Neurochirurg Vladimír Beneš: Operace mozku? Klidně vás to naučím

Možná tak relaxuje od práce uznávaného neurochirurga, který se často věnuje pacientům na hranici života a smrti. Na jeho klinice v Ústřední vojenské nemocnici Praha ve Střešovicích se nechala ošetřit řada celebrit. Karel Gott a Cyril Svoboda se zády nebo herec Oldřich Navrátil s mozkem. Profesor se ovšem dušuje, že by operoval i opuštěného pastevce z hor.

„U lidí, o které se nikdo nezajímá, to paradoxně probíhá daleko lépe než u těch, kvůli kterým je dvacet telefonátů,“ poznamenává muž, který provedl už něco mezi sedmi až osmi tisíci operací. Období, kdy jako mladý lékař získával ostruhy na zákrocích po úrazech, už má za sebou. „Úrazy jsou to nejjednodušší, co musí zvládnout i ten nejmladší lékař na klinice. Nikoho moc nebaví, ale každý je schopen je ošetřit.“

Teď se specializuje na složitější nádory a výdutě mozkových cév. „Přibližně u patnácti operací za rok nesmím či spíše nechci chybět, protože mě zajímají. Zvlášť oblast šišinky mozkové (žláza v mezimozku produkující hormony bývá označována jako tzv. třetí oko a hlavní sídlo ducha) je anatomicky moje oblíbené místo. Ve většině ostatních případů si kolegové už dávno poradí beze mě, což je skvělé. Jenže nejde jenom o to provést operaci. Důležité je kolektivně se rozhodnout, kdy, co a jak udělat a co od toho očekávat. Je to i výuka, každý názor, třeba i hloupý, má svoji cenu. Vlastní operování, jestli chcete, vás klidně naučím, to není žádná magie.“

Poprvé viděl lidský mozek na konci první třídy, když šel tatínkovi, který byl tenkrát také neurochirurgem ve Střešovicích, ukázat vysvědčení. „Táta stál nad chlapem, který měl otevřenou hlavu, a já jsem mu ve dveřích v krátkých kalhotách oznamoval, že mám jedničku. A protože se tehdy ještě dost operovalo v lokální anestezii, tak pacient s otevřenou hlavou povídal: Máte chytrého syna, pane doktore,“ usmívá se Vladimír Beneš s tím, že přesně neví, jestli je tahle historka skutečnost, anebo rodinná legenda.

Co si ale pamatuje přesně, je zážitek z Plzně, kde ve čtvrtém ročníku medicíny dělal pomocnou vědeckou sílu na neurochirurgii. „Profesor Mraček tenkrát operoval nádor v hlubokých strukturách mozku, což bylo drama první třídy. Nakonec to nedopadlo dobře a skončilo to přímou masáží srdce a smrtí pacienta. Sedmdesátá léta minulého století byla ještě heroickým obdobím oboru.

V té chvíli jsem si řekl: To je ono, to chci dělat. Předtím jsem si pohrával třeba s ortopedií, ale na to rovnání desítek úlomků roztříštěné kosti nejsem dost šikovný. To, co dělám teď, je mnohem jemnější, čistší a preciznější práce s velkým tvůrčím potenciálem. A také žádná fyzická dřina. V mikroskopu si to třicetkrát zvětším, takže i maličkou výduť na cévě vidím přes celé zorné pole.“

I když má to štěstí, že patří mezi lidi, pro které je práce koníčkem, neprovázejí ho při ní jenom pozitivní emoce. „Když dojde k maléru, tak si pak několik dní říkám, proč jsem nešel dělat třeba uhlobarona,“ tvrdí v nadsázce profesor Beneš a jedním dechem dodává: „Přestože to zní jako klišé, tak já se do práce každý den těším. Jenom by to mohlo být trochu později, a ne v těch blbých sedm ráno. Do osmi totiž musíme stihnout rozběhnout operační sály, protože ve tři anesteziologové již dalšího nemocného neuspí, odcházejí domů.“

Nejvíc ho na neurochirurgii přitahuje hledání řešení a pestrost oboru, který se týká celého těla, zahrnuje množství chorob a možností, jak na ně vyzrát. „Navíc věkové spektrum pacientů je od novorozenců po lidi těsně nad hrobem. Tím, jak populace stárne, objevuje se víc nemocí. Po sedmdesátce jsou pro pacienta některé operace už příliš zatěžující, takže to pečlivě vážíme a máme na paměti, že nejlepší operace je žádná operace. Zařadili jsme do repertoáru pozorování jako legitimní léčebný postup a operujeme, jen když je to skutečně nutné,“ uvádí Vladimír Beneš, v čem se obor za poslední desetiletí trochu změnil.

„Co je ale pořád víceméně stejné, je vztah některých pacientů k vlastnímu zdraví. Zřejmě za to může komunistický režim, který se o nás staral od narození až do smrti. Člověk k nám přijde s přístupem: Tady mě máte a lečte si mě. Zdraví pokládá za jakousi danost a neváží si ho. A někdy se to nezmění ani po operaci, přitom my jako chirurgické pracoviště dodáme dvacet třicet procent léčby a zbytek je na pacientovi. Třeba u degenerativního onemocnění páteře, kdy má člověk problémy s plotýnkami, často po zákroku necvičí a nehlídá si váhu. Kdyby si lidi za léčbu alespoň nějakým způsobem platili, budou zodpovědnější.“

Víc než sami vážně nemocní prožívají kolikrát chorobu navenek jejich blízcí. „Samozřejmě jsou všichni vyděšení, protože co horšího vám může onemocnět než mozek? Každý pacient se ale snaží být statečný a hroutit se začnou spíš příbuzní. Typický je obraz pacienta, který na mě v ordinaci kouká, a nad ním se tyčí příbuzný, zejména dominantní žena, která mi o něm všechno řekne a dotyčného nepustí ke slovu. Jenže já bych potřeboval třeba vědět, jak pacient mluví, jestli nezadrhává a jestli rozumí všemu, co mu říkám,“ dokládá profesor Beneš, že komplikace mohou v neurochirurgii nastat i jinde než na operačním sále.

„Jestli se někdy dokážu dojmout? Tu a tam, když vidím, že je zle, ale ne že bych se rozplakal. Nemocný přece nepotřebuje dojatého doktora, ale racionálně uvažujícího profesionála. Pro mě je horší, když mi upadne noha od brouka,“ říká v nadsázce Vladimír Beneš, známý též jako entomolog. Sběr brouků pro něho znamená návrat k prapůvodní činnosti předků, lovu, a do určité míry také psychický odpočinek od práce.

„Když vylezete na druhém konci světa z letadla, musíte zapomenout, co se děje v Praze, a pokud to trvá déle než tři týdny, nemáte ani ponětí, jaký je den. V únoru březnu už začínám plánovat, protože mě žene touha někam jet,“ naznačuje neurochirurg, do čeho investuje nejvíc peněz.

Od roku 1993 navštívil dvanáctkrát Čínu a v tamních horách hledal střevlíky. „Je tam nádherná krajina a nesmírně příjemní lidé, civilizace postavená na úplně jiných principech, takže si myslím, že jim nemáme do čeho mluvit. Střevlíci už jsou tam ale bohužel vysbíraní,“ vysvětluje, proč poslední roky míří do Mexika za ostatními druhy. Pár cest do Číny má spojených s kamarádem hercem Oldřichem Kaiserem, který se o brouky jinak nezajímá a výpravu bral jako dobrodružství.

„S Oldou byla vždycky sranda, protože on si se mnou jezdil hrát. Chvíli sice taky sbíral, ale to mě vždycky namíchlo, protože se potvrdilo přísloví, že čím blbější sedlák, tím větší brambory. Zatímco já jsem zpřeházel celou horu a nenašel nic, on odkopl šutr a byl tam brouk. Objevil dokonce nový druh, který nese jeho jméno.“

I zdánlivě bezpečný sběr brouků má svá rizika. To když se za nimi vydáte do nepřístupného terénu, podobně jako to dělá profesor Beneš. „Jednou jsem si v Číně roztrhl bérec, ale protože bych na sebe cizí doktory nenechal sáhnout, tak jsem hlubokou tržnou ránu nechal vyhnít. Jindy jsem zase spadl do jakési jámy a pochroumal si loket. Když jsem ho pak doma po operaci nosil v šátku, sousedka mi povídá: To si, pane doktore, šetříte ruku na operování, že? Dodnes nevím, proč si myslela, že operuji jen jednou rukou.“

Do zahraničí se díky své práci tu a tam dostal i za minulého režimu. Nejdelší čas strávil v letech 1988 a 1989 na stáži v americké Arizoně. „Měl jsem tam bohatého známého, který mě jednou za čtrnáct dní vzal na večeři. A to jsem se opravdu nacpal, protože jsem byl bez peněz a žil jsem z prošlého zboží. V supermarketu jsem kupoval různé nahnilosti, třeba kuřecí játra, která sice trošku smrděla, ale byla za pár šupů,“ vzpomíná se smíchem na pobyt za oceánem, kam za ním mohla po šesti měsících přijet manželka s desetiletým synem, dnes také neurochirurgem.

„V létě 1989 se mnou v Americe zůstali tři měsíce a všichni si mysleli, že jsme zdrhli a už se nevrátíme. V bytě v Ústí nad Labem nám totiž zrovna spadl strop, takže jsme ho vyklidili a zatáhli závěsy. Když jsem 18. listopadu přiletěl domů, všichni si ťukali na čelo, ale zaplať pánbůh, že jsme zůstali a prožili takovou krásnou změnu,“ pochvaluje si profesor Beneš s tím, že USA pro něho bylo příliš nekulturní zemí.

Cizina ho nelákala ani po převratu, kdy si tam mohl začít vydělávat nesrovnatelně větší peníze. „V kolika autech můžete jezdit a v kolika barácích můžete bydlet? Kolikrát za rok můžete jet na dovolenou? Mám všechno, co k životu potřebuju, a to mi stačí,“ namítá na otázku, proč neodešel za lepším výdělkem. „Když jsme v Řeporyjích koupili domek, tak jsme se na nějaký čas finančně zcela vyčerpali, ale pak jsme prodali chalupu a byt v Ústí, zaplatili hypotéku a od té doby jsme nikdy dluhy neměli.“

Jako další koníček měl vždycky rád divadlo a právě po představení se v baru seznámil s řadou umělců, z nichž některé také operoval. Režisér Viktor Polesný ho z kamarádství obsadil do posledního pokračování Nemocnice na kraji města, kde dělal nejen odborného poradce, ale v několika záběrech se objevil jako operatér při skutečném neurochirurgickém zákroku.

„Nemocnice měla hlavu a patu, na rozdíl od Velmi křehkých vztahů. Párkrát jsem se na to podíval, protože nějaký hrdina tam sbíral střevlíky a známí si proto mysleli, že jim dělám poradce. U sledování takového neprofesionálního dílka máte pocit, že doktor přijde ze školy a hned všechno umí a jde operovat ten nejtěžší případ. Přitom ve skutečnosti se pomalu bojí podat acylpyrin.

K tomu mají účinkující na všechno hromadu času a řeší, kdo s kým zrovna spí, kdo s kým spal minulý týden a kdo s kým bude spát za týden. Tohle ale opravdu není v nemocnici to hlavní.“

Co mu na Dietlově seriálu přišlo přece jenom nereálné, byla postava primáře Sovy. „V jeho případě se typ změnil v absurdní karikaturu. Byl tak svatý, že ho při natáčení ani nemuseli osvětlovat. S takovým šéfem bych vydržel maximálně týden. To postava doktora Štrosmajera byla jako ze života, byl to typ mého táty.“