Neurovědkyně Jana Hroudová: Lidé se za deprese tolik nestydí

Já jsem docela klidná. Spíše, než by mi tekly nervy, špatně spím. To když mám hodně práce nebo jsem plná dojmů.

Ne, prášky na spaní neberu. Snažím se sportovat, dělat něco manuálně, třeba pracuji na zahradě. Ráda chodím na koncerty nebo koukám na filmy. Potřebuji myslet na něco jiného než na práci.

Často plavu, běhám, jezdím na bruslích. Teď jsem začala chodit do tanečních pro vysokoškoláky, to mě chytlo.

Mitochondrie jsou zodpovědné hlavně za energetiku v organismu, kromě toho plní i řadu dalších funkcí. Mitochondrie je organela.

Je to částečka v buňce.

Ne - je pěkná!

Ne, ne, je krásná! (hlasitě se směje) Je zajímavá, protože je semiautonomní, nese část genetické informace, a zároveň je stále částečně závislá na jádru buňky. Vyrábí energii, aby buňka měla z čeho žít.

Ten zámek je krásný. Mohli jsme si prohlédnout i soukromé místnosti. Josef Hlávka například těžce chodil, tak pocestným posílal mince rourou z prvního patra, aby nemusel scházet dolů.

Část jsem utratila za vánoční dárky a na vybavení bytu.

Vývěskové sdělení, velký plakát. Když nechcete mít přednášku, prezentujete své výsledky touto formou. Docela mě baví vyhrát si s grafikou.

Zatím závist necítím. Na klinice jsem spokojená. Můj školitel profesor Zdeněk Fišar mě vede příjemnou cestou. Nikdy mi nic nenařizuje, větu začíná - Možná byste měla… Takový způsob spolupráce mi vyhovuje. Také na oddělení klinické farmakologie s kolegy spolupracujeme velmi dobře.

Ano. Od roku 2008 mám poloviční úvazek na 1. lékařské fakultě UK v Praze a Všeobecné fakultní nemocnici, který se vždy po roce obnovuje. Zároveň pracuji jako klinický farmaceut na Oddělení klinické farmakologie VFN.

Velmi zjednodušeně řečeno se ukázalo, že účinky antidepresiv zahrnují výrazné změny v aktivitě mitochondriálních enzymů. Nejvíc byly ovlivněny monoaminooxidáza, citrátsyntáza…

Naměřené parametry by mohly pomoci při vývoji nových antidepresiv a k předpovědi účinné odpovědi na daný lék.

Také s tím úplně nesouhlasím. S pacientem by se mělo pracovat detailně a nedat mu rovnou antidepresiva, když řekne, že je mu smutno. Navíc účinky léků se dostaví za dva až tři týdny. Po tu dobu lze užívat třeba neurol nebo stilnox jako pomocnou berličku, aby se pacientovi ulevilo. Příčinu ale neřeší.

Teď se o tom víc mluví a lidé se za deprese přestávají stydět. Pohled laické společnosti třeba na schizofrenii je jiný, tady pořád panuje určité stigma. Deprese se zase někdy zlehčují.

Určitě ano, bylo i více sebevražd. Nicméně stres a moderní civilizace s vyššími nároky na lidi k depresím přispívá.

To si fakt nemyslím. Deprese je nemoc.

Naši předci umírali dříve, než u nich mohla Alzheimerova choroba nastoupit. Dnes se lidé dožívají vysokého věku, takže procento demence stoupá. V obecné populaci je výskyt jedno procento, v 65 letech je asi 10 % a v 80 letech až 30 %.

Příčina není úplně známá, hypotéz je několik. Víme, že tito pacienti mají málo acetylcholinu. Jako léky se používají inhibitory acetylcholinesterázy - enzymu, který acetylcholin rozkládá.

Můžeme to ovlivnit zdravým životním stylem, dostatkem fyzické a psychické aktivity, je dobré se vyvarovat stereotypů, stále zaměstnávat hlavu třeba luštěním křížovek.

V Hradci Králové na Farmaceutické fakultě UK a potom jsem absolvovala postgraduální studium v oboru neurovědy na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Od dubna do září 2013 jsem byla na stáži v Melbourne.

Byla jsem tam v australské zimě a vrátila jsem se do české zimy. Loňské léto jsem nestihla.

Ano. Po postgraduálu jsem využila nabídky na stáž. Změnila jsem prostředí a získala nové zkušenosti. Zabývali jsme se hlavně mitochondriální genetikou, Alzheimerem a jinými neurodegenerativními onemocněními.

Ti pracují hodně s buněčnými kulturami. To pro mě byla úplně nová zkušenost. Viděla jsem vědeckou práci z trochu jiného pohledu. Také jsem používala jiné a pro mě nové metody výzkumu mitochondriálních funkcí.

(hlasitý smích) Ne, nemusíte. V Austrálii jsem se dost dobře naučila mitochondriální genetiku.

Je to strašně daleko. Připadala jsem si trochu osaměle. I australská mentalita je jiná, mně chyběla historie a kultura, na kterou jsem zvyklá z Evropy. Australané fandí fotbalu, běhají, jezdí na kole. Super, já jsem také sportovala, ale stále víc jsem cítila, že něco postrádám. Po návratu mi došlo, že k životu potřebuji ještě kulturní akce, koncerty, divadlo.

Narodila jsem se v Jeseníku, ale vyrůstala jsem v Javorníku, městečku s pěti tisíci obyvatel. Po základce jsem denně dojížděla asi hodinu na gymnázium do Jeseníku. V šest ráno jsem vstala, v půl sedmé mi jel vlak. Snídani jsem nestíhala a bývalo mi pak dost blbě. To dojíždění nebylo moc pohodlné, docela ztráta času. Na druhou stranu jsem přesně věděla, co jednou nechci - dojíždět do práce.

V Praze mi cesta na kliniku trvá půl hodiny.

(směje se) Hodná. Mám o dva roky mladší sestru Ivu, lezly jsme na zahradě u babičky po stromech, budovaly jsme různé skrýše. Měly jsme i panenky a bavilo nás lego. Také jsme si vystřihovaly skládanky z časopisu ABC.

Na základce jsem byla docela aktivní, hrála jsem na klavír, na kytaru, chodila jsem do kroužku go, na basket. Na gymplu mi zůstal jen ten klavír.

Naši se rozvedli, když mi byly dva roky. Narodila se sestra a vyrůstaly jsme s mámou. S tátou se nestýkám. Nicméně své dětství považuji za šťastné. Maminka je učitelka ruštiny, němčiny a dějepisu, na základce mě učila dějepis. Ve všem mě podporovala, jen si nepřála, abych se stala učitelkou.

Vždycky jsem spíše tíhla k přírodním vědám, dějepis ani jazyky mě moc nezajímaly. Ráda pracuji na počítači.

Farmačku jsem tak úplně nechtěla, ale mamka říkala, že je to fajn čistá práce, a tak jsem ji poslechla. Studium mě bavilo. Před státnicemi jsem odjela na čtyři měsíce do Heidelbergu, kde jsem pracovala na diplomce. V té době jsem se rozhodla, že se budu věnovat dál vědecké práci ve formě postgraduálu, a zaujala mě nabídka v Praze.

Vědci jsou příjemní lidé, vstřícní, precizní, mají analytické myšlení a práce není stereotypní. Po státnicích jsem pracovala čtyři a půl roku v lékárně - nebyla to špatná zkušenost. Teď jsem na Psychiatrické klinice 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze a zároveň na Oddělení klinické farmakologie VFN.

Chci pokračovat v práci, která mě baví, být dobrým klinickým farmaceutem, psát granty, učit…

Ano, určitě. Nežiju jen v laboratoři, jsem normální holka. Rodinu, doufám, jednou budu mít.

Své osobní přání si nechám pro sebe. Profesně přeji lepší podmínky vědě a rozvoji klinické farmacie v České republice.