalo, nelze být stejná.

V milionu věcí. Byla moje největší opora. Rozuměly jsme si, měly jsme kamarádský vztah. Kdykoli jsem si nevěděla rady, utíkala jsem k ní. Teď jsem se naučila spoléhat sama na sebe, víc si věřím.

S přítelem. Je tanečník, s hudbou je vlastně taky spjatý. Je mu devatenáct, poznali jsme na SuperStar, kde tancoval. Teď v Tváři mi s tancem pomáhá.

V tom mi stále pomáhá teta, mámina sestra.

Produkční v televizi. Občas jsem s ní chodila na natáčení, věděla jsem, co to je kamera, mikrofon… Poznala jsem i dost lidí z téhle branže. Díky mamce a lidem, které znala, jsem dostala roli ve Vražedných stínech (dvoudílný film České televize).

Vypadla jim herečka, která měla hackerku Evu hrát, a režiséra Jiřího Svobodu napadlo, že by ji měla hrát mulatka. Takže se obrátili na mamku, jestli bych přišla na konkurz. Kupodivu mě vzali, i když mi bylo jen šestnáct a měla jsem hrát pětadvacetiletou. Neměla jsem žádnou hereckou zkušenost, dost jsem to oddrmolila, takže mě předabovali.

Nedávno objevila kouzlo analogového fotoaparátu z 90. let a chystá se vyvolat svůj první film

Ondřej Vetchý mě znal jako malou, když jsem s mamkou chodila na natáčení. Nemohl uvěřit, že to jsem já. Hodně jsme se spolu nasmáli. Všichni byli fajn.

Neříkám, že jsem nějaká super herečka, ale ráda bych si to ještě vyzkoušela. Vím už, že potřebuji větší průpravu. S přítelem si říkáme, že bychom se zapsali do nějakého dramatického kurzu. Jeho by to taky bavilo. Maturuje na střední filmové škole, obor kamera. Tanci se věnuje už dlouho, taky ho učí.

Tvář je pro mě mnohem větší pohoda, nejsem před vystoupením nervózní. Baví mě ty kostýmy, masky, užívám si to. Neprožívám to ani jako soutěžení.

To je super! Můžu se od nich tolik naučit. Hlavně po herecké stránce.

Odkoukávám, jak mluví, jaký mají projev. Jsou hrozně milí a zábavní. Umějí se ocenit navzájem, ten, kdo v tom kole skončí poslední, dostane malý dáreček. Vážím si, že mezi nimi mohu být.

Do kolen mě zatím nedostalo žádné. Bála jsem se, že některé písničky nebudu zvládat, ale kupodivu to zatím bylo v pohodě. Nejtěžší byla asi Beyoncé: tanec na podpatcích, do toho zpěv ve výškách…

Hodně mě bavila Marilyn Monroe. Maskérky překvapivě zjistily, že nemám tak odlišný tvar obličeje. Sedl mi i její zpěv, pohyby…

Na atletický klub moc ráda vzpomínám, hodně mi to dalo. Hlavně jsem skákala: na dálce jsem se ale v jednu chvíli sekla a nešlo to dál. Do výšky jsem skočila 160 cm, kdybych u toho zůstala, šla bych asi dál. Přestala jsem kvůli natáčení.

Měla jsem hrozné nervy ze závodů, vůbec jsem si nevěřila, často jsem to kvůli tomu pokazila. Vedle toho jsem dělala hudbu, tam jsem byla jako doma, věřila jsem si. Když jsem si to srovnala se sportem, bylo jasné, že hudba mi je přirozená. Atletika mi hodně dala, kdybych se hecla, asi bych se vypracovala, ale stresovalo by mě to. Nejsem ani trochu soutěživá.

Jsem u modelingové agentury, ale nemám na to zatím čas. Ani to nebyl můj nápad. V jednom obchodě mě oslovila paní z agentury, že bych se jim hodila. Jenže vypukl covid, točila jsem Vražedné stíny, začala SuperStar… Mám teď nějaké nabídky na přehlídky, uvidíme.

Školu, školu, školu. Musím dohnat spoustu učení, dopsat spoustu písemek…

Kromě toho pracuju na písničce, připravujeme videoklip. Chci dál skládat, možná dáme dohromady i nějaký koncert.

Jmenuje se Different Kind, je o jinakosti. Zpívám anglicky, je mi to hodně blízké. Mamka uměla výborně, hodně mě k tomu vedla.

Covid mi nepřišel tak strašný: tím, že nebyla škola, jsem se mohla víc věnovat tomu, co mě baví – hudbě, skládání. Měla jsem víc času na sebe. Žádné deprese na mě nešly. Vlastně jsem si to užila.

Pokud jde o válku na Ukrajině, tak vůbec nemám slov. Nechápu, jak se něco takového mohlo stát, jaké budou následky. Nikdy mě nenapadlo, že něco takového zažiju.

Určitě si nezakládám na nějakém značkovém oblečení. Samozřejmě nechci strádat, když můžu, tak si něco dopřeju: teď jsem si třeba koupila nový mobil, protože jsem měla už dost starý a hodně na něm pracuju. Jde o věci, které potřebuju a využiju, ne abych se předváděla.

Je. Říkám, že kdyby na rok vypadly sociální sítě, bylo by to dobře. Je to falešný svět, založený na falešné identitě. Dám tam fotku, na které se usmívám, ale cítím se úplně mizerně…

Zakládat si na počtu sledujících na Instagramu považuju za naprostou hloupost. Ze sociálních sítí se stalo toxické místo, kde se pořád jen na něco nadává. Nemám to vůbec ráda.