Článek
„Jakmile vylezete na druhém konci světa z letadla, musíte zapomenout, co se děje v Praze, a pokud to trvá déle než tři týdny, nemáte ani ponětí, jaký je den. V únoru a březnu už začínám plánovat, protože mě žene touha někam jet,“ naznačuje neurochirurg, do čeho investuje nejvíc peněz.
Loni se tak poprvé ocitl v brazilském pralese Mato Grosso, který patří k nejméně zalidněným částem této jihoamerické země. „Když jsme po setmění lákali brouky na světlo reflektorů u auta, přijel se na nás podívat majitel blízké farmy a vyfotil si nás mobilem s tím, že jsme,dos bizarros‘. Nám to ale přišlo normální."
"A to nevěděl, že v lese máme zakopány pasti s návnadou z výkalů a shnilých kalamárů. I to nám přišlo normální. Bizarní nám připadal spíš on. Oblékal se a choval jako playboy z velkoměsta,“ vypráví jednu z mnoha úsměvných historek přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha.
Domorodcům rozebrali hřbitov
Sběr brouků pro něho znamená návrat k prapůvodní činnosti předků - k lovu, kterým si psychicky odpočine od práce. „V posledních letech za brouky vyrazím, nachytám je a pak už na ně nemám čas. Něco sice nechám vypreparovat a část vypreparuji i sám, nastrkám do krabic, ale potom už se na brouky jen tu a tam podívám. Zavzpomínám, kde jsem co chytil a hned bych jel zas,“ přiznává entomolog s tím, že ve své sbírce má také zlatohlávky, chrobáky, roháče a nosorožíky.
Nejvíc si považuje vysokohorských střevlíků, jejichž lov je velká dřina. V této souvislosti zmiňuje zážitek z Číny, kam se vypravil s kamarádem Oldřichem Kaiserem. „Přijeli jsme na krásnou, vcelku strmou stráň s dvěma malými pahrbky a rovinkou asi 300 metrů od cesty do prudkého kopce. Na rovince jsme postavili stan a já šel kopat pasti. Olda mezitím z jednoho pahrbku rýčkem vyrobil jakousi lavici, abychom měli kde sedět a kochat se pohledem do hlubokého údolí. Něco i uvařil. Bylo to moc prima."
"Jenže sotva jsme se usadili, objevilo se hejno vzteklých domorodců. Po dost dlouhém vysvětlování, kdy místní nevypadali potěšeni, že tam mají exotické cizince, jsme pochopili, že pahrbky jsou hroby. Ony na nich při bližším ohledání rostly i jakési kulturní květiny. Bez pardonu jsme museli místo ihned upravit, složit stan a hnali nás k silnici, naložili do auta a odvezli do nejbližšího města. Naštěstí na autobusové nádraží, kde si počkali, až měli jistotu, že jsme pryč.“
Místo lovu operoval
Že o dobrodružství nemá na svých cestách za hmyzem vůbec nouzi, dokazuje další příhoda. Na indonéském ostrově Sulawesi se ke sběru brouků dostal až po několika dnech, protože musel zaskočit za svého kamaráda v tamní nemocnici.
„Byl to jediný neurochirurg na ostrově se 14 milióny obyvatel. Když jsem přijel, šli jsme na večeři. On snědl cosi shnilého a pořídil si ohromnou dyzentérii (infekce střeva). Já hlupák jsem se nabídl, že mu pohlídám nemocnici, takže tři dny jsem měl s chytáním utrum. Celou dobu jsem operoval domorodce po pádu z motorek, kterých je tam mnoho. Sice jezdí s helmou, ale ze zásady si nezapínají řemínek. Takže napřed spadne helma, pak teprve řidič.“
Největší radost má z patnácti úlovků brouků, které odborníci popsali jako nový druh. Jde například o střevlíka s názvem Eccoptolabrus benesi, kterého Vladimír Beneš chytil v roce 2006 v čínské provincii Gansu. „Pokud vím, tak je to dosud jediný známý exemplář,“ podotýká neurochirurg.
Už teď je víceméně jasné, že jeho sbírka jednou skončí v Národním muzeu, neboť ani syn, ani vnučky nejeví o entomologii zájem.